Zákon o pohřebnictví přikazuje, že s lidskými pozůstatky musí být zacházeno důstojně a tak, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví nebo veřejného pořádku. Z těchto důvodů je též zakázáno ukládat je a vystavovat.
Od počátku letošního května probíhá v pražském paláci Lucerna výstava pod názvem Bodies.. The Exhibition.
Pokud jste náhodou trávili poslední měsíce na Marsu a o této výstavě jste nic neslyšeli, dovolím si vás (dříve, než odkráčíte do poslanecké sněmovny hlasovat s Jiřím Paroubkem) informovat, že tato výstava předvádí více než dvě desítky skutečných lidských těl, která jsou ošetřena a stabilizována speciální konzervační metodou nazývanou polymerová ochrana. Tento proces spočívá v balzamování lidských těl, z jejichž tkání je odstraněna voda a poté jsou pomocí vakuové techniky impregnována. Vystavovatelé jezdí s touto atrakcí po celém světě a jejich exponáty již údajně zhlédlo 16 milionů návštěvníků. Veškeré exponáty prý byly získány od Dalian Medical University Plastination Laboratories v Čínské lidové republice.
Výstava má údajně převážně edukativní charakter, neboť seznamuje návštěvníky s jejich vlastními těly a ukazuje jim, jak se lépe o své tělo starat. Podle organizátorů výstava zcela novou a zajímavou cestou seznamuje návštěvníky s nejčastějšími zdravotními problémy, jako je kouření, obezita, rakovina plic, rakovina tlustého střeva, cirhóza jater, zlomeniny a řada dalších. V rámci výstavy je možné zhlédnout jednotlivé orgány poškozené kouřením nebo přehnanou dietou.
Výstava vyvolala v našem mediálně-veřejném prostoru celkem rozruch. Někteří poslanci již připravují novelu zákona o péči o zdraví lidu. Podle serveru Aktuálně.cz je k tomu vedou tyto důvody: "V zákonech je mezera. Za určitých okolností může někdo zneužít mrtvé tělo například k reklamním účelům s tím, že tělo využívá k vědeckým účelům, aniž by za to byl potrestán. (..) Nakládání s mrtvými těly definuje zejména zákon o pohřebnictví. Pokud mrtvého do určité lhůty nikdo z příbuzných nepohřbí nebo tělo není identifikováno, může být využito k lékařským a vědeckým účelům. Pravidla pro vědecké využití definuje zákon o péči o zdraví lidu, který je však v tomto směru vágní." Nechci se zatím vyjadřovat k případné novele ohlášené Borisem Šťastným, jejíž text se doposud na parlamentním webu neobjevil. Možná tuto aktivitu poslance Šťastného umrtvilo jeho aktuální zaujetí eutanazií. Rád bych však uklidnil českou zdravotnickou veřejnost vysvětlením toho, jak české právní předpisy skutečně přistupují k osudu těl zemřelých.
Na úvod je třeba říct, že si úprava nakládání se zemřelými novelu zcela jistě zaslouží. Na rozdíl od poslanců, kteří takový úmysl již pojali, nemám za to, že je třeba novelizovat zákon o péči o zdraví lidu. Ten naopak považuji v této citlivé oblasti za velmi precizní a restriktivní. Problém vidím spíše v zákoně o pohřebnictví a vyhlášce o postupu při úmrtí a pohřebnictví, neboť tyto dva právní předpisy si se zákonem o péči o zdraví lidu protiřečí. To, která norma skutečně platí, tedy nezjistíte přečtením si všech relevantních právních předpisů, neznáte-li zároveň "magické formulky", které právníci používají k rozřešení střetů více právních předpisů.
Lze konstatovat, že existují tři základní právní režimy, do kterých se tělo může dostat po smrti jedince, kterému přináleželo. Za prvé může posloužit jako zdroj orgánů a tkání pro účely transplantací, za druhé může sloužit pro lékařské potřeby (o tom, co všechno znamená tento eufemismus, až za chvíli) a za třetí bude pohřbeno.
1. září 2002 nabyl účinnosti zákon, který poprvé v české historii samostatně a komplexně reguluje problematiku transplantací orgánů, tkání a buněk - zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). Díl 2 hlavy II části první pak blíže upravuje otázku odběru od zemřelých dárců. Český zákonodárce zvolil pro odběry od zemřelých dárců princip předpokládaného souhlasu.
Pominu-li v rámci tohoto rozboru medicínské otázky přípustnosti odběru tkání či orgánů od zemřelých a v rámci toho též otázku zjištění smrti, je zásadní kontraindikací provedení takového odběru skutečnost, že zemřelý za svého života nebo zákonný zástupce zemřelého, který byl nezletilou osobou nebo osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům (pod tímto slovním spojením se v případě transplantačního zákona rozumí i osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům), vyslovil prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Stejný zákaz platí, jestliže zemřelého nelze identifikovat.
