Vznik Československé republiky a formování nového státu nastolil mimo jiné požadavek uskutečnění legislativních zásahů do převzaté právní úpravy pohřbívání s cílem změnit mnohé její základní principy. Ve zdravotním výboru Říšské rady bývalého Rakouska-Uherska byly návrhy na zákonem garantované fakultativní zpopelňování lidských pozůstatků v krematoriu opakovaně bezúspěšně předkládány českými i německými poslanci téměř dvacet let. K definitivní změně právního řádu došlo v českých zemích v této oblasti až zákonem č. 180/1919 Sb., o fakultativním pohřbívání ohněm, zvaným dle jeho navrhovatele Jaroslava Kvapila (narozen 25. září 1868 - v Chudenicích u Klatov, zemřel 10. ledna 1950 v Praze) zkráceně "Lex Kvapil". Nabyl účinnost 9. dubna 1919 a zrušen byl po dvou letech dne 28. února 1922 zákonem ze dne 7. prosince 1921 č. 464/1921 Sb., o pohřbívání ohněm. Oblast incinerace byla zákonem Lex Kvapil poprvé na území České republiky upravena, a to na krátkou dobu, ojedinělým způsobem - zákonem, který sestával pouze ze dvou ustanovení, z nichž první obsahovalo deklaratorní normu povolující pohřbívání ohněm a druhé zmocňující ministry zdravotnictví, vnitra a spravedlnosti k jeho provedení. Půl roku od účinnosti Lex Kvapil vydala vláda dne 18. září 1919 nařízení č. 517/1919 Sb., jímž se provádí zákon o fakultativním pohřbívání ohněm, které s účinností od 30. září 1919 umožňovalo zpopelňování lidských pozůstatků pouze za předpokladu souhlasu zemřelého učiněného během jeho života, aniž by v něm za stejných podmínek upravila zpopelňování lidských ostatků exhumovaných z hrobu. Citované nařízení se skládalo z dvaceti paragrafů a s ohledem na dobu svého vzniku bylo, až na několik dále popsaných výjimek, značně pokrokové.
Zřízení krematoria podléhalo schválení státní správou - orgán první instance navrhoval schválení orgánu instance druhé - proti rozhodnutí pak bylo možné se odvolat k ministerstvu. Zřízení a provozování krematoria bylo svěřeno obcím, které mezi sebou mohly uzavírat veřejnoprávní dohodu k plnění tohoto úkolu, přičemž jejich činnost byla dozorována, popřípadě sankciována možností odnětí povolení v případě neodstranitelných závad bránících v provozu krematoria. Podstatným rozdílem mezi dnešní a tehdejší úpravou byla nutnost souhlasu zemřelého s vlastní kremací, popřípadě fakt, že neprojevil vůli nebýt spálen. Projev vůle mohl být učiněn v závěti nebo písemně před svědky za podmínky, že se jednalo o osobu svéprávnou. U osoby zcela či částečně zbavené svéprávnosti bylo potřeba souhlasného projevu zákonného zástupce. Ke zpopelnění bylo zapotřebí povolení orgánu státní správy, které se vydávalo po předložení úmrtního listu, průkazu o projevu vůle být pohřben ohněm, lékařské zprávy ošetřujícího lékaře a lékaře provádějícího posmrtné ohledání a dále pak potvrzení politického úřadu o vyloučení podezření z trestného činu. Shodně s dnešní právní úpravou nemohlo dojít ke kremaci osoby neznámé totožnosti. Pokrokovost daného nařízení spočívala ve vymezení přesných kompetencí správních úřadů první a druhé instance, navíc byl i právně definován procesní postup při odvolání. V samotném závěru nařízení byly upraveny sankce, a to peněžitá pokuta do výše 200 korun, nebo vězení v délce do 14 dnů.
