Vymezení právního pojmu "mrtvé lidské tělo" je zcela intuitivní. Ve vztahu k jeho věku, velikosti, hmotnosti, jednotlivým částem a nesnímatelným náhradám, ale i místu a způsobu jeho nálezu mohou vznikat složité rozpory. Nutnou součástí pojmu musí být i vymezení pramenů práva v oblasti nakládání se zemřelou lidskou bytostí od úrovně ústavního pořádku České republiky a úrovně mezinárodní, přes úpravu zákonnou, představovanou hned několika zákony, a navazující právní úpravou podzákonnou. Stranou necháme právní předpisy upravující genové inženýrství a reprodukční medicínu ve vztahu k nakládání s nevyužitými embryi a další velmi širokou oblast využití těl zemřelých a jejich částí pro potřeby zdravotnictví. Nezastupitelnou úlohu zaujímá judikatura, která dlouhodobě odpovídá závěru pojímat mrtvé lidské tělo i jeho části jako předmět ochrany osobnostních práv spíše než jako předmět vlastnictví, a tedy vyloučit mrtvé lidské tělo z kategorie věcí.
Z hlediska historického lze vycházet nejen z právní úpravy států středoevropské právní kultury. Na několika příkladech v závěru hesla ukážeme, že common law nesleduje striktně pojetí lidského těla a jeho částí jako předmětů práva osobnostního, vyloučených z majetkových dispozic. Právo a zároveň povinnost pohřbít v rozumné lhůtě mají v některých státech USA taxativně vyjmenované osoby blízké zemřelému nebo osoba, pod jejíž střechou dotyčný zemřel. Děti zemřelého mají tuto povinnost v pořadí podle věku. Ostatní se nesmějí do práva jiné osoby na pohřbení vměšovat nebo zadržovat tělo zemřelého jako zástavu, aby bylo zajištěno uhrazení dluhu. Plnit vůli zemřelého vyslovenou za jeho života nebo alespoň zvažovat jeho přání latentně přítomné v jeho zvycích, zálibách a náboženském přesvědčení je pro anglosaskou oblast práva jednou z nejdůležitějších povinností vypravitele pohřbu. Další velmi citlivou právní otázkou mimo evropský kontinent je povolení exhumace, a to kvůli posvátnosti hrobu [the sanctity of the grave), zohlednění přání pohřbeného a jeho nerušený pobyt v hrobě (the right to let the body remain undisturbed). Pro oba systémy je společná starořímská přesnost, která je v praxi stále těžko aplikovatelná. Prvopočátky používání pojmu "mrtvé lidské tělo" vyjmutého z běžného obchodního styku můžeme sledovat již v období starověkého Říma.
V X. tabuli Zákona dvanácti desek z let 451-450 př. n. 1. je možné spatřit první střípky římské právní tradice pohřbívání. Text se ovšem tradoval výlučně ústně, není původní podoba této věhlasné právní památky dnes známa. Dochovalo se však více než sto citací tohoto zákona v dílech římských právníků, historiků, řečníků a gramatiků a na jejich základě bylo v moderní době podniknuto několik pokusů o rekonstrukci originální verze. Dále uvádím rekonstruovaný text podle edice Riccobona Salvatora (1968) s přihlédnutím ke starší edici Girarda Paula Frédérica (1923).
TABULE X
1. Mrtvé lidské tělo ve městě nepohřbíš ani nespálíš.
2. […] tím spíše nedělej toto; Neotesávej sekyrou hranici.
3. Cicero, De leg., 2, 23; Omeziv tedy přepych na tři šátky, malou purpurovou tuniku a na deset pištců, ruší (Zákon dvanácti desek) i naříkání.
4. Zeny ať si nedrásají tváře ani ať na pohřbu nenaříkají.
5. a. Když člověk zemře, ať (nikdo) kosti nesbírá, aby potom vystrojil (nový) pohřeb. - b. Cicero, 1. c. : S výjimkou úmrtí ve válce anebo v cizině.
6. a. Cicero, 1. c. : Kromě toho je v zákonech toto: ". zakazuje se otrokům (mrtvého vonnými mastmi) natírat, jakož i veškeré pití kolem (mrtvého). Žádné nákladné postřikování, žádné okázalé věnce, žádné kadidelnice. " b. Festus, v. Murrata: Důkazem, že předkové užívali murratu (vonný nápoj s myrhou), je, že. Na Dvanácti deskách je zakázáno, aby se dávala mrtvým.
7. Kdo získá věnec sám anebo ze svého majetku, tomu na počest budiž dán: je-li (věnec) vložen (na hlavu) jemu mrtvému anebo jeho příbuznému, uvnitř domu anebo na veřejnosti, nebudiž to na újmu.
8. … ani nedávej (do hrobu) zlato, má-li však (nebožtík) zlatém spravené zuby a někdo je pohřbí anebo spálí s ním, nebudiž to na újmu. (Zlato mělo být pohřbeno či spáleno s tělem zemřelého. Z toho Cicero usuzoval, že "pohřbívat" a "spalovat" znamená něco jiného)
9. Cicero, De leg., 2, 24, 61: Proti vůli majitele cizích stavení zakazuje zákon zakládat hranici anebo nový hrob do vzdálenosti šedesáti stop.
10. Cicero, De leg., 2, 24, 61: Nabýt vydržením vstup ke hrobu anebo hrob (Zákon dvanácti desek) se zakazuje.
Soustava práva antického Říma je první vyspělý právní systém, a zejména z Gaiovy Učebnice práva ve čtyřech knihách (Institutionum commentarii quattuor) vyplývá, že mrtvé lidské tělo se nestává předmětem právních transakcí, res in commercio, ale je věcí posvátného charakteru, res extra commercium. Dokonce i tělo otroka, na nějž za života archaické římské právo hledělo jako na věc, se po smrti stavělo na roveň těla svobodného občana, tedy ztrácelo svou povahu věci v právním slova smyslu, a i místo jeho pohřbení požívalo stejné ochrany jako pohřebiště jakéhokoli jiného občana včetně senátorů a císařů.
Není snad žádné jiné téma týkající se právní úpravy ochrany mrtvého lidského těla, které by vzbuzovalo větší zájem veřejnosti a neplnilo pravidelně titulní stránky novin více než představuje oblast hanobení mrtvého lidského těla. Blasfemie pohřebního rituálu a zohavení mrtvol patřilo v různých dějinných okamžicích a při nejrůznějších příležitostech k vyjádření posledního možného zneuctění zesnulé osoby, její žijící rodiny i vzdálených pozůstalých. Takové zacházení s mrtvými prozrazovalo nejen špatný politický styl, nýbrž většinou i více nebo méně skrytý sklon k totalitarismu. V soudobé společnosti byl pietní pohřeb klíčových hráčů minulého režimu silným signálem vůle nové vlády postupovat podle zákonů. Běžněji se však setkáváme s tragickým úmrtím naturalisticky vyfotografovaným v bulváru, se záměnou těl zemřelých na patologii, výstavou nabalzamovaných mrtvol nebo obrazů z lidského popele, matkami žalujícími nemocnice kvůli vyhození mrtvě narozených dětí do patologického odpadu. Média si všímají i dramatického růstu počtu situací, kdy zájem o pohřbení zemřelého neprojeví v zákonné lhůtě žádní pozůstalí. Ke všem těmto činům či hrubým opomenutím a nedbalostem zpravidla dochází v kombinaci s následnou psychickou újmou pozůstalých. Obecná pravidla, kterými se řídí náhrada škody za porušení smlouvy, by měla být uplatněna i v těchto případech.
Důstojnému a pietnímu zacházení s tělem byla však poskytována ochrana trestním právem. Stát zajišťoval ochranu těla zemřelého a míst, do nichž je toto tělo ukládáno, tedy jednotlivých hrobů. Z hlediska českých právních dějin je nepochybně nejznámější civilní zákoník, platný na území Velké Moravy, Zákon sudnyj Ijudem, který v článku 27 stanovil: "Kdo mrtvé v hrobě svléká, ať je pokutován," čímž bylo již tehdy možné potrestat vykradače hrobů. Tento archaický zákaz krádeže pohřebních rouch překvapivě připomíná v kapitole Common Law citovaný soudní rozsudek z roku 1614 z anglosaské oblasti práva.
Podle zákona z období Bachovského absolutismu "o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících", mezi přečiny a přestupky proti veřejnému pokoji a řádu se řadilo také v § 278 písm. h) "poškození pohřebišť, otvírání hrobů, odejmutí mrtvol nebo zlé s nimi nakládání a odcizení něčeho z věcí takových". Tento zákon, platný od 1. září 1852, který byl uveden císařským patentem č. 117/1852 ze dne 27. května 1852 rakousko-uherského říšského zákoníku, doplnil trestní zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích z 3. září 1803 a platil téměř sto let až do počátku účinnosti zákona z roku 1950 pro celou říši s výjimkou hranice vojenské. V ustanovení § 306 tohoto zákona byl sankcionován nejen ten,"kdo pohřebiště, pro mrtvoly lidské ustanovená, ze zlomyslnosti nebo svévole poškodí, bez povolení hroby otevře," ale také ten, kdo "z jiných míst, kde se
mrtvoly lidské chovají, mrtvoly nebo jednotlivé části jich o své moci odejme, nebo s mrtvolami lidskými zle nakládá. " Dopustil se přečinu a měl být potrestán tuhým vězením od jednoho až do šesti měsíců. Odcizil-li někdo "v úmyslu zištném něco na mrtvých tělech, potrestán za to byl jako za krádež (§ § 172 a 460). "
Trestněprávní ochrana nebyla poskytována pouze pohřebišti, hrobu a zemřelému tělu či jeho částem, ale i pohřebnímu obřadu a pohřebnímu průvodu. V novém trestním zákoně č. 86/1950 Sb. již tato skutková podstata nebyla obsažena. V ustanovení § 358 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), je upravena skutková podstata přečinu výtržnictví, kterého se dopustí ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Jedním z takových obřadů je i smuteční rozloučení se zemřelým. Všechna pokojná (nenásilná) shromáždění doprovázející mrtvé lidské tělo nebo jeho části k pohřbení spadají pod ochranu čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to ať jsou konána v uzavřených prostorách, pod širým nebem, soukromě, nebo s přístupem veřejnosti. Stanovit zákonem omezení lze jen některým z těchto shromáždění, a to těm, která jsou konána na veřejných místech, z důvodů uvedených v čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozhodovací praxe soudů je v oblasti aplikace trestného činu výtržnictví na případy hanobení hrobu, pohřbu nebo samotného mrtvého lidského těla na samém počátku. Do dnešních dnů nebyla trestněprávní ochrana mrtvého lidského těla před pohřbením obnovena, a to i přes veškerou snahu některých politiků a příslušných ministerstev. Znakem skutkové podstaty hanobení mrtvého není, že by k hanobení muselo docházet pouze na veřejnosti. Hanobit mrtvé lidské tělo lze i v rámci prostor provozovatele pohřební služby, pokud by se jednalo o opravdu mimořádně závažné jednání v rozporu s trestním zákoníkem a zákonem č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pohřebnictví") při zacházení s lidskými pozůstatky před pohřbením. Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, v § 5 odst. 1 písm. i) stanovil, že přestupkem proti veřejnému pořádku je i porušení podmínek uložených na ochranu veřejného pořádku při konání pietních akcí anebo v místech určených k pohřbívání.
Hanobení pouze pohřbených lidských ostatků na pohřebišti bylo jako skutková podstata zařazeno s účinností od roku 2002 do zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, kdy bylo v ustanovení § 202a stanoveno, že ten,"kdo bez povolení otevře hrob nebo hrobku nebo urnu s lidskými ostatky," (odst. 1) a ten,"kdo z pohřebiště svévolně odejme lidské ostatky nebo s lidskými ostatky nakládá v rozporu se zákonem," (odst. 2) mohl být potrestán peněžitým trestem nebo odnětím svobody až na dva roky.
V § 359 trestního zákoníku jde o hanobení lidských ostatků, a to v hlavě páté nazvané Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, dílu šestém nazvaném Jiná rušení veřejného pořádku. Hmotným předmětem útoku podle § 359 trestního zákoníku "hanobení lidských ostatků" je v hrobě uložené mrtvé lidské tělo a jeho ostatky, hanobené zpravidla za účelem vykrádání nesnímatelných náhrad nebo milodarů. Subjektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v úmyslu. Aby byl pachatel trestně odpovědný za tento trestný čin, pak musí mít úmysl hanobit lidské ostatky nebo páchat výtržnictví v rámci pohřebního obřadu.
Ustanovení § 359 trestního zákoníku obsahuje pouze hanobení lidských ostatků (nikoli pozůstatků) a podřazuje pod něj zejména:
- otevření hrobu, hrobky nebo urny neoprávněnou osobou,
- svévolná exhumace v tlecí době,
- spálení exhumovaných kostí mimo krematorium,
- zničení nebo vysypání umy s popelem na pohřebišti, případně její svévolné odnesení z pohřebiště,
- rozmetání kostí v hrobě, hrobce či po hřbitově.
Fyzickým i právnickým osobám (především provozovatelům pohřební služby, krematoria, balzamace a konzervace, patologům, pitevním sanitářům) nemůže být v současnosti udělen trest odnětí svobody nebo pozastavena činnost, budou-li svým jednáním, případně prostřednictvím svých zaměstnanců, hrubě dehonestovat tělo zemřelého (například neoprávněným otevřením rakve za účelem nekrofilie, vystavením těla bez rakve a rubáše na veřejnosti za blasfemickým nebo komerčním účelem, lámáním kostí zemřelému, aby se vešel do rakve, vhazováním odpadového materiálu z pitvy do útrob před zašitím těla zemřelého apod. ). De lege lata jde pouze o přestupek fyzické osoby pod pokutou v maximální výši 70 000 Kč, právnické osoby pod pokutou 200 000 Kč. Hmotným předmětem útoku by mělo být i mrtvé lidské tělo před pohřbením, znetvořené zpravidla za účelem
transplantace orgánů a tkání vykostěním těla, vysekáním hlavic kloubů a dalších kostí, včetně nezašití lidských pozůstatků po pitvě nebo po odběru orgánů, tkání či buněk. Běžnou praxí některých provozovatelů pohřebních služeb je ponechání polonahých lidských pozůstatků přes noc v pohřebním vozidle nebo mimo chladicí či mrazicí zařízení pouze v transportním vaku. Na hlavu některých lidských pozůstatků podloženou zbytečně vysokým polštářem tlačí vrchní vnitřní plocha víka nebo vnější dno další rakve s lidskými pozůstatky, položené kvůli ušetření místa přímo na tělo zemřelého, což má za následek oděrky na kůži a zlomeniny nosu. Předmětem útoku může být i samotná konečná rakev, která se před pohřbením vyprázdní za účelem dalšího použití. Ještě v horším stavu je péče o zemřelé v těch nemocnicích, ve kterých jsou v tristním stavu chladicí zařízení, těla leží na vozíku nahá, případně zabalená do prostěradla, což ale ve většině případů není k ničemu, protože dospělé lidské tělo se jedním prostěradlem dostatečně nezakryje. Mezičas mezi úmrtím a převzetím zemřelého k pohřbení v mnoha případech hraničí s hanobením. Hanobení mrtvého lidského těla v uzavřených provozovnách je sociálně-patologickým jevem sui generis a pro svou neveřejnost je nejnebezpečnější z forem tohoto přestupku. Lze diskutovat i o tom, zda může být provozovatelům či zaměstnancům pohřebních služeb pozastavena nebo ukončena činnost nebo udělen trest odnětí svobody, budou-li svým jednáním hanobit tělo zemřelého v rámci pohřebního obřadu (tedy dopustí-li se podle § 358 trestního zákoníku veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že ruší přípravu, průběh nebo zakončení obřadu). Soudní rozhodnutí zatím absentují.
