Před dvaceti lety,18. listopadu 1991, zemřel poslední komunistický prezident. A slovenští ctitelé Gustáva Husáka dnes prožívají pokus o rehabilitaci svého milovaného politika: země žije vzpomínkami Anky Frňové, údajné Husákovy důvěrnice z osmdesátých let."Nevím, co si o autorce myslet," řekl TÝDNU Husákův syn Vladimír.
zpomínky Anky Frňové, vydávané na adrese anka. blog. pravda.sk, vyvolávají u tisíců čtenářů pocity zadostiučinění i slzy: "Anko, děkuji ti za lidský blog. Piš dále o době naší mladosti, na kterou většina z nás ráda vzpomíná. Ne všechno bylo tak černé, jak to dnes prezentují takzvaná nezávislá média," gratuluje autorce například čtenář Slavomír z Bratislavy. Frňová se představuje jako žena v hodnosti plukovnice, pracovnice protokolu Pražského hradu. V osmdesátých letech se prý sblížila s tehdy již hodně osamoceným prezidentem."Opravdu nevím, co si o paní Frňové myslet," říká sedmašedesátiletý Vladimír Husák, jediné žijící dítě Gustáva Husáka. Návštěvy ve své bratislavské vile neodmítá, ovšem o rodině nemá chuť vyprávět. V osmdesátých letech jméno Anka Frňová nezaznamenal, v té době se ovšem o otcovy spolupracovníky ani nezajímal. Ze všech sil se snažil prosadit jako architekt, nikoli jako syn soudruha prezidenta.
"Bolo zopár dní pred Vianocami. Nádherný, čarovný, šťastím ťarchavý čas. Všetko žiarilo a trblietalo sa v opojnom zrkadle napadnutého bieleho prašanu. Poštárka mi podala cez plot niekoľko obálok. To písmo na jednej z nich som veľmi dobre poznala. Pisateľ mi prial nádherné Vianoce. Podpísaný: priateľ G. H." Tak vypráví Frňová ve svém textu, který pověsila na web letos sedmadvacátého října. Kdo je osoba s tak důvěrným vztahem k někdejšímu prezidentovi? Skutečně byla Frňová zaměstnankyní Hradu? Nebo se za ni jen vydává anonymní literát, který využívá nostalgii po časech, kdy vládl Gustáv Husák? Údajná Frňová každopádně pokračuje: "Vzniesla som sa nad zem. Pošta mi vypadla z ruky. Ako v dajakom sprostom filme. Padala spomalene k zemi ako jesenné lístie. Náhle som sa akože ocitla v knižnici Pražského hradu, kde mi Husák s úsmevom povedá: ‚Dôstojníčka, raz vás budem chodiť strašiť! Pamätajte, čo som vám povedal. ' Gustav Husák bol už mesiac mŕtvy! Slovo však dodržal, nikdy s týmto nemal problém. Vianočné prianie mi napísal zo záhrobia. Alebo je to všetko omnoho jednoduchšie. Možno mal svoju poštu, určenú k Vianociam, vopred nachystanú. Zomrel v polovici novembra. A ten, kto vybavoval po smrti jeho agendu, ju odniesol na poštu."
