V nedávno zpracovaném poměrně rozsáhlém osobním fondu pardubického tiskaře a nakladatele Vlastimila Vokolka (1903-1985) se kromě korespondence s některými významnými osobnostmi české kultury, jako byli například Bohuslav Reynek, Jakub Deml, Josef Florian, Vladimír Holan, Jan Zahradníček nebo Anastáz Opasek, dochovaly také dopisy, které Vokolkovi psal katolický kněz, misionář v Peru, básník, prozaik a překladatel P. Chrysostom František Mastík (1900-1971). Jeho občanské jméno bylo František Mastík (někdy psáno též Mastik), jméno Chrysostom přijal poté, co vstoupil do břevnovského kláštera v Praze. Většinu svých prací ale podepisoval pseudonymem Jetřich Lipanský, zvoleným podle jednoho z členů vladyckého rodu Lipanských z Lipan, jemuž v 16. a na začátku 17. století patřila tvrz v osadě Veselí u Barchova, kde se Mastík 13. září 1900 narodil.
Zmíněná korespondence pochází z let 1938-71, ale Mastík se s Vokolkem znal již dříve, a to minimálně od roku 1927, kdy Vokolek vytiskl v rodinné tiskárně v Pardubicích knížku Ozvěna věků a dní. Kniha má podtitul Poznámky o Palestině, Cypru a mnišské republice athoské aMastík v ní vylíčil své dojmy a zážitky z cesty do Palestiny, kterou podnikl pěšky v letech 1926-27. Jednalo se o jeho druhou cestu, na první se vypravil v roce 1923 a naposledy Palestinu navštívil zřejmě roku 1932. Ke svým poutím se vrátil ještě v dalších dvou knihách: Plujeme k zemi svých snů (1930) a Athos, poslední útočiště (1932).
Chrysostom Mastík je také autorem několika nepříliš rozsáhlých sbírek básní: Růže a kříž (1934), Podzim v mé štěpnici (vyšla v Hamburku v edici Sklizeň Antonína Vlacha v roce 1962); sbírky Fata morgana, Indiánské podletí, Na křídlech Fenixových a Víno Vesuvu pak "vydal" pouze ve strojopisné nebo rozmnožené podobě v Limě sám autor v letech 1963-64. Poslední čtyři jmenované sbírky, stejně jako prózy s názvem Pod lucernou Diogenovou. Peruánské vánoce a jiná vyprávění (1962), vyšly v edici Ismael (Izmael), kterou založil Mastík v Čechách v roce 1927; tehdy v ní vydal svou esej o Jiřím Karáskovi ze Lvovic nebo překlad životopisu francouzského misionáře Charlese de Foucaulda od Reného Bazina, dále například sbírku básní Samuela Vernera Zahrada v září a jeho překlady Alfreda de Vignyho (Salaš) a R. M. Rilka (Kniha o chudobě a smrti). Verner byl rovněž jeho spolupracovníkem při vydávání revue Gedeon, která vycházela v letech 1930-34.
Ve 20. A 30. letech přispíval Mastík svými původními texty i překlady (například Franz Kafka, R. M. Rilke) do řady novin a časopisů (Archa, Lidové noviny, Národní osvobození, Tribuna, Světozor, Venkov aj.). V této době neměl žádné stálé zaměstnání a vydělával si příležitostnou prací, podle svých slov byl "postupně domácím učitelem, číšníkem, účetním, nádeníkem a trochu i prosícím tulákem a námořníkem".
Na konci třicátých let vstoupil do benediktinského opatství v Břevnově (první dopis psaný Vokolkovi z kláštera pochází z listopadu 1938) a v květnu roku 1943 byl vysvěcen na kněze. V tomto období napsal životopis už zmiňovaného misionáře, následovaly životopisy Marie Fortunaty Vitiové, P. Klementa Petra a Josefiny Chotkové. Tehdejší převor břevnovského kláštera Anastáz Opasek na něho ve své knize Dvanáct zastavení (Praha, Torst 1997, s. 75-76) vzpomíná: "Náš klášterní oblát Chrysostom Mastík vynikal jako literát. Po válce si odešel doplnit studia do Švýcarska, po roce 1948 se už nevrátil zpět. Když jsem přišel sem, do Rohru, žil už jako misionář v Peru a tam také zemřel. […] Než přišel do Břevnova, byl stálým poutníkem: alespoň třikrát šel pěšky do Svaté země. (Josef Florian si ho za jeho poutě vážil.) Napsal o svých cestách několik knížek, které jsou dnes těžko dostupné. Žil dosti prostě a v posledních letech v Limě myslím i v značné nouzi. Byl to boží člověk. Vzpomínám, jak za války, už jako kněz, chodil do pankrácké věznice za českými vězni. Dozorci mu tajně pomáhali, aby české oběti gestapa mohl navštívit, po případě vyzpovídat a jinak se o ně postarat. Říkal jsem, že lidé jako Chrysostom projdou i zdí - nikdy se mu nic nestalo a on sám také vůbec nevnímal nebezpečí, byl jako malé prosté dítě. Nebo neměl strach. Jsou takové mimořádné postavy v církvi a v životě vůbec. Myslím, že tajně zpovídal i odsouzence, které čekala poprava. "
