Pojmy pohřebnictví a provoz pohřebišť (anglicky "undertaking and cemetery maintenance") používané v rámci mezinárodní standardní odvětvové klasifikace ekonomických činností jsou součástí evropských zákonů regulujících pohřbívání. Pro spravedlivé soužití mezi lidmi jsou podstatné předpisy o hřbitovech i pravidla pro pietní a hygienické zacházení s těly zemřelých nebo ochranu mravního cítění pozůstalých. Zákony regulující pohřebnictví a provoz pohřebišť jsou autonomní normativní systémy specifické předmětem své úpravy a všeobecností některých norem, u nichž jen zdánlivě absentují sankce. Teprve s občanským, zdravotním a stavebním právem tvoří komplexní právní úpravu vztahů vznikajících v důsledku smrti člověka. Až na výjimku Ženevských úmluv upravujících civilní obranu, pohřbívání vojáků padlých v ozbrojených konfliktech a zajatců zemřelých v zajetí a dvou evropských úprav přeshraniční přepravy těl zemřelých, chybí v pohřebnictví právně závazný mezinárodní prvek. Problematiku anatomicko- -patologických odpadů, zeleného pohřbívání, omezení emisí rtuti z krematorií nevyjímaje, neupravuje žádná směrnice EU. Pro ekologické souvislosti současného pohřebnictví neponechává antropocentrický ráz pohřbívání dostatek prostoru. Celosvětové "zombifikace těl", výstavy "The Human Body Exhibition", představují hrubé znevážení, hanobení mrtvých lidských těl preparovaných a vystavovaných s cílem zisku a způsobem ponižujících lidskou důstojnost (srov. rozsudek č. 764 ze dne 16. září 2010 Kasačního soudu ve Francii, překlad viz Kotrlý, T., Pohřebnictví. Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků, 2013, příloha č. 10, s. 266-269).
Na vývoj právní úpravy související s pohřbíváním lidí v České republice měly, kromě právních úprav v rámci evropské západní kultury, významný vliv tři kategorie veřejných úkonů: bohoslužebné, které jsou vnitřní záležitostí církve, normativně sekulární, které jsou vnitřní záležitostí státu, a pietní, vycházející z lidové zbožnosti a místního zvyku. Oddělit od sebe dvě těsně spojené právní události, kterými pohřeb a pohřbení jsou, znamená pohřbít bez obřadu nebo slavit smuteční obřad bez pohřbení, které poté musí zajistit obec, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku. Pohřbení mimo provozované pohřebiště nebo krematorium je v ČR zakázané, ačkoli v jiných zemích jsou zákonné i jiné způsoby pohřbení, zejména kryomace, lyofilizace, kompostace, promese, aquamace či resomace. Není dovoleno ani pohřbívání lidí a kadáverů zvířat v zájmovém chovu do společného hrobu nebo na pohřebišti. Do roku 1988 bylo i uložení zpopelněných lidských ostatků mimo hřbitov zakázáno (srov. ustanovení § 17 odst. 2 vyhlášky č. 47/1966 Sb., o pohřebnictví). Rozptyl popela na trávník či jinde byl dlouho zakázaný i v rámci hřbitova. Povolen byl až nařízením ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., o pohřebnictví. Řádné pohřbení je uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na veřejném nebo neveřejném pohřebišti (inhumace) nebo jejich zpopelnění v krematoriu (incinerace). Zvyk spalování mrtvých lidských těl byl v moderních dobách v západní Evropě obnoven částečně během tzv. Francouzské revoluce (Institute de France vypsal roku 1794 první soutěž na vyřešení "otázek spalování zesnulých") a jako potvrzení racionalismu a materialismu zesílil v 19. století při ideovém vyhranění vůči římskokatolické církvi. Zpopelňování těl mělo ještě na začátku 20. století v západní Evropě přívržence především mezi příznivci sekty svobodných zednářů; po vzniku Československa mezi členy Církve československé.
Od konce 18. století se do sekulární úpravy českého pohřebnictví začala promítat veřejnoprávní rovina, v níž stát vyjadřoval svůj zájem na řádném pohřbívání všech lidských pozůstatků na komunálních pohřebištích, a rovina soukromoprávní, ve které lze rozpoznat pietní nebo osobnostní hledisko. Pohřbívací povinnost a provozování veřejného pohřebiště přenesl stát postupně na jím uznané veřejnoprávní korporace, tj. obce. Nemůže-li dnes obec zajistit provozování veřejného pohřebiště v územním obvodu své působnosti, je de lege lata povinna ho zajistit v jiné obci v okolí na základě dohody s provozovatelem příslušného pohřebiště. Nová Československá republika se zaměřila spíše na řešení problematiky právní úpravy hřbitovů, tzv. hřbitovního práva nežli pohřebnictví, práva na slušný pohřeb a pohřbívací povinnost, tzv. pohřebního práva, které v té době zůstávalo stále ještě doménou církví a náboženských společností.
Již v ranném novověku byl nejdůležitějším okamžikem pohřbu pohřební průvod (pompa funebris) a pohřební řeč (oratio funebris), v katolickém prostředí od 17. století pohřební (missa exequialis) a zádušní (rekviem) mše s kázáním (sermo funebris), jež se postupně stávaly hlavním momentem smutečních obřadů (exekvií). Mezi sankce za narušování pohřebního obřadu byly koncem 19. století v českých zemích stanoveny nejen symbolické tresty z oblasti kanonického práva, ale i několik měsíců
žaláře podle trestního práva světského, které vycházelo z práva římského. Navzdory atavistickému, někdy až chorobnému strachu z lidských mrtvol, předčasných pohřbů a pomsty revenantů, nechyběli již od starověku lidé připraveni s různými motivy narušit nedotknutelnost hrobu a klid v něm pohřbených lidských ostatků. Motivace pachatelů byla různá: od nízkého chtíče snadného zisku, přes touhu "vyšetřit" pro sebe malé náklady místa pohřbení, zvýšení hodnoty pozemku, až po touhu spočinout poblíž těla svátého mučedníka nebo získat pro sebe jeho relikvii. Obecné právní prameny často uvádějí, že hroby s uloženými lidskými ostatky jsou jako posvátná místa věci mimo naše panství "res extra nostrum patrimoniae" nebo řečí Římanů "res, quarum commercium non est" či "res extra commercium" tj. věci vyloučené z obchodu, a tudíž nepřevoditelné právními jednáními inter vivos.
Ze soustavy práva antického Říma vyplývá, že hrob a v něm uložené mrtvé lidské tělo, se nestávají předmětem obchodních transakcí, res in commercio. Dokonce i tělo otroka, na nějž za života archaické římské právo hledělo jako na věc, se po smrti stavělo na roven těla svobodného občana, tedy ztrácelo svou povahu věci v právním slova smyslu a místo jeho pohřbení požívalo stejné ochrany jako pohřebiště jakéhokoli jiného občana, včetně senátorů a císařů. Zákon XII desek zakazoval inhumaci a incineraci těl uvnitř městských hradeb, ale k postupu mezi úmrtím a pohřbením se nevyjadřoval. Bylo v zájmu celé společnosti, aby těla zemřelých nezůstávala ležet nepohřbena (Dig. 11, 7, 43 Papinianus lib. 8 quaestionum). Pro eliminaci zániku naděje na život bylo zakázáno pohřbít ženu, která zemřela těhotná, před vyjmutím jejího dítěte (Dig. 11, 8, 2; Marcellus 28 Dig.). Pokud někdo uložil tělo zemřelého se záměrem přemístit ho někdy v budoucnu jinam, nebylo místo takového dočasného uložení zasvěceno bohům podsvětí. Podstatným byl úmysl a počítalo-li se s dalším přesunem ostatků, nebylo možné ho zasvětit (Dig. 11, 7, 39 Marcianus lib. 3 institutionum; Dig. 11, 7, 40 Paulus lib. 3 quaestionum).
I definitivně pohřbené ostatky ležící na zasvěceném místě mohly být za určitých okolností přesunuly na místo jiné. Obecně sice platil přísný zákaz narušování hrobů, ale v nutných případech, například při hrozbě zatopení hrobu během povodní, mohl být ostatek po povolení kněží exhumován a v noci přesunut (Dig. 11, 7, 39 Marcianus lib. 3 institutionum; Pauli Sententiae 1, 21, 1). Hrobem nebo hrobkou se
v archaickém římském právu v právním smyslu se všemi z toho plynoucími důsledky stalo pouze místo, do kterého uložila ostatky oprávněná osoba mající ius inferendi. V klasické době proto nepožívaly ochrany hroby cizinců (sepulchra hostium). Hrobky se od svých počátků používaly k uložení více lidských pozůstatků. V klasickém římském právu se pro určení osoby, na kterou přecházelo po smrti otce rodiny právo pohřbívat v určité hrobce, rozlišovalo mezi hrobkou rodinnou (sepulchrum familiae), kde právo pohřbívat přecházelo pouze na potomky, tzv. agnáty, zřizovatele a hrobkou dědickou (sepulchrum hereditarium), která byla předmětem dědění obecně, a mohl ji tedy používat každý dědic. Ius inferendi k jedné hrobce tak mohl mít větší počet lidí, aniž by k tomu potřebovali souhlas ostatních, kterým toto právo také svědčilo (Marcianus v Dig. 1, 8, 6, 4). S výše uvedenými oprávněními často souviselo také ius sepulchri, tj. oprávnění a povinnost zároveň starat se nejen o vlastní hrob, ale také pečovat o kult Manů zde pohřbených osob, které bylo v rámci dědického řízení převoditelné na potomky (sepulchra familiaria) nebo na jakéhokoli jiného dědice (sepulchra hereditaria). V poklasickém právu tato dvě práva splynula a přestala se rozlišovat (Dig. 11, 8, 4 Ulpianus lib. secundo responsorium).
