Součástí rodinného života je i to, jakým způsobem se nakládá s mrtvě narozenými dětmi a plody po potratu. Umožňuje právní řád České republiky jejich důstojný pohřeb?
Motto: "Od okamžiku, kdy člověk začíná žít, může samozřejmě i umřít: a nejsem schopen udat důvod, proč by ten, kdo umřel, neměl být účasten vzkříšení mrtvých, ať se mu smrt přihodila kdykoli."1
Pro mnohé není pohřeb mrtvě na-rozeného dítěte nebo plodu po potratu ničím jiným než shlukem zbožných slov, která mohou považovat s důvěrou za náhražku skutečnosti jen ti naivní. Pohřeb jako obřad sice není v České republice předmětem právního řádu,2 nelze jej však důstojně provést, pokud lidské po-zůstatky budou likvidovány jako odpad nebo komerčně vystaveny jako výukové exponáty. 3
Matka si může vytvořit k plodu, který téměř donosila, silnou vazbu a má právo vyjádřit přání dát mu jméno a pohřbít ho, což se dotýká nepochybně "soukromého života", jehož respektování rovněž zaručuje čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současná většinová praxe pozůstalých, kteří ponechají předčasně nebo mrtvě narozené děti v péči profesionálů, snímá z příbuzných starost o pohřbení těla a - jak se zdá - také část jejich utrpení.
Drtivou většinou sněmovna v roce 2001 první novelou zákona č. 256/2001 Sb.,
o pohřebnictví a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pohřebnictví") zrušila povinnost pohřbívat lidské plody po potratu. Zdůvodnila to tím, že "po-hřební ústav Hl. města Prahy v posledních deseti letech nezaregistroval jedinou žádost o pohřbení plodu po potratu ani mrtvě narozeného dítěte (!)". 4 Situace se během posledních deseti let v České republice změnila. Rodiče žalují poskytovatele zdravotních služeb za to, že jejich počaté dítě bylo zlikvidováno jako pato-logický odpad ve spalovně nemocnice.
Přibývá opakovaných žádostí některých obcí o refundaci nákladů na sociální pohřeb plodů a mrtvě narozených dětí v souladu s § 5 odst. 4 zákona o pohřebnictví (po mrtvě narozeném dítěti nejsou dědicové). Tyto žádosti stát odmítá vy-řídit kladně s odvoláním na platné vy-mezení právního pojmu počatého, leč nenarozeného dítěte (není jim přiděleno rodné číslo ani úmrtní list).
Problematiku nakládání s plody po potratu obecně upravuje především staronové ustanovení § 91 zákona č. 372/2011 Sb.,
o zdravotních službách a podmínkách je-jich poskytování (dále jen "zákon o zdravotních službách"), platné od 1. dub-na 2012. Nijak se navzdory zásadním připomínkám Ministerstva pro místní rozvoj v mezirezortním řízení zásad-ně neliší od původního ustanovení § 26 odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu. Vymezení možnosti spálit plod po potratu ve spalovně poskytovatele nebo v krematoriu opět není vymezení možnosti plod pohřbít (viz slova "na základě smlouvy uzavřené mezi poskytovatelem a provozovatelem krematoria"). Ustanovení řeší situaci, kdy poskytovatel nemá vlastní spalovnu. Záznam o spálení plodu po potratu se ze zákona zakládá do zdravotnické dokumentace matky, nikoli do evidence provozovatele spalovny nebo krematoria. Zde jej nalezneme v anatomicko-patologickém odpadu zpravidla pod pojmem "zpopelnění histologických zbytků".
Dílčím způsobem tuto oblast řeší rovněž zákon o pohřebnictví a doporučení Ministerstva životního prostředí. Konkrétní postupy schvaluje příslušný orgán ochrany veřejného zdraví v rámci provozního řádu zdravotnického zařízení. Právní domněnky některých českých správních úřadů z poslední doby převažují nad biologickou a společenskou realitou bez přihlédnutí ke skutečnostem a přáním dotyčných osob a jejich pro-spěchu. Nejsou přijatelné i s přihlédnu-tím k míře uvážení, kterou má stát při povinnosti zajistit účinné respektování soukromého a rodinného života.
Do roku 2002 pohřbení plodu po potratu nic nebránilo, protože žádný zákon ne-upravoval definici mrtvého lidského těla. Pohřebnictví upravovala pouze vyhláška, která nezakazovala. Zákon o pohřebnictví stanovil, že pohřbení všeho, co není lidský pozůstatek, je správní delikt pod sankcí 50 tisíc korun.