V únoru 1946 zemřela Mastíkovi matka a on o rok později odjel studovat do švýcarského Fribourgu. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se rozhodl ve Švýcarsku zůstat. O důvodech, které ho k tomu vedly, můžeme získat představu z dopisu napsaného 11. dubna 1948: "Vidím z toho také, že všude na světě jsou lidé, kteří myslí po svém a ne ideologicky, podle předpisu, ani ne švejkovsky, to znamená s potměšilostí, která se přizpůsobuje každé situaci, aby vyvázla se svým pokrytectvím s nejmenším rizikem. Toto švejkovství neslavně proslavivší český národ přičítám dlouhému otroctví českého národa, který se bojí přesily a věří v ni. Ale i ten Švejkův humor jaksi zakrněl a je na vymření. Lidé jsou zvířecky vážní a nedovedou se smát. Kde není svobody, není ani smíchu, který vyjadřuje nezávislost člověkovu na vnějších situacích. Lidé se stále nápadněji podobají zvířatům, shlukujíce se ve smečky a ubohá parodie nahrazuje osvobozující smích. Trest nastupuje vzápětí. Věru, raději mlčím, než říkám zbaběle nepravdu a zbytečná slova. Nenávidím systémy a slaměné strašáky, kteří přikyvují, jak vane vítr. […]Na počátku března odevzdal jsem disertační práci o kriminalitě soudobé mládeže a o boji proti ní. Byl jsem pak pozván ke spolupráci v některých institucích. Nepokládám tuto zemi za ideální (taková není nikde na světě), pokud jde o politické zřízení, ale každý tu může být sám sebou, a neruší-li svobodu druhých, ani jeho svoboda není rušena. Je tu přemnoho lidí naprosto poctivých a čestných, což stojí za zmínku. […]Náležel jsem vždycky mezi chudé, ba mezi nejchudší, a budu mezi ně náležeti bezpochyby do konce života. Ale nechtěl jsem nikdy náležeti mezi zotročené jakoukoli násilně vštípenou ideou. "
Před svým odjezdem z Evropy v létě roku 1951 žil střídavě ve Švýcarsku, Švédsku a Francii. V té době již zvažoval, že by se mohl v budoucnu stát misionářem, ale jeho představy zatím neměly konkrétní obrysy. Na lístku poslaném 26. října 1947 se zmiňuje o tom, že si bude "opakovat arabštinu a učit se africkou řeč kisuaheli" a v dopise z 4. června 1948 píše: "Mé důvody, abych nějaký čas prodlel na opuštěných líchách království Kristova, jsou silnější a logičtější než má touha po domově, mnohem silnější. Církev katolická je nadnárodní a světová a každý její kněz je všude doma, kde ho lidé potřebují. Kristovo evangelium je hlásáno ve všech jazycích světa. Mně záleží na tom, abych alespoň ve třech světových jazycích mohl stylisticky správně zvěstovat poselství Kristovo a k tomu je třeba stálého cviku a pobytu v prostředí, kde ty jazyky zdomácněly. " V dopise napsaném o Velikonocích 1949 dodává: "Je lhostejno, zda budu knězem v některé osadě ve francouzském přímoří, jak to chce zvoucí list biskupův, či v Africe u mohamedánských bratří nebo doma (slova domov užívám ze zvyku), kde mne nikdo nepotřebuje a kde lidé nevím pokolikáté se oddávají úzkostlivě, a žel, příliš často bezectně a zbaběle modloslužbě mlhavému bůžku Pokroku či kamenně nemilosrdné bohyni Hmoty. "
Poslední pohlednici ze Švýcarska poslal Vokolkovi v červenci 1951 a 18. října téhož roku se ozval z Havany: "Vzpomínám na Vás na svých poutích po oceánech každý den ve mši svaté, kterou celebruji obyčejně na lodi. " Poté následuje v korespondenci prodleva a v lednu 1955 oznamuje Mastík z Limy, hlavního města Peru: "Jsem nyní profesorem na státním kolegiu a ostatní čas věnuji mládeži, dělníkům a těm nejopuštěnějším. " Předtím, než přesídlil do Peru, strávil nějaký čas v Chile. V Peru ale ještě tehdy nežil trvale, pobýval opakovaně také v jižních státech USA, především v Texasu. V 50. A 60. letech přispíval do exilových časopisů Nový život, Sklizeň a Proměny.