Pohřbení bylo možné na vlastní půdě zemřelého nebo pohřbivšího, anebo na cizí půdě s povolením jejího vlastníka. Pokud pozemek vlastnilo více osob, bylo nezbytné mít pro pohřbení souhlas, byť dodatečný, všech spoluvlastníků (Dig. 1, 8, 6, 4 Marcianus lib. tertio institutionum). Původně byl v právní úpravě pohřebnictví klíčovým výraz sepulc/h/rum - hrob či hrobka, ale také pohřebiště, a nakonec každé místo, kam již byly uloženy pozůstatky člověka (prameny často používají pojem "tělo a kosti člověka" - corpus ossave hominis) nebo kde se spálily na pohřební hranici illatio mortui, protože samotné uložení popela zemřelého po archaické incineraci (spálení těla mimo krematorium) neučinilo z hrobového místa místo posvátné locus religiosae. Posvátný charakter získalo a podléhalo ochraně ze zákona teprve pohřbením alespoň určité nezpopelněné části nebo kosti z mrtvého těla. Proto přetrvávala praxe odřezávání kostí z mrtvého těla před vlastní incineraci nebo záchrana lebky před spálením přímo na hranici, aby mohly být takto zachráněné lidské části uloženy společně s popelem do hrobu. Při uložení ostatků jednoho člověka na více místech se vycházelo z názoru, že jeden zesnulý může mít pouze jeden pohřeb a jeden hrob, tj. jedno zasvěcené místo, přičemž zasvěceno bylo místo, kde byla pohřbena nejdůležitější část těla - hlava (Dig. 11, 7, 44 Paulus lib. 3 quaestionum).
K zajištění bezpečnosti hrobů měl sloužit bohatý katalog trestů. Mezi skutkovou podstatu trestného činu znevážení posvátného místa patřilo neoprávněné stavění, úpravy nebo otevření hrobu (Dig. 47, 12, 3, 6 Ulpianus lib. 25 ad ed. Praetoris), opuštění hrobu vedoucí k jeho chátrání (Dig. 47, 12, 7 Marcianus lib. 3 institutionum), krádež materiálu, z něhož je postaven hrob, uložení v něm "cizího těla" nebo využití hrobových staveb ke světským účelům, například k bydlení. Podle Zákona XII desek nebylo dovoleno ukládat do hrobu zlato, s výjimkou situace, kdy měl zemřelý na zubech zlaté korunky. V průběhu času se objevila možnost vzniku civilní odpovědnosti pachatele znevážení místa pohřbení, tzv. violado sepulchrí, což se projevilo v prétorských ediktech. Šlo o žalobu infamující, in bonům et aequum conceptúe, při níž soudce přihlížel ke všem okolnostem případu, a byla actio popularis, tedy ji mohl podat kdokoliv, nikoliv jen ten, kdo měl ius sepulchrí k dotčené hrobce.
Myšlenka ústředního všeobecného pohřebiště pro všechny obyvatele města, stejně jako neomezené, neoddělené pohřbívání přátel a nepřátel, příbuzných a cizinců do jednoho hrobového místa, kde by se jejich popel mísil, byla Římanům neznámá a taková praxe byla zákonem trestána velmi tvrdě. Prvním projevem nových trendů se stalo rozhodnutí Hadriána o uložení pokuty těm, kteří proti zákonu pohřbili mrtvé uvnitř městských hradeb. Další fakta trestní represe se objevila za vlády Severů, kteří ve snaze obnovit pořádek ve státě zpřísnili trestní sankce za individuální přestupky a podrobili trestu některé činy do té doby netrestné.
V zákonech shromážděných v kodexech Theodosia a Justiniána pokrývajících období od III. do V. století byl kladen důraz zejména na drancování starých hrobek. Trestný čin sepulchrí violati zahrnoval za císařství celou řadu skutkových podstat a rozhodně byl chápán ší- řeji, než tomu bylo za republiky. Na prvním místě je ze skutků řadících se pod tento trestný čin samozřejmě nutné zmínit "obyčejné" porušování hrobů bez úmyslu se obohatit. Stačilo tedy pouhé rozbíjení náhrobků, strhávání ozdob atp. - trestným byl tedy zcela po právu také vandalismus. Druhou velkou skupinu pak tvořilo přímo znesvěcování hrobů, spočívající ve vykopávání hrobů a vybírání kostí či svlékání mrtvol, přičemž tyto činnosti byly nejčastěji motivovány snahou obohatit se - jednalo se tedy o vykrádání hrobů. Od doby vlády císaře Constantina Velikého pak byl v souvislosti s ochranou křesťanských náhrobků ukládán stále častěji nejvyšší trest.
Pokud pohřebiště souviselo s kostelem nebo jinou stavbou církevního charakteru (například s kaplí, popřípadě s křížem), jednalo se z hlediska archeologie vždy o hřbitov. Tento termín je užíván také v souvislosti s pohřbíváním Židů. Až do přelomu 12. A 13. století bývala někdy pohřebišti označována všechna pohřební místa. Císařové Gracián, Valentinianus a Theodosius zakazovali pohřbívání v kostelech a zkoušeli také omezit negativní následování, které pro stará pohřebiště přinesly nové formy křesťanské zbožnosti. Předpisy věnované zákazu demolice pohanských hrobů, a v ještě větším stupni zákazu získávání relikvií a pohřbení mučedníků uvnitř městských hradeb, ale postrádaly větší praktický význam.
V archaickém římském právu nenajdeme zákaz pohřbívat mrtvá nespálená lidská těla v sakrálních stavbách. Tento zákaz implicitně vyplýval z obecného zákazu pohřbívat ve městech obsaženém v X. tabuli Zákona dvanácti desek. Sakrální stavba však mohla být vybudována i mimo město. Římská právní úprava pohřbívání musela řešit ještě jednu zásadní otázku - nebylo důležité jen to, kdo může pohřbít a na jakém místě tak může nebo dokonce má učinit, ale také to, kdo ponese náklady takovéto činnosti actio funeraria. Naproti tomu otázku, kdo by měl vypravit pohřeb, řeší římské prameny poměrně okrajově. Zpravidla si sám zemřelý někoho k provedení pohřbu vybral, ať už za života nebo v závěti, přičemž bylo nutné rozlišovat, zda byla osoba pouze jednostranně vybrána, nebo s ní byla uzavřena příkazní smlouva. Pokud se ani tyto osoby neujaly pohřbu nebo byly nepřítomné, mohl vypravit pohřeb kdokoliv, v neposlední řadě náboženská bratrstva (collegia funeraticia). Ochrana těm, kdo chtějí vypravit pohřeb a jsou k tomu oprávněni, byla poskytována prostřednictvím zakazovacích interdiktů de mortuo inferendo a de sepulchro aedificando (Dig. 11, 8, 1, 4 Ulpianus lib. 68 ad ed). Interdikt de mortuo inferendo se týkal přepravy lidských pozůstatků a přístupu osoby, která pohřeb provádí, na místo pohřbu a mířil proti tomu, kdo by se tomu pokusil zabránit za použití síly (Dig. 11, 8, 1, pr. Ulpianus lib. 68 ad ed.), neboť se předpokládalo, že nemá být bráněno v pohřbu nikomu, kdo má k tomu právo (ius inferendi).
Nenarušitelnost hrobu sankcionovaly dle zásady "Církev žije podle římského práva" [Ecclesia vivit lege Romana) také nejstarší kanonické normy. Plně vyvinuté středověké kanonické právo absorbovalo římské pojmosloví a římský příklon k organizovanosti života. Z původní ochrany sídla Manů se stala ochrana vysvěcených míst podle křesťanského ritu. Znesvěcení (profanace) movitých i nemovitých posvátných věcí, res sacrae, je dodnes upraveno v kánonu 1171 Kodexu kanonického práva z roku 1983 a jako trestný čin proti svobodě církve trestáno spravedlivým trestem. Církevní hřbitov je prostorem určeným k pohřbívání, což je věc posvátná, ale je stejně tak věcí mimo dědictví a mimo obchod, res nullius et divini jurís. Ne všem kostelům náleželo pohřební právo ius funerandi. Kaple pohřebního práva nepožívaly, protože k nim nenáležely hřbitovy. Naproti tomu farní kostely měly ze své podstaty právo na pohřbívání a byly místem, kde měl mít pohřeb každý člověk, který žil na jejich správním území.
V důsledku touhy křesťanů být pohřben v blízkosti svátých a po úpadku římského práva se od konce pátého století zakládaly hřbitovy ve městech v těsném sousedství obydlí živých. Starobylý kanonický zákaz pohřbu od sanctos et apud ecclesiam se dnes týká i pohřbení pouhé části těla nebo uložení popela včetně urny a nedovoluje rovněž umísťovat v kostele nové náhrobníky. Svatostánek nesmí mít formu hrobu či pohřební schrány. Při zmiňování místa uložení Nejsvětější svátosti je nutné se vyhýbat označení "hrob". Má být upraveno tak, aby nepůsobilo jako místo určené k pohřbení. Předává-li se kostel ke světskému užívání, pak podle Kodexu kanonického práva z roku 1983 kánonu 1222 § 2 vždy jen se souhlasem těch, kteří si v něm zákonně vyhradili právo k pohřbívání. Absolutní odmítnutí nebo bezpodmínečné povolení pohřbívání pod dlažbou kostela a v okolí oltáře v sobě může zahrnovat konfesní významy a být, kromě liturgicky odlišných rituálů, tichou demonstrací jiné než katolické konfese. Hroby v kostelech a klášterech viditelně postulují rozlišení mezi občanským pohřebištěm a církevním hřbitovem. Nejen křesťané, ale i Židé stavívali někdy posvátné budovy jen proto, aby v nich mohli být mumifikováni (srov. zprávu rabího Nisima ben Ja'qova z Qajruwänu (990-1062) v knize Kitáb al-farag). Při správné ventilaci dochází v kryptě k "vanovému efektu": chladivý vzduch neodchází, čímž stabilizuje mikroklima.