Pro samotnou výstavbu krematoria v českých zemích bylo mnohem podstatnější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve Vídni v roce 1912 v průběhu stavebního řízení o právu obce Liberec zřídit krematorium, "ježto pohřbívání ohněm samo o sobě není zavržitelno, změna zákonodárství v tomto směru každého času jest možná a obci musí zůstati volnost s touto možností počílati. " Němci vybudované krematorium v Reichenbergu bylo státními úřady zapečetěno a nesmělo být uvedeno do provozu, ačkoli byla jeho stavba, první svého druhu nejen na našem území, ale v celém Rakousku-Uhersku, financovaná jednou z nejaktivnějších poboček vídeňského spolku Die Flamme, povolena. Provoz v něm byl zahájen zpopelněním dvou těl (Němce a Čecha) až tři dny po vyhlášení samostatnosti Československa. Absolutní zákaz zpopelňování lidských pozůstatků v krematoriu zdůvodňovaný v českých zemích na přelomu 19. A 20. století spíše formálními a politickými argumenty, než věcnými a náboženskými, tak platil na území Habsburské monarchie do 31. října roku 1918. Cílem návrhu zákona bylo již jen uvést zákonodárství v soulad s tím, co via facti již nastalo. Vlády a soudy bývalého Rakouska-Uherska sice nedovolily spalovat mrtvoly v krematoriu vybudovaném v obvodu státu, dovolovaly však převážet je ke zpopelnění v krematoriích států sousedních. Ukládat zpopelněné lidské ostatky v urnách s občanským obřadem možné bylo, což demonstruje i vznik prvního umového háje v Jablonci nad Nisou již v roce 1902.
O legalizaci pohřbívání žehem v Rakousku-Uhersku se začalo jednat po vysloveném souhlasu s fakultativním pohřbíváním ohněm na mezinárodních lékařských sjezdech ve Florencii (1869) a v Římě (1871). Kritika samotného nástroje kremace mířila do jeho energetické spotřeby, neosobního strojového mechanismu a hlučné pece s kouřícím komínem "dalekého každého umění" a požadovala pomyslný návrat do období archaického Říma a starých Slovanů, v němž se incinerace prováděla na hranici dřeva.
Jednou z prvních českých osobností, která již v roce 1873 napsala do Moravské orlice fejeton propagující ideu žehu, byl JUDr. Ctibor Helcelet - advokát a představitel Národní strany. První návrh partikulárního právního předpisu u nás podal v roce 1898 ve zdravotní komisi pražské městské rady filantrop Vojta Náprstek. O rok později, kdy byla založena Společnost pro spalování mrtvol v Praze, předložil na Sněmu Království českého poslanec Jindřich Záhoř první osnovu návrhu zákona o pohřbívání ohněm. Návrh poslance Jaegera na Říšské radě v roce 1905, aby pohřbívání ohněm bylo povoleno, byl 67 hlasy proti 54 opět zamítnut navzdory doporučujícímu posudku Zemské zdravotní rady české podaném v témže roce, aby u nás bylo fakultativní spalování mrtvol z hygienických důvodů co nejvíce podporováno. Dne 25. září 1908 předložil K. Fišer na Moravském zemském sněmu návrh zákona o pohřbívání ohněm. Na témže sněmu přišli se stejným návrhem také němečtí poslanci Gustav Fiedler a Fritz Hirth a další pak dne 12. října 1910. Byl zamítnut čtyřiceti devíti hlasy, pro jich bylo 46. Několik návrhů zákonů o zpopelňování v krematoriu bylo předloženo také Říšské radě. Vrcholem tohoto prokremačního legislativního snažení byla pouze pozitivně hodnotící zpráva profesora Ippena, člena nejvyšší zdravotní rady ve Vídni, o pohřbívání žehem, která byla vzata na vědomí v plném rozsahu pár měsíců před rozpadem monarchie dne 14. března 1918. Z tohoto nastíněného přehledu česko-německých snah o legalizaci incinerace je patrné, že samotný zákon Lex Kvapil vypovídá více o českých politických zájmech než o právním vývoji pohřebnictví.