Dalším ustanovením trestního zákoníku, které upravuje trestněprávní ochranu mrtvého lidského těla a jeho částí, je ustanovení § 165, které je upraveno v hlavě I. nazvané Trestné činy proti životu a zdraví, dílu V. nazvaném Trestné činy související s neoprávněným nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, lidským embryem a lidským genomem. Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude potrestán, kdo v rozporu s jiným právním předpisem provede z těla mrtvého člověka odběr tkáně, buňky nebo orgánu, nebo ten, kdo v úmyslu obohatit sebe nebo jiného nakládá s odebranou lidskou tkání, buňkou nebo odebraným lidským orgánem v rozporu s jiným právním předpisem. Trestní sazba citovaného přečinu se zvyšuje na jeden rok až pět let, pokud pachatel spáchá tyto činy opětovně, jako člen organizované skupiny, nebo získá takovým činem značný prospěch. Získá-li pachatel těmito činy prospěch velkého rozsahu, nebo spáchá tento čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let nebo propadnutím majetku. Objektem přečinu je zájem na řádném provádění odběrů tkání nebo orgánů z těla mrtvého člověka a na řádném nakládání s nimi.
V této souvislosti lze uvést návrh ministerstva pro místní rozvoj (dále jen "MMR") ze dne 18. 7. 2016, rozeslaný do vnějšího připomínkového řízení, který v souladu s principem subsidiarity trestní represe (trestní právo je prostředek "ultima ratio") rozšířil skutkovou podstatu § 359 trestního zákoníku. Změna trestního zákoníku měla podle navrhovatele zahrnovat jak změnu nadpisu § 359, kdy by se za slovo "lidských" vložila slova "pozůstatků a", tak v ustanovení § 359 odst. 1, ve kterém by se za slovo "otevře" vložila slova "konečnou rakev s lidskými pozůstatky nebo". Celé znění by v případě schválení parlamentem vypadalo takto:
"§ 359 Hanobení lidských pozůstatků a ostatků
(1) Kdo neoprávněně otevře konečnou rakev s lidskými pozůstatky nebo hrob nebo hrobku nebo urnu s lidskými ostatky, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. "
Hlavním argumentem Legislativní rady vlády při vypořádávání připomínek se stalo ustanovení § 358 trestního zákoníku, nazvané "Výtržnictví", které plně nahrazuje předkládanou novelu trestního zákoníku.
Současná judikatura zatím kritéria trestnosti skutků proti lidským pozůstatkům prostřednictvím § 358 trestního zákoníku nevymezila a nezabývala se jimi dosud ani právní teorie. Vzhledem k povaze trestných činů hanobení lidských ostatků a pozůstatků, u nichž je chráněným objektem všeobecně pieta k zemřelým jako společenský zájem, není možno dohledávat konkrétní poškozené osoby. Tato právní úprava totiž nepůsobí k ochraně konkrétních zemřelých, nýbrž k ochraně celé společnosti. U trestného činu výtržnictví by naopak bylo nutné patrně dohledat a identifikovat konkrétní tělo zemřelého, které bylo zhanobeno.
Pod skutkovou podstatu trestného činu hanobení lidských pozůstatků nebude možné subsumovat nedbale nebo narychlo provedenou pitvu a rekonstrukci (zašití) těla po jejím dokončení pitevním sanitářem. A to ani tehdy, jsou-li hrudník a břicho sešity velmi nahrubo pouze několika stehy, když ze stehů vyvstává podkožní tuk, odříznutá část kalvy je posunuta oproti zbytku hlavy, takže mrtvý má na čele viditelný schod, nebo když je vedení řezů zbytečně vysoko na krku nebo dokonce až na bradu (pokud to není nutné z diagnostických důvodů). Ke skutkové podstatě trestného činu hanobení lidských pozůstatků nepatří také násilné a tělo poškozující odnímání předmětů (zejména šperků) z těla, jako například stržení náušnic z ušních lalůčků, vytrhávání piercingu, strhávání prstenů, náramků, řetízků či hodinek s poškozením lidské tkáně. V opačném gardu není pod žádným trestem ponechání na těle zemřelého kanyl, obvazů, nezašitých drénů, intravenózních hadiček apod.
Úloha trestní represe je sice subsidiární, kri- minalizace uvedených jednání a trestní postih jsou však přesto nezbytné, neboť postih na základě jiné (správní, občanskoprávní) odpovědnosti nepostačuje. Tyto zavrženíhodné případy se vyznačují takovou typovou škodlivostí, že je třeba je chránit prostředky trestního práva, byť by mohla být v uvedených případech aplikována také administrativní odpovědnost, popř. odpovědnost civilní.
Nutné je v problematice trestání hanobení mrtvého lidského těla rozlišovat mezi sankcí trestního zákoníku určenou soudním orgánem všem právnickým osobám "pozastavit nebo ukončit činnost" a sankcí stanovenou zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "živnostenský zákon") určenou nesoudním orgánem pouze pro podnikatele v oboru pohřebnictví, kterou bychom mohli nazvat "zrušení živnostenského oprávnění nebo v odpovídajícím rozsahu pozastavení provozování živnosti". V ustanovení § 58 živnostenského zákona je stanoveno, že živnostenské oprávnění se ruší ve správním řízení, pokud se tak živnostenský úřad rozhodne. Živnostenský úřad je oprávněn, nikoli povinen, zrušit živnostenské oprávnění nebo v odpovídajícím rozsahu pozastavit provozování živnosti. Jedná se zpravidla o případ, kdy by provozovatel pohřební služby, krematoria nebo balzama- ce a konzervace závažným způsobem porušil podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, živnostenským zákonem nebo zákonem o pohřebnictví. Zákon o pohřebnictví v ustanovení § 28 odst. 3 stanoví, že za takový závažný způsob porušení podmínek je neplnění povinností uvedených zejména v § 4 odst. 1 písm. e), g) a h) zákona o pohřebnictví. Provozovatel pohřební služby nebo krematoria by například musel trvale uložit lidské pozůstatky mimo chladicí nebo mrazicí zařízení nebo neoprávněně otevřít konečnou rakev s lidskými pozůstatky nebo urnu s lidskými ostatky. Stojí za zmínku, že byl-li pachateli uložen soudní zákaz činnosti soukromého podnikání v oboru pohřebnictví v rámci trestního řízení, pak se tento zákaz netýká jen podnikání obžalovaného jako fyzické osoby, ale vztahuje se taktéž na výkon funkce statutárního orgánu právnické osoby, pokud má tato funkce k pohřebnictví vztah.
Péče o mrtvé lidské tělo patřilo mezi oblast, která spadala do vnitřních záležitostí církví a náboženských společností, což bylo zakotveno také v základním zákonu státním č. 142/1867 ř. z., o obecných právech občanů státních v královstvích a zemích v radě říšské zastoupených, v jeho čl. 15. Pokud tedy někdo požádal o vykonání pohřebního obřadu příslušného duchovního, náležel pohřeb do jeho pravomocí, a pohřeb se tím pádem stal vnitřní náboženskou záležitostí.
Příkladem dobré náboženské praxe je dosud fungující pražský židovský pohřební spolek Chevra kadiša (Svaté bratrstvo), založený Eleazarem Aškenazim v Praze roku 1564. Jeho vlastní činnost velice dobře vystihuje německé označení Nachstenliebeverein tj. Spolek pro charitativní účely. Součástí činnosti spolku byla i péče o nemocné a umírající. Ačkoli pražská Chevra kadiša nebyla spolkem jediným, její stanovy, za jejichž úpravou stojí rabi Lów, jsou dnes po celé Evropě nejstarším dokumentem tohoto typu, a to natolik zásadním, že je de facto zdrojem stanov podobných spolků po celém světě. Během rituálního umývání zemřelého, tzv. tahary, by například v místnosti nemělo být uloženo žádné další tělo. Jen málokterý ze současných ortodoxních židů přistoupí na způsob pohřbu tzv. ossilegium podle talmudického traktátu nazvaného Semachot (Radosti) anebo také Ejvel rabatti (Veliký žal). Jedná se o uložení těla do vyhloubené skalní niky s tím, že se zde ostatky deponují po dobu necelého roku, dokud nedojde k odetlení měkkých tkání, a teprve kosti budou pohřbeny do rodinných hrobů či hrobek (podobný úděl byl určen i Ježíšovu tělu). Podle semitské lidové religiozity se duše zdržuje poblíž vlastního hrobu (proto žid i muslim při příchodu na hřbitov zdraví). K úřednímu schválení stanov Chevra kadiša došlo rakouským úřadem až v roce 1836, přestože stanovy také zaručovaly od počátku dodržování zdravotně hygienických opatření. Jistým zdrojem příjmů byly nejen dary, ale i různé pokuty, jimiž se trestala sebemenší porušení disciplíny bratrstva.
Vznikaly živnostenské pohřební služby, které ovšem neměnily nic na oprávnění náboženských společností, jak je zřejmé z ustanovení § 1 nařízení ministerstva vnitra, obchodu a kultu ze dne 1. srpna 1907 č. 183/1907 ř. z., které stanovilo: "Tímto živnostenským oprávněním nečiní se újma právům církví a náboženských společností na výhodné konání bohuslužebných slavností při pohřbech, nechť se slavnosti konají v domě úmrtním, v chrámu, na hřbitově neb kdekoliv jinde, pak na dodání předmětů k výkonům těm potřebným, konečně na obstarání kostelního zvonění, jakož i kostelní hudby a všelikých jiných, s rituálními výkony spojených služeb a výkonů. " Tím tedy de facto došlo k rozdělení pohřebnictví na církevní a živnostenské, které můžeme sledovat do dnešních dnů. Stačí, aby rakev důstojně nesli nosiči za doprovodu duchovního a rodiny. Zel ve společnosti je velmi malé povědomí o tom, že soudobá koncesovaná pohřební služba je při smutečním obřadu potřebná pouze v případě, že mrtvé lidské tělo se nachází ve značném stadiu rozkladu nebo je infekční.
I přes nově zakotvenou povinnost obcí zřizovat a spravovat své hřbitovy v § 3 zákona č. 68/1870 ř. z., jenž se týká organizace veřejné zdravotní služby (dále jen "zdravotní zákon"), nezakládala jim právo na vykonání pohřbu. To bylo možné jen na základě povolení pohřebnické konfese, které ovšem bylo obcím udělováno přednostně před soukromníky. Zdravotním zákonem nebylo stanoveno, že by musela všechna pohřebiště být zařízena z obecních prostředků, ani nezrušil ony předpisy, jež konfesní hřbitovy prohlašují za součást bohoslužebných budov. Výnos ministerstva vnitra ze dne 14. ledna 1879, č. 16585 k problematice dodává: "Podle zásady vyslovené v § 3 zákona č. 68/1870 ř. z. postihuje zákonný závazek ke zřízení a rozšíření hřbitova nyní jen obce politické. Náboženské společnosti mají však i doposud právo zřizovati hřbitovy; realisace tohoto práva však předpokládá platné usnesení konkurenčních faktorů o tom. " Není bez zajímavosti, že s účinností od roku 2002 zákon o pohřebnictví registrovaným církvím a náboženským společnostem zřizovat veřejné pohřebiště, tj. pohřebiště určené pro všechny osoby, nedovoluje. V § 16 odst. 2 zákon o pohřebnictví pouze církvím a náboženským umožňuje provozovat do roku 2002 již zřízené církevní nebo židovské hřbitovy. Toto ustanovení má čistě restituční charakter. Církvím a náboženským společnostem, chtějí-li na svém pozemku nebo ve své bohoslužebné budově pohřbívat, nezbývá než zřizovat neveřejná pohřebiště, určená výhradně pro své členy.
V případě uložení ostatků do rodinného hrobu či hrobky, se naskytly problémy na katolických hřbitovech, pokud došlo ke zpopelnění těla a následně bylo vyžadováno uložení urny s popelem do rodinného hrobu. Jelikož římskokatolická církev odmítala kremaci a zpopelněným odmítala povolit církevní pohřeb, odmítala také ukládat těla těch, kteří kremaci zvolili, do rodinných hrobů. Tuto možnost ovšem vyvracelo rozhodnutí c. k. správního soudního dvora ze dne 16. března 1915, č. 483, o ukládání urny na hřbitovech v Rakousku, které reagovalo na výše zmíněný § 12 zákona č. 49/1868 ř. z., a určilo, že na katolickém konfesním hřbitově nemůže správa hřbitova zakázat uložení umy s popelem jinověrce v rodinném hrobě.
Dále byl vydán zákon č. 96/1925 Sb., mezikonfesní zákon, který v ustanovení § 10 odst. 2 určoval podmínku, že odepřít pohřbení mrtvoly může duchovní správce nebo jiný představitel náboženské obce jen v případě, že se nejedná o příslušníka této náboženské obce a že se v obvodu obce, kde nastala smrt, nebo byla nalezena mrtvola, nenachází obecní hřbitov nebo hřbitov té církve či náboženské společnosti, ke které zemřelý patřil. Také poslední věta tohoto ustanovení: "Pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v těchto případech odepříti," výše zmíněný nález z roku 1915 podporovala. Ze znění zákona tedy nevyplývala možnost, jak pohřbení z důvodu kremace v rodinném hrobě odmítnout. I Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správa hřbitova není oprávněna odepřít uložení popela souvěrce do rodinné hrobky, přestože z dřívějšího rozhodnutí tohoto soudu ze dne 3. listopadu 1939, č. 5236-37-3, jasně vyplývá, že si správy konfesních hřbitovů mohou ve svých hřbitovních řádech určit, že místa pro hrobky a rodinné hroby se mohou propůjčit jen těm příslušníkům, kteří mají právo na církevní pohřeb.