Římskokatolický církevní pohřeb začínal podle české judikatury z konce 19. století ve chvíli, kdy se nositel svěcení v liturgickém oděvu dostavil k rakvi zemřelého, a trval do té doby, dokud se z něj nesvlékl (srov. soudní výnosy ze dne 4. dubna 1879, č. 1341 a ze dne 5. května 1893, č. 2926). Podle Kodexu kanonického práva z roku 1983 poskytuje církevní pohřeb jako nesvátostná bohoslužba spojená s udílením některých svátostin nejen útěchu z naděje živým, ale vyjadřuje i úctu k tělu zemřelého, a především duchovně pomáhá nesmrtelné duši. K základním doporučením patří pohřbívání těl do země. Proti zpopelňování, jako velmi očividnému pohanskému prvku, se římskokatolická církev v minulosti vždy pevně stavěla, a to mnohem intenzivněji než proti jiným pohanským přežitkům. V cizích kulturách a u národnostních menšin v evropských zemích nebylo vždy možné pohřbení nezpopelněných těl sladit s cítěním a incineračními zvyky tamního obyvatelstva nebo národnostních menšin. Zpopelnění lidských pozůstatků bylo deset let po zprovoznění prvního krematoria v Evropě zakázáno pod trestem odmítnutí církevního pohřbu a Kodex kanonického práva z roku 1917 dále v kánonu 1240 ustanovil, že musí být odepřen církevní pohřeb i těm, kdo nařídili, aby jejich tělo bylo spáleno, ale kterým nakonec pozůstalými nebylo vyhověno. Celkem bylo vydáno v letech 1886-1977 dvanáct různých latinských dekretů, instrukcí a odpovědí na otázku zpopelňování zemřelých (překlad všech aktů viz Tomáš Kotrlý, Pohřeb a hřbitov v legislativě Kodexu kanonického práva s přihlédnutím k právu ČR, Praha: nepublikovaná disertační práce, Katolická teologická fakulta UK v Praze, 2009, příloha I-II, s. 362-390.) Víceméně do zapomnění upadl důkladně formulovaný dotaz od pražského arcibiskupa Františka Kordače z roku 1919 adresovaný Kongregaci Svatého oficia týkající se několika pochybností ohledně církevního pohřbu těch, kteří žádali, aby jejich vlastní tělo bylo zpopelněno. Odpověď potvrzující obecný zákaz kremace přišla z Říma dne 16. ledna 1920, těsně po založení národní Církve československé, kvůli které byl dotaz formulován. Rozvaha nad liturgií během příprav Druhého vatikánského koncilu vedla ke změně názoru na zpopelňování zemřelých křesťanů. Pod podmínkou, že nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce, byl církevní pohřeb žehem Římskokatolickou církví povolen 5. července 1963 (S. C. SANCTI OFFICII, Instrukce De cadaverum crematione: Piam et constantem, 5 iulii 1963, AAS 56 (1964): 822-823.).
V právním řádu České republiky není výslovně uvedeno, kdo je oprávněn tělo zemřelého upravit, uložit do rakve, přenést, kdo mu smí otevřít hrob, pochovat ho do něj nebo pohřbít žehem, je-li sporné, kdo se postaral o pohřeb, použijí se přiměřeně ustanovení, upravující spor o dědické právo. Oprávnění k podnikání v pohřebnictví při soustavném provozování služeb spojených s pohřbením je upraveno zákonem. Do právních předpisů je pohřebnictví promítnutým právem živit se pohřbíváním lidí, v němž je část společnosti a kultury oddělena od převahy náboženských institucí a symbolů obklopujících smrt. Tento trh nabízející poskytování smutečních služeb během celého roku s přísnou regulací šíření reklamy vykazuje za určitých okolností znaky služby ve veřejném zájmu (Kotrlý, T., Pohřebnictví. Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků, 2013, s. 16). V souhrnu nabízejí uvedené služby živnosti koncesované (provozovatelé pohřební služby, krematoria, balzamace a konzervace) a volné (poradce pro pozůstalé, kosmetik těla zemřelého, smuteční řečník, obřadník, hrobník, stavitel hrobek apod.) nebo veřejnoprávní korporace (obce, registrované církve či náboženské společnosti). Provozování veřejného pohřebiště již není živností a uznávaným kapacitám soudního lékařství provádějících balzamaci a konzervaci mrtvých lidských těl dnes mohou konkurovat nelékařští poskytovatelé této nové koncesované živnosti, avšak o tuto rekvalifikaci povinně prezenční formou v délce minimálně 300 hodin není prozatím v České republice zájem.
V oblasti soukromoprávní upravuje pohřebnictví především zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále občanský zákoník), ve kterém je zakotveno právo člověka rozhodnout, jak bude s jeho tělem naloženo po smrti a jaký bude mít pohřeb. Právo na lidskou důstojnost se projevilo i presumpcí nesouhlasu s anatomickou pitvou či využitím těla pro vědecké účely. Ve veřejnoprávní oblasti nastavil zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (dále zákon o pohřebnictví) podmínky pro výkon činnosti koncesovaných služeb v pohřebnictví a provozování pohřebišť, aniž by upravil nový orgán dohledu nebo upřesnil stávající. Kontroly činnosti těchto subjektů se tak uskutečňují pouze na základě obecně platných právních předpisů. Klient (spotřebitel) nespokojený s postupem provozovatele pohřebiště nebo pohřební služby, krematoria či balzamace a konzervace může pro vyřešení stížnosti kontaktovat pouze některý z obecných dozorových orgánů (zpravidla živnostenské, finanční a obchodní). Při vzniklé škodě má možnost uplatnit návrh na její náhradu u příslušného soudu. Zákon o pohřebnictví neřeší konkurenci způsobu provedení pohřbení a pohřbu, pokud jej současně (na jiných místech) sjednají jiné osoby. Kromě obecných právních a světských norem existuje celá škála partikulárních a církevních nebo náboženských předpisů, které upravují konkrétní chování člověka v přítomnosti těla zemřelého nebo na příslušném hřbitově tak, aby se nedotklo mravního cítění pozůstalých nebo důstojnosti zemřelých podle místního obyčeje. Vedle normativních definic pojmů jako jsou lidské pozůstatky a ostatky rozlišuje český právní řád bez bližšího upřesnění také pojmy doktrinální jako pieta, důstojnost, úcta a slušnost. Právo vypravit pohřeb přechází po zákonem stanovené lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí na jakoukoli fyzickou nebo právnickou osobu v závislosti na tom, zda se jedná o zemřelou osobu identifikovanou či neznámou, příp. O cizího státního příslušníka. Po jejím uplynutí je zákonnou povinností obce, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku, zajistit slušné pohřbení podle místních zvyklostí. Přestože k němu není vyžadován souhlas osob blízkých zemřelému, má se za to, že obec nenalezla jiného vhodného vypravitele pohřbu (například prostřednictvím informačního systému evidence obyvatel). Za určitých zákonem stanovených podmínek může obec tělo zemřelého nepohřbít, ale darovat anatomickému ústavu. Ke stanovení právního kritéria pro absolutní právo na pohřbení těla zemřelého nestačí presumpce nesouhlasu s jeho darováním pro lékařské potřeby zejména proto, že se absence pohřbení pravděpodobně nedotkne mravního cítění pozůstalých, zvláště když o zesnulého neprojevili ve stanovené lhůtě jakýkoli zájem.
V občanském zákoníku bylo zásadním způsobem posíleno právo na tělesnou integritu člověka. Občanský zákoník upravuje režim lidského těla po zániku právní subjektivity člověka, tj. situace, kdy osobnost člověka jeho smrtí, případně prohlášením za mrtvého, zanikla, a jako soukromoprávní předpis je také základním právním předpisem pro dobrovolné pitvy. Lékaři již od 1. ledna 2014 neurčují provedení pitev, které nejsou podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, povinné. Z důvodu snižování rizika záměny těl zemřelých v prosekturách a márnicích musí být tělo zemřelého dle § 84 odst. 1 téhož zákona během jeho prohlídky označeno (jde o první kodifikaci označování těl zemřelých v dějinách právní úpravy českého pohřebnictví). Při nakládání s tělem po smrti člověka je nutné primárně respektovat projev vůle zesnulého a provedení pitvy vázat na žádost zákonného zástupce, opatrovníka nebo osoby blízké. Domáhat se ochrany osobnosti po smrti člověka má kterákoli z osob jemu blízkých a výjimečně i právnická osoba, souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností v právnické osobě. Z této oblasti vztahů nelze vyjmout postmortální ochranu lidského těla ještě nenarozeného, tj. nascitura, ve vztahu, k němuž právo rovněž zakládá právní vztahy. Pozůstalým přitom nemohou být tato jejich práva krácena jen proto, že došlo k potratu či se narodilo mrtvé dítě. Těmto lidským pozůstatkům musí být zajištěna stejná pieta a důstojnost jako živě narozeným dětem zemřelým bezprostředně po porodu. Členové spolku Tobit začali v České republice tyto lidské pozůstatky pohřbívat na vlastní náklady od účinnosti občanského zákoníku (2014).
Ustanovení § 1701 občanského zákoníku zavazuje dědice k úhradě nákladů zůstavitelova pohřbení (nikoli pohřbu) a opatření zůstavitelova hrobového místa bez ohledu na jejich přiměřenost, pokud nebyly uhrazeny z jeho pozůstalosti dle § 114 odst. 2 téhož zákona. Jestliže pozůstalost nestačí k pokrytí nákladů pohřbu podle přání zesnulého, musí být pohřben dle místních zvyklostí alespoň slušným způsobem, za který byl počátkem 20. století považován výkon pohřebních obřadů a projevů a pohřbení v rodinném hrobě nebo ve zvláštním oddělení pro souvěrce zemřelého, pokud nebylo v běžné řadě hrobů, tj. V místech, kde dosud nebyly žádné lidské ostatky uloženy, a totéž se vztahovalo na náhrobky, pomníky a jiná zařízení sloužící památce zemřelého (srov. § 10 odst. 1 zákona č. 96/1925 Sb., o vzájemných poměrech náboženských vyznání). Podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, tvoří přiměřené náklady spojené s pohřbením při úmrtí zaměstnance následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání výdaje účtované za pohřeb (úprava těla zemřelého, rubáš, rakev, přechodné uložení, převozy, pohřbení zem/žeh, urna, přiměřený zisk provozovateli pohřební služby, apod.), hřbitovní poplatky, výdaje na zřízení pomníku nebo desky do výše nejméně 20000 Kč, výdaje na úpravu pomníku nebo desky, cestovní výlohy a jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým. Naproti tomu příslušná okresní správa sociálního zabezpečení uhradí v souladu se zákonem č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, uvedené náklady spojené s pohřbem zaměstnance, který zemřel v důsledku poškození zdraví, do výše desetinásobku pohřebného, tj. do 50 000 Kč.