Mnohem zásadnější vliv na výklad tehdejšího platného právního řádu mělo zamítnutí žádosti Společnosti pro spalování mrtvol v Praze o živnostenské povolení ke spalování mrtvol v roce 1907. Po neúspěšném odvolání podala uvedená společnost stížnost k Správnímu soudnímu dvoru, který o něm v roce 1909 rozhodl takto: Všechny rakouské zákony upravují pouze pohřbívání do země, žádný rakouský zákon nepovoluje pohřbívání ohněm a "jest tedy za to míti, že u nás není připustilo, by mrtvoly byly pohřbívány ohněm". Tento soudní zákaz fakultativního pohřbívání ohněm padl v českých zemích formálně zároveň až s celým rakouským monarchistickým systémem, a to zejména s ohledem na již probíhající zpopelňování v libereckém krematoriu. Předloha zákona Lex Kvapil se začala projednávat dne 24. ledna 1919 na 21. zasedání Národního shromáždění československého. Padesátiletý poslanec Jaroslav Kvapil (1918-1920) tehdy mimo jiné prohlásil: "Poněvadž není věcných důvodů pro zákaz fakultativního pohřbívání ohněm, naopak důvody hospodářské, hygienické a esthetické, přimlouvají se za uznání tohoto způsobu pohřbívání, který již ve všech státech evropských, vyjma Turecko, Španělsko a Rusko, jest zaveden, činí podepsaní návrh, aby k řešení otázky pohřbívání ohněm bylo již co nejdříve přistoupeno, aby fakultativní pohřbívání ohněm v československé republice mohlo býti uzákoněno. Podepsáni: Jaroslav Kvapil, Dr. Lukavský, Alois Jirásek, Viková- -Kunětická, Dr. Jan Herben, Machar, Dr. B. Němec, Sis, Dr. Slávik, Dr. Masaryková, Modráček, Houdek, Viktor Dyk, Dr. Jaroslav Stránský, Dr. Budínský, Dr. Matoušek, F. V. Krejčí, Heinrich, Dr. Heidler, Dr. Vaněk, Dr. Fajfrlík, Dr. Krejčí, Dr. Franta, Sokol, Dr. Halla, Dušek Cyril. " (Srov. společnou česko-slovenskou digitální parlamentní knihovnu, tisk 396.) K takovému prohlášení měl ze všech 256 poslanců revolučního Národního shromáždění československého profesně nejblíže. Po XIV. světovém kongresu Volné myšlenky v roce 1907 vznikl v Praze dne 18. března 1909 pod jeho vedením jako její samostatná sekce spolek pro spalování mrtvol Krematorium, který pod názvem Společnost přátel žehu funguje dodnes. Úzké spojení s anarchisticky zaměřenou Volnou myšlenkou nenechává na pochybách, že v počátcích jeho činnosti nešlo o pouhou propagaci ideologie novodobého spalování, ale především o potlačení klerikálního vlivu v oblasti posledních věcí člověka a urychlení odluky Římskokatolické církve od státu. Jaroslav Kvapil byl za 1. světové války blízkým spolupracovníkem konspirační organizace pro domácí odboj Tajný výbor Maffie. Známým se stal především jako politik, který kolem sebe shromáždil několik českých literátů a manifestem adresovaným "Českému poselstvu na radě říšské" konané dne 30. května 1917 ve Vídni je dne 17. května 1917 vybídl k zásahu do politického dění. Jako spoluzakladatel čistě české lóže pojmenované Jan Amos Komenský (1919) pod obediencí Velkého Orientu Francie se v roce 1923 stal jejím Velkým Mistrem. Stejně jako spisovatel Alois Jirásek, první československý ministr financí Alois Rašín nebo druhý československý ministerský předseda Vlastimil Tusar zvolil i on zpopelení svého těla v krematoriu.