Odběr z těla zemřelé osoby lze tedy uskutečnit, pouze pokud s tím zemřelý za svého života nebo zákonný zástupce nezletilé osoby nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům nevyslovil prokazatelně nesouhlas. Nesouhlas se považuje za prokazatelně vyslovený, pokud je zemřelý evidován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů nebo jestliže zemřelý ještě za svého života přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásil, že nesouhlasí s odběrem v případě své smrti, nebo jestliže zákonný zástupce nezletilé osoby nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásí, že nesouhlasí s odběrem. Toto prohlášení lze učinit pro případ smrti nezletilé osoby nebo osoby zbavené způsobilosti ještě za jejího života nebo i po úmrtí této osoby. Pokud nebylo prokázáno, že zemřelý vyslovil za svého života prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem, platí, že s odběrem souhlasí.
Rád bych upozornil, že pouze důvod možnosti užít orgány a tkáně zemřelého k záchraně života či zdraví jiné osoby, tento vysoce prospěšný účel, je jediný, který je v českém právním řádu použit v kombinaci s principem předpokládaného souhlasu, pokud jde o užití těla zemřelého.
Druhý právní režim jsme nazvali použití pro lékařské potřeby. Tento velmi nekonkrétní termín je tzv. legislativní zkratkou, za kterou se však skrývají poněkud jasnější cíle. Podle § 26 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu, který definuje uvedené slovní spojení, ve spojení s § 26 odst. 5 téhož zákona lze tělo zemřelého použít jen pro lékařské potřeby, tj. pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům, pro výrobu zdravotnických prostředků, pro výrobu nebo přípravu léčiv nebo pro výrobu bioimplantátů (bioimplantátem se rozumí tkáň lidského původu, ve které po jejím zpracování nelze prokázat přítomnost živých buněk; bioimplantátem není tkáň lidského původu zpracovaná prostým zmrazením a určená pro potřeby transplantací).
To je ale možné pouze tehdy, pokud s tím zemřelý za svého života vyslovil prokazatelný písemný souhlas. V případě, že zemřelý za svého života nevyjádřil prokazatelně svou vůli, může prokazatelný písemný souhlas s použitím těla zemřelého vyslovit osoba blízká zemřelému. Pokud zdravotnické zařízení vyslovení souhlasu zemřelého nezjistí nebo osoba blízká zemřelému tento souhlas nevysloví, nelze pro lékařské potřeby tělo zemřelého použít.
Dalšími podmínkami pro použití těla zemřelého pro lékařské potřeby je, že nevzniklo podezření, že příčinou smrti je přenosná nemoc, nebo že se nejedná o zemřelého ve výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody, a také to, že nebude zmařen účel pitvy, a to zejména v případech, kdy vzniklo podezření, že příčinou úmrtí je trestný čin nebo sebevražda.
Všechny tyto podmínky musí být splněny. Nebude-li naplněna byť jen jediná, není možné tělo zemřelého pro tzv. lékařské potřeby použít.
Zákon o péči o zdraví lidu také v § 26 odst. 10 stanoví jednu důležitou normu. Říká, že použití částí těla pacienta stejně jako použití těla zemřelého nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro pacienta nebo zemřelého za jeho života nebo fyzických nebo právnických osob po jeho úmrtí. Rovněž nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zdravotnické zařízení. To nebrání poskytnutí úhrady nákladů vzniklých v souvislosti s nakládáním s odebranou částí těla nebo tělem zemřelého, tj. zejména s uchováváním, skladováním a zpracováním odebrané části těla pacienta nebo těla zemřelého.
Třetím režimem, do kterého se může tělo zemřelého dostat, je pak pohřbení. V České republice platí pohřbívací povinnost s výjimkou situací popsaných výše, přičemž využití těla zemřelého k odběru tkání a orgánů je pouze částečnou výjimkou. Zbytek těla (snad to nezní příliš neuctivě) po odebrání tkání a orgánů za účelem transplantace je také třeba pohřbít.
Zákon o pohřebnictví pod výrazem pohřbení rozumí jak uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na veřejném nebo neveřejném pohřebišti, tak jejich zpopelnění v krematoriu.
Tento zákon též řeší, kdo je povinen uhradit pohřbení (obec, na jejímž území k úmrtí došlo, resp. Na jejímž území byly lidské pozůstatky nalezeny), pokud nikdo nesjedná pohřbení ve stanovené lhůtě (96 hodin od oznámení úmrtí) nebo nebyla-li zjištěna totožnost mrtvého do jednoho týdne od zjištění úmrtí.
To, co jsem popsal výše, jsou jediné možné situace, do kterých se v souladu s českým právním řádem může tělo zemřelého dostat. Proč jsem tedy hovořil o střetu právních předpisů? Ten skutečně existuje. Zákon o pohřebnictví totiž výslovně uvádí, že v případech, kdy nikdo v uvedené lhůtě nesjedná pohřbení nebo není známa totožnost mrtvého, není třeba pohřbívat zemřelého na obecní útraty, jestliže o jeho tělo projeví zájem zdravotnické zařízení pro potřeby lékařské vědy a výzkumu nebo k výukovým účelům.