Každý jednotlivec má právo rozhodnout nejen o konečném způsobu naložení se svým tělem po smrti, ale i se svými ostatky po pohřbení, dokud jsou identifikovatelné. Hřbitovy a pohřebiště nejsou dočasnými úložišti lidských ostatků. Právem živých je mít jistotu, že s jejich pozůstatky a ostatky bude po dobu trvání hřbitova i po jeho zrušení nakládáno s úctou. Během exhumace, tj. vyzdvižení lidských ostatků z hrobu a jejich přesunu z pohřebiště, může docházet k nálezu lidských ostatků ze sousedních hrobů, a tak by k ní měl dát souhlas nejen provozovatel pohřebiště a nájemce předmětného hrobového místa, ale i všichni sousední nájemci. Naložit s lidskými pozůstatky a ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným zakazuje český právní řád v zákoně o pohřebnictví i v občanském zákoníku. Nepřihlíží se ani k případnému přání zemřelého, aby jeho tělu byla způsobena závažná posmrtná újma (například exkarnace - roztrhání divou zvěří). Péče o lidské ostatky, tj. kosti nebo popel identifikovatelný pouze v úřední urně, je dosud vrcholem právní úpravy pohřebnictví. Od účinnosti zákona č. 161/1993 Sb., který mimo jiné od 1. července 1993 novelizoval i zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, nešlo o součást zdravotních služeb. Od počátku československé právní úpravy byly totiž hřbitovy a márnice ("komory umrlčí") považovány za veřejné zdravotnické ústavy a vlastnily je buď církve či náboženské společnosti (hřbitovy konfesionelní, resp. konfesní, dnes tzv. neveřejné), obce (hřbitovy komunální, resp. veřejné) nebo v období zániku obecního zřízení stát. Existovaly i hřbitovy církevně-komunální, dnes tzv. církevní veřejné pohřebiště. Stejně tomu bylo s povahou hrobového místa do účinnosti pozdějších předpisů, než byl zákon č. 68/1870 ř. z., o organisaci veřejné zdravotní služby a zákon č. 332/1920 Sb., jímž stát přejímal výkony zdravotně-policejní, tj. do účinnosti zákona č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči. S účinností od 1. ledna 2002 porušil zákon o pohřebnictví tradici jediného právního předpisu shrnujícího veškerou úpravu veřejnoprávních vztahů vznikajících v důsledku smrti, když problematiku zdravotních výkonů po smrti člověka ponechal v první části vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví (dále jen vyhláška č. 19/1988 Sb.). Ačkoliv její téměř celou druhou část výslovně zrušil až zákon o pohřebnictví, již k 30. červnu 1993 bylo citovaným zákonem č. 161/1993 Sb. zrušeno zmocnění Ministerstva zdravotnictví k úpravě otázek pohřebnictví obsažené v původním znění tohoto zákona. Celá úprava pohřebnictví se tak ve vyhlášce č. 19/1988 Sb. dostala ke konci 20. století do rozporu se zákonem a ústavním pořádkem.
Na rozdíl od pohřebiště neveřejného nemá být veřejné pohřebiště dle zákona o pohřebnictví nábožensky legitimováno. Přesto se v jeho znění platném k 1. lednu 2015 termíny hřbitov a pohřebiště překrývají. Například v § 29 je zaměňován pojem "provozovatel pohřebiště" a "provozovatel hřbitova" a dle § 2 písm. d) je "veřejným pohřebištěm" prostor určený k pohřbení lidských pozůstatků nebo uložení zpopelněných lidských ostatků v podobě míst pro hroby a hrobky nebo úložiště jednotlivých uren nebo rozptylové či vsypové louky nebo jejich kombinace. " Dosud poslední pokus o stanovení definice byl učiněn ve vyhlášce č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, kde bylo ve znění účinném do 31. prosince 2001 uvedeno "Pohřebiště (hřbitovy, kolumbária, urnové háje, rozptylové a vsypové louky)". Rovněž jiné právní předpisy užívají pojmu "hřbitov". Například v § 80 odst. 2 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., (stavební zákon) je uvedeno, že "rozhodnutí o změně využití území vyžadují hřbitovy" a vyhláška č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška) v příloze (bod 2.) uvádí jako způsob využití pozemku ostatní plocha pod kódem 21 "hřbitov, umový háj".
Mezi nezpopelněné lidské ostatky je třeba zahrnout také popel z lidských pozůstatků ohořelých mimo krematorium, který nebyl dosud řádně zpopelněn a rozdrcen v kremačním zařízení (kremulátor). Jde-li o zetlelé nebo spálené lidské ostatky, nezávisí jejich další osud na tom, zda byly kdysi pohřbeny v hrobě na veřejném pohřebišti nebo zpopelněny v krematoriu. Tím zákon o pohřebnictví v souladu s římským právem respektuje základní zásadu postmortální ochrany osobnosti, podle které jsou lidské pozůstatky vyňaty z právních vztahů, dokud existují jako tělo určité osoby a jsou pod touto ochranou, dokud se vztahují k osobě, která dané tělo měla a tímto tělem byla. Jakmile se lidský popel jednou z úřední urny rozptýlí nebo vsype do země, není již identifikovatelný s osobou, které přináležel. Stejně tomu je, jakmile se lidské pozůstatky promění v prach.
Současná česká právní úprava pohřebnictví nedefinuje všechny normativní pojmy související s pohřbíváním, například hrob, hrobku, hrobové místo, úložiště uren, kolumbárium, vsypovou a rozptylovou louku. Pro účely povinné hřbitovní evidence je hrobem každé místo na pohřebišti, kde došlo k pohřbení mrtvého lidského těla nebo jeho části, tj. lidského pozůstatku, s následným zásypem zeminou, a to nezávisle na tom, zda je místo vypůjčeno, vyprošeno nebo pronajato provozovatelem
pohřebiště. Podzemní hrobka postavená na pohřebišti je věc nemovitá, která se do veřejných rejstříků nezapisuje. Její stavba spočívá ve vyzdění hrobového místa, aby mohlo docházet k přirozené mumifikaci lidských pozůstatků vysoušením proudícím vzduchem bez přítomnosti nekrofilního hmyzu a jeho larev. Pohřbené lidské pozůstatky v rakvi nebo uložené zpopelněné lidské ostatky v urně do volného prostoru hrobky pod nebo nad zemí se nezasypou zeminou. Ta je u podzemních hrobek zpravidla nahrazena kamenným stropem, u nadzemních kaplí funerální stavbou. Veřejně přístupné monumentální hrobky umístěné v náhrobních stavbách zpravidla mimo pohřebiště se nazývají mauzolea. Podzemní hrobka podle § 498 odst. 1 občanského zákoníku není součástí pozemku. Soukromá kapiová hrobka postavená do 31. prosince 2013, pod níž je pozemek ve vlastnictví provozovatele veřejného pohřebiště, je samostatnou nemovitou věcí, u níž vzniklo dnem 1. ledna 2014 vzájemné předkupní právo dle § 3055-3056 občanského zákoníku pro uvedené vlastníky; při shodném vlastníku pozemku a stavby hrobky na něm již není nadzemní hrobka samostatnou věcí, ale stala se dle § 3054 občanského zákoníku součástí pozemku. Kapiová hrobka postavená po 1. lednu 2014, u které je rozdílný vlastník pozemku a vlastník stavby hrobky, by měla být právně vyřešena v souladu s § 1240 a násl. občanského zákoníku, to znamená, že by měla být mezi vlastníkem pozemku veřejného pohřebiště a vlastníkem hrobky uzavřena smlouva o zřízení práva stavby (úplatná nebo bezúplatná). Tato smlouva se zapisuje do katastru nemovitostí.
Hrobové místo je místem na pohřebišti určeným k pronájmu, výprose či výpůjčce nebo pronajaté, vyprošené či vypůjčené za účelem zřízení hrobu nebo hrobky nebo jde o vyhrazené místo v kolumbáriu či vsypové loučce. Dokud se nestane hrobem nebo hrobkou, nelze ho hanobit. Úložiště jednotlivých uren je hrobové místo v podobě hrobu nebo hrobky na pohřebišti, vyhrazený prostor pod nebo nad zemí určený pouze pro ukládání uren se zpopelněnými lidskými ostatky. Kolumbárium se liší od úložiště jednotlivých uren tím, že se jedná o solitérní nadzemní stavbu na pohřebišti s několika hrobovými místy. V listopadu 1958 vyšly s účinností od 1. ledna 1959 Spolkem žehu dlouho očekávané směrnice hlavního hygienika o povolení rozptylu zpopelněných ostatků. Vůbec poprvé se uskutečnil koncem listopadu 1961 na smíchovském hřbitově Malvazinky v Praze. Individuální vsyp, implicitně legalizovaný tímtéž nařízením, začal být praktikován Společností přátel žehu od roku 1967. Na rozdíl od rozptylu popela na povrch trávníku se při něm popel hloubkově ukládá do země pod odkrytý travní drn bez nutné předchozí úpravy popela či rozptylového aparátu. Na základě nájemní smlouvy k vsypovému místu na šachovnicovitě rozčleněné zatravněné ploše lze určit konkrétní, například rodinné hrobové místo, do něhož mohou být postupně uloženy ostatky více příbuzných osob.