Po formální stránce přikázalo Národní shromáždění československé návrh zákona o fakultativním pohřbívání ohněm projednat zdravotnímu výboru, který jej až na jeden hlas za potlesku doporučil schválit. Jeho zpravodaj a zároveň člen spolku Krematorium O. Srdínko podal dne 20. března 1919 zprávu s připojeným nástinem prováděcího nařízení a podmínkou, že "k spálení mrtvoly se přistoupí jen tehdy, když zemřelý za života se rozhodl pro tento způsob pohřbení neb když příbuzní zemřelého určí za splnění jistých předpokladů. Spalování díti se může pouze v úředně povolených krematoriích, když byly předloženy listiny, kterými chráněna jak vůle zemřelého neb příbuzných, tak veřejný zájem. Za zvláštních okolností (v době epidemií) může býti nařízeno pohřbení ohněm osob zemřelých nákazou. Popel z každé mrtvoly uschová se v nádobě, a o uložení jeho se postarají buď pozůstalí neb orgány veřejné správy. " Po deseti letech činnosti českého spolku Krematorium byl dne 1. dubna 1919 ve 14:00 hodin na 41. schůzi Národního shromáždění československého poslanecký návrh zákona o pohřbívání ohněm, včetně osnovy prováděcích nařízení, pod tiskem č. 682 schválen a jako 180. A zároveň nejstručnější zákon obsahující pouhé dva paragrafy zveřejněn ve Sbírce zákonů nové republiky. Citujme před poslanci vyřčená slova Jaroslava Kvapila ze stenoprotokolu této schůze, který nám zachoval pouze časopis Krematorium ročník X, číslo 4 na s. 8: "Já tedy žádám jménem zdravotního výboru o schválení a projevuji názor, že přijetím tohoto zákona o fakultativním spalování mrtvol odstraní Národní shromáždění zase jeden přežitek bývalého, prokletého Rakouska. /Výborně,! Potlesk. /" Proti návrhu vystoupil pouze Bedřich Pospíšil, poslanec za Československou stranu lidovou, který zdůraznil, že "v kremaci nalezli zlosynové jistoty, které jim dosavadní způsob pochovávání neposkytuje. Té se jim také dostati nesmí, neboť by z toho vyplynul zdroj nebezpečí pro lidstvo mnohem závažnější, než je ono, které prý hrozí ze hřbitovů lidskému zdraví. " Dokud totiž tělo oběti odpočívá v hrobě, nemá podle Pospíšila vrah pokoje," dobře věda, že každé hodiny může býti objeven důkaz viny jeho ve kbelíku neb pod mikroskopem lučebníka. " Samotné statistiky zpopelňování daly tomuto osamocenému kritikovi kremace za pravdu. Počty kremací i krematorií rostly během první poloviny 20. století pozvolna. Na celém území České republiky bylo v roce 1940 celkem 13 krematorií (tři z nich byly na území odstoupených Sudet) a žehem bylo pohřbíváno zhruba 6 % zemřelých. Na Slovensku nebylo krematorium postaveno do roku 1968. Společně s odlivem členů Římskokatolické církve poskytl legislativní proces, který kremaci umožnil, úrodnou půdu pro rozšíření propagandy zpopelňování v druhé polovině 20. století.