V zákoně č. 96/1925, o vzájemných poměrech náboženských vyznání, bylo upraveno v ustanovení § 10 odst. 1, že kromě bránění a zakazování slušného pohřbu je možné trestal i jeho rušení, což se vztahuje jak na výkon pohřebních obřadů a projevů, tak i na náhrobky, pomníky a jiné věci, které sloužily k uctění památky zemřelého. Za takové jednání mohl být viník pokutován až do výše jednoho tisíce korun, v případě, že mu byla přičítána ještě přitěžující okolnost, mohl být pokutován až do výše čtyř tisíc korun nebo vězením do 14 dnů. Zároveň dávala Ústava státní moci možnost upravit kogentně oblasti, které považovala za důležité, a náboženské společnosti se musely těmito normami řídit. To se stalo také v případě zákona č. 49/1868 ř. z., kterým se upravují mezikonfesní vztahy státních občanů ve vztazích v něm uvedených. Tento zákon ve svém či. 12 stanovil, že:
"V případnostech níže položených nemůže žádná obec náboženská toho odepříti, aby mrtvé tělo osoby nějaké k ní nepříslušející na jejím hřbitově slušně bylo pochováno:
1. když jde o pohřbení v hrobě rodinném, nebo
2. když tu, kde taková osoba zemřela, nebo mrtvé tělo její se nalezlo, v okolí obce místní není hřbitova k pochování příslušníků církve neb společnosti náboženské, k níž osoba zemřelá náležela. "
V praxi se ovšem jako problém ukázal fakt, že nedošlo k vymezení pojmu "slušný pohřeb", jelikož pak jinověrci či bezvěrci byli sice pochováváni na církevních hřbitovech, ovšem často na velmi potupných místech. V ustanovení § 303 trestního zákona uvedeného císařským patentem č. 117/1852 ze dne 27. května 1852 rakousko-uherského říšského zákoníku, byl upraven přečin urážky církve nebo zákonně uznané náboženské společnosti, kdy tento čin zahrnoval také urážku "služebníka náboženského při výkonu obřadů bohoslužebných", a tímto obřadem se též rozuměl církevní pohřeb, který začínal, když kněz vyšel v liturgickém oděvu z kostela k výkropu mrtvoly do domu, a končil po vykonání smutečních obřadů, popřípadě až po ukončení závěrečných modliteb, čímž pod tento přečin spadalo i nepřístojné chování vůči pohřebnímu průvodu. Tento přečin mohl být potrestán vězením od jednoho do šesti měsíců. Dále ve svém ustanovení § 68 označil hrobníka jako osobu zákonem chráněnou, a pokud někdo jednal proti jeho úkonům, jimiž v zájmu zákona chránil příslušná nařízení státní moci, mohl být potrestán žalářem až na 6 měsíců, a pokud hrobníka někdo urazil v době, kdy vykonával svou úřední povinnost, mohl být potrestán dle ustanovení § 313 až jedním měsícem vězení, pokud došlo k urážce slovně, a až šesti měsíci, pokud se jednalo o urážku skutkem.
V hromadných hrobech bývaly mrtvoly z hygienických důvodů často zasypávány vápnem, čímž se mohla do určité míry kompenzovat i menší hloubka hrobové jámy. Zákon o pohřebnictví nedovoluje jak hromadné hrobové jámy, tak mělké hroby a používání agresivních přípravků, kterým by tělo zemřelého mělo být likvidováno jako nežádoucí odpad v zemi. Tlení, přesněji hnití lidských ostatků v zemi, má zůstat přirozeným procesem, který po sobě v hloubkovém profilu zanechá chemickou stopu, i když samotný skelet je exhumován.
V mnoha sakrálních stavbách a muzeích jsou vystavovány ostatky lidí, kteří žili před mnoha tisíciletími (například v pravěku); tyto kosterní zbytky bývají předmětem výpůjček. Římskokatolická instrukce vydaná Kongregací pro svatořečení dne 16. prosince 2017 pod názvem Ostatky v církvi: jejich pravost a uchovávání [Le reliquie nella Chiesa: Autenticita e Conservazione), která po deseti letech nahradila dodatek instrukce Sanctorum Mater o kanonické rekognoskaci tělesných pozůstatků Božího služebníka (Řím 2007), upravuje případ převodu vlastnického práva (nikoli prodej!) ostatků těchto osob (srov. Le reliquie nella Chiesa: Autenticita e Conservazione, čl. 25). Předtím je však třeba dohlédnout, aby byly dodrženy světské zákony, jakož i získán souhlas dědiců. Instrukce nově pověřuje příslušného diecézního biskupa, aby před beatifikací vyzval dědice k darování tělesných pozůstatků kandidáta blahořečení církvi.
V souvislosti se středověkou produkcí relikvií papež Bonifác VIII. V dekretále Detestandae feritatis abusum ze dne 21. února 1300 zakázal zvyk, který se ujal za křížových výprav, a označuje jej za projev zatraceníhodné krutosti: "De- testande feritatis abusum quém exquodam more horribili nonnulli fideles improuide prosequuntur. " (Těla zemřelých vařit, skeletizovat a rozdělovat na různé části a pajc posílat na různá místa, viz Bonifacio VIII., cap. 1,1-III, tit. 6, De sepulturis, in: Exvag. comm. 3. 6. 1). Šlo už podle tehdejších církevních právníků o takové zacházení s mrtvými lidskými těly, které bylo namířeno nejen ke zneužití posvátných věcí, ale které mířilo přímo k porušení integrity mrtvých lidských těl, která tak nedojdou svého ocenění (navzdory jejich znamenitosti): "et merito: cum enim consuetudo qua tenditur ad rerum abusum [. ] multo magis illa est reprobanda qua tendit ad abusum corporum humanorum, que non re- cipiunt: (propter eorum excellentiam) aestimati- onem" (viz Glossa ord. Exvag. comm. 3. 6. 1. ad v. Improbandae). Zdá se, že šlo již tehdy o zbožné přání, ani české sekulární právo pokračující církevní zálibu v relikviích neomezilo.
Hanobení hrobu či těla mrtvého je možno považovat dosud za naplnění skutkové podstaty kanonického trestného činu proti náboženství nebo proti svobodě církve (srov. Kán. 1369 a Kán. 1376 Kodexu kanonického práva z roku 1983). V kanonickém právu se nejedná pouze o "pohřeb" a "hřbitov", ale o "církevní pohřeb" a "církevní hřbitov". V centru pozornosti jsou kanonické způsoby zacházení s lidskými pozůstatky, jejich přenesení do kostela, právo na pohřební obřady v něm nad nimi celebrované a jejich uložení na místě právoplatně určeném pro pohřbívání zemřelých věřících. K základním doporučením římskokatolické církve patří pohřbívání těl do země, naopak proti zpopelňování, jako velmi očividnému pohanskému prvku, se církev v minulosti vždy pevně stavěla, a to mnohem intenzivněji než proti jiným pohanským přežitkům. Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu v 60. letech 20. stol. zakotvila právo pohřbít nepokřtěné dítě, jehož rodiče si přáli přinést je ke křtu. Podle doktríny římskokatolické církve se mají dokonce i mrtvá embrya respektovat stejně jako lidské pozůstatky jiných lidských bytostí, navzdory tomu, že těla bez kostí nezanechají žádné materiální svědectví o svém krátkém životě.
Mrtvé lidské tělo je jedním z nejzákladnějších pojmů veřejného práva. Český právní řád není jednotný v používání tohoto pojmu. V právních předpisech se lze setkat s termíny "lidský pozůstatek" (zákon o pohřebnictví),"tělo mrtvého, zesnulý" (občanský zákoník),"tělo zemřelého" (zákon o zdravotních službách),"tělo mrtvého člověka" (trestní zákoník),"tělo zemřelé osoby, zemřelý" (transplantační zákon),"tělo zemřelého pojištěnce" (zákon o veřejném zdravotním pojištění),"mrtvola" (trestní řád),"umrlec" (Mezinárodní Ujednání o přepravě mrtvol, vyhlášené pod č. 44/1938 Sb. ) atd. Pokus o právní definici mrtvého lidského těla je poměrně komplikovaný.
Pro účely zákona o pohřebnictví je mrtvým lidským tělem podle § 2 písm. a) i jakákoli jeho část do pohřbení. Nakládání s lidskými ostatky po pohřbení sice už není součástí systematické zdravotní ani pohřební péče, ale patří do pojmu údržba hřbitovů. Nakládání s lidskými ostatky po pohřbení se může v některých případech stát důležitou součástí péče fyzických antropologů. Antropologická analýza lidských kosterních pozůstatků z pohřebišť minulých populací je logickým krokem, který následuje po jejich archeologické exkavaci. Tělem mrtvého člověka se rozumí veškeré tělesné pozůstatky bez ohledu na to, jak jsou staré a zda jsou zachovány v celku, nebo jen v jednotlivých částech. Výše uvedená právní definice v sobě zahrnuje i pohřeb lidských pozůstatků bez zjištěné totožnosti stejně jako jiné lidské pozůstatky - plody po potratu od váhy nula gramů.
Podle ustanovení § 14 zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "transplantační zákon"), nazvaném "Úcta k lidskému tělu", při provádění odběru ze zemřelého a při provádění pitev se musí zacházet s tělem zemřelého s úctou. Právní řád tedy obecně zakazuje nedůstojné naložení s tělem zemřelého (tj. nesmí se s ním naložit nedůstojně ani na okamžik) a ve speciálním zákoně mu přikazuje úctu. Snad můžeme nejlépe shrnout tuto povinnost kombinací dvou slov a mluvením o "právu na velkorysost" či "právu na velkorysé zacházení". Čistě racionální přístup k mrtvému lidskému tělu je vůči lidské osobě neadekvátní.
V souladu s transplantačním zákonem, ve výkladovém ustanovení § 2 písm. a) a b), můžeme mrtvé lidské tělo strukturovat jako soustavu neživých orgánů, tkání a buněk. Tkáně a buňky byly stavební součásti lidského těla. Jsou jimi i pozůstatky získané ex moňuo zejména při anatomických pitvách, dále krvetvorné buňky získané z kostní dřeně, z periferní a pupečníkové krve, s výjimkou orgánů, krve a jejích složek, pohlavních buněk, embryonálních a fetálních tkání a orgánů, vlasů, nehtů, placenty a odpadových produktů tělního metabolismu (viz § 2 písm. b) transplantačního zákona). Výslovné vyloučení embryonálních a fetálních tkání a placenty, krve či odpadových produktů tělního metabolismu z definice tkání dle transplantačního zákona, přestože zcela nepochybně jde o součásti těla, znamená, že mezi části mrtvého lidského těla nepatří tkáně uvedené v tomto negativním výčtu. Na druhé strané pouhý test DNA vyhotovený na základě vzorku DNA odebraného z těla zemřelého, aniž by k tomu dal souhlas před smrtí sám zemřelý nebo po jeho smrti osoby oprávněné k pietní ochraně osobnosti, je nezákonně získaným důkazem a jako takový je v soudním řízení nepřípustný (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1982/2012 ze dne 24. 9. 2014).
Prazákladem, proč právo reguluje zacházení s mrtvým lidským tělem, je mystérium lidské osoby. Mrtvé tělo člověka je znamením jeho osoby. V ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") proto zakazuje naložit s lidským tělem způsobem pro zemřelého nedůstojným, k čemuž zákon o pohřebnictví v § 2 písm. b) dodává: včetně plodu po potratu jako jiného lidského pozůstatku. Pohřbívání plodů po potratu bylo poprvé upraveno jednotně nařízením ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., o pohřebnictví, ze dne 15. února 1955. Zvláštní ustanovení v § 18 odst. 2 platilo pro jiné ostatky, než byla těla,"zvláště lidské plody potracené nebo předčasně odňaté, stejně tak i části těla nebo orgánů odňaté žijícím osobám", pokud nebyly použity pro vědecké či výukové účely. K jejich uložení do země, případně zpopelnění, mohlo dojít na vyhrazeném místě, pokud bylo předloženo potvrzení orgánu Veřejné bezpečnosti o tom, že není pojmuto podezření z trestného činu. V ustanovení § 24 došlo k vymezení pojmu "mrtvola", kde bylo řečeno, že se jím rozumí i mrtvola dítěte, které se narodilo mrtvé, a stejně tak se za mrtvolu považovaly i jen části těla mrtvého.
Tato právní úprava platila deset let do roku 1966, kdy byl vydán zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen "zákon o zdraví o péči lidu"), který platil se změnami až do roku 2011 a který ve svém ustanovení §83 zrušil zákon č. 4/1952 Sb., i nařízení ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., a v ustanovení §82 výslovně určil, že: ". předpisy vydané k provedení tohoto zákona upraví též otázky pohřebnictví. " Tímto předpisem byla vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 47/1966 Sb., o pohřebnictví, která v § 18 odst. 2 obdobně jako nařízením ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., o pohřebnictví, stanovila, že: jiné ostatky, zejména lidské plody potracené nebo předčasně odňaté, jakož i části těla nebo orgánů odňaté žijícím osobám, pokud jich nebude použito pro účely vědecké nebo vyučovací, se uloží do země na vyhrazeném místě nebo se zpopelní. Tyto ostatky smějí být zpopelněny pouze ve spalovnách zdravotnických zařízení, a to jen, není-li podezření z trestného činu. " Stejně jako u předchozí vyhlášky se všechna ostatní ustanovení této vyhlášky vztahovala i na části těla mrtvého, jakož i na mrtvě narozené děti, které musely být pohřbeny.
Toto podzákonné právo mrtvorozených na pohřbení zrušila vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, ze dne 9. listopadu 1987. Jednalo se o podzákonný právní předpis vydaný na základě zmocňovacího ustanovení § 82 zákona o zdraví o péči lidu. Následující schéma postupu zacházení s mrtvě narozenými dětmi a plody po potratu u poskytovatelů zdravotních služeb, platné od roku 1988 do roku 2017, bylo vytvořeno ministerstvem pro místní rozvoj jako součást závěrečné zprávy z hodnocení dopadů regulace (RIA) k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (schválená Usnesením vlády č. 932 ze dne 24. října 2016).
Schéma postupu zacházení s mrtvě narozenými dětmi a plody po potratu u poskytovatelů zdravotních služeb v ČR platného od 1. dubna 1988 do 31. srpna 2017
Období, kdy se legálně vyhazovaly děti spálené ve spalovně na skládku jako každý jiný anatomicko-patologický odpad, trvalo - bez ustálené judikatury - téměř 30 let. V původním poslaneckém návrhu zákona o pohřebnictví z roku 2000 nebyla o pohřbívání mrtvých plodů ani zmínka (srov. návrh zákona o pohřebnictví Karla Sehoře a dalších poslanců za ODS, č. částky 512/0). Návrh byl vzat zpět v prvním čtení s tím, že vláda vypracuje vlastní předlohu zákona. Prezident prolife organizace Hnutí pro život Radim Ucháč požádal premiéra Miloše Zemana, aby se v novém vládním návrhu potracené plody nestavěly na roveň amputovaným orgánům v souladu s čl. 7 Deklarace práv počatého dítěte (vyhlášená dne 22. listopadu 1999 Asociací pro právní ochranu dětí a mládeže, Občanským institutem a Hnutím Pro život). Žádost byla ministerstvem pro místní rozvoj kladné vyřízena a do návrhu zapracována o rok později takto: "Lidskými pozůstatky, jež se musejí pohřbít, se rozumí mrtvé lidské tělo, jeho části nebo plod po potratu (definovaný jiným právním předpisem vydaným pro statistické účely). " Zákon o pohřebnictví v tomto původním návrhu schválila poslanecká sněmovna 24. května 2001 většinovým počtem hlasů. Nikdo tehdy nenamítal, že v zákoně je stanovena pohřbívací povinnost obcí k potraceným plodům. První novela zákona o pohřebnictví č. 479/2001 Sb. toto právo na pietu nejmenších dětí zrušila. Šanci získala občanská společnost.