Základním účelem zřízení práva k hrobovému místu je uspokojování hmotných, kulturních a náboženských potřeb osoby, která se uchází o nájem místa pro hrob. Je-li smlouva o nájmu hrobového místa uzavřena na dobu určitou, automaticky se podle zákona o pohřebnictví při novém pohřbení lidských pozůstatků prodlužuje o dalších minimálně deset let. Osobě, které svědčí nájemní právo k hrobovému místu - nájemci, nelze podle téhož zákona odepřít žádost o prodloužení nájemní smlouvy, je-li podána před vypršením sjednané lhůty nájmu. Vztah vznikající mezi ní a správou pohřebiště je vztahem subjektů, které mají rovné postavení. Do zrušení vyhlášky č. 19/1988 Sb. byl uživatelem hrobového místa ten, kdo zaplatil jednorázovou platbu hřbitovního poplatku za jeho vypůjčení dohodnutým způsobem, a to zpravidla na dobu omezenou existencí hřbitova. Na provozovaných církevních a židovských hřbitovech se před rokem 2002 mohl právní vztah k hrobům a hrobkám řídit zvykovým právem konkrétního provozovatele. Teprve zákon o pohřebnictví poprvé v dějinách právní úpravy pohřebnictví narovnal smluvní vztahy, zejména u smluv o nájmu hrobových míst. Vlastnické právo k hrobovému místu jako takovému žádné fyzické nebo právnické osobě nenáleží. Odkázat lze na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 1976, sp. zn. 9 Co 343/76, publikovaný pod č. 9/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je při posuzování právních vztahů týkajících se hrobů na pohřebištích nutné rozlišovat mezi právem propůjčení místa pro hrob a mezi právem vlastnickým, popřípadě mezi právem k užívání náhrobku, pomníku a trvalých ozdob hrobu čili tzv. hrobového zařízení. Propůjčení hrobového místa nezakládalo podle Obecného zákoníku občanského č. 946 z roku 1811 vznik vlastnictví k této části pozemku pohřebiště. Hrobové zařízení bylo předmětem vlastnictví toho, kdo je pořídil nebo nabyl jiným způsobem nabývání osobního vlastnictví, a je tomu tak i podle současné právní úpravy. Pokud tedy někdo v 19. nebo 20. století před svou smrtí tzv. zakoupil hrobové místo navždy, tj. Na dobu trvání hřbitova, nekoupil si tím hrobové místo, ale zaplatil si pouze jeho propůjčení dohodnutým způsobem, a to jednorázovou platbou hřbitovního poplatku na dobu omezenou existencí hřbitova. Toto užívací právo nezaniklo ani za účinnosti pozdějších právních úprav pohřebnictví (nařízení ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., vyhlášky č. 47/1966 Sb. A vyhláška č. 19/1988 Sb.), neboť i když se jimi rušily předchozí předpisy, neměnily se jimi soukromoprávní vztahy k hrobovým místům založené před 1. dubnem 1952, tj. Před účinností výše zmíněného zákona č. 4/1952 Sb. V tomto směru lze poukázat na "Metodický návod na řešení některých otázek v pohřebnictví" ze dne 1. listopadu 1974, č. j. MH/22-2286/74, vydaný Správou pro místní hospodářství Ministerstva vnitra ČSSR a uveřejněný v Provozním zpravodajství místního hospodářství z roku 1974. Je z něj patrno, že ještě v době jeho vydání trvalo užívací právo ke hrobům a hrobkám propůjčené tzv. "na věčné časy". Tato dosavadní časově neomezená užívací práva, stejně jako ostatní obdobně omezená práva užívání hrobových míst podle nové právní úpravy, zanikla či mohla zaniknout až v důsledku správného postupu provozovatelů pohřebišť nařízeného v zákoně o pohřebnictví. Propůjčení hrobového místa správou pohřebiště žadateli tedy nebylo ani od účinnosti novely tehdejšího občanského zákoníku (zákon č. 509/1991 Sb.) k 1. lednu 1992 vztahem z nájmu pozemku. Z vyhlášek č. 47/1966 Sb. A č. 19/1988 Sb. vyplývalo, že nikdo neměl právo na propůjčení místa na hrob. Disponování místem na pohřebišti bylo založeno výhradně na vztahu mezi správou pohřebiště a tím, komu bylo místo propůjčeno (§ 21 vyhlášky č. 47/1966 Sb. A § 20 vyhlášky č. 19/1988 Sb.). Přání žadatele ohledně určitého místa pro hrob vyhověla správa pohřebiště, jen pokud to umožnily poměry na pohřebišti. Úvaha a rozhodnutí o tom, zda tomu tak je či není, náleželo opět jen správě pohřebiště, stejně jako rozhodnutí o tom, zda poměry na pohřebišti umožňují prodloužení práva k propůjčenému místu. Nová zákonná úprava pohřebnictví odstranila také pochybností o tom, zda o vzniku, trvání a zániku právního vztahu týkajícího se propůjčení místa pro hrob na pohřebišti náleží rozhodovat soudům v občanském soudním řízení. Vznikem práva na užívání hrobového místa na základě smlouvy o nájmu zakládající občanskoprávní vztah mezi provozovatelem pohřebiště a nájemcem hrobového místa je dána ve sporech tohoto druhu nezpochybnitelně pravomoc soudu. Nájemcem hrobového místa může být jakákoli právnická nebo fyzická osoba, která uzavřela písemnou nájemní smlouvu k hrobovému místu s provozovatelem pohřebiště. Uživatelem hrobu nebo hrobky může být jakákoli právnická nebo fyzická osoba, která s provozovatelem pohřebiště uzavřela výprosu nebo výpůjčku. Podle § 25 odst. 6 zákona o pohřebnictví přechází na dědice (chybou v zákoně) pouze nájemné, tj. zaplacené nájemné zůstavitelem, nikoli práva nájemce užívat hrobové místo, včetně jeho povinností plynoucí z uzavřené nájemní smlouvy.
V X. Hlavě "Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných", Díl 6 "Jiná rušení veřejného pořádku" řadí zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, hanobení lidských ostatků, vedle šíření poplašné zprávy, výtržnictví a opilství, mezi trestné činy. Hanobit lze nejen lidské ostatky, ale i národ, rasu, etnické nebo jiné skupiny osob. Hanobit pohřbené ale nelze, na rozdíl od živých, prostřednictvím tisku, filmu, rozhlasu, televize, veřejně přístupné počítačové sítě nebo jiným obdobně účinným způsobem. Může k němu dojít pouze v souvislosti s manipulací s lidskými ostatky při neoprávněném otevření hrobu, hrobky nebo urny, jejich odcizením ostatků z pohřebiště nebo jejich spálením mimo krematorium po provedené exhumaci. Právní zajištění ochrany občanských pohřbů doprovázejících pohřbívání lidí a pietních aktů (kladení věnců, vojenské pohřby, u příležitosti holocaustu, oslavách Mezinárodního dne Romů apod.) jako služby ve veřejném zájmu a ochrany důstojnosti veřejných a neveřejných pohřebišť a krematorií, včetně Areálu Lidice, Pietního území Ležáky a Pietního místa Lety, je upraveno zejména v sekundárním objektu trestného činu podle § 358 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (výtržnictví). Kdo se dopustí veřejně nebo na veřejnosti přístupném místě hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení obřadu lidí, jejich čest a důstojnost, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. De lege lata absentují v současnosti v českém právním řádu přečiny hanobení lidských pozůstatků nebo přestupky za porušení podmínek uložených na ochranu veřejného pořádku při konání státních nebo obecních pohřbů či pietních aktů a v místech, kde se pohřbívá, tj. především na pohřebištích a uvnitř areálů krematorií.