Další dochovaný dopis byl napsán až o téměř patnáct let později (20. srpna 1969), Mastík v něm vzpomíná na svoje misionářské působení mezi peruánskými Indiány: "[…] ty tam jsou doby, kdy před léty v Yuře (v Kordillerách) kráčel, ba utíkal jsem krajinou, jež svou strohostí a rozeklaností byla vytvořena spíš pro ptactvo než pro lidi - zvláště mého věku a charakteru, pro hejna zelených papoušků, rudých pilků a argentinských pěnkav s kapucí. […] Skoro dvanáct hodin trvala ta cesta k nemocnému - tam a zpět - až jsem ho našel odpočívajícího v chlévě mezi dobytčaty, a kdy smrt už nedovolila, aby nějaké slovo uniklo z jeho rtů. Nikdy jsem nesnil o takové kráse a bídě bok po boku […]. Ani mi tehdy nenapadlo, že budu účasten takové slavnosti a nikdy předtím nevídané pohřební scény, jíž se zúčastnila i některá zvířata. Smrt měla už pevně v rukou svou kořist, pasáčka, který sloužil po celý život jen zvířatům, a tedy i lidem, a nedovolila, aby slova jakékoli lítosti skanula s jeho jazyka.
Děvčata nosila ze studnic ve vědrech a džbánech vodu a dveře fary a vznosného koloniálního kostela byly otevřeny dokořán. Žasl jsem nad tou krásou - stavby a keramik i řezeb. Všechno bylo vytvořeno se vkusem, láskou a trpělivostí. […] Ani mne nenapadlo, že bych se měl kdy vracet do jiného světa. Ještě tam dál na jih z jedné farnosti do druhé je třeba se ubírat až pět dní na hřbetě ochotného zvířete.
Pohřební průvod měl svůj ustálený plán. Mrtvý konal poslední přehlídku své vsi vybudované na způsob tvrze. Na každém rohu vsi se zastavil a odpočinul. V chatě, kde se jeho život rozvíjel a hasl, připojili se k němu psi, smutní a truchlící. "
Ke svým začátkům v Jižní Americe se vrátil v jednom z posledních dopisů (7. září 1970): "První léta byla bolestná v zámořských krajinách - pak jsem si mohl uložiti dokonce nějaké úspory - ale o polovinu z nich mne ošidili nesvědomití lidé pod záminkou půjčky - když jsem jim peníze odevzdával, byli už v úpadku na sedm milionů solů. Ale to nejsou nejpodstatnější věci života. […] U nás kvetou mimózy, předzvěst peruánského jara. A pelikáni poletují houfně nad městem hledajíce vhodná sousta u rybářských tržnic. Je to doba nouze pro tyto nosaté opeřence. Tak to bývá vždycky v tuto dobu - ančovetky odpluly hluboko do moře a pampelišky, všude doma, kvetou v parcích. Když mysterium života a smrti zaklepou sebeopatrněji na mou tělesnou schránku, postiženou několika nemocemi: mdlobou, bolestmi či tušeními budoucího osudného okamžiku, říkám si stále znovu: ještě ne. […] Stipendia mi stačí ke skrovnému způsobu života, […] zvláště dokud bydlím v kněžském domě, který darovali příbuzní kardinálovi. S mladými kněžími si tuze nerozumím a o přepych nestojím, ale mohu tu denně, kromě nedělí - celebrovat v takové krásné kapličce, sám, svou mši, sám s Bohem. Žádal jsem, abych mohl sloužit vměstském středisku žebráků, ale dálka znemožňuje tuto mou touhu. Mohu chodit jen asi deset minut, držet se na nohou nepřetržitě asi půl hodiny, po malém odpočinku koloběh krve je zas skoro normální, cukrovkou a vysokým krevním tlakem trpím už asi dvacet pět let. […] Buďte jist mými mementy, drahý příteli - ale ah, má víra není už tak čistá a svěží, jako když jsem putoval do Svaté země - jsem příliš emotivní a skepse se mne zmocňuje při pomyšlení, jako by zlo v samé církvi a vmnoha kněžích bylo silnější než dobro, které se doporučuje. "
Poslední dopis Vlastimilu Vokolkovi napsal Chrysostom Mastík 17. ledna 1971: "[…] byl jsem od října minulého roku těžce nemocen. […] Na počátku listopadu musel jsem se podrobit operaci prostaty. […] Chodím málo a opatrně i na krátkých procházkách. Několik přátel se ozvalo tu a tam - opat Anastáz, Samuel Verner, Olga Radimská… […] O Vánocích byl jsem již v kněžském domě, ale skoro sám, kromě večeře štědrovečerní. […] Ta zpráva o pardubické výstavce mne překvapila, neměl jsem v ruce žádnou z těch svých provinciálních knížek už dvacet pět let, vyjma: Athos, poslední útočiště, již jsem vzal s sebou do Švýcar. […] Věřte mi nebo ne, stydím se za většinu toho - je to jen práce a potrava pro červotoče. "
V článcích, které byly o Mastíkovi publikovány, a v jemu věnovaných encyklopedických heslech se uvádí, že zemřel v roce 1972. Ke korespondenci ve fondu Vlastimila Vokolka je však přiloženo oznámení limského arcibuskupa o jeho úmrtí otištěné v peruánských novinách, z něhož vyplývá, že Chrystom Mastík zemřel v Limě 8. září 1971.