Obdobně vyhláška č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví, na kterou v uvedené pasáži zákon o pohřebnictví odkazuje, stanoví, že od pohřbu je možno upustit, jestliže se těla mrtvého má trvale použít k vědeckým nebo výukovým účelům. Dále uvádí, že takto lze použít těla zemřelých osob, které s tím projevily před úmrtím písemný souhlas nebo jejichž totožnost nelze zjistit nebo o které se do 96 hodin od zjištění úmrtí prohlížejícím lékařem nikdo nepřihlásil, přestože byly osoby blízké zemřelému včas a prokazatelně o úmrtí vyrozuměny za podmínky, že mrtvý za života neučinil opatření o pohřbu.
Vyhláška také apeluje na zdravotnická zařízení, ústavy sociální péče a jiná zařízení poskytujícím občanům ošetřování, zaopatření nebo obdobnou péči, v nichž tyto osoby zemřely, aby spolupracovaly s anatomickými ústavy lékařských fakult při zajišťování těl mrtvých pro výukové a vědecké účely.
Proč jsem tyto pasáže ze zákona o pohřebnictví a vyhlášky ve výše uvedeném výkladu pominul? Právě proto, že jsou v rozporu s jasným požadavkem zákona o péči o zdraví lidu na prokazatelný předchozí souhlas. Takový požadavek stanoví vyhláška sice také, ale pouze jako jednu z alternativních podmínek.
Vzhledem k tomu, že § 26 zákona o péči o zdraví lidu v citovaném znění byl přijat parlamentem později než zákon o pohřebnictví, a v případě uvedené vyhlášky je i předpisem vyšší právní síly, lze konstatovat, že implicitně změnil ta citovaná ustanovení, která jsou s ním v rozporu. Je to tedy výlučně text zákona o péči o zdraví lidu, který je dnes relevantní pro posouzení otázky, za jakých podmínek je možné použít lidské tělo po smrti pro účely vědy, výzkumu a výuky.
Lze tak říci, že český právní řád neumožňuje, aby byla těla osob zemřelých na našem území využívána jako komerční atrakce. Slova "věda, výzkum a výuka" mají poněkud jiný obsah. A ani pro tento účel nelze využívat například těla zemřelých neznámé totožnosti, ale výlučně těla osob, u kterých byl dán prokazatelný souhlas s takovýmto použitím. Vracím-li se k úvodní polemice s poslanci, kteří chtějí měnit české zákony, musím zopakovat, že zákon o péči o zdraví lidu reguluje danou oblast zcela jasně a v souladu s ústavně chráněnou hodnotou lidské důstojnosti. Změnu by však zasloužilo uvedené ustanovení zákona o pohřebnictví a také vyhláška o postupu při úmrtí a pohřebnictví, ta však i v mnoha jiných pasážích.
Začnu tím, že danou otázku mohou autoritativně rozhodnout jen české soudy. Zároveň však uvedu svůj pohled na věc. Ten je, že české zákony porušeny byly. § 4 zákona o pohřebnictví přikazuje, že s lidskými pozůstatky musí být zacházeno důstojně a tak, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví nebo veřejného pořádku. Z těchto důvodů je též zakázáno ukládat a vystavovat lidské pozůstatky. Výjimkou sice je vystavení konzervovaného mrtvého lidského těla v otevřené rakvi i po uplynutí jednoho týdne od úmrtí, avšak vystavovat balzamované Číňany v pozici, která má připomínat fotbalistu či tenistu v akci, je stěží vystavením v otevřené rakvi.
Stejně tak zákon výslovně zakazuje zacházet s lidskými pozůstatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti.
Záměrně jsem výše v textu upozornil také na výslovný zákaz použití těla zemřelého jakožto zdroje finančního prospěchu nebo jiných výhod pro jiné osoby po jeho úmrtí. Pochybuji, že vybírané vstupné pouze kompenzuje vynaložené náklady a nepřináší žádný zisk.
Jsem přesvědčen, že uvedené normy organizátoři výstavy porušují. Pokud je mi však známo, příslušný správní úřad je za to nepostihl. Přitom podle zákona hrozí za takové jednání pokuta do výše dvaceti, respektive padesáti tisíc korun. Taktéž lze uložit podle okolností zabrání či propadnutí věci, byla-li ke spáchání přestupku užita, což by bylo pro účel předčasného ukončení výstavy jistě mnohem více motivační než zmíněné pokuty.
V posledním textu pro Zdravotnické noviny jsem mimo jiné pěl chválu na úžasný právnický blog Jiné právo (jinepravo. blogspot.com). i na myšlenku pojednat o osudu těl zemřelých mě přivedl jeden text na uvedeném blogu, konkrétně příspěvek soudce Nejvyššího správního soudu Jana M. Passera. A jak jsem mu před časem na zmíněném blogu slíbil, děkuji mu tady a teď za inspiraci k napsání tohoto článku.
B, Mgr. Radek Policar, právník, Masarykův onkologický ústav, radek. policar@seznam.cz