V roce 2013 vznikl v Brně za účelem pohřbívat opuštěné mrtvě narozené děti a plody po potratu, napomáhat jejich rodičům a podporovat registraci intrauterinního úmrtí na matrice, spolek Tobit, z. s., který je zapsán ve spolkovém rejstříku sp. zn. L 26164. Dle svých prvních stanov (čl. 3. 2) výše uvedený účel naplňuje zejména poskytováním konzultační, informační a poradenské činnosti. Zájmové spolky sdružující podnikatele v pohřebnictví, Sdružení pohřebnictví a Asociace pohřebních služeb (dále jen "navrhovatelé"), podle usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 79 Cm 65/2016-98, ze dne 22. března 2018, navrhly v roce 2017 zrušení spolku Tobit. Uváděly, že mají na zrušení takového spolku zájem, neboť tak chrání své oprávněné zájmy na podnikání v oblasti pohřebnictví, které jsou vyhrazeny pouze držitelům této koncese. Ze strany spolku prý dochází k obcházení zákona, když provozuje činnost náležející pouze a jedině držitelům koncese k provozování pohřební služby. Dle kontroly provedené Městskou částí Praha 1, Úřad městské části, odbor živnostenský, ze dne 4. ledna 2017, č. j. ÚMČP1 001511/2017, sám spolek Tobit, z. s. nerealizuje činnosti, které jsou předmětem některé z ohlašovacích či koncesovaných živností. Soud neměl za prokázaný oprávněný zájem na zrušení spolku navrhovateli.
Podle citovaného usnesení Městského soudu v Praze, navrhovatelé vykládají slovo "pohřbívání" v užším významu jako výkon činnosti "provozování pohřební služby" dle zákona o pohřebnictví (tj. § 6 odst. 1 - jako služby zahrnující činnosti spojené s úpravou lidských pozůstatků, jejich pohřbením a přepravou, provádění balza- mací a konzervací, zpopelňování lidských pozůstatků nebo lidských ostatků, včetně ukládání lidských ostatků do uren). Takový výklad však nelze připustit s ohledem na nález ústavního soudu ÚS III. 150/95 pro přepjatý formalismus vedoucí k protiústavnímu rozporu s principem spravedlnosti. Hovorová čeština podle soudu: rozumí výrazu,pohřbívat' jako. zařídit pohřeb' zahrnující zajištění veškerých činností s pohřbem spojených (například i nákup květin na rakev, zajištění řečníka na smutečním obřadu atd. ). Navíc se jedná o,účel' spolku, nikoli činnost spolku. Ta je následně podrobně popsána v čl. 3. 2 stanov a z té je patrné, že se o pohřbívání nejedná," (usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 79 Cm 65/2016-98, ze dne 22. března 2018).
Rovněž si navrhovatelé myslí, že došlo k zneužívání dávek pohřebného hrazeného z veřejného rozpočtu. Podle soudu se ale naopak u navrhovatelů jedná: ". vlastně o pokus zlikvidovat,pseudokonkurenci', která by mohla snížit zisky navrhovatelů, resp. jejich členů (navrhovatel Petr Rambousek je ředitel Pohřebního ústavu AURIGA, spol. S r. o. S postavením a oprávněním jednatele společnosti). Také obava, jak bude probíhat výplata pohřebného a možnost zneužívání této sociální dávky, nemá oporu v zákoně. " Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění (dále jen "zákon o státní sociální podpoře") definuje pohřebné jako jednorázovou dávku státní sociální podpory (§ 2 písm. b) bod 2). Pohřebné je sociální příspěvek, který má pomoci uhradit náklady spojené s pohřbem nezaopatřeného dítěte nebo rodiče nezaopatřeného dítěte. Jedná se o sociální dávku nezávislou na výši příjmu žadatele. Tento příspěvek je určen tomu, kdo vypraví pohřeb nezaopatřenému dítěti nebo rodiči nezaopatřeného dítěte. Dle § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře náleží dávky státní sociální podpory při splnění dále stanovených podmínek pouze fyzické osobě, jestliže osoba a osoby společně s ní posuzované mají na území České republiky bydliště (případně trvalý pobyt). Dle § 47 (Podmínky nároku na pohřebné) odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má nárok na pohřebné osoba, která vypravila pohřeb a) dítěti, které bylo ke dni smrti nezaopatřeným dítětem, nebo b) osobě, která byla ke dni smrti rodičem nezaopatřeného dítěte, jestliže dítě nebo osoba uvedená v písmenu b) měly trvalý pobyt (§ 3) na území České republiky. Splňuje-li podmínky nároku na pohřebné více osob, náleží tato dávka jen jednou, a to osobě, která uplatní nárok na dávku jako první. Nárok na pohřebné vzniká dnem pohřbení podle zvláštního právního předpisu (zákon o pohřebnictví). Podmínka trvalého pobytu a bydliště podle § 3 se nezjišťuje pro nárok na pohřebné, jestliže jde o dítě mrtvě narozené (odst. 3). Dle § 48 výše pohřebného činí 5 000 Kč (odst. 1), která se vyplatí jednorázově (odst. 2). Z uvedené citace lze zcela pregnant- ně vyvodit, že na výplatu pohřebného má nárok pouze íyzická osoba, tedy nikoli právnická, potažmo spolek. Tvrzení, že by výplat těchto sociálních dávek mohlo být zneužíváno, zůstává podle soudu "pouze a jedině v úrovni ničím nepodložených spekulací" (usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 79 Cm 65/2016-98, ze dne 22. března 2018). Usnesení soudu I. stupně bylo potvrzeno Vrchním soudem v Praze dne 15. dubna 2019, sp. zn. 14 Cmo 24/2018, s tím doplněním, že navrhovatelé nejen nedoložili existenci oprávněného zájmu k podání předmětného návrhu, ale ani zákonem vymezené důvody pro zrušení spolku (§ 268) ObčZ).
Právo mrtvě narozeného dítěte na důstojné pohřbení a vlastní hrobové místo občanská společnost neuděluje, nýbrž uznává a potvrzuje jako obecně platné. Stát ani občanská společnost nejsou nadány tímto základním právem, a proto nelze například zdravotně-hygienické důvody bez dalšího subsumovat pod omezení uvedená v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, resp. Pod důvod "veřejného zdraví". Podmínku, že by mrtvě narozené dítě musel na své náklady pohřbít rodič, nelze subsumovat ani pod výhradu hospodářského blahobytu země podle výše citovaného čl. 8 odst. 2 Úmluvy; není totiž zřejmé, v čem by likvidace mrtvě narozeného dítěte do biologického odpadu přinášela státu takový přínos, na němž by záležel blahobyt země nebo veřejné zdraví.
Pokud je plod po potratu chápán jako oddělená část těla pacientky, uplatní se na něj částečně, vzhledem ke značné specialitě úpravy v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen "zákon o zdravotních službách"), úprava obsažená v § 111 občanského zákoníku. Uvedené ustanovení zakládá pacientce právo dozvědět se, jak bylo s částí jejího těla naloženo - například, zda ke spálení plodu po potratu došlo zvlášť a v kterém krematoriu, nebo zda byl zlikvidován ve spalovně spolu s jiným anatomicko-patologickým odpadem a jeho popel se nachází na skládce.
Za zmínku v této souvislosti stojí další soudní spor z roku 2013, v němž žena, jež porodila dítě, které zemřelo krátce po porodu, podala žalobu na ochranu osobnosti proti jihočeské nemocnici a dvěma pohřebním službám, v jejímž rámci požadovala i odškodnění nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. Zásah do svých osobnostních práv spatřovala v tom, že se ve chvíli, kdy chtěla začít zařizovat pohřeb pro své dítě, dozvěděla, že jeho tělo již bylo v důsledku nedorozumění spáleno, pravděpodobně při hromadném spálu odpadu. Zena argumentovala, že nebyla detailně poučena o tom, že pohřeb musí zařídit ve stanovené lhůtě, přičemž jí ani její psychický stav způsobený traumatickým porodem neumožňoval poskytnuté poučení odpovídajícím způsobem vnímat a pochopit. Daný spor nicméně skončil po dohodě stran smírem, kdy se ženě dostalo omluvy a odškodnění ve výši 100 000 Kč.
Do přípravy pohřbu řadíme podle zákona o pohřebnictví veškeré úpravy těla zemřelého až po jeho uložení do konečné rakve. Pohřební zvyklosti plynoucí z různých zvyků a náboženství, ať už se jedná o rituální omývání a odívání těla zemřelého, přinesení a doprovázení mrtvého k hrobu, pohřbívání bez rakve nebo omezení exhumace, nelze považovat za rozporné s dobrými mravy nebo dokonce za hanobení lidských pozůstatků nebo ostatků ani za dotčení jejich důstojnosti. Je na rozhodnutí jednotlivých provozovatelů pohřebních služeb, pohřebišť a krematorií (a místně příslušných krajských úřadů schvalujících řády těchto subjektů), zda alespoň částečně povolí při pohřbívání aplikaci některých náboženských pravidel. Takovéto povolení ale musí mít v provozním řádu stanovené podmínky, které opět schvaluje místně příslušný krajský úřad. Záleží také na soukromoprávní rovině, k jakým právům a povinnostem se pozůstalá osoba zaváže ve smlouvě o pohřbu nebo k hrobovému místu. Je třeba i z její strany přistoupit ke kompromisům a pokusit se o nejvhodnější řešení a zároveň neopomenout seznámit se s potřebnými předpisy, aby bylo možné pochovat zemřelého nejen dle jeho přání, ale i přání pozůstalých a širší komunity. Zároveň je nutné uvážit, zda se u pohřebních zvyklostí, jichž je třeba se vzhledem k právní situaci vyvarovat, jedná o povinné náboženské rituály nebo pouze o místní tradice, kterých je možné se vzdát.
Zachování důstojnosti i jen jediné lidské kůstce, ledvinovému kameni, chlupu ohanbí o délce sotva jednoho centimetru nebo embryu o hmotnosti ani ne jednoho gramu je v důvodové zprávě k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (schválené Usnesením vlády č, 932 ze dne 24. října 2016) zdůvodněno pietou, což je takový způsob zacházení s lidskými pozůstatky nebo ostatky, který by nebyl újmou ani pro živou osobu s výjimkou nezbytných zdravotně hygienických opatření. Snažíme se k mrtvému a jeho pozůstatkům chovat tak, jak bychom si přáli, aby bylo po naší smrti zacházeno s námi. Je-li tomu tak, pak základní pohnutku k důstojnému pohřbívání všech lidských pozůstatků musíme hledat sami v sobě, v sebeprožívání normálního zdravého člověka. Náboženská a humanitní motivace mají tudíž stejné východisko. Náboženství zejména biblického typu představují pouze specifickou etiologii daného prožitku vlastní důstojnosti. Jen svízelně si lze představit, že nějaký jiný živý tvor na naší planetě Zemi by se mohl honosit čímsi podobným. Dostatečně o tom svědčí fakt, že žádný z rozvinutějších živočichů na Zemi nevykazuje nic, co by připomínalo veřejné pohřby, pohřebiště s hroby. Mezi lidskou a animální psychikou je podstatný rozdíl. Pohnutky k rituálnímu pohřbívání se nezakládají na jakémsi genetickém druhovém sobectví. Jestliže se ale takovéto projevy altruismu nedají uspokojivě vysvětlovat biologicky, představuje důstojnost "umrlce" právní podklad pro podstatný přesah humanity nad animalitou.
Právní pojem mrtvé lidské tělo v českém právním řádu odlišujeme od právního pojmu kadáver (knižné kadaver nebo kadávr, z lat. cadaver), přestože v učebnicích lidské anatomie jde běžně o synonyma. Kadáver je v českém právním řádu vymezen jako pojem pro uhynulé zvíře v zájmovém chovu vyjma přežvýkavce nebo prasete, anebo zvířete nemocného nebezpečnou nákazou nebo podezřelého z této nákazy. Kadáver zvířete v zájmovém chovu v ČR na vlastním pozemku nepohřbíváme, nýbrž neškodně odstraňujeme. V Rakousku, v areálu vídeňského krematoria, na zcela samostatné soukromé parcele ležící naproti centrálnímu hřbitovu byl v červenci roku 2018 zřízen první rakouský lidsko-zvířecí popelnicový urnový háj, tzv. "Mensch-Tier-Friedhof'. Jeden urnový hrob na tomto zcela komerčně provozovaném pozemku pojme v podzemní šachtici až osm uren. Ve Spolkové republice Německo bylo takové smíšené pohřebiště zřízeno jako první v Essenu a v Braubachu firmou Unser Hafen pod heslem Zwei Krematorien - ein Grab.
Jde o sociokulturní paradox - jsme si vědomi obrovské biologické blízkosti kadáveru člověka a zvířete, a přesto upravují jejich likvidaci zcela odlišné zákony postavené na zcela odlišných principech. Podobné rozštěpení
existuje i v konkrétnějším případě, totiž v krajně nesouladném poměru člověka k domácím mazlíčkům na jedné straně a laboratorním a pro produkty chovaným zvířatům na straně druhé. Není divu, že v současné době, kdy téměř v každé druhé domácnosti žije nějaký zvířecí mazlíček, roste počet zvířat v městských aglomeracích (například Praze žilo v roce 2014 podle údajů ministerstva zemědělství více než sto tisíc psů), ve kterých chovatelé nemají možnost zahrabání uhynulého zvířete na vlastním pozemku a zároveň nechtějí kadáver nechat zlikvidovat v asanačním podniku.
Pravidla pro vedlejší produkty živočišného původu, které nejsou určeny k lidské spotřebě, v obecné míře stanovilo nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 ze dne 21. října 2009 o hygienických požadavcích pro vedlejší živočišné produkty živočišného původu a získané produkty, které nejsou určeny k lidské spotřebě, v platném znění (dále jen "nařízení ES č. 1069/2009"). Podle tohoto nařízení byly vedlejší produkty živočišného původu řazeny do specifických kategorií, které odpovídaly úrovni rizika pro zdraví lidí a zvířat. Kadáve- ry zvířat v zájmovém chovu tak byly zařazeny mezi materiály kategorie 1, které mohou být neškodně odstraněny v souladu s čl. 12 nařízení ES č. 1069/2009. Zároveň však čl. 19 umožnil vnitrostátní úpravou povolit neškodné odstranění pro uhynulá zvířata v zájmovém chovu a koňovitých zahrabáním odchylně od způsobu stanoveném v čl. 12 nařízení ES č. 1069/2009.