Závozem potraceného nebo mrtvě narozeného dítěte do žároviště spalovny poskytovatele zdravotní služby ztrácí matka definitivně možnost pohřbít své dítě důstojně a pietně na hřbitově nebo v kremačním zařízení, které je výlučně určeno pro zpopelňování lidských pozůstatků (nikoli odpadů). Popel vyjmutý z pece nemocniční spalovny není s mrtvým tělem dítěte identifikovatelný. Spalování mrtvě narozených dětí a plodů po potratu není zpopelněním lidských pozůstatků.
Zákon o pohřebnictví vyšel nejprve rodičům vstříc a umožnil plody po potratu pohřbít, aby se jejich ostatky mohly uložit mezi ostatní zesnulé členy rodiny. Jeho první novela tuto možnost ze zákona vyškrtla. Zákonodárce nechce zahrnout pod pojem lidský pozůstatek plod po potratu, nikoli mrtvě narozené dítě. Přesto se ani mrtvě narozené děti zpravidla ne-pohřbívají. Nejedná se podle převažující-ho právního názoru o mrtvě narozenou fyzickou osobu (podle § 7 odst. 1 občanského zákoníku), ale o klinický odpad, který ani v krematoriu bez předchozí do-hody s poskytovatelem zdravotní služby nelze zpopelnit pod sankcí nedovoleného podnikání. Zakopat mrtvého psa do váhy 30 kg může občan beztrestně. I kdyby jediná rodina v České republice chtěla mrtvorozené dítě k pohřbení vydat, tak pouze na základě svévolného rozhodnutí poskytovatele zdravotní služby. Přitom platí, že živě narozené dítě umírající při porodu tatáž prosektura k pohřbení vydat musí. Je dokonce dovolené a není žádným zákonem zakázáno s mrtvými plody jakkoli obchodovat.
U sekulární zásady pietní ochrany zemřelého musíme poznamenat, že její použití je natolik závislé na situačním kontextu, že zde můžeme směle mluvit
o příkladu právního kontextualismu jako druhu právního myšlení vůbec. 4 Stojíme před paradoxem: racionální zdůvodnění posmrtné ochrany mrtvého lidského těla jsou nezbytná, ale zároveň nezajistí, aby se na nich lidé shodli.
Právo na důstojné pohřbení a hrobové místo plodu nebo mrtvého novorozence občanská společnost neuděluje, nýbrž uznává a potvrzuje jako obecně platné. Jde o ustanovení přirozeného zákona, jehož věčnou hrdinkou je Antigona, která věděla, že když překračuje lidský zákon, a vydává se tak v jeho trestající moc, po-slouchá lepší příkaz, nepsané a nezměnitelné zákony. Neboť - jak říká - tyto nepsané zákony se nezrodily z libovůle dnešního a zítřejšího dne,"jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří". 5
Součástí rodinného života je bezpochyby i to, jakým způsobem je nakládáno s mrtvě narozenými dětmi a plody po potratu, zda jsou jako lidské pozůstatky ukládány do rakve, převáženy ve speciálním vozidle, zpopelněny v krematoriu nebo po-hřebeny do hrobu, v jaké formě jsou přechodně uloženy jejich ostatky a na jakém konečném místě se tyto ostatky nacházejí. Jedná se o právo na pietní ochranu osobnosti, která ostatně není toliko výdobytkem liberálního, resp. právního státu, ale má svůj historický předobraz v křesťanské morálce či věrouce. Přitom platí, že o zákonných způsobech nakládání s mrtvými,
o tom, v jaké formě a na jakém místě jsou jejich ostatky uloženy, má právo rozhodo-vat sám jednotlivec. To, co mohou pozůstalí pro ostatky svého zesnulého potomka provést z vlastní iniciativy a vlastním při-činěním, se jim nemá brát z rukou a přenášet na zdravotní nebo pohřební služby.
I když se nám na první pohled téma likvidace mrtvě narozených dětí a plodů po potratu mohlo zdát nepřitažlivé a vlastně jasné, často v sobě oba právnické instituty skrývají velmi zajímavé symboly a prvky umožňující přiblížit se dobové mentalitě a myšlení současníků. Úvodní otázku, zda soudobé oddělování osobnostních práv na pietní nakládání s mrtvě narozeným dítětem od práv matky je rezignací českého státu na dodržování čl. 8 Úmluvy, anebo zda současná liberální právní úprava místo a způsob likvidace plodů a mrtvě narozených dětí transcenduje a ponechává na územně samosprávných celcích a poskytovatelích zdravotních služeb, považuji v jistém smyslu za ústřední.
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th. D., odborník na pohřebnictví, člen Společnosti pro církevní právo