"A co smutnějšího nežli hrob, který je hrobem hrobu." Tak se pokusil dva roky po světové válce a rok po odsunu německých obyvatel zachytit pocit, který měl při návštěvě opuštěného hřbitova v Horní Vltavici, básník a pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. To ještě netušil, že vltavický hřbitov bude mít mnohem šťastnější osud než mnohé ostatní, které skončily pod radlicemi buldozeru či hluboko pod hladinou Lipenské přehrady.
Hřbitov v Knížecích Pláních, ležící jen pár desítek metrů od státní hranice, byl brzy uzavřen za dráty železné opony, a tak jen několik obyvatel zbavených domova sledovalo z druhé strany hranice zkázu rodné obce. Kostel byl vyhozen do povětří a zplanýrován buldozerem. Následovaly další likvidace kostelů, které zůstaly v nehostinném vnitrozemí Šumavy: České Žleby, Nový Svět, Cudrovice.. Zbaveny křížů, pomníků i piety se proměnily v nikým nechtěné rumiště. V místo, kam raději nikdo nechodil. Jen velmi zřídka osamělá postava či postarší pár z druhé strany světa chvíli tápaly a při troše štěstí pak mlčky stály uprostřed kopřiv a olší.
Rušení hřbitovů nebylo v minulosti nic výjimečného. Z hygienických důvodů se pohřebiště stěhovala ze středů měst na periferie, některá musela ustoupit nové výstavbě. A tak dnes na-příklad v centru Českých Budějovic najdeme na Piaristickém náměstí v dlažbě označené místo, kde se dříve nacházel hřbitov, stejně jako býval na náměstí u kostela svaté Kateřiny v šumavských Volarech. Ale to, co se se hřbitovy dělo po druhé světové válce v českém pohraničí, zřejmě nemá obdoby nikde ve světě. Během následujících Jet zde zmizely desítky pohřebišť, ve většině případů společně s přilehlými kostely.
V jihočeské části Šumavy to mělo hned tři příčiny: vylidnění území po odsunu německých obyvatel, budování železné opony a s ní spojeného zapovězeného území a výstavba Lipenské přehrady. Takzvanému jihočeskému moři padly za oběť hřbitovy ve Frymburku a v Dolní Vltavici, kde pod vodou zůstal i kosHroby našich předků by neměly zůstat opuštěné. Alespoň část ostatků odtud byla exhumována a přenesena jinam. Likvidace jiných šumavských pohřebišť měla mnohem drastičtější průběh."Na Kvildě byl hřbitov zřízen u původního kostela v roce 1765. Své blízké sem Kvildští ukládali po dvě století, až v roce 1978 byl hřbitov na základě žádosti místního národního výboru nešetrně zlikvidován. Kovové kříže byly odvezeny do sběru, kamenné náhrobky do nepřístupného hraničního pásma," uvedl k historii hřbitova starosta Kvildy Václav Vostradovský. Zatímco zde kostel zůstal stát, v katastru sousedních Borových Lad přišli o dva hřbitovy i s farními kostely - na Knížecích Pláních a na Novém Světě."Obec ležící nedaleko hranic byla vysídlena a v roce 1950 zanikla úplně. Kostel byl v roce 1956 odstřelen a hřbitov rozválcován buldozerem. Rumiště nikomu nevadilo, protože sem kromě pohraničníků nikdo nepřišel," přiblížila osud prvního ze zmíněných hřbitovů starostka Jaroslava Hrazánková.
O údržbu dalšího ze zničených pohřebišť, tentokrát v Českých Žlebech, pečovali zdejší starousedlíci."Společné s rodiči jsme jednou ročně chodili tajně na hřbitov, kde rostly téměř dvoumetrové kopřivy a myje sekali. Začínali jsme ze strany, kam nebylo vidět, a pak už nás to pohraničníci většinou nechali dodělat. Jednou jsem zahlédla, jak otec v rychlosti zaházel nějakou čouhající nohu i s botou. Zřejmě zde skončil jeden z neúspěšných pokusů o přechod hranic," vzpomíná na své dětství žlebská rodačka Sieglinde Králíková. I v tomto případě byl odstřelen kostel, hřbitov však úplné zkáze unikl."O mnoho let později jsem se dozvěděla, že byl vyhotoven příkaz k likvidaci. Zašla jsem tedy za tehdejší předsedkyní národního výboru a bylo mi slíbeno, že to budou co nejdéle odkládat. A tak to trvalo léta, až přišla Sametová revoluce," doplnila vzpomínky paní Králíková.
To jsou jen tři osudy z mnohých. Po roce 1989 se objevila snaha německých rodáků pietní místa obnovit a pochopení se našlo i na české straně. Na Knížecích Pláních byl po velkém úsilí hřbitov upraven již v roce 1992. Na Kvildu se vrátily některé náhrobky v roce 2004, o čtyři roky později bylo místo pietně upraveno a opatřeno pamětní deskou. Úpravy se dočkaly i České Žleby, a na Novém Světě dokonce již mají schválený pohřební řád a hřbitov nejenom zajímavě upravili, ale počítají i s dalším využíváním, podobně jako na Kvildě, kde se k tomuto kroku připravují. Jak se totiž shodují starostové Václav Vostradovský i Jaroslava Hrazánková, do budoucnosti se nelze dívat bez vyrovnání s minulostí.