Hrob Gustáva Husáka na hřbitově v bratislavské Dúbravce je na Dušičky zasypán kyticemi a plápolající svíčky potvrzují, že na Husákovu éru se tu rozhodně nezapomíná. Část svící sice přinesla prezidentova rozvětvená rodina, přicházejí sem však i řadoví Bratislavané: "Kdo se za Husáka choval slušně, ten se špatně neměl," tvrdí penzista Karel Ondreas a manželku posílá zapálit "kahanček"."Já už to nezvládnu," omlouvá se. Husákova urna odpočívá pod žulovou deskou až na samém vrcholu těžce dostupného, prudkého svahu."Prezidenta jsem jednou viděla i naživo, když jsem mu jako pionýrka v roce 1978 tleskala při odhalení sochy komunisty Karola Šmidkeho," vzpomíná další z návštěvnic hřbitova, čtyřiačtyřicetiletá Beata Tomášová, která ovšem o zapálení svíčky za Husákovu duši nestojí, přišla za vlastním příbuzenstvem. Slovensko je zemí dějinných paradoxů, s nimiž se jen bolestně vyrovnává: Husákův hrob zdobí reliéf, jenž se měl v roce 2008 stát součástí pamětní desky na průčelí radnice v Dúbravce. Většina místních zastupitelů s deskou souhlasila, někdejší předseda slovenského parlamentu František Mikloško (Konzervativní demokrati Slovenska) ale zorganizoval petici, v níž zastupitele ostře napadl: "Je to snaha glorifikovat komunistický režim a zlehčovat jeho zločiny pod záminkou prokazování úcty rodákovi!" Dúbravka se zalekla."Reliéf jsme nakonec dali Gustávovi na hrob," vypráví Vladislav Valášek, vnuk Husákovy sestry Štefánie a majitel přízemního domku na adrese Brižitská 26 v Dúbravce, kde se Husák narodil.
Pamětní deska na radnici měla hlásat: "JUDr. Gustáv Husák 1913-1991. Rodák z Dúbravky. Jeden z hlavných organizátorov SNP. Predseda Zboru povereníkov v r. 1946-1950. Prezident ČSSR v r. 1975-1989." Poněkud stručný a účelový výčet z biografie. Narození v Dúbravce v roce 1913 do rodiny Nikodéma Husáka a jeho manželky Magdalény nicméně zpochybňovat netřeba, dítě však nebylo pokřtěno jako Gustáv, nýbrž jako Augustin. Po matce, která za svobodna nosila příjmení Fratričová, měl Husák chorvatský původ."V naší rodině se po generace mísí slovenská jména s chorvatskými. A ještě za mého mládí byla v Dúbravce všude slyšet i chorvatština," vzpomíná sedmapadesátiletý Valášek. Vesnici v roce 1574 založili uprchlíci od Jadranu, za zády tehdy měli hordy tureckých vojsk. A zůstali dodnes, což potvrzuje i místní telefonní seznam: Bučič, Milošovič, Ružovič, Fratrič, Brankovič… Na matku Magdalénu nezbyla synu Gustávovi žádná vzpomínka."Zemřela v roce 1914 a od té doby mu maminku nahrazovala hlavně jeho o sedm let starší sestra Štefánia, tedy moje babička," vypráví Valášek. Sám prý prastrýce Husáka poprvé spatřil někdy v roce 1960: "Bylo mi šest let a strýčka zrovna pustili z vězení, kde si odseděl devět roků. Pak tady trávil každý rok Štědrý den." Husáka považoval Valášek za jednoho v řadě mezi příbuznými."Snad až v osmašedesátém jsem si uvědomil, jaké má postavení." Valáškova třiapadesátiletá manželka Anna strávila první Vánoce s Husákem v roce 1979: "To víte, že jsem měla ostych, vždyť to byl prezident Československa!" Už jeho příjezd na Dúbravku býval prý vzrušující: "Všude policajti, majáky, uzavřené ulice." Dárky si rodina dávala jen symbolické."Gustáv občas přivezl něco, co někde dostal," ukazuje Annin manžel ozdobný reliéf s arabskými nápisy, jenž visí v obýváku na stěně.