Osvícenská reforma pohřebnictví započala v zemích Rakouska - Uherska od padesátých let 18. století. Klíčovým tématem kontinentální evropské "zdravotní policie" a pevným názorovým paradigmatem dobové hygieny se tehdy stala potřeba důsledně oddělit prostor živých a mrtvých, jejichž těla byla chápána jako možný zdroj nakažlivých chorob, a zejména oddělit prostor nakažených těl zemřelých od těch nenakažených, podobně jako je karanténa u živých. Toto zákonné východisko potvrdil i Napoleonův dekret z 23. prairialu roku XII (12. června 1804, dále Ediktem ze Saint Cloud z 5. září 1806), který pro Francii kodifikoval pravidla pohřebnictví a správy hřbitovů a potvrdil zákaz pohřbívání v kostelích. Britské prostředí se vymykalo evropským reformám pohřebnictví a dlouho si drželo tradice pohřbívání okolo kostelů (Churchyard). Pro pohřebiště umístěné mimo obydlené zóny se začal používat termín "cemetery'. V českých zemích došlo k zásadní proměně v souvislosti s církevními reformami Josefa II., ve kterých nejen rušil kláštery a zakazoval pohřbívat v kostelích, ale také nařizoval pohřbívání nahých mrtvých těl zašitých do lněných pytlů, jejich vyjmutí z rakví před uložením do hrobu a před přikrytím zeminou posypání nehašeným vápnem (viz níže dekret z roku 1784), což částečně zůstalo dodnes v platnosti při ukládání kadáverů zvířat v zájmovém chovu do země (srov. vyhlášku Ministerstva zemědělství č. 82/2014 Sb.). Prvním právním předpisem upravujícím umístění veřejného pohřebiště byl v zemích rakousko-uherské monarchie vládní cirkulář ze dne 9. dubna 1751, o zákazu pohřbívání. Roku 1771 vydala císařovna Marie Terezie s odbornou záštitou dvorního lékaře Gerharda van Swietena nařízení, ve kterém vyzývala k prozkoumání zdravotní bezpečnosti pohřbívání v kryptách kostelů, k zřizování umrlčích komor u kostelů ("Tod[t/en]kammer","Leichenkammer" či "Scheintodkammer") a zakázala pohřbívat zemřelé před uplynutím 48 hodin nebo zemřelé na nakažlivé nemoci před uplynutím 24 hodin (dvorský dekret č. 1289/1771 sbírky zákonů Marie Terezie ze dne 7. března 1771). Nejradikálnější byly josefínské dvorské dekrety (zejména č. 2951/1784 sbírky zákonů Josefa II. sv. 6 s. 549, ze dne 23. srpna 1784, o pohřbívání mrtvol, vyhlášený v Cechách 2. září), které rozhodly o "plošném" odsunutí všech mrtvých mimo obydlená sídla, za městské hradby a okraje vesnic. Tomuto dekretu předcházelo nejvyšší rozhodnutí ze dne 9. září 1772, o zákazu zřizování hřbitovů bez povolení politického úřadu, a dvorský dekret sbírky zákonů Josefa II. sv. 6 s. 553 z roku 1783, o zřizování hřbitovů na odlehlých místech. Následovat mělo neprodlené uzavření všech hřbitovů (pojmy Kirchhófe nebo Gottesáker se nahradily termínem Fríedhof) i rodinných hrobek, které se nacházely uvnitř obcí. Minimální vzdálenost nového pohřebiště od posledního obytného místa byla stanovena na čtvrt hodiny pěší chůze a nové umístění mělo být voleno vhodně tak, aby zdejší půda nezabraňovala rozkladu a aby nebyla ohrožována povrchová ani spodní voda. Každý hřbitov měl být povinně obehnán zdí a označen křížem. Doporučovalo se také oddělení hřbitova lesem, kopcem nebo alespoň řekou. Dvorským dekretem ze dne 6. prosince 1784 začal Josef II. vyvlastňovat pozemky pro hřbitov a dvorským dekretem sbírky zákonů Josefa II. sv. 6 s. 564 z roku 1785 stanovil dokonce povinnost pochovávat zemřelé na hřbitovech v běžné řadě. Josefínská nařízení bezesporu napadala samotný kult zemřelých i jejich ostatků a záhy narazila na značný odpor vládních orgánů, biskupské konzistoře i obyvatelstva. Kvůli radikálně odmítavým reakcím obyvatelstva byl Josef II. nucen dvorským dekretem ze dne 30. ledna 1785, o možnosti pohřbívat v rakvích, odvolat zákaz pohřbívání s rakví a nedlouho poté ustoupil privilegovaným společenským vrstvám požadujícím stavbu vlastních funerálních monumentů či alespoň rodinných hrobů (dvorský dekret ze dne 25. července 1785, o místu pro hřbitov, a dekret o vyvlastnění pozemku pro hřbitov ze dne 11. září 1785). Nejdříve povolil zřizovat prostory (Behältnisse) podél hřbitovních zdí, poté souhlasil s vybudováním rodinných hrobek na vlastních pozemcích majitelů, aby rozměrné stavby nezabíraly místo na obecním hřbitově.
Platný český zákon o pohřebnictví tyto osvícenské racionalizace a hygienický Voluntarismus opustil a nezasahuje do dosavadní praxe zřizovat hřbitovy i uvnitř zástavby, stejně jako nepovažuje za potřebné bránit předčasnému pohřbení a kremaci jakoukoli ochrannou lhůtou. V České republice lze od 1. ledna 2002 pohřbít okamžitě po prohlídce zemřelého lékařem, nejdříve po dvou hodinách od úmrtí. Krajské hygienické stanice dnes běžně povolují pohřbívání v kostelech či v areálech klášterů. Z hlediska péče o lidské ostatky je podstatnější povinné stanovení jejich tlecí doby v hrobě a přirozené mumifikace v hrobce za účelem omezení předčasných exhumací nebo častých pohřbů do jednoho hrobu nebo hrobky. Lhůta k otevření hrobu nezbytná k úplnému rozkladu těla, tzv. "turnus", byla patentem ze 4. října 1773 stanovena na devět let; de lege lata minimálně na deset let (viz § 22 odst 3 zákona o pohřebnictví). Rakev je vyžadována pouze do hrobky a vyrobena musí být z tvrdého dřeva. A contrario z uvedeného vyplývá, že do hrobu by měly být konečné rakve vyrobeny minimálně z měkkého dřeva, nikoli z papíru nebo plastu (transportní vaky, lepenka apod.), což stanoví i česká technická norma na rakve ČSN 49 3160-3. Upravit tělo zemřelého ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb lze do týdne po úmrtí i svépomocí s povolením poskytovatele zdravotní či sociální služby. Vhodná místnost musí být poskytnuta bezplatně. Mezi historické partikulární právní prameny upravující péči o lidské ostatky v západní Evropě je nutno zařadit také stavební dokumentaci a plány nově postavených pohřebišť nebo jednotlivých hrobek a kostnic (ossarium, kamer), žehnající liturgické knihy (benedikcionál) a především hřbitovní řády, v současnosti tzv. řád pohřebiště.
Mrtvé lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí. Pojem "mrtvola" nebo "tělo zemřelého" není vyčerpávající. Pro účely pohřebnictví se hledal pojem zahrnující i nalezené nebo odebrané části těla zemřelého. Zákonné označení "lidské pozůstatky" (human remains) nepůsobí, žel, v českém jazyce jako celek, ale jako něco, co zůstalo po již probíhajícím nebo proběhnuvším procesu - kosterní pozůstatky, zbytky člověka ve stavu popela po uhoření, rozsáhlá mechanická poškození. Péče o lidské pozůstatky tvoří jádro právní úpravy pohřebnictví. Jedná se zejména o mrtvé lidské tělo a jeho části, pokud se nepoužijí pro vědecké, anatomické nebo výukové účely ve zdravotnictví. Test DNA vyhotovený na základě vzorku DNA odebraného z těla zemřelého, aniž by k tomu dal souhlas před smrtí sám zemřelý, nebo po jeho smrti osoby oprávněné k pietní ochraně osobnosti podle občanského zákoníku, je nezákonně získaným důkazem a jako takový je v soudním řízení nepřípustný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1982/2012). Většina nesnímatelných náhrad ze zlata a slitin je osazena pevně na kost a společné s ní je lidským pozůstatkem. Soudobá tendence označit je za res nullius, tj. opuštěnou movitou věc "kterou si může každý příslušník státu přivlastnit", v porovnání s právní tradicí neobstojí (srov. Obecný zákoník občanský č. 946 z roku 1811, § 285 - cit. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2773/2004, ze dne 15. prosince 2005 a stávající úpravu v § 493 občanského zákoníku). Ten, kdo zachází s dosud nepohřbenými lidskými pozůstatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti, se dopouští pouhého přestupku pod sankcí peněžité pokuty. Trestný čin hanobení lidských pozůstatků český právní řád neupravuje. Mezi historické partikulární právní prameny upravující péči o lidské pozůstatky v českých zemích je možné zařadit zprávy o prohlídce zemřelých [Bulletin INotel ProtocoII), v současnosti tzv. List o prohlídce zemřelého, pitevní protokoly (Visum et repertum/Obduktionsbcricht), matriční zápisy, úmrtní listy, církevní liturgické a hřbitovní knihy, instrukce, cirkuláře, popisy a ceremoniální protokoly pohřebních slavností a exekvií [Prothocoll, Beschreibung, Belation) nebo účetní doklady týkající se pohřbů, hojně zastoupené ve šlechtických a rodinných archivech. Nechybí testamenty, výslovná rozhodnutí o pohřbu zemřelého za jeho života a tištěná úmrtní oznámení [Porte), koncesní listiny provozovatelů pohřebních, kremačních a thanatopraktických služeb. Důležitá je i stavební dokumentace a plány postavených krematorií, kremačních pecí a márnic, v současnosti tzv. chladících a mrazících zařízení pro přechodné uložení lidských pozůstatků, včetně tzv. vytápěných místností pro zdánlivě zemřelé Azylům dubiae vitae vybavené důmyslným systémem zvonků, které se měly rozeznít v případě nepatrného pohybu.
V České republice fyzickým i právnickým osobám, především provozovatelům pohřebních služeb, krematorií, balzamace a konzervace, nemůže být udělen trest odnětí svobody nebo pozastavena činnost, budou-li svým jednáním, případně prostřednictvím svých zaměstnanců, hrubě dehonestovat tělo zemřelého například neoprávněným otevřením rakve, vystavením těla bez rakve a rubáše na veřejnosti za komerčním účelem, zlámáním kostí zemřelému, aby se vešel do rakve, ne- vymetením popela z kremační pece, ale jeho smísením s popelem dalším apod. De lege lata se jedná pouze o přestupek fyzické osoby pod pokutou v maximální výši 50 000 Kč.
Mrtvé lidské tělo a jeho části nejsou v právním řádu České republiky definovány, proto se lidské pozůstatky mrtvě narozených dětí považují za mrtvě lidské tělo pouze pro účely vyhlášky o Listu o prohlídce zemřelého a po prohlídce lékařem se s nimi nakládá stejně jako s plody po potratu, které jsou v souladu s § 91 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách spáleny ve spalovně poskytovatele zdravotních služeb. Spálení mrtvého lidského těla a jeho částí mimo krematorium není pohřbením, stejně jako trvalé uložení mrtvého lidského těla a jeho částí do vody (immerse) nebo mrazícího boxu (kryonizace) pod výše uvedenou sankcí, které se může dopustit pouze fyzická osoba.