Prováděcí nařízení měla příslušná ministerstva vydat co nejdříve po uzákonění této předlohy, zvláště s těmito ustanoveními: "§ 1. Pohřbení mrtvol ohněm je dovoleno v republice Československé za setření těchto ustanovení pouze v úředně schválených ústavech pro pohřbívání ohněm (krematoriích). § 2. Povolení zříditi a provozovati ústav udílí ministerstvo vnitra. Provozování takovýchto ústavu vyhrazuje se zásadně obcím. Při provádění stavby jest šetřiti zákonných stavebních i zdravotně- -policejních ustanovení. § 3. Pohřbení ohněm má býti provedeno, pokud tento zákon nestanoví výjimek, jen tehdy, pak-li zesnulý tomu výslovně chtěl. Tento projev vůle může se státi projevem poslední vůle ve smyslu všeobecného občanského zákonníka; /. / § 4. Zpopelněni může býti vykonáno pouze na předložení těchto listin: /. / § 5. Je-li podezření, že nastala smrt trestním jednáním (činem), je nutno úředně ustanoveným lékařem vykonati pitvu mrtvoly a předložiti pitevní protokol. Za provedení pitvy náleží úřední mu lékaři poplatek, stanovený pro soudní pitvy. Poplatek tento hradí se z pozůstalosti zemřelého. § 6. Vypuknou-li nákazy, může býti ministrem zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti nařízeno pohřbení ohněm osob zemřelých podle posudku lékařů nákazou, aniž byly splněny podmínky § 3. § 7. Obce jsou oprávněny pohřbili ohněm mrtvoly, jejichž pohřbení jde na obecní útraty, byť i tu nebyly předpoklady § 3. Zpopelnění nesmí však přes to odporovati výslovné vůli zemřelého. § 8. Spalování mrtvoly děje se za dozoru odborníka, stanoveného obcí. O spalování mrtvol vede se přesný seznam s běžnými čísly. § 9. Popel mrtvoly uschová se v pevně uzavíratelné kovové krabici nebo v jiné podobné nádobě. Tyto nádoby opatří se jménem pohřbeného a číslem seznamu a vydají se na potvrzenku pozůstalým zároveň s listem, potvrzujícím pohřbení a opatřeným týmž číslem. § 10. Popel uschovaný ve smyslu § 9. mohou převzíti k uschování buď pozůstalí, nebo může býti uložen na hřbitovech, v umových hájích, síních, nebo na jiných k tomu určených místech pod nebo nad zemí. § 11. Přestoupení tohoto nařízení jsou pokládána za přestupky policejního nebo podle obecního řádu. " (Srov. společnou česko- -slovenskou digitální parlamentní knihovnu, zpravodaj Srdínko, zpráva zdravotního výboru o návrhu člena Národního shromáždění Jaroslava Kvapila, aby bylo uzákoněno fakultativní pohřbívání ohněm v Československé republice.) Vláda Československé republiky byla sice výše citovanými směrnicemi přijatými jeho zdravotním výborem k prováděcím nařízením zákona č. 180/1919 Sb., o fakultativním pohřbívání ohněm, dosud známějšího pod názvem Lex Kvapil, Národnímu shromáždění vázána, od původní předlohy se však odchýlila zejména v ustanovení § 5, které upravovalo technické požadavky na transportní rakve, ve kterých se těla zemřelých měla dopravovat do krematorií, aby se rakve nebo vložky vešly otvorem do spalovací komory. Pro železniční dopravu nebo déle trvající dopravu vozem musela být dřevěná rakev opatřena vložkou z tenkého zinkového plechu, což i přes počáteční nedostatek českých krematorií platilo pro všechny kremační rakve. Tímto ustanovením zpřísnila česká vláda požadavky na transportní kremační rakve, jejichž vložky mohly být za Rakouska-Uherska pro převoz přes hranice pouze dřevěné. Další odchylka od předlohy byla obsažena v absenci práva na pohřeb žehem, kdy od účinnosti prováděcího nařízení č. 517/1919 Sb., jímž se provádí zákon o fakultativním pohřbívání ohněm, nebylo členům spolku Krematorium a jejich sympatizantům zaručeno, že nebudou nakonec pohřbeni jinak, přestože jejich pozůstalost stačí na krytí nákladů kremace. Kritika spolkem Krematorium za takto pozměněnou tvorbu prováděcího nařízení na sebe proto nenechala dlouho čekat. Jeho členská schůze dne 4. prosince 1919 vyslechla za přítomnosti ministerského rady pana Smělého z ministerstva veřejného zdravotnictví referát F. Taufra, který argumentoval především tím, že prováděcí předpisy ztěžují a zdražují zpopelňování a dvě dřevěné rakve, z nichž jedna byla neprodyšně zatmelená, pro přepravu nejen do libereckého krematoria, ale i ciziny, plně rakousko-uherské vládě dostačovaly. Tato výhoda však byla vydáním prováděcích nařízení zrušena. Ministerský rada Smělý se tuto závadu v § 5 nařízení snažil nesměle vysvětlit přílišnou stručností a nepropracovaností zákona Lex Kvapil. Ministerstvo veřejného zdravotnictví vycházelo při tvorbě nařízení již z předpokladu normálních poměrů poté, kdy nouze o kovy (zinek) pomine a vybudováním četnějších krematorií se zkrátí dopravní vzdálenost, a také všeobecné zdravotní reformy, zrušení poplatků za vydání taxativně uvedených listin před kremací nevyjímaje. Úřadům, které v praxi nařízení prováděly, bylo proto důrazně podotknuto, aby jednotlivá ustanovení citovaného nařízení vykládaly liberálně a zúčastněné strany zbytečně nešikanovaly.