Naposledy Husák ve svém rodném domě trávil Štědrý den v roce 1988. Na podzim následujícího roku zemřela jeho starší sestra a "náhradní maminka" Štefánia. Desátého prosince 1989 abdikoval a schoval se do své vily nad bratislavským Starým Městem."Vnímali jsme ho jako dobrého člověka," shodují se manželé Valáškovi, kteří dnes žijí v Husákově rodném domku. Žádné peníze jim prý prezident nikdy neposílal."On nebyl jako dnešní politici, kteří jdou do funkcí proto, aby si postavili domy a celé rodině nakoupili luxusní auta," srovnávají manželé, kteří na sklonku totality pracovali jako informatikové a na Slovensku spouštěli první slušovické počítače. A jak hodnotí normalizační čistky Husákova režimu, tvrdý postoj k opozici, potírání církví či střelbu na hranicích?"Tohle jsem vůbec nesledovala," tvrdí Valášková. Její pětadvacetiletá dcera Adriana má na svého praprastrýčka kritičtější názor: "Leccos jsem o něm přečetla a nad tím přece musíte přemýšlet," říká vystudovaná farmaceutka. Dost se pozastavuje například nad tím, jak někdo, kdo byl v padesátých letech mučen vyšetřovateli StB a u soudu málem dostal provaz, po propuštění znova mohl bojovat za ideály komunismu. Nicméně většina Slováků dnes hledá na Husákovi hlavně to dobré.
"Škoda, že loni zemřel monsignore Boris Travenec," lituje dúbravský farář Miroslav Bederka skonu člověka, který místním věřícím přirostl k srdci také proto, že to byl Husákův spolužák z Masarykova gymnázia v Bratislavě."Doktor Husák byl velkou osobností," prohlásil Travenec, když se v roce 2008 postavil za vyvěšení zmíněné pamětní desky v Dúbravce. A hned vysvětlil proč: jako prezident v roce 1977 souhlasil s ustanovením slovenské církevní provincie a poprvé v dějinách tak před papežem legalizoval slovenské věřící jako suverénní větev římskokatolické církve - do té doby slovenské diecéze náležely pod maďarskou Ostřihom.
Historici však přinášejí o Husákovi i jiné zprávy. Do dubna 1950 byl mimo jiné předsedou Slovenského úřadu pro věci církevní a na podzim 1949 se z titulu této své funkce podílel na potlačování protestů věřících v šedesáti slovenských obcích, v jejichž rámci bylo 467 lidí odsouzeno k nepodmínečným trestům. Husák přitom vyrůstal v těsném kontaktu s poutní tradicí, přímo z rodného domku měl výhled na mariánskou jeskyni a na kapli Panny Marie Růžencové. Obě místa byla promodlená tisíci otčenáši a modlitby bývaly slyšet až k Husákovým do kuchyně. Když v listopadu 1991 umíral v nemocnici v bratislavské čtvrti Kramáry, požádal arcibiskupa Jána Sokola o poslední pomazání. Ten jeho žádosti vyhověl a k Husákovu lůžku se dostavil.
Po abdikaci v roce 1990 dožíval Husák ve vlastní vile s fascinujícím s výhledem na slovenskou metropoli. Hned v sousedním rodinném domě bydlel jeho syn Vladimír, o exprezidenta se starala hospodyně Helena Kyselicová, jež u Husáků pomáhala od konce třicátých let, když se Gustáv oženil s bratislavskou intelektuálkou a herečkou Magdou Lokvencovou - mimo jiné spoluzaložila bratislavskou Novou scénu, kde i režírovala. Hospodyně Kyselicová zemřela v témže roce jako Gustáv Husák."Od té doby je dům prázdný," říká Vladimír Husák bez dalšího vysvětlování. Vladimír se narodil roku 1944 v Moskvě - telegram o této události poslal do štábu slovenských povstalců přímo Klement Gottwald: "Husákovi se 23. října narodil syn Vladimír. Matka i synek jsou zdrávi. Blahopřejeme. Gottwald." A otec Gustáv ve své knize Svědectví o Slovenském národním povstání přiblížil narození syna takto: "Tak jsme to teda oslavili. A připili na velké přátelství Čechů, Slováků a Rusů." V roce 1946 se manželům Husákovým narodil druhý syn, Ján."Bohužel, teď už jsem sám, bratr zemřel náhle v roce 2004. Raději bych hovořil o jiných tématech," požádá Vladimír Husák. A už vůbec nechce komentovat vzpomínky Anky Frňové, které se dotýkají i jeho maminky. Web anka. blog. pravda.sk například uvádí: "Neviem, aký motív má jeho rodina, keď tvrdí, že Husák miloval v skutočnosti jedinú ženu a tou vraj bola jeho prvá žena. Do srdca nikomu nevidíš, ale ja môžem povedať jediné: v jeho súkromných miestnostiach Pražského hradu som nevidela jedinú fotografiu pani Magdy Lokvencovej. Možno šlo len o dedičstvo. Všetko vždy začína i končí u peňazí." Vladimír Husák směruje hovor k architektuře, v posledních letech bojuje za ochranu průmyslového dědictví."V Ostravě mě nadchlo, jak ve Vítkovických železárnách renovují starý plynojem a proměňují ho v konferenční centrum," říká muž, který by v Bratislavě rád pomohl zachránit nejstarší továrnu ve městě, tabačku z roku 1853 v Radlinského ulici. Posazením hlasu i dikcí se až neuvěřitelně podobá svému otci.