Bližší podmínky pro neškodné odstranění kadáverů zvířat v zájmovém chovu zahrabáním byly upraveny nařízením Komise (EU) č. 142/2011 ze dne 25. února 2011, kterým se provádí nařízení ES č. 1069/2009 (dále jen "nařízení EU 142/2011"). Příloha VI kapitola III oddíl 1 nařízení EU č. 142/2011 stanovila zvláštní pravidla pro neškodné odstraňování vedlejších produktů živočišného původu pro případy, že vnitrostátní úpravou bylo povoleno neškodné odstraňování na základě odchylky stanovené čl. 19 nařízení ES č. 1069/2009. V souladu s ustanovením přílohy VI kapitoly III oddílu 1 bodu 3 pak kadáver zvířete v zájmovém chovu musel být neškodně odstraněn zahrabáním, a to jak v případě jeho zahrabání na tzv. zvířecím hřbitově, tak i na vlastním pozemku takovým způsobem, aby se k zahrabanému kadáveru nedostala masožravá ani všežravá zvířata. Tyto povinnosti svědčí jak samotnému chovateli, který se rozhodl zahrabat svého domácího mazlíčka na vlastním pozemku, tak rovněž platí pro provozovatele asanačního zahraboviště.
Novela zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "veterinární zákon"], č. 131/2003 Sb., v § 41 odst. 3 vytvořila v souladu se zahraniční praxí prostor pro zřizování míst pro ukládání nebo spalování kadáverů zvířat v zájmovém chovu. Právní úprava stanovená novelou veterinárního zákona č. 48/2006 Sb. V ustanovení § 40 odst. 4 umožnila na vlastním pozemku se souhlasem krajské veterinární správy a za podmínek jí stanovených neškodně odstranit kadáver koně v zájmovém chovu. Bližší podmínky tohoto neškodného odstranění kadáverů koně v zájmovém chovu však nebyly stanoveny, neboť ve veterinárním zákoně nebylo zakotveno ani zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu. K tomu došlo až právní úpravou stanovenou novelou veterinárního zákona č. 308/2011 Sb., která již zpřesňuje požadavky na neškodné odstraňování kadáverů koně v zájmovém chovu stanovené v § 40 odst. 4 tak, že dále ukládá chovateli povinnost místo zahrabání kadáverů koně označit způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem a toto označení zachovávat po dobu 10 let. Povinnost označit místo zahrabání kadáverů koně v zájmovém chovu a označení zachovávat po zákonem stanovenou dobu se chovateli uložila především z důvodu vyloučení zdravotních rizik pro lidi a zvířata, která by mohla vzniknout v případě, že nedojde k úplnému rozložení měkkých tkání uhynulého zvířete. Problémy by mohly nastat (pokud by byl pozemek prodán novému majiteli, který by neměl informace o pozemku a činnosti předchozího majitele) například v případě výsadby stromů, zakládání staveb, kdy by mohlo dojít k vykopání dosud nerozloženého zvířete, propadnutí zeminy z důvodu jejího neusednutí a následně k možnému poškození stavby, budování vodních zdrojů a podobně. Bylo tedy nezbytné, aby si žadatel o zahrabání koně uvědomil, že tento výjimečný způsob neškodného odstranění kadáverů má několikaletý dopad na případné budoucí využití pozemku.
V souladu se zmocňovacím ustanovením § 40 odst. 4 a § 41 odst. 5 písm. a) veterinárního zákona vyhláška ministerstva zemědělství č. 82/2014 Sb., o kadáverech zvířat v zájmovém chovu dále podrobně stanovila veterinární a hygienické požadavky pro místo určené pro ukládání kadáverů zvířat v zájmovém chovu a způsob označení místa zahrabání kadáveru koně v zájmovém chovu na vlastním pozemku. Konkrétní požadavky pro tzv. "zvířecí hřbitovy" a způsob označení místa zahrabání kadáverů koně v zájmovém chovu na vlastním pozemku jsou zejména technického charakteru. Příslušné krajské veterinární správy mohou u chovatele provést kontrolu dodržování požadavků i podmínek stanovených krajskou veterinární správou. Veterinární zákon stanovil v případě, že jsou uvedené podmínky stanovené veterinárním zákonem nebo krajskou veterinární správou chovatelem porušovány, sankci za přestupek chovatele fyzické osoby až do výše 20 000 Kč. Závažná lacuna iuris zůstala u stanovení práv a povinností fyzických osob (podnikatelů) nebo právnických osob, které chtějí zakopávat cizí uhynulá zvířata v zájmovém chovu v rámci své živnostenské činnosti.
Nedotknutelnost člověka je v České republice zakotvena v čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Na ochranu tělesné integrity pak občanský zákoník dle důvodové zprávy vytyčuje tři základní pravidla. Předně je zde obecný zákaz zásahu do tělesné integrity jiného bez jeho souhlasu. Dále lidské tělo ani jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu. Zatřetí je pak lidské tělo pod právní ochranou i po smrti člověka.
Podle § 91 občanského zákoníku je člověk nedotknutelný. Podle § 92 odst. 1 občanského zákoníku lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti. Naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se zakazuje. Podle § 113 odst. 1 občanského zákoníku člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem. Podle §113 odst. 2 občanského zákoníku provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého lze jen, pokud to stanoví zákon. Z uvedených ustanovení jednoznačně vyplývá, že i po smrti je tělo zemřelého zákonem chráněno a až do doby, do které v něm lze spatřovat zemřelého člověka, je lidské tělo integrální součástí osobnosti, přičemž ochrana se vztahuje jak na tělo jako celek, tak i jeho součásti a nakládat s tělem či jeho součástmi lze jen v mezích zákona. Podle § 115 občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014 do 27. února 2017, zemře-li člověk, aniž projeví souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti způsobem podle § 113, platilo, že s provedením pitvy nebo s takovým použitím svého těla nesouhlasí. Z uvedeného ustanovení vyplývalo, že zemře-li člověk, aniž by předem projevil souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti způsobem podle § 113, musí být bez zbytečného odkladu pohřben. Rozhodnutí okresního soudu v Havlíčkově Brodě (0 Nc 5001/2017) dodává, že nelze oddalovat pohřeb, pokud neprojevil souhlas i s dalšími zásahy - například s určením otcovství. O tom svědčí i novela ustanovení § 113 odst. 2 občanského zákoníku, provedená zák. č. 460/2016 Sb., účinná od 28. února 2017, podle které platí, že s použitím svého těla zemřelý za svého života musí souhlasit, a to i tehdy, když se nejedná o použití těla pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům. Lze odkázat také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2014 sp. zn. 30 Cdo 1982/2012, podle něhož test DNA vyhotovený na základě vzorku DNA odebraného z těla zemřelého, aniž by k tomu dal souhlas před smrtí sám zemřelý, nebo po jeho smrti osoby oprávněné k pietní ochraně osobnosti podle § 15 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nyní podle § 114 odst. 1 občanského zákoníku, je nezákonně získaným důkazem a jako takový je v řízení nepřípustný.
Podle § 114 odst. 1 občanského zákoníku člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče, a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti, a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel. V citovaném ustanovení je dále rozvedena a zároveň posílena ochrana lidského těla po smrti člověka zakotvená v § 113 odst. 1 občanského zákoníku. Je tedy výsostným právem člověka rozhodnout se, jaký by měl mít pohřeb, a nerozhodl-li se, je rozhodnutí na osobách uvedených v pořadí v tomto ustanovení povolaných k ochraně piety zemřelého. Z ničeho nevyplývá, že by po smutečním obřadu mělo zůstat tělo zemřelého nepohřbeno. Ani soud nemůže nařídit, aby tělo zemřelého nebylo pohřbeno, neboť uložení takové povinnosti samo o sobě nemá oporu v zákoně, ba jde přímo proti výše citovaným ustanovením o ochraně těla zemřelého a nakládání s ním. Podle ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Vydáním předběžného opatření by zpravidla soud nepřiměřeně, necitlivě a v rozporu se zákonem zasáhl do zákonem upravené ochrany zemřelého člověka. Soud upřednostňuje aktuální zájem a ochranu zemřelého člověka, pietní a důstojné naložení s jeho tělem, a to i před budoucími zájmy dosud nenarozeného dítěte. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (0 Nc 5001/2017] proto rozhodl zamítnout návrh navrhovatelky na vydání předběžného opatření kvůli určení otcovství k narozenému dítěti proti domnělému zemřelému otci.
Přirozeně platí, že právo na respekt k rodinnému a soukromému životu, stejně jako jiná základní práva, může být předmětem určitých omezení, která jsou v našem případě stanovena zvláště zákonem o pohřebnictví. To, co musejí pozůstalí zbytečně pro různé instituce vykonat, aby směli tělo svého zemřelého vidět, upravit a pochovat, vede k porušení článku 8 Úmluvy a zasáhne do práva na respektování jejich rodinného života tím, že jsou ponecháni utrpení a bolestnému očekávání bránícímu ukončení jejich zármutku. Pieta vůči zemřelému a pozůstalému není jasnou normou; jedná se spíše o lidský postoj, který zaujímají pozůstalí vůči památce zemřelého. Z tohoto postoje nelze odvodit pevné nebo dokonce právní normy. Pravidla rámující mrtvé lidské tělo jsou z tohoto důvodu nepoddajná a vědecké pokusy o jejich teoretické uchopení a diskuze o nich jsou z různých důvodů komplikované. Obecně prospěšná pozornost k poslední vůli člověka, jak by mělo být po jeho smrti zacházeno s jeho tělem, dovoluje zákonodárci příslušným právním předpisem vymezit způsoby prezentace těchto služeb a stanovit podmínky pro urychlení nebo zpomalení procesu změny lidských pozůstatků v lidské ostatky tak, aby nebyly v rozporu s pietou, veřejným pořádkem a ochranou veřejného zdraví. Na druhé straně obecný evropský i národní trend orientace na snižování veřejných výdajů a zvyšování participace občanů na financování veřejných služeb nedovoluje veřejné správě všem zákonným podmínkám a povinnostem v pohřebnictví a v údržbě hřbitovů beze zbytku dostát.
Z evropské judikatury vyplývá, že i pouhé vzorky z exhumace odebrané v rámci soudního vyšetřování by měly být předmětem vrácení a toto řešení se nabízí o to více, pokud existuje hrob s příslušnými lidskými ostatky, do kterého by zapečetěný vzorek mohl být vrácen (srov. Evropský soud pro lidská práva, Girard proti Francii - nedostatečné pátrání po zmizelé zletilé osobě, sp. zn. 22590/04, rozsudek (Eu) ze dne 30. 6. 2011).
Ve svém dalším rozsudku ve věci Elberte proti Lotyšsku, stížnost č. 61243/08, uznal právo na ochranu soukromého a rodinného života a ochranu před zákazem ponižujícího zacházení ve vztahu k odběru biologické tkáně mrtvého člověka. Dotčenými předpisy byly články 8 a 3 Úmluvy, článek 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení §81-§83, § 91-§ 94, § 111-§ 117 občanského zákoníku a § 149, § 164-§ 166 trestního zákoníku. Stěžovatelka namítala porušení článku 8 Úmluvy zaprvé tím, že byla odebrána biologická tkáň jejímu manželovi, aniž by on za života nebo ona po jeho smrti dali souhlas. Za druhé namítala, že - vzhledem k absenci souhlasu - byla manželova důstojnost, identita a integrita narušena a s jeho tělem bylo zacházeno nedůstojně. Forenzní lékaři by se měli ptát nebližších příbuzných na souhlas s odběrem tkání. "Záchrana životů ostatních" nemůže založit legitimní cíl pro odebrání tkáně bez předchozího souhlasu a ani takový postup není v demokratické společnosti nezbytný. Pouhá absence jakýchkoli námitek nepostačuje k tomu, aby mohla být tkáň odebrána. Relevantní evropské a mezinárodní dokumenty v této otázce přikládají zvláštní význam zásadě, že názory příbuzných musejí být lékařům známy prostřednictvím vhodného dotazu. Konkrétně, jak je uvedeno v důvodové zprávě k Dodatkovému protokolu Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, ať již stát zavede jakýkoli systém - "výslovný souhlas" nebo "presumovaný souhlas" - měly by být stanoveny vhodné postupy pro jeho zajištění. Pokud není dostatečně a jasně zjištěno přání zemřelého, tak by měli být kontaktováni příbuzní za účelem získání vyjádření ještě před odebráním tkáně.
Rozsudek soudu Elberte proti Lotyšsku měl do novely občanského zákoníku, provedené zák. č. 460/2016 Sb., účinným od 28. 2. 2017, vysokou relevanci z hlediska českého právního prostředí, kdy obecná právní úprava v občanském zákoníku (s přihlédnutím k výkladovému stanovisku č. 20 ministerstva spravedlnosti z 3. března 2014) vycházela z fikce nesouhlasu člověka s pitvou anebo použitím jeho těla pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům, zatímco speciální úprava, konkrétně transplantační zákon, byla založena na protikladné fikci, že pokud nebylo prokázáno, že zemřelý vyslovil za svého života prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem, platilo, že s odběrem souhlasí.
Smrtí fyzické osoby zaniká nejen její schopnost starat se o svá osobnostní práva, ale zaniká i subjekt těchto práv sám o sobě, včetně svých osobnostních práv. Naproti tomu po smrti člověka zpravidla přetrvávají niterné, často velmi silné a intimní vztahy blízkých osob k zemřelému. Zásahem třetích osob do osobnostních práv zemřelého, do jeho cti, dobré pověsti a jména v situaci, kdy zemřelý již není sám schopen tato práva hájit, dochází k narušení soukromí pozůstalých blízkých osob. Určující okolností ochrany osobnostních práv po smrti fyzické osoby však je, zda vůbec a kdo převezme procesní postavení žalobce, protože žalovat může pouze manžel zemřelého, jeho děti, rodiče nebo osoba blízká. Z těchto důvodů by mělo být závadné jednání postihováno prostředky trestního práva, a to dle principu ultima ratio pouze v nej závažnějších případech. Trestněprávní ochrana dle současné dikce trestního zákoníku se však jeví pro takové případy jako nedostatečná.
Právní povaha mrtvého lidského těla neřeší vztah mezi lidským tělem a právním subjektem, tedy osobou v právním smyslu, protože podle § 23 občanského zákoníku člověk má právní osobnost od narození do smrti. Narození i smrt jsou významné právní události, které působí řadu právních následků. Právě na tento případ dopadá § 493 upravující režim lidského těla za situace, kdy osobnost člověka (jeho smrtí) zanikla. Komentované ustanovení tak stanoví, že věcí není tělo zemřelého ani části lidského těla, jež od něj byly odděleny (ať již za života člověka, anebo po jeho smrti). Na právní úpravu zániku právní osobnosti člověka smrtí bezprostředně navazují § 26 až 28 občanského zákoníku, v nichž je upraveno dokazování smrti, prohlášení osoby za mrtvou soudem (jeví-li se smrt člověka jako jistá, avšak nelze ji prokázat předepsaným způsobem), pravidla týkající se současné smrti několika osob a určení místa smrti. Situace, kdy není jisto, zda je člověk živ, nebo zemřel, jsou řešeny v § 71 a násl. (domněnka smrti).