Základním nedostatkem zákona Lex Kvapil byla jeho nedostatečná odborná příprava, ne- komplexní pojetí a absence technické normy na kremační pece, aby zákonodárce mohl odpovědět na zásadní otázku důstojnosti zpopelňování lidských pozůstatků, tj. zda má přijít tělo zemřelého do přímého styku s plamenem bez pozvolného vysušování zabraňujícímu náhlému otvírání tělesných dutin nebo má-li být pouze vystaveno žáru, čímž by se docílilo, že lidské zpopelněné ostatky budou bez příměsi popele, pocházejícího z materiálu určeného k topení. Tato technická řešení jsou z právního hlediska zvláště podstatná při zpopelňování těch nejmenších těl zemřelých dětí, živě či mrtvě narozených, protože ani jejich zpopelněné ostatky předávané v urně vypraviteli pohřbu by neměly být výlučně anorganické povahy. Pod politickým tlakem namísto toho zákonodárce slepě důvěřoval vládě, která nakonec prováděcí nařízení podle přijaté směrnice zdravotního výboru Národního shromáždění československého nevydala, nýbrž vycházela ze zahraniční, zejména pruské, právní úpravy. Pro aplikaci zákona Lex Kvapil v praxi se záhy ukázalo mnohem důležitější jeho výše citované prováděcí nařízení č. 517/1919 Sb., jímž se provádí zákon o fakultativním pohřbívání ohněm, ke kterému zákonodárce navrhl zmocnit zejména ministra veřejného zdravotnictví. V novele tohoto zákona a jeho prováděcího nařízení iniciované téhož roku měly být vyřešeny nejen technické požadavky na kremační rakve, ale rovněž zcela nové požadavky spolku Krematorium na fakultativní zpopelňování exhumovaných lidských ostatků z hrobu, a to i v případě zetlelých kostí zemřelého, který si během svého života, v dobách Rakouska- -Uherska a v souladu s tehdejší církevní doktrínou a místními zvyky, výslovně nepřál být v krematoriu pohřben. Pod heslem "všechny nezpopelněné kosti v hrobech předků zabírají místo urnám jejich potomků" zcela nově pojatý zákon č. 464/1921 Sb., o pohřbívání ohněm, tento vskutku anarchistický návrh spolku Krematorium bez jakékoli podmínky od 1. března 1922 kodifikoval a navzdory posílení ochrany výslovného rozhodnutí zemřelého učiněného za jeho života v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jej ani současný zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, dosud ničím neomezil.
Citlivou a emočně nesmírně vypjatou a doposud legislativně neupravenou otázkou je, zda smí provozovatel krematoria bez výslovného souhlasu zemřelého učiněného za jeho života a bez vědomí pozůstalých komerčně využívat zpopelněné nesnímatelné náhrady a slitky z drahých kovů ze zpopelněných těl zemřelých, když jsou před zpopelněním pod ochranou zákona jako res extra commercium, nebo drtit již zpopelněné kosti zemřelého v kremulátoru, aby se vešly do úřední popelnice zpravidla o obsahu pouhých tři a půl litru, je-li za hanobení lidských pozůstatků považováno lámání kostí v těle zemřelého před zpopelněním, aby se vešlo do rakve. Dosud totiž v České republice absentuje výzkum na minimální velikost úředních uren a ani Společnost přátel žehu od svého vzniku neiniciovala vytvoření české technické normy na popelnice.
Tomáš Kotrlý