Když Gustáv Husák trávil v Bratislavě poslední měsíce svého života, syna mrzel nezájem historiků, kteří v porevolučním nadšení zapomněli exprezidenta "dějinně vytěžit"."Proto jsem oslovil Viliama Plevzu, aby s otcem udělal poslední knihu," vzpomíná Vladimír Husák. Současně se ale snaží dát najevo, že ho otcova politická kariéra vlastně nezajímá: "Plevzova kniha vyšla před dvaceti lety a já ji zatím přečetl jen do roku 1966." V tom roce předčasně zemřela Vladimírova matka Magda, s níž jeho otec v té době už nežil: udržoval vztah s právničkou a publicistkou Vierou Čáslavskou, kterou si vzal v roce 1975 za manželku. Když Viera o dva roky později zahynula při leteckém neštěstí, Husák se uzavřel do sebe: "Vždycky to byl osamělý vlk. A smrt Viery to ještě prohloubila," říká Viliam Plevza, oficiální historik komunistické strany a prezidentův životopisec během Husákovy vlády i po jeho abdikaci (viz Životopisec: Pohrdal Miloušem). A co ví Plevza o Husákově údajné důvěrnici z konce osmdesátých let?"Jméno Frňová se tehdy v okruhu jeho spolupracovníků určitě nevyskytovalo." Že by zašel s nějakou ženou na večeři mimo Hrad, nebo dokonce koketoval se stážistkami (viz Vyšel mi v ústrety), Plevza zcela vylučuje: "Po smrti Vierky v roce 1977 se ženám vyhýbal," tvrdí. Svůj čas prý dělil jen mezi práci a "domeček" na Hradě, kam se uchyloval na noc."Vztahy s druhým pohlavím navazoval opatrně, vědom si toho, že mu ženy mohou zhatit jeho politické ambice," říká Plevza, za normalizace místopředseda Slovenské akademie věd, jenž u Husáka na Pražském hradě často pobýval a za listopadové revoluce mu byl i rádcem. Husák si prý celý život moc dobře pamatoval, jak ho vyšetřovatelé po zatčení v roce 1951 obvinili z důvěrného vztahu s novinářkou Věrou Hložkovou, jež byla odsouzena za špionáže pro anglické služby, přičemž ve skutečnosti pracovala pro StB a stala se hlavní svědkyní v procesu proti slovenským "buržoazním nacionalistům" - tedy i proti Husákovi. Plevza tvrdí, že Husák při konfrontaci s Hložkovou mlčel a při vyšetřování byl vůbec nejstatečnější ze všech zatčených.