K mrtvému tělu jsme nejprve povinni přivolat lékaře (tzv. oznamovací povinnost). Pohřební službu tehdy, přál-li si to zemřelý za svého života. Pokud si nepřál být pohřben, slouží jeho tělo vědě a lékařským potřebám nebo jej namísto rodiny pohřbí obec. V opačném případě mohou pozůstalí po souhlasu lékaře, jsou-li toho schopni, tělo sami upravit, uložit do rakve nebo do plátna, odnést na hřbitov a pohřbít. Podnikatelé v pohřebnictví mohou být nápomocni. Pozůstalí musí požádat o povolení k pohřbení provozovatele veřejného pohřebiště nebo krematoria. Představa, že obce, poskytovatelé zdravotních a pohřebních služeb, policie, armáda, vězeňská služba nebo soudní orgány mohou disponovat s tělem zemřelého proti vůli příbuzných jen proto, že zemřelý už za sebe nemůže mluvit, se jeví jako hrubé porušení práva na soukromý a rodinný život deklarovaným v čl. 8 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na přelomu 18. a 19. století začali do popředí vystupovat pohřební profesionálové, kteří kromě převozů na velké vzdálenosti a konzervačních úprav těl zemřelých poskytovali pozůstalým svoje sekulární smuteční obřady. V rakouských zemích byla přeprava lidských pozůstatků, včetně zahraniční, regulována nařízením Ministerstva vnitra č. 56/1874 ř. z. Ze dne 3. května 1874. Pro pohřbení na kon- fesionelním hřbitově, který neležel v obvodě, kde k úmrtí došlo, nebylo nutné podle výnosu Ministerstva zdravotnictví č. 380 ze dne 14. června 1882 povolení okresního úřadu, ledaže by byl příliš vzdálen. S podnikáním v pohřebnictví v českých zemích se právní regulace datuje od roku 1870 výnosem Ministerstva vnitra č. 37890 ze dne 1. dubna 1870, vydávání koncesí k provozu pohřebních služeb od roku 1907 nařízením Ministerstva obchodu č. 183/1907 ř. z. Ze dne 1. srpna 1907 a požadavky na pohřební auta výnosem Ministertva obchodu č. 55482-34-III-C ze dne 16. června 1934. Přepravu těla z venkova do univerzitních anatomických ústavů upravil výnos Ministerstva vnitra č. 2627 ze dne 3. září 1893. Nové nařízení z 10. prosince 1892 č. 207 zavedlo povinnosti tzv. "mrtvolního", dnes umrlčího, pasu, který umožňoval, aby tělo zemřelého mohlo cestovat přes hranice bez doprovodu příslušné osoby. Pro přepravu z ciziny do tuzemska stanovila postup instrukce Ministerstva zahraničních věcí č. 35711/11 ze dne 6. června 1893, která byla sdělena rakouským úřadům výnosem Ministerstva vnitra č. 14623 ze dne 6. července 1893 a výnosem Ministerstva zahraničních věcí č. 57828/1922-V/l ze dne 18. dubna 1922, který stanovil povinnost diplomatických úřadů ČSR informovat o přepravě těla z ciziny do tuzemska okresní úřad místa určení. Po povolení pohřbu žehem následoval výnos Ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy č. 31002/IV ze dne 22. března 1924 upravující souhlas s přepravou těla pro konkrétní hřbitov nebo krematorium. Do přijetí Mezinárodního Ujednání o přepravě mrtvol dne 10. února 1937 v Berlíně publikované ve Sbírce zákonů č. 44/1938 upravoval umrlčí pas výnos Ministerstva veřejného zdravotnictví č. 22770 ze dne 9. srpna 1928. Mladší mezinárodní Dohodu o převozu těl zemřelých ze dne 26. října 1973 podepsala Česká republika, dle sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 22/2012 Sb. m. s, ve Štrasburku až dne 8. dubna 2010 s účinností od 24. února 2012. S výjimkou převozu pozůstatků T. G. Masaryka zůstala přeprava mrtvého lidského těla po vnitrostátní železnici, kterou umožňoval železniční přepravní řád dle vládního nařízení č. 144/1928 Sb., do dnešních dnů prakticky nevyužita. Lidské pozůstatky je možné přenést také pěšky. Zákonná povinnost vykonat uvedený kondukt, omezený svou povahou k přemístění na krátkou vzdálenost, provozovatelem pohřební služby není dána. Může být svěřen blízkým osobám zemřelého a má především obřadní charakter.
Zásadní změny právní úpravy pohřebnictví nastaly především díky novému způsobu pohřbívání lidských pozůstatků zpopelňováním. V roce 1872 představil na světové výstavě ve Vídni první spalovací zařízení Lodovico Brunetti a v roce 1874 vstoupil v platnost italský zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povolil pohřeb žehem. V témže roce Frederic Siemens zkonstruoval, patentoval a prakticky vyzkoušel první novodobou kremační pec. O dva roky později už začalo fungovat první evropské krematorium v Miláně. V pořadí druhé s kremační pecí Friedricha Siemense bylo otevřeno v německé Gothě, kam z českých zemí putovali vlakem pozůstalí těch, kteří si do roku 1919 přáli pohřeb žehem. První české krematorium bylo postaveno na českém národním hřbitově v Chicagu (1913). Velkým propagátorem kremace byl společně se svou manželkou Hanou předseda tehdejšího spolku Krematorium Jaroslav Kvapil, kterému se po vzniku samostatného československého státu podařilo prosadit zákon č. 180/1919 Sb., o fakultativním pohřbívání ohněm, dodnes nazýván tzv. "Lex Kvapil". Ve srovnání se soudobou právní úpravou byla zajímavostí jeho prováděcího předpisu (nařízení vlády Československé republiky č. 517/1919 Sb.) povinnost předložení písemného prokázání o projevu vůle zemřelého být pohřben žehem. Teprve zákon č. 464/1921 Sb., o pohřbívání ohněm, povolil zpopelňovat i exhumované lidské ostatky a upravil podmínky pro povinné zpopelnění lidských pozůstatků, které byly prohledány během zhoubných epidemií nebo nalezeny ve větším množství po živelných pohromách. Jeho prováděcí předpis byl o dva roky později přijat nařízením vlády Československé republiky č. 194/1923 Sb. Veškeré kremace musejí být prováděny jednotlivě, aby nedošlo ke smísení popela. V krematoriu mohou být zpopelněny podle zákona o pohřebnictví výhradně lidské pozůstatky a lidské ostatky. Výraz spalování je v právním řádu České republiky používán u anatomicko-patologického odpadu a plodů po potratu. Jedná se o proces suché oxidace při vysokých teplotách, kterým se organický a hořlavý odpad mění na anorganickou nehořlavou hmotu. Zbytky lidského těla spáleného ve spalovně nelze uložit do úřední urny. Zpopelňování je primárně používáno pouze pro lidské pozůstatky, sekundárně pro lidské ostatky exhumované z hrobu. Pro spalovací proces v kremační peci platí stejné zákonitosti jako pro spalování jakéhokoli druhu organického materiálu (stanovení výhřevnosti, množství potřebného vzduchu, vznikajících spalin, aj.). Lidské pozůstatky se však nesmí smažit, nesmí doutnat, ale hořet tak, aby z jeho anorganických částí zůstal dále uložitelný popel. Zpopelňování lidských pozůstatků v krematoriu lze právně rozdělit na dvě na sebe bezprostředně navazující části. Etickou, probíhající v primární spalovací komoře, a v sekundární spalovací komoře navazující technickou. Právní událost pohřbení je zahájena zasunutím lidských pozůstatků do žároviště kremační pece, ve kterém se z nich po jejich vysušení, spálení a ochlazení stanou zpopelněné lidské ostatky. Technická část pohřbení probíhá za vysokých teplot a dochází při ní ke zničení škodlivin vznikajících při zpopelňování lidských pozůstatků. Zatímco cílem první části pohřbení žehem je proměna lidských pozůstatků v lidské ostatky v co nejkratším čase, cílem jeho druhé části je naložit se zbylými částicemi lidských ostatků v sekundární spalovací komoře tak, aby se snížilo riziko znečištění ovzduší s minimálním dopadem na životní prostředí. Obsluha kremační pece musí dbát na důslednou kontrolu teplot, regulovat vhánění vzduchu a hoření v podpůrných palivových hořácích. Kremační pece musí procházet pravidelnými kontrolami, údržbou a generálními opravami. Z tohoto důvodu má drtivá většina všech krematorií ještě jednu záložní pec. Navzdory všem provozním opatřením unikají z komína každého krematoria do ovzduší škodliviny, které nelze odstranit samotným spalováním, především chlorovodík, prach a rtuť. Zpopelňování lidských pozůstatků není energeticky úsporným způsobem pohřbívání, ať už se jedná o elektrické nebo palivové kremační pece. Novodobé sociokulturní návyky převážily nad nákladností a efektivností. Minimalizace dopadu zpopelňování lidských pozůstatků na životní prostředí se v západní Evropě stává velmi důležitou prioritou. Z každého žehu zbude nejen zpopelněný lidský ostatek, ale také malé procento nespálených tuhých zbytků rakví, ať už jsou z jakéhokoli materiálu, a jiných prvků, které nespálil oheň. Český právní řád nerozlišuje mezi popelem vzniklým po spálení jakékoli látky (anglicky ash) a lidskými zpopelněnými ostatky neobsahujícími popel z jiného materiálu, zejména z rakví (anglicky ashes). Při zpopelňování dětí s váhou nižší než 10 kg může být proces kremace tak agresivní, že dokonale zpopelněné ostatky mohou být v průběhu vymetání z pece zcela zničeny nebo nezkušeným okem zaměněny za zbytky rakví. V České republice není provozována ani jedna speciální kremační pec pro zpopelňování dětí zemřelých před narozením a těsně po něm.