Ustanovení § 489 občanského zákoníku stanoví, že věc v právním smyslu (dále jen,věď) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Nacházíme zde, podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku, dvě určující podmínky, při jejichž splnění je hmotný či nehmotný objekt věcí: jednú negativní (odlišnost od osoby) a druhou pozitivní (užitečnost). Obě vycházejí z obecně přijímaného definičního předpokladu, že věcí je to, čeho se mohou týkat subjektivní majetková práva, předně právo vlastnické. Mrtvé lidské tělo jako neužitečný a neovladatelný objekt nemůže být předmětem majetkových práv nejen z etických, ale i z právních důvodů, osoba pak především na základě svých práv, která v případě fyzické osoby jsou přirozená. Mrtvé lidské tělo v surové, recentní podobě není sbírkový předmět ani soubor náhradních dílů. Pokud by mrtvé lidské tělo bylo věcí, obec by mohla ve své samostatné působnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou, bez jakékoli státní regulace, systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování mrtvých lidských těl nalezených na jejím katastrálním území a stanovit a vybírat poplatek za jejich likvidaci ve zdravotnických spalovnách nebo v kafilériích.
Zatímco občanský zákoník z roku 1964 pojem věci nevymezoval, platný občanský zákoník prakticky přejal definici Obecného zákoníku občanského č. 946 z roku 1811 (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Mo- narchia, dále jen "ABGB"). Zákonodárce z kategorie věci mrtvé tělo výslovně vyloučil, když v § 493 občanského zákoníku stanovil: "Lidské télo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí. " Toto ustanovení tak především řeší jinak potenciálně spornou otázku právního statusu těla zemřelého člověka a oddělených částí mrtvého lidského těla. Absence § 493 občanského zákoníku by teoreticky umožnila zahrnout pod pojem věc oddělené části těla zemřelého člověka a jeho nesníma- telné náhrady (jakkoli si lze představit jejich následnou ochranu například v rámci ochrany osobních údajů v případě genetického materiálu nebo zákazu recyklace nesnímatelných náhrad v zákoně o pohřebnictví).
Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku, věc v právním smyslu se vymezuje v § 493 negativně. Předně se navrhovalo stanovit, že lidské tělo a části lidského těla nejsou věcmi, i když jsou od lidského těla odděleny. Z této formulace a z jejího spojení s ustanovením § 489 plyne, že věcí v právním smyslu není člověk, ani jeho mrtvé tělo, ani části lidského těla. V daném směru zákonná ustanovení o věcech použít vůbec nelze. Zatímco § 489 upravuje pozitivní vymezení pojmu věci, komentované ustanovení přispívá (spolu s § 494) k jeho negativnímu vymezení. Podle § 489 je věcí v právním smyslu vše, co je rozdílné od osoby (a slouží potřebě lidí). Podle § 18 osoba je buď fyzická, nebo právnická, takže věcí není ani to, co není rozdílné od právnické osoby. Podle § 19 ödst. 1 se každý člověk považuje za osobu, neboť má rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za nevěc. Člověk tedy už ex definitione není věcí. Věcí není ani lidské tělo. Ustanovení § 493 občanského zákoníku proto neřeší otázku živého člověka (z tohoto hlediska by představovalo spíše matoucí superfluum), ale právní status neživého lidského těla, případně těch částí lidského těla, jež od něj byly odděleny.
Ačkoli i před účinností občanského zákoníku podle ustálené soudní judikatury platilo, že tělo zemřelého není věcí v právním smyslu, potřeby právní praxe si vynutily modifikaci této zásady. Při jejím striktním dodržení by totiž nebyly možné žádné dispozice s tělem zemřelého, případně jeho částmi, ačkoli právní styk si takové dispozice vyžaduje. Pokud by byla jakákoli dispozice ohledně těl zemřelých vyloučena, nebyly by možné ani výpůjčky, dokonce ani pojištění. Praxe proto dospěla k závěru, že lidské tělo jako mrtvola sice není věcí, avšak jenom pokud se v něm sluší spatřovat tělo určité zemřelé osoby. Jakmile tomu tak už není, je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (22 Cdo 2773/2004) i mrtvola věcí (například relikvie svátých nebo prehistorické nálezy). Ve sporu o exhumaci tělesných ostatků Nejvyšší soud ČR rozhodl, že v obecné rovině nemůže být nakládání s lidskými ostatky předmětem závazkových vztahů. Zároveň však přijal závěr profesorů Roučka a Sedláčka z jejich druhého dílu komentáře k československému obecnému zákoníku občanskému (1935), že: lidské tělo ani jako
mrtvola není věcí, pokud v něm sluší spatřovati tělo určité zemřelé osoby (potud je dáno i dědicům osobnostní právo). Jakmile tomu tak není, jest i mrtvola věcí (například mrtvoly z dávných dob jako mumie nebo prehistorické nálezy). " Jestliže tedy v těle zemřelého člověka již není namístě spatřovat tělo určité osoby, je toto tělo možno v právním smyslu považovat za věc a právně s ním disponovat. Rozhodné kritérium je zde pochopitelně nesmírně vágní a posouzení jeho naplnění bude jistě záviset na okolnostech konkrétního případu. Spíše teoreticky zajímavou otázkou by jistě mohla být dispozice s částmi těl historických osobností (případně s relikviemi), kdy samotným důvodem této dispozice je určitá osobní vlastnost osoby, které tělo v dávné době "patřilo". Velmi živá diskuse proběhla na toto téma mezi legislativci v roce 2016 při projednávání vládního návrhu zákona o ochraně památkového fondu a o změně zákona č. 634/2004 Sb" o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "návrh zákona o ochraně památkového fondu"), konkrétně šlo o to, zda, jak a kým mrtvé lidské tělo nebo jeho část smí být prohlášeno za kulturní památku. Podle návrhu zákona o ochraně památkového fondu za kulturní památku mělo jít prohlásit lidské pozůstatky nebo ostatky nebo jejich soubor pouze tehdy, pokud mají historický a kulturní význam pro stavbu nebo pohřebiště, ve kterých se nacházejí. Propojení pohřebiště a lidských ostatků, které jsou v něm umístěny, tvoří jeden hodnotový celek, kterému by měla být poskytnuta komplexní ochrana. Některá veřejná pohřebiště jsou národní kulturní památkou již dnes (například barokní hřbitov ve Střílkách), a přesto je možné je celá legálně vyexhumovat, protože pohřbené ostatky nejsou nedílnou součástí těchto památek. Historické pohřebiště nemusí být stavbou, ale pouhým přirozeným prostorem (skalní hrobky) nebo územím s využitím plochy v katastru nemovitostí jako "hřbitov, urnový háj".
Podle důvodové zprávy k návrhu zákona o ochraně památkového fondu měla být účastníkem řízení o prohlášení za kulturní památku - v případě, že předmětem řízení budou lidské ostatky nebo jejich soubor - osoba, která se po smrti člověka může domáhat ochrany jeho osobnosti podle občanského zákoníku, tj. osoba blízká. Osoba blízká k zemřelému neměla mít ovšem podle téže důvodové zprávy oprávnění (aktivní legitimaci) podat návrh na zahájení řízení o prohlášení lidského ostatku jako věci (archeologického nálezu) za kulturní památku. V předkládané důvodové zprávě nebyla řešena situace, kdy v souladu s ustanovením § 114 občanského zákoníku zemřelý za svého života výslovně rozhodne, jak a kde chce být pohřben a jaký bude mít pohřeb. V takovém případě by nemělo být možné ani po 70 letech od jeho úmrtí (srov. § 2 odst. 7 návrhu zákona o ochraně památkového fondu) lidské ostatky proti jeho vůli a proti vůli osoby blízké prohlásit za kulturní památku (což může mít za důsledek i nucenou exhumaci lidských ostatků z hrobu za účelem konzervování těchto ostatků). Není proto představitelné, aby osoba blízká, jejíž předek má být prohlášen za kulturní památku, neměla postavení účastníka řízení podle §27 odst. 1 správního řádu, tedy tzv. hlavního účastníka jako osoby blízké k zesnulému, jehož ostatky mění rozhodnutím správního orgánu své právní postavení (z res extra commercium se stává res in commercium). Osoba blízká nemůže být účastníkem řízení jen podle § 27 odst. 2 správního řádu, neboť není osobou, která by byla rozhodnutím "pouze" přímo dotčena ve svých právech nebo povinnostech - osoba blízká totiž rozhodnutím o prohlášení jí blízkých lidských ostatků za kulturní památku ztrácí definitivně možnost je uložit na veřejné nebo neveřejné pohřebiště do pronajatého hrobu nebo hrobky. Podle ustanovení § 92 odst. 2 občanského zákoníku, nestanoví-li člověk osobu, která má právo na vydání lidských ostatků již za svého života, má v postupné řadě manžel zesnulého, jeho děti nebo rodiče, právo převzít lidské ostatky uložené mimo veřejné pohřebiště. Dědic má podle tohoto ustanovení nejen právo, ale
1 povinnost takové ostatky převzít. Tyto osoby si tedy popřípadě i soudní cestou převezmou lidské ostatky uložené mimo veřejné pohřebiště, nezávisle na tom, zda byly prohlášeny za kulturní památku. Poslanecká sněmovna na svém jednání dne 12. července 2017 návrh tohoto zákona nakonec usnesením č. 1752 ve 3. čtení zamítla a ministerstvo kultury pracuje na zcela novém návrhu zákona.
Potíž s aplikací občanského zákoníku může nastat, je-li tělo zemřelého nebezpečně infekční. Podle vyhlášky č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení integrovaného záchranného systému, policie vyhledá zemřelé osoby a zajistí identifikaci, zajistí místo jejich nálezu nebo místo shromáždění těl zemřelých, lékaři se způsobilostí v oboru soudního lékařství těla ohledají, krajská hygienická stanice stanoví zacházení s kontaminovanými lidskými pozůstatky a kraj zajistí pohřbení. V příloze 2 citované vyhlášky je obsažen způsob zpracování vnějšího havarijního plánu včetně plánu konkrétních činností upravených v písmenu C přílohy. Podle bodu 15 písmena C obsahuje takový plán i opatření při úmrtí osob v zamořené oblasti, a to zejména způsob
a) vyhledání zemřelých osob a jejich identifikace,
b) zacházení s kontaminovanými tělesnými pozůstatky zemřelých osob a
c) pohřbení osob.
Lidské pozůstatky kontaminované biologickými látkami a toxiny je třeba zabalit do látek nasáklých vhodným dezinfekčním roztokem, vložit do rakve zabezpečené proti úniku tekutin a pevně uzavřít. Osoby provádějící zmíněné úkony by měly být vybaveny osobními ochrannými pomůckami sestávajícími z rukavic a polomasky s rozměrem pórů zabraňujícím pronikání virů. Lze předpokládat, že u takto kontaminovaných lidských pozůstatků krajský hygienik vždy rozhodne pouze o pohřbu zpopelněním. Při kontaminaci těla ebolou není možné tělo zemřelého nepohřbít, tj. nelze, aby krajská hygienická stanice, nebo velitel policejní složky, při vyšším počtu těl zemřelých nařídili jeho spálení ve spalovně zdravotnického nebo jiného odpadu. Převoz těl osob zemřelých na vysoce nebezpečnou nákazu je na základě písemného rozhodnutí Hygienické stanice hl. města Prahy pro celou Českou republiku zajištěn od roku 2018 Pohřebním ústavem hl. města Prahy, který má povinnost tělo zemřelého odvézt do krematoria Strašnice, Vinohradská 214, Praha 10 ke zpopelnění. Tento postup je zapracován v provozním řádu pracoviště pro úroveň biologického rizika BSL3 Kliniky infekčních a parazitárních nemocí Nemocnice Na Bulovce, která je určena pro příjem pacientů s vysoce nebezpečnou nákazou pro celou Českou republiku.
Počátkem moderní právní úpravy mrtvého lidského těla v anglosaském právu byla soudní pře o ukradený jednoduchý rubáš, do něhož byl zemřelý zahalen. Výrok odvolacího soudu v Serjeants Inn, Fleet Street (17C Court of Ap- peal) je z roku 1614. Jedná se zároveň o první soudní rozhodnutí o vlastnictví mrtvého lidského těla, které následovalo na základě jeho odcizení. V Leicesteru byla tehdy podána žaloba proti Williamu Haynesovi, který "v noci vykopal z několika hrobů tři muže a jednu ženu a z jejich těl odstranil pohřební plátna a roucha" (Haynes, 1614, 12 Co. Rep 112). Odvolací soud rozhodl, že vlastnictví pláten zůstává tomu, kdo nechal tělo zemřelého do pohřebního roucha zabalit; mrtvé lidské tělo nemůže být vlastníkem věci.
V roce 1908 posuzoval Nejvyšší australský soud v případě Doodeward vs Spence (1908, 6 CLR 406), který se týkal nabalzamovaného dvouhlavého dítěte vystavovaného pro pouťovou makabrózní zábavu. Policie tělo Doo- dewardovi zabavila pro podezření z hanobení mrtvého lidského těla. Doodeward v roli vlastníka podal žalobu, aby mu bylo mrtvé lidské tělo dítěte vráceno. Soud v poměru 2:1 rozhodl, že u této mrtvoly nešlo o právní nic [legal nothing) a Doodewardova žádost o vydání exponátu byla legitimní. Nabalzamované a mumifikované tělo dítěte bylo předmětem zákonně vykonané práce nebo dovednosti (the lawful exercise ofwork or skill), nešlo o pouhé nezkrášlené tělo určené k pohřbení. Profesionálně upravené tělo zemřelého zasluhuje právní ochranu. Pochybující kurátoři muzeí si oddychli s úlevou v celém angloamerickém světě, stovky jejich vystavovaných mumií nebyly ohroženy. V roce 1996 odvolací soud ve sporu Dobson vs North Tyneside Health Authority (1996, 4 All. ER 474) upřesnil pojem "zákonně vykonané práce nebo dovednosti", když rozhodl, že uložení lidského mozku do petroleje není balzamací, nýbrž pouhou konzervací, kterážto není "uplatněním lidské dovednosti" (appli- cation of human skill). Příbuzní proto neměli nejen nárok na vlastnění mozku zemřelé, který nemůže vlastnit nikdo, ale ani na odškodnění za jeho zničení. Další rozsudky odvolacího či královského soudu (R vs Kelly & Lindsay, 1999, QB. 621) potvrzují, že části mrtvého lidského těla použité jako suroviny pro vědu a výzkum nejsou věcí, a to mimo jakoukoli diskuzi i v právu kontinentálním. M. Ondrúš u každé konkrétní kauzy doporučuje aplikovat tzv. test Work and skill exception. Jakmile jsou části těla podrobeny - jak při přípravě tak uchování - dovednostem předchozích generací chirurgů- -balzamovačů, stávají se věcí v právním slova smyslu, majetkem, který nesmí být odcizen. Je zvykovým právem starým více než 150 let, že mrtvé lidské tělo a jeho části ve své přirozené podobě nejsou majetkem chráněným vlastnickými právy. I zvykové právo se vyvíjí. Sněmovna lordů odmítla řešit otázku, jak posuzovat mrtvá lidská těla a jejich části, které jsou zamýšleny pro transplantaci, soudní důkaz, odebrání DNA, exponát apod. Ve středověké Evropě byla balzamace vzácností, o chlazení a mrazení ani nemluvě. Proto byla vymyšlena u nebalzamovaných těl zemřelých zvláštní pravidla, kterými se stanovily podmínky pro jejich jiné využití než pohřbení.