O vydání vzpomínek Anky Frňové v těchto dnech uvažuje slovenské nakladatelství Ikar."Místo paní Frňové ale s redakcí korespondenčně komunikuje jakýsi L'udovít Herman, který tvrdí, že upravuje vyprávění své tetičky," říká ředitelka nakladatelství Valeria Malíková. A co si o autenticitě blogu myslí ona sama?"Někdy si říkám, že je to celé mystifikace. Jindy se mi zdá, že by nějaká Frňová mohla přece jen existovat."
Frňová například tvrdí, že stále udržuje kontakty se současnými zaměstnanci Pražského hradu, kteří tam pracovali už za Husáka."Oslovil jsem některé z nich a žádný si na ženu toho jména nepamatuje," pátral na žádost TÝDNE archivář Jakub Doležal z Kanceláře prezidenta republiky. Ani kdyby Frňová ve službách Hradu používala jiné jméno, na Slovenku v plukovnické funkci, která by pracovala pro hradní protokol, si prý nikdo nevzpomíná. Také ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky vylučují, že by tu někdy pracovala žena s tak mimořádně vysokou hodností. Jde tedy o čirou fikci Ludovíta Hermana?"Takhle to říct nelze. Pan Herman možná opravdu zná někoho, kdo tady za Husáka pracoval a jehož poznatky teď literárně dotváří," míní archivář Doležal. Snaha TÝDNE kontaktovat L'udovíta Hermana se ještě koncem října jevila jako marná. Ozval se až první listopadový den: "Ano, Frňová existuje, je to moje tetička. A opravdu měla hodnost plukovnice," přísahá Herman. Na Hradě prý působila pod jménem Anna Frňová a dnes je jí jedenaosmdesát let. Setkání s ní ale není možné, Herman také odmítá říct, v jakém městě jeho tajemná teta žije."Snad až po vydání knihy," přislíbí pouze
Gustáv Husák si potrpěl na vzdělané, inteligentní ženy "na úrovni". Byl dvakrát ženatý a obě jeho manželky byly Češky.
Magda Lokvencová se narodila roku 1916 v Pacově u Pelhřimova, na Slovensku se ocitla jako sedmiletá - její otec tam byl s rodinou povolán jako voják. V Bratislavě vystudovala práva, za války si při zaměstnání udělala konzervatoř. V letech 1947-52 byla herečkou a režisérkou Nové scény, po manželově uvěznění musela z divadla odejít a pracovala v muzeu. V roce 1956 se mohla na Novou scénu vrátit a hrála i v několika filmech (Jánošík, Vlčie diery, Polnočná omša). Za Gustáva Husáka se provdala v roce 1938, měli spolu dva syny: Vladimíra (1944) a Jána (1946). Už v době manželova věznění začala žít s hercem Ctiborem Filčíkem, svazek s Husákem se definitivně rozpadl v roce 1963. Zemřela v roce 1966 na mozkovou mrtvici, bylo jí necelých padesát let.
Viera Čáslavská se narodila roku 1923 v Bratislavě, ovšem do blahobytné české rodiny: její otec byl inspektor státních lesů, dceři dopřál například francouzskou guvernantku. Rovněž vystudovala práva, poté pracovala jako novinářka (Pravda, Slovenka, Kulturný život, Nové slovo). Z prvního manželství měla dvě děti, s právníkem Jozefem Millerem se však po seznámení s Husákem rozvedla (1967). Prezident se s ní oženil v roce 1973, údajně až na nátlak Leonida Brežněva - nebylo prý vhodné, aby při "oficiálních příležitostech" vystupoval sám. Viera Husáková se však do Prahy nikdy neodstěhovala a v říjnu 1977 zemřela při pádu vrtulníku na zbytečné cestě z bardejovských lázní do bratislavské nemocnice - frakturu jí mohli ošetřit i jinde.
Životopisec: Pohrdal Miloušem Jakešem
Historik Viliam Plevza (76) žije v Bratislavě na Královské cestě. Stejně jako měli někdejší monarchové svoje letopisce, byl Plevza oficiálním životopiscem prezidenta Husáka.
Považoval jste se za přítele Gustáva Husáka?
Ano. Tykali jsme si od roku 1963.
Jaký měl Husák vztah k ženám?
Kontakty s nimi navazoval těžko. Je sice mnoho věcí, které se nedají publikovat, ale lidově řečeno: za babami nikdy neběhal, což se o řadě jiných politiků jeho éry nedá říci.
V roce 1990 jste s Husákem začal pracovat na jeho novém životopise, který jste o rok později vydal pod názvem Vzestupy a pády. Bylo něco, co jste do knihy na jeho přání nemohl zařadit?
Asi sto padesát stránek, na kterých uvažoval o úloze Sovětského svazu, také o osobě Leonida Iljiče Brežněva.
O co v nich šlo?
Husák byl rusofil a celý život věřil ve vůdčí roli Sovětského svazu ve světové politice. Takže to nebyla nějak kritická slova vůči Rusku či Brežněvovi, ale jemu se tyhle pasáže přece jen zdály radioaktivní. Vždyť ještě ani nebyl dokončen odsun sovětských vojsk, o jejichž odchod vlastně Husák zápasil od srpna 1968.
Husák se snažil o odchod sovětských vojsk?
Třeba v roce 1987 učinil určité kroky, aby Rusové odešli. Věděl o tom předseda federální vlády Lubomír Štrougal, který ovšem ve svých vzpomínkách tuto iniciativu popřel. Zřejmě i z pomsty, neboť v roce 1988 musel opustit funkci premiéra.
Co si myslel o svém nástupci na postu generálního tajemníka strany Milouši Jakešovi?
Když Husák přišel v roce 1987 o post generálního tajemníka ÚV KSČ, navrhoval jsem mu, ať složí i prezidentskou funkci. Trochu pošetile se bránil, že by mu pak už nezbyly ani ty novoroční projevy. A na začátku listopadu 1989 jsme spolu hovořili o situaci v Polsku, NDR, Maďarsku, kde už byly politické změny v plném proudu. Říkal mi, že nemůže dělat nic, a to vzhledem k nízkým intelektuálním a politickým kvalitám Milouše Jakeše a celého politbyra.
Proč na Slovensku ani v Čechách zatím nevyšla žádná kvalitní monografie o Husákovi?
Na Slovensku ji ani nelze očekávat, slovenská historiografie je v obrovské krizi a zmítaná různými politickými proudy. V Čechách jsou historikové méně poplatní politikům, snad u vás taková práce časem přece jen vznikne.
Není problém i v tom, že řadu vedoucích postů v české historické obci zaujímají lidé, kteří začínali kariéru právě za Husáka?
Samozřejmě. S režimem si v různé formě zadali a teď je jim ten pohled do zrcadla nepříjemný. Pak se pochopitelně tématu vyhýbají i v odborné práci.
Za Slovenského národního povstání uvažoval Gustáv Husák o připojení své vlasti k Sovětskému svazu: "Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast (…) území od Aše až po Vladivostok," napsal v září 1944. Zachoval se i dopis, v němž doporučoval, aby se problémy Slovenska řešily "začleněním do svazku národů SSSR". Od roku 1946 jako předseda Sboru pověřenců (slovenské vlády s omezenými pravomocemi) organizoval provokace proti Demokratické straně, která v roce 1946 vyhrála na Slovensku volby. Postupně zbavil moci nekomunistické pověřence, ovládl slovenskou policii včetně tajné, poté jejím prostřednictvím terorizoval opozici, církev i řadové občany. V roce 1950 byl obviněn z "buržoazního nacionalismu", o rok později byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu (spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a dalšími) odsouzen na doživotí. Stal se tak jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval. Ve vězení strávil více než devět let; v roce 1960 byl propuštěn a o tři roky později rehabilitován. Na jaře v roce 1968 získal post místopředsedy československé vlády a prosazoval reformy s ještě větším entuziasmem než Alexander Dubček. Po srpnové okupaci ale vycítil šanci a s pomocí sovětského vůdce Leonida Brežněva si v roli prvního, později generálního tajemníka strany a prezidenta republiky vynahradil všechna dosavadní příkoří. Normalizaci zahájil rozsáhlými personálními čistkami a takřka na všechny vedoucí posty - od škol přes podniky až po ministerstva - nechal proniknout bezcharakterní kariéristy, kteří zcela ovládli každodenní život v zemi. Dovršila se tak pomsta zrazeného a uraženého intelektuála, z níž se české elity nevzpamatovaly dodnes.
V politbyru se od počátku sedmdesátých let obklopoval lidmi, kterými vnitřně pohrdal (Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Milouš Jakeš aj.), zatímco do vězení uvrhl i přátele, kteří se v roce 1963 zasloužili o jeho rehabilitaci, například historika Milana Hübla, jenž si za normalizace odseděl sedm let. Hned od roku 1970 také tvrdě potíral jakékoli pokusy o politickou opozici a už v lednu toho roku byli "odhaleni trockisté" v čele s Petrem Uhlem, který byl odsouzen na čtyři roky. Následovaly procesy s dalšími intelektuály (Ladislav Hejdánek, Jaroslav Šabata aj.) a do kriminálu museli i lidé z undergroundu (mj. Plastic People of the Universe), pět let strávil ve vězeních také budoucí prezident Václav Havel. Při personálních čistkách přišlo o dosavadní práci zhruba 350 tisíc lidí, mnozí skončili v dělnických zaměstnáních. V letech 1969-89 uteklo ze země 150 tisíc lidí, některé Husák nechal vyhostit a zbavit občanství (Pavel Landovský, Jaroslav Hutka, Karol Sidon, Pavel Kohout aj.). V druhé půli osmdesátých let Husák ignoroval perestrojku, kterou v Sovětském svazu nastolil Michail Gorbačov, československý režim naopak s pomocí tajné policie až do listopadu 1989 tvrdě zasahoval proti demonstrantům, a dokonce zpřísňoval zákony, podle kterých bylo možno opozici trestat (novela pendrekového zákona z února 1989). Opozice v tuzemsku sílila i v souvislosti s uvolňováním totalitních režimů v Polsku a Maďarsku, nicméně komunistická mašinerie krytá prezidentem Husákem mlela do poslední chvíle svou: "V našem státě vylézají ze svých děr krysy, aby bránily naší cestě k socialistické budoucnosti," otisklo Rudé právo dopis jistého "D. Z. Z Olomouce" 3. března 1989.
Anka Frňová se na svém blogu dokonce chlubí společnými večeřemi s Husákem mimo Pražský hrad: "Hneď, ako som vošla do vestibulu, vyšiel mi v ústrety riaditeľ a zaviedol ma do malého salónika na poschodí. Keď som vstúpila do dverí, ponáhľal mi v ústrety Dr. Husák. Mal na sebe tmavý, dobre vystrihnutý oblek. ‚Ste nádherná. ' Povedal." Jindy Frňová dokonce vypráví o svých sokyních, například o Husákově schůzce s mladou stážistkou z francouzského velvyslanectví: "‚Neviem nič, len to, že sa menuje Cosette. Kratučko som s ňou hovoril. ' Povedal prezident. (…) ‚Páči sa mi. Je veľmi príjemná, zaujala ma. A je veľmi múdra. Viete, má v sebe niečo. ' (…) V tej chvíli sa vo mne niečo preplo. Zrazu som si uvedomila, že ho chápem. V tej chvíli mi došli isté veci. O tragickej osamelosti mocných. Na druhý týždeň som pani Cosette zavolala a na rovinu som jej povedala, že sa s ňou túži stretnúť prezident Československej socialistickej republiky Dr. Gustáv Husák. Súkromne. Cosette odpovedala: ‚No dobře. '"