Právo na důstojné pohřbení a hrobové místo právní řád České republiky uznává a potvrzuje jako obecně platné. Společným jmenovatelem všeobecné správy pohřebnictví je oboustranný respekt k obecné lidské podstatě: ve vztahu k lidským pozůstatkům a ostatkům, jako věci posvátné, a k vypraviteli pohřbu nebo nájemci hrobového místa, jako osobě pozůstalé. V rámci reformního úsilí osvíceného absolutismu rakouských Habsburků se začala upřednostňovat bezpečnost a ochrana pozůstalých před potřebami kultu a náboženství. Prostorovým josefínským reformám předcházely tereziánské zákonné normy stanovující nejkratší dobu 48 hodin mezí smrtí a pohřbem a povinnou lékařskou prohlídku zemřelých. Povinná lékařská prohlídka zemřelých zavedená v českých zemích nejprve během morových nákaz patenty ze dne 26. srpna 1714, 1. srpna 1766 a posléze i dekretem dvorní kanceláře Marie Terezie ze dne 30. března 1770 měla zjistit nejen to, zda šlo o přirozené či násilné úmrtí, případně odhalit nakažlivou chorobu, ale především podniknout všechna nezbytná opatření pro ochranu zdraví pozůstalých, lékařů a pracovníků pohřebních služeb. Některé pitvy spojené s balzamováním těla a vyjímáním vnitřností do viscerálních nádob, které byly zejména ve šlechtickém prostředí pohřbívány odděleně od těla, se konaly přímo v domě smutku jako nedílná součást veřejné části pohřebního rituálu. Následovaly dekrety gubernia o nařízeních a naučeních pro ohledače mrtvol pro Čechy č. 12740 ze dne 8. února 1822 a č. 23088 ze dne 11. června 1827. Dále pak vyhlášky místodržitele pro Čechy č. 61/1894 z. z. (tělo nemělo být pohřbeno dříve než 48 hodin po smrti a bez listu prohledávajícího lékaře, ve vybraných soudních a zdravotně policejních případech měla následovat pitva) a č. 1/1896 z. z. Pro Moravu šlo o vyhlášku místodržitele pro Moravu č. 66/1895 z. z. A vyhlášku zemské vlády ve Slezsku č. 35/1877 z. z. Po vzniku Československé republiky následoval výnos Ministerstva veřejného zdravotnictví č. 10596 ze dne 17. dubna 1926, kterým byly zavedeny nové ohledací lístky, a výnos Ministerstva veřejného zdravotnictví č. 36812 ze dne 29. listopadu 1930, kterým bylo zavedeno názvosloví pro zpracování statistických dat o příčinách smrti. Pitvy zdravotně policejní upravovalo nařízení Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti č. 73/1857 ř. z. Ze dne 8. dubna 1857, výnos ministra vnitra č. 20476 ze dne 17. října 1868 (směrnice pro okresní úřady o nařizování zdravotně policejních pitev) a nařízení ministra vnitra vydané ve shodě s ministrem věcí duchovních a vyučovacích č. 363 ze dne 29. září 1914 (o mrtvolách osob stižených nemocemi, které je třeba oznámiti). Soudní pitvy regulovalo nejprve nařízení Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti č. 26/1855 ř. z. Ze dne 28. ledna 1855 a nakonec trestní řád č. 119/1873 ř. z. (§ 127-131). Neúřední pitvy byly upraveny výnosem Ministerstva vnitra č. 13630 ze dne 14. 2. 1887, nařízení místodržitelství v Čechách č. 40/1887 č. z. z., na Moravě č. 73/1887 m. z. z., ve Slezsku č. 42/1887 sl. z. z. A výnosy Ministerstva vnitra č. 16322 ze dne 21. srpna 1891, č. 7679 ze dne 18. dubna 1892 a č. 12752 ze dne 21. 5. 1894. Pokud nastala překážka, pro kterou se lékař nemohl k zemřelému dostavit, mohl provést ohledání těla lékařem poučený starosta obce nebo věrohodný zástupce určený politickým úřadem, od kterého obdržel vytištěný návod pro ohledače mrtvol. Lékaři vykonávali prohlídky zdarma a mohli být potrestáni, jestliže nepostupovali podle předpisů.
Jeden z prvních pohřebních patentů Marie Terezie upravil od roku 1768 dosavadní smuteční zvyklosti. Doba smutku byla omezena na šest měsíců, přičemž prvních šest neděl měli šlechtici nosit černý soukenný oblek bez lesklých knoflíků, kalený kord i přezky a klobouk zahalený krepem, šlechtičny směly mít pouze dvoje "smutkové šaty", a to z látek zhotovených v dědičných zemích.
Ve zdravotních, sociálních a pohřebních službách dnes nesmí být úmyslně dotčena nejen důstojnost zemřelého, ale ani mravní cítění pozůstalých a veřejnosti (srov. § 4 odst. 1 písm. h) a § 26 odst. 1 písm. j) zákona o pohřebnictví]. Podle evropské technické normy EN č. 15017 "Pohřební služby - požadavky" může zůstat tělo zemřelého doma nebo být převezeno do domu smutku na tak dlouho, jak okolnosti dovolují, aby si rodina mohla vybrat pohřební službu pečlivě a beze spěchu. V provozovnách pohřebních služeb, nemocnicích či v zařízeních sociálních služeb mají pozůstalí nárok na chvíli setrvání u zemřelého o samotě ve vhodné místnosti a zapojení se podle svých schopností do další péče o mrtvé tělo. Neodůvodněný tlak na příbuzné vyžadující jejich rychlá rozhodnutí, který nemá žádnou oporu v zákonem stanovené lhůtě, bývá nejčastějším traumatizujícím momentem. Od plošného zrušení pohřebného v roce 2008 se pozůstalí v České republice stále častěji obracejí na obecní či městské úřady s žádostí o uhrazení nákladů pohřbu po svém blízkém zemřelém, protože k němu nemají, vzhledem k tíživé životní situaci, dostatek finančních prostředků. Zpravidla nechtějí také vypravit pohřeb zemřelým osobám, které před smrtí žily v úplném zaopatření ústavů, byly nesvéprávné, vězněné, živě potracené pod hranicí viability nebo neměly stálý příjem a bydliště, a žádají obec o zajištění tzv. sociálního pohřbu (Kotrlý, T., Pohřebnictví. Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků, 2013, s. 93-100). Obec se v takovém případě postará o slušný pohřeb a hrob podle místních zvyklostí na náklady dědiců a není-li jich, na náklady státu. Majetek nepatrné hodnoty zůstavitele může být obci jakožto vypraviteli pohřbu v rámci dědického řízení soudem vydán jen s jejím souhlasem.
Provozovatelé a zaměstnanci v pohřebních a hřbitovních službách musejí být i za obtížných podmínek fyzicky a psychicky zdatní k úkonům spojeným zvláště s prvotní péčí o tělo zemřelého, které musejí provádět s náležitým zřetelem na případné soudní vyšetřování a s ohledem na veškeré hygienické, sanitární i etické požadavky při zachování naprosté diskrétnosti. Jako jediní podnikatelé, a v případě hřbitovních služeb jako jediní poskytovatelé, mají proto stanovenu zákonnou povinnost "zdržet se ve styku s pozůstalými chování nešetrného k jejich citům". Uchazeči o koncesovanou živnost provozování pohřební služby jsou podle vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 379/2001 Sb. povinni absolvovat specializovanou odbornou přípravu v délce minimálně 40 vyučovacích hodin zaměřenou mimo jiné na psychologii jednání s pozůstalými. V platných právních
předpisech, řádech pohřebišť a krematorií se proto návštěvníkovi prostoru mrtvých ukládají povinnosti a zakazuje jednání jinak běžné v jiných provozech a na veřejných prostranstvích. Pro pozůstalé je důležitý veřejný, a především preventivní dohled nad službami v pohřebnictví, který klade požadavky na odbornou způsobilost podnikatelů v daném oboru, úroveň vzdělávacích institucí v celoživotním vzdělávání, obsah a rozsah rekvalifikačních programů v odborné specializované přípravě a který motivuje ke zvýšení profesní kvalifikace v pohřebnictví. U kvalitní pohřební služby se pozůstalí a smuteční hosté nemusejí bát pohledu na tělo zemřelého, které je po odborně provedené úpravě, konzervaci nebo balzamaci vhodné vidět v otevřené rakvi i po sedmém dni od zjištění úmrtí prohlížejícím lékařem. V pohřebních službách jde více než kde jinde o podnikání rodinného typu, které umožňuje ověřování získaných kompetencí informálním způsobem. Česká republika se po 12 letech účinnosti zákona o pohřebnictví přihlásila v rámci státní agendy pohřebnictví o nový strategický a koncepční úkol: chránit pietu zemřelých a mravní cítění pozůstalých nejen prostřednictvím soudů, přestupkových komisí a ochránce veřejných práv, ale také pomocí profesionálních poradců v zármutku, jakýchsi "terénních ombudsmanů" truchlících, kterým stát od 29. června 2012 umožnil zvýšit si kvalifikaci absolvováním státní zkoušky na úrovni terciárního vzdělávání prostřednictvím profesní kvalifikace Poradce pro pozůstalé, kód 69-020-M, a to v rámci Národní soustavy kvalifikací, která vznikla v souladu se zákonem č. 179/2006 S., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Seznam 71 poradců pro pozůstalé ke dni 1. května 2016 je zveřejněn na internetových stránkách Ministerstva pro místní rozvoj, které je v oblasti pohřebnictví podle zákona č. 2/1969 Sb., tzv. kompetenčního zákona, odpovědné za zajištění informační a metodické pomoci vyšším územně samosprávným celkům, městům, obcím a jejich sdružením, zkoumá a analyzuje dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek v pohřebnictví, pečuje o náležitou právní úpravu věcí patřících do jeho působnosti a připravuje návrhy zákonů a jiných právních předpisů v pohřebnictví. V soudobém pohřebnictví se asi nejvíce dotýká citů pozůstalých jejich okrádání, ztráta užívacího práva k hrobovému místu nebo práva na vydání urny s popelem uložené mimo hřbitov a záměna těl zemřelých, která bývá zpravidla odhalena při otevření rakve před smutečním obřadem. Výsledkem propracované právní úpravy pohřebnictví by měly být především bezodkladné a v území dostupné pohřební a hřbitovní služby, jejichž kvalita se zvýší souběžně se vzrůstající efektivitou dozorových orgánů a soudů. Nezastupitelnou preventivní úlohu mají autorizované osoby ověřující dovednosti a znalosti budoucích nositelů profesních kvalifikací v pohřebnictví a poradci pro pozůstalé analyzující zpětnou vazbu od zákazníka nespokojeného s poskytnutými pohřebními a hřbitovními službami.
hřbitovy; Lex Kvapil