Od 1. listopadu 2010 je možné pro registrované uživatele zakoupit přes internet v plasti- náriu v německém Gubenu celé plastinované tělo zemřelého v přepočtu za 1,7 milionu korun (vizhttp://www. vonhagens-plastination. com/body-nol-1598). V prodejně mrtvých lidských těl se tu nabízí něco, co je skutečně mrtvé a rozpitvané, ale právě tím to trvale uniká procesu rychlého zastarávání živého a celistvého. Mrtvé a rozpitvané má výhodu, že v historickém smyslu stěží může dále stárnout - jen neupravená mrtvá lidská těla mohou zestarat. Rychlost, s níž se rozpitvaná mrtvola stává starou, klesá se vzdáleností, jež je dělí od současného pokroku thanatopraxe. A když se jednou rozřezané tělo zemřelého stáhnuté z kůže stane naleštěným "exponátem", získá auru nadčasově platnou. Dle katalogu výstavy mrtvých lidských těl Bodies Revealed byly: ". všechny anatomické vzorky pro výstavu získány legálně a velmi pečlivě zpracovány lékařskými odborníky pro studijní a vzdělávací účely. Konečným výsledkem jsou exponáty lidského těla, které lze vystavovat bez ztráty kvality způsobené přirozeným rozkladem tkání. " Kurátoři pražské i brněnské výstavy Bodies opakovaně tvrdili, že: ". vystavované exponáty nejsou dnes již fakticky lidskými pozůstatky, ale vlastně dokonalými umělými vzorky. Tyto exponáty byly jedinečnou metodou plastinace zbaveny všech původních fyziologických, biologických a chemických vlastnosti živého těla (například DNA) a jsou dnes vlastně pouze jakousi umělou hmotou. Trvanlivost těchto exponátů je vlastně časově neomezena, jako by byly vyrobeny z těch nejodolnějších materiálů. " Výstava typu Bodies má vliv především na ty, kteří ji nikdy z principu nenavštíví: stačí nepřehlédnout poutače a billboardy lákající k návštěvě výstavy. Reklamní kampaň spojená s výstavou vážně ohrožuje již tak nedostatečný zájem fyzických osob o darování svého těla na účely řádného výzkumu a pro potřeby skutečné výuky budoucích anatomů. Výrazně klesá počet zesnulých, které k lékařským a výukovým účelům mohou anatomové využít. V oznámení o podezření ze spáchání přestupku se v České republice v roce 2009 mimo jiné argumentovalo právě tím, že propaganda s výstavou spojená je činem, který v sobě nese riziko určité nebezpečnosti pro lékařský výzkum, a tím pro celou společnost. Aby taková dispozice s mrtvým lidským tělem byla možná, je třeba pojímat lidské tělo či jeho části alespoň v určitých souvislostech jako věc v právním smyslu nebo na ně alespoň hledět obdobně. Po novele zákona o péči o zdraví lidu účinné od 1. září 2002 je pro posouzení otázky, za jakých podmínek je možné použít lidské tělo po smrti pro účely vědy, výzkumu a výuky ve zdravotnictví, relevantní nástupnický zákon o zdravotních službách. Zákon o zdravotních službách je v této části vůči zákonu o pohřebnictví nejen lex posterior, ale v tomto směru i lex specialis, takže má přednost. Jakmile se ovšem jedná o ukládání a vystavování nakonzervovaných nebo nabalzamovaných lidských těl pro jiné účely, díky novele zákona o pohřebnictví účinné od 1. září 2017, musí s komercionalizací svého těla zemřelý za svého života souhlasit. Tento souhlas nelze nahradit písemným souhlasem osoby blízké zemřelému s jejím úředně ověřeným podpisem ani záznamem o souhlasu pacienta vysloveným ve zdravotnickém zařízení - jak je to možné pro potřeby výuky ve zdravotnictví podle § 81 odst. 5 zákona o zdravotních službách. Pokud k balzamaci nebo konzervaci mrtvého lidského těla dojde v kombinaci s následnou psychickou újmou pozůstalých nebo tyto zásahy do integrity těla byly provedeny v rozporu s náboženským přesvědčením zemřelého, může být s poskytovatelem balzamace a konzervace zahájeno přestupkové řízení.
Toto nové ustanovení zákona o pohřebnictví se zdálo být prakticky obsoletní, avšak velmi překvapivě došlo k jeho uplatnění 18. června 2018 v případě zrušení dlouhodobě plánované výstavy 200 lidských exponátů v kulturním domě Střelnice v Děčíně německou společností Anatomische Ausstellung Körper, od níž si v ten den doklad o původu vystavených těl vyžádalo ministerstvo pro místní rozvoj. "Nechtěli jsme výstavu zrušit kvůli jednomu protestnímu dopisu, dokud nemáme potvrzeno, že byl skutečně porušen zákon o pohřebnictví," sdělila serveru iDNES. cz k důvodu zrušení výstavy mluvčí děčínského magistrátu Markéta Lakomá.
Nová právní úprava promítá v rozšířené formě pojmy z § 114 občanského zákoníku "rozhodnutí o pohřbu" o "rozhodnutí o konzervaci, balzamaci nebo vystavení svého mrtvého těla" do zákona o pohřebnictví. Výklad rozhodnutí osoby o konzervaci, balzamaci nebo vystavení těla zemřelého podle vůle zemřelého je nutně restriktivní. Restriktivní výklad zákona je nezbytný pro zabránění sporů mezi příbuznými ohledně způsobu úpravy těla zemřelého před uložením do rakve a v samotné rakvi, ve které bude zesnulý pochován. Zásadní pro posuzování této oblasti je vůle zesnulého výslovně vyjádřená za jeho života (typicky si zvolí jako vykonavatele závěti osobu, k níž má důvěru a na níž spoléhá, že přispěje k splnění jeho poslední vůle a urovnání dědických záležitostí, včetně pohřbu a výročních [postfunerálních] obřadů, nebo o pohřbu rozhodne v pojistné smlouvě o nákladech spojených s pohřbem, v darovací smlouvě uzavřené s anatomickým ústavem o darování svého těla na výzkum nebo v písemné nájemní smlouvě k hrobovému místu).
Platná česká právní doktrína také vylučuje použití těla zemřelého jako zdroje finančního prospěchu fyzických nebo právnických osob. Použití těla zemřelého jako exponátu nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zemřelého za jeho života nebo fyzických nebo právnických osob po jeho úmrtí; rovněž nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zdravotnické zařízení. To v souladu s § 81 odst. 7 zákona o zdravotních službách nebrání poskytnutí úhrady účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů vzniklých v přímé souvislosti s nakládáním s částí těla pacienta nebo tělem zemřelého, včetně částí z těla zemřelého i s jejich opatřováním, vyšetřením, skladováním a zpracováním.
V roce 1938 bylo Československou republikou ratifikováno Mezinárodní ujednání č. 44/1938 Sb., o přepravě mrtvol (dále jen "Ujednání"), které nabylo mezinárodní působnosti dnem 1. června 1938, přičemž dále byly ujednáním v době uložení ratifikační listiny dne 5. ledna 1938 vázány ještě státy Egypt, Francie, Itálie a Německo. Dnes je to dále Mexiko (1938), Belgie (1939), Švýcarsko (1940), Rumunsko (1943), Rakousko (1958), Turecko (1959), Republika Kongo (1960), Portugalsko (1970), Česká republika (1993) a Slovenská republika (1993). Jak vyplývá z úvodního znění, vzniklo toto ujednání především k preventivnímu zamezení potíží, které by mohly vzniknout kvůli různým právním úpravám států týkajících se přepravy mrtvol. Ujednání upravuje mimo jiné to, že pro přepravu mrtvol mezi smluvními státy je třeba umrlčí pas, což je zvláštní průvodní list, k jehož vydání je příslušný úřad podle místa úmrtí, případně místa prvního pohřbení, pokud se jedná o přepravu exhumovaných ostatků. Umrlčí pas musí obsahovat jméno, příjmení a stáří zemřelého, jakož i místo, datum a příčinu úmrtí (čl. 1). Ustanovení čl. 4 určuje, že přeprava osob zemřelých na mor, choleru, neštovice či skvrnitý tyf byla dovolena na území smluvních států až po uplynutí jednoho roku od úmrtí. Dále ujednání stanovovalo technické podmínky toho, jak má být mrtvola převážena, a to jednotlivě pro konkrétní možný druh přepravy.
Problematiku mezinárodní přepravy těl zemřelých upravuje i Dohoda o převozu těl zemřelých (dále jen "Dohoda"), která byla přijata dne 26. října 1973. Obdobně jako Ujednání upravila Dohoda podmínky pro pietní nakládání s lidskými pozůstatky v případě, že nebyly zpopelněny a pokud byla potvrzena vůle ze strany blízkých pozůstalých převést je do země jejich původního domova nebo kamkoli si zesnulý přál. Ratifikační listina k Dohodě o převozu těl zemřelých byla uložena u generálního sekretáře Rady Evropy dne 23. ledna 2012 a v souladu s jejím textem vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 24. února 2012. Další státy, které ji ratifikovaly, jsou Andora (2007), Rakousko (1978), Belgie (1981), Kypr (1975), Estonsko (2002), Finsko (1989), Francie (2000), Řecko (1983), Island (1975), Lotyšsko (1996), Litva (2009), Lucembursko (1983), Moldavsko (2003), Nizozemsko (1975), Norsko (1974), Portugalsko (1980), Slovensko (1996), Slovinsko (1998), Španělsko (1992), Švédsko (1982), Švýcarsko (1979) a Turecko (1975).
Obě mezinárodní smlouvy ratifikovalo celkem 29 států světa, z toho mimoevropské jsou čtyři: Afrika (2x), Mexiko a Turecko. Dalším důležitým pramenem právní úpravy mezinárodních převozů těl zemřelých je Vídeňská úmluva o konzulárních stycích (Vídeň, 24. dubna 1963), publikována vyhláškou ve Sbírce zákonů č. 32/1969 Sb. A Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (Bern, 9. května 1980), publikována vyhláškou ve Sbírce zákonů č. 8/1985 Sb., změna: č. 61/1991 Sb., č. 251/1991 Sb., č. 274/1996 Sb. (COTIF). Neméně závazný je Letecký a přepravní řád a mezinárodní manuál The Air Cargo Tariff (TACT).
Žadatel o mezinárodní přepravu lidských pozůstatků do států, které neratifikovaly výše uvedené mezinárodní smlouvy, postupuje podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona o pohřebnictví takto:
1. Požádá příslušnou krajskou hygienickou stanici o vydání potvrzení o tom, že proti přepravě ze zdravotního hlediska není námitek, zejména že osoba, která má být přepravována, nebyla v době úmrtí nakažena nebezpečnou nemocí.
2. Požádá zastupitelský úřad (velvyslanectví, konzulát) cílové země v České republice 0 souhlas s převozem.
Ministerstvo zahraničních věcí neusměr- ňuje činnost cizích zastupitelských úřadů. Nápomoc provozovateli pohřební služby nabízí pouze v případě, kdy cílová země nemá v České republice diplomatické zastoupení, a to ani prostřednictvím zastupitelského úřadu jiné země. Průvodní list (umrlčí pas) zemřelého vydává krajská hygienická stanice pouze v případech, kdy osoba požádá o repatriaci lidských pozůstatků z České republiky do členské země Ujednání či Dohody.
Rakouský živnostenský řád z roku 1859 č. 227/1859 ř. z., účinný až do roku 1965, taxativně vyjmenovával koncesované živnosti. Ty rozčlenil na živnosti výrobní, obchodní, dopravní, řemeslné a podnikání ve zdravotnictví. Mezi podnikatele ve zdravotnictví řadil i pohřební podniky. Při propůjčení této živnosti muselo být při zkoumání místních poměrů také přihlíženo k tomu, zda již obcí není o pohřbívání mrtvol dostatečně postaráno. Způsobem nařizovacím byla vydána podrobnější ustanovení o rozsahu oprávnění pohřebních podniků, jakož i v oblasti poplatkové sazby, kterou měl žadatel o koncesi předložit a k níž bylo třeba schválení živnostenského úřadu.
Podmínkou získání živnostenského listu byla všeobecně právní způsobilost a zachova- lost. Zachovalostí se myslelo, že nabyvatel živnosti nebyl odsouzen za trestný čin. Živnost pohřebního podniku mohly provozovat i právnické osoby prostřednictvím způsobilého náměstka (dílovedoucího) nebo pachtéře (§ 55), když k tomu přivolili jejich zákonní zástupci a příslušný soud. Vyžadovaly-li to nezbytné veřejné ohledy, ministr obchodu byl zmocněn, aby ve shodě s ministrem vnitra vyslechl obchodní a živnostenskou komoru, zřízené jednoty společenstevní a příslušná společenstva až do zákonného upravení nařízení, ve kterém mohl stanovit osobní i odbornou způsobilost žadatelů, která byla potřeba k dosažení koncese, o jakosti stanoviště i provozovny, o způsobu, rozsahu a podmínkách provozování živnosti. Zejména mohl ustanovit, zda je zakázáno provozovat živnost pachtéřem anebo náměstkem anebo současně provozovat jiné živnosti. Kromě toho mohl vydat předpisy o povinném vedení zvláštních knih a výkazů, o tom, zda bude dopuštěna zvláštní živnostensko-policejní úprava, o přihlédnutí k místní potřebě, jakož i o tom, která instance koncesi propůjčuje.
Se zavedením dalšího způsobu pohřbení v roce 1918, totiž kremace, začala chybět v českém právním řádu jak živnostenská úprava podnikání ve zpopelňování, tak obecná civilní ochrana zpopelněných lidských ostatků. Přehled všech dosud provozovaných kremačních pecí na území bývalého Československa je uveden v následující mapě.
Nařízení vlády č. 517/1919 Sb., jímž se provádí zákon o fakultativním pohřbívání ohněm, ve svém ustanovení § 19 stanovilo, že porušení povinností tohoto nařízení a dalších nařízení vydaných k provedení zákona č. 180/1919 Sb., o fakultativním pohřbívání ohněm, se trestalo politickými úřady pokutou do 200 korun (na stokorunu bylo třeba pracovat přibližně 30 hodin) nebo vězením 14 dnů. Co se týkalo ochrany popela mrtvoly, ta byla upravena v zákoně č. 464/1921 Sb., o pohřbívání ohněm, kdy v ustanovení § 19 bylo stanoveno, že ten, kdo by zneuctil popel mrtvoly, mohl být potrestán přečinem vězení od jednoho týdne do 6 měsíců a peněžitým trestem od padesáti korun do jednoho tisíce korun, popřípadě vězením do 3 měsíců. Ustanovení § 20 oproti tomu určovalo za zločin to, pokud někdo odejmul urny z držení oprávněného bez jeho svolení nebo bez úředního povolení, nebo pokud někdo úmyslně porušil úřední závěru u popelnice, a v těchto případech mohl být potrestán žalářem od jednoho do pěti let, přičemž k tomu mohl být uložen ještě peněžitý trest od pěti set do deseti tisíc korun. Také bylo určeno v ustanovení § 18, že přestupky dle tohoto zákona nebo nařízení, která byla vydána k jejich provedení, se trestaly pokutou až 1 000 korun nebo vězením až do 6 týdnů, pokud nebyly tyto přestupky stíhány přísněji podle jiného předpisu.
Samotný postup při úmrtí a pohřbívání byl upraven jednotně nařízením ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., o pohřebnictví, ze dne 15. února 1955, které bylo vydáno na základě zmocnění v ustanovení § 15 zákona č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči. Toto nařízení regulovalo i oznámení úmrtí nebo nález mrtvoly. Tyto události musely být oznámeny výkonnému orgánu místního národního výboru, v jehož obvodu k úmrtí nebo nálezu těla došlo. Výjimkou bylo, pokud smrt nastala za jízdy v dopravním prostředku nebo v něm bylo nalezeno mrtvé tělo - v tomto případě byl příslušný místní národní výbor, v jehož obvodu došlo k vyložení těla z dopravního prostředku (ustanovení § 1 odst. 1). Povinností bylo učinit oznámení do 12 hodin od úmrtí nebo nálezu, případně okamžitě, pokud zde bylo i sebemenší podezření, že smrt byla následkem trestného činu. Po oznámení měl výkonný orgán místního národního výboru povinnost vyrozumět neprodleně lékaře příslušného k prohlídce mrtvých, okresního hygienika a příslušný orgán Veřejné bezpečnosti, pokud k tomu již nedošlo předtím. Povinnost oznámit úmrtí měly zletilé osoby, které v době úmrtí žily se zemřelým ve společné domácnosti, ten, v jehož bytě nebo domě osoba zemřela, a lékař, který zemřelého při úmrtí ošetřoval nebo byl k němu přivolán. Pokud k úmrtí došlo v péči veřejného ústavu nebo zařízení, měl tuto povinnost vedoucí ústavu nebo zařízení, případně jiný pracovník, kterého touto povinností vedoucí pověřil. Pokud nebyla žádná taková osoba, která měla povinnost oznámit úmrtí či nález mrtvoly, přecházela tato povinnost na každého, kdo věděl, že k úmrtí došlo, nebo nalezl mrtvolu, mohl-li podle okolností vědět, že oznámení nebylo dosud učiněno. Nařízením bylo určeno, že pohřbení nesmí proběhnout dříve než 48 hodin od úmrtí, zpravidla se tak dělo do 96 hodin od úmrtí. Výjimkou bylo, pokud byla na mrtvém těle provedena pitva; v tom případě mohla být mrtvola pohřbena ihned po ní. Pokud se jednalo o soudní pitvu, která byla nařízena prokurátorem, mohlo být tělo pohřbeno jen s jeho souhlasem. Kromě pohřbení mohlo být využito mrtvoly k vědeckým či výukovým účelům a dle ustanovení § 8 odst. 1 k tomuto účelu mohla být využita pouze těla mrtvých osob: a) které s tím projevily písemně souhlas, b) jejichž totožnost nelze zjistit, anebo c) které zemřely v zařízeních preventivní a léčebné péče nebo zaopatřovací péče a o které se do 96 hodin od úmrtí nikdo nepřihlásil. Předtím, než bylo s mrtvým tělem jakkoli naloženo, muselo se prokázat, že byla vykonána prohlídka nebo pitva a že bylo orgánu, který byl pověřen vedením matrik, nahlášeno úmrtí osoby. K pohřbení mohlo dojít jak uložením těla do země, tak zpopelněním. V případě, že to vyžadoval důležitý obecný zájem, mohlo dojít poté, co o tom rozhodl hlavní hygienik nebo jiný k tomu zmocněný orgán, i k jinému druhu pohřbu. K pohřbení do země se hřbitovy nevyužívaly výhradně, uložení mrtvých těl mimo ně mohlo být povoleno z důvodů hodných zvláštního zřetele poté, co ho schválil okresní hygienik. Pokud nedošlo k obstarání pohřbu, měl výkonný orgán místního národního výboru povinnost tak učinit. Příslušný k tomu byl místní národní výbor, v jehož obvodu osoba zemřela nebo bylo nalezeno mrtvé tělo, popřípadě vyloženo tělo z dopravního prostředku.
V roce 1955 tedy došlo k první kodifikaci obstarání pohřbu výkonným orgánem místního národního výboru, tj. státem. Tlecí doba, tj. doba, po kterou musela zůstat mrtvola uložena v zemi, byla určována okresním hygienikem a při stanovení této doby se bral zřetel ke složení půdy a nesměla být kratší než 10 let, případně, pokud se jednalo o děti mladší deseti roků, nesměla být kratší než 6 let. Pokud mrtvý zemřel na vysoce nakažlivou nemoc, pravidlem bylo, že k exhumaci nesmělo dojít před uplynutím 2 let od pohřbení. Pokud měla proběhnout exhumace na přání pozůstalých, muselo se prokázat, že se tak děje na základě dohody nejbližších příbuzných.
Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 47/ 1966 Sb., o pohřebnictví, opět upravovala ve svém začátku oznámení úmrtí. To se mělo oznámit národnímu výboru, popř. obvodnímu lékaři, který měl poté vyrozumět orgán Veřejné bezpečnosti, případně pokud došlo k oznámení národnímu výboru, měl ten vyrozumět obvodního lékaře. Jiná pravidla platila, pokud došlo k úmrtí v zařízení léčebně preventivní péče. Toto zařízení mělo nejen povinnost oznámit úmrtí orgánu Veřejné bezpečnosti, ale také vyrozumět o něm osoby blízké zemřelému. Veškerá oznámení, bez ohledu na to, kdo je povinen je učinit, měla být učiněna nejpozději do 12 hodin, ovšem jen v případě, že zde nebylo žádné podezření z trestného činu, protože v tomto případě mělo dojít k oznámení okamžitě. Co se týče osob povinných k oznámení úmrtí nebo nálezu mrtvého těla, mnoho se tato právní úprava nelišila od té předchozí, pouze ke skupině osob, v jejichž bytě nebo domě osoba zemřela, byl zákonem připojen ještě domovní důvěrník. Nově bylo do předpisu upravujícího pohřbívání přidáno ustanovení upravující dočasné uložení mrtvého, a to konkrétně ustanovení § 9, které stanovilo, že u veřejných smutečních síní musí být vybudována místnost pro uložení mrtvých, do které se mělo uložit tělo mrtvého, který zemřel mimo zařízení léčebně preventivní péče. Tělo zemřelého mělo být dočasně uloženo nejpozději do osmi hodin od prohlídky, a to buď právě do této místnosti, nebo v zařízení pro dočasné uložení mrtvých na pohřebišti nebo v krematoriu, anebo mělo být převezeno k provedení pitvy. Při výpočtu osmihodinové lhůty, která měla být dodržována, se nezapočítával čas mezi desátou večerní a šestou ranní hodinou. U pohřbívací povinnosti také došlo jen k malým úpravám. Pohřbení mělo stále proběhnout nejdříve 48 hodin od úmrtí, ale tělo mělo být pohřbeno zpravidla do 96 hodin a k vědeckým nebo vyučovacím účelům mohlo být použito tělo zemřelého, pokud k tomu dal před smrtí souhlas nebo pokud nebylo možné zjistit jeho totožnost. Druhá podmínka nezjištěné totožnosti postrádala logiku, protože u zemřelé osoby nezjištěné totožnosti nemůžeme zajistit podmínku první, totiž zda s použitím souhlasila za svého života. Přesto byla podmínka nezjištěné totožnosti zrušena až od 1. dubna 2012, kdy začal být účinný zákon o zdravotních službách, který zrušil vyhlášku č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, kopírující uvedenou vyhlášku z roku 1966. Tělo šlo použít k vědeckým a vyučovacím účelům také v případě, že se do 96 hodin od úmrtí nikdo o tělo nepřihlásil i přesto, že osoby blízké zemřelého byly včas vyrozuměny a osoba zemřelého před smrtí neučinila opatření o pohřbu. Podmínkou pro využití těla pro tyto účely bylo také to, že došlo k prohlídce těla nebo pitvě a národnímu výboru, který byl pověřen vedením matrik, byla dodána zpráva o výsledku této prohlídky nebo pitvy. Pokud s tělem zemřelého nebylo naloženo jinak a nikdo neobstaral jeho pohřeb, náležela povinnost obstarat pohřeb národnímu výboru, který měl právo požadovat náhradu nákladů po osobě povinné tyto náklady nést. Nově bylo vyhláškou dáno, že jiné ostatky, zejména lidské plody potracené nebo předčasně odňaté, jakož i části těla nebo orgánů odňaté žijícím osobám, pokud nebudou použity pro vědecké nebo výukové účely, mohly být zpopelněny pouze ve spalovnách zdravotnických zařízení a stále pod podmínkou, že zde nebylo podezření ze spáchání trestného činu. Mohly se také uložit do země na vyhrazeném místě (tj. mimo pohřebiště).
Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, ze dne 9. listopadu 1987, zrušila předchozí vyhlášku ministerstva zdravotnictví č. 47/1966 Sb., a platila se změnami až do 31. března 2012. Ostatně, ačkoli celá druhá část (až na § 11 a § 12 odst. 1) citované vyhlášky byla výslovně zrušena již zákonem o pohřebnictví k 1. lednu 2002 (viz jeho § 32), již k 30. červnu 1993 bylo zákonem č. 161/1993 Sb., který novelizoval zákon o ochraně veřejného zdraví, zrušeno zmocnění ministerstva zdravotnictví k úpravě otázek pohřebnictví obsažené v původním znění § 82 tohoto zákona, čímž se celá úprava pohřebnictví ve vyhlášce ministerstva zdravotnictví dostala do rozporu se zákonem i ústavním pořádkem. Nově byla v ustanovení § 11 zakotvena povinnost zdravotnických zařízení, ústavů sociální péče nebo jiných obdobných zařízení, ve kterých došlo k úmrtí, aby spolupracovaly s anatomickými ústavy lékařských fakult při zajišťování těl pro vědecké a výukové účely. Úmrtí (případně nález těla) mělo být oznámeno obvodnímu lékaři nebo lékařské službě první pomoci, případně též orgánu Sboru národní bezpečnosti, pokud zde bylo podezření, že smrt byla následkem trestného činu. Oznamovací povinnost byla přenesena na každého, kdo se dozvěděl o úmrtí nebo nalezl tělo a nebyl si jist, jestli již došlo k oznámení, nebo byl k tomu povinen vedoucí ústavu, nebo jiný pracovník, kterého pověřil, pokud osoba zemřela v ústavu sociální péče nebo v jiném zařízení poskytujícím ošetřování, zaopatření nebo obdobnou péči, a v tomto případě muselo také dojít k bezodkladnému oznámení osobám blízkým zemřelému. Stále platilo, že k pohřbení mrtvého těla nesmí dojít dříve než 48 hodin po smrti a nejdéle 96 od úmrtí, což bylo možné výjimečně nedodržet pouze z taxativně vymezených důvodů, jako například když nebylo možné vyrozumět pozůstalé včas o úmrtí nebo pokud došlo u organizace pohřební služby k mimořádným a nepředvídatelným technickoprovozním komplikacím aj. To ale platilo jen v případech, že mrtvé tělo bylo zároveň uloženo v prostorách vybavených chladicím zařízením schváleným příslušným orgánem hygienické služby. Ustanovení § 13 stanovilo ve svém 2. odstavci, že pokud došlo k úmrtí osoby na základě přenosné nemoci nebo byl zemřelý takovouto nemocí nakažen, muselo být tělo uložené do rakve zabaleno do látky napuštěné dezinfekčním roztokem. Dále odstavec 7 stejného paragrafu stanovoval, že na pohřbívání osob, které zemřely ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby, se vztahovaly zvláštní předpisy. Podle § 21 odst. 2 citované vyhlášky správa hřbitova mohla na žádost nebo se souhlasem toho, komu bylo místo pro hrob propůjčeno, povolit, aby do téhož hrobu byli uloženi další mrtví příbuzní, popřípadě i jiné blízké osoby, a to po uplynutí tlecí doby.
Zvláštní zákon č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, ve znění pozdějších předpisů dále upravil práva a povinnosti vztahující se k válečným hrobům a pietním místům. Na rozdíl od obecné úpravy hrobových míst, která je povinen udržovat nájemce, zajišťuje péči o válečné hroby vlastník válečného hrobu, a pokud není znám, vlastník nemovitosti, na které je válečný hrob umístěn.
Věcí není nejen tělo zemřelého, ale ani přirozené či umělé části lidského těla, jež od něj byly odděleny. Většina zubních náhrad ze zlata a slitin je osazena pevně na chrup a společně s chrupem je res extra commercium. Okamžikem, kdy byl implantát vložen do těla pacienta a byl s ním pevně spojen, došlo ke změně jeho právního režimu a implantát se stal částí lidského těla. Namísto § 489 občasného zákoníku je proto nutné aplikovat jeho ustanovení § 493, podle kterého platí, že lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí. V důsledku transformace bude implantát chráněn v rámci tělesné integrity člověka a jeho nedotknutelnosti, tedy právem osobnostním ve smyslu § 81 a 93 občanského zákoníku. Judikatura (Rt 13/1983) dospěla k závěru, že za věc v občanskoprávním smyslu nelze považovat ani umělou část lidského těla, pokud od něho nebyla oddělena. Komentářová literatura argumentovala tím, že oddělená umělá část lidského těla nemá tak silnou osobnostní stránku, a není zde tudíž důvod, aby po oddělení sdílela stejný právní osud jako část přirozená.
Zcela jinak je tomu v případě pohřbení do země. Oddělením od zbytku pohřbeného mrtvého lidského těla se umělá část v hrobě nepochybně nestává předmětem majetkových práv a nevzniká k ní vlastnické právo. A to díky zákonu o pohřebnictví. Snímání náhrad z lidských nezpopelněných ostatků za účelem jejich vydání nájemci hrobu lze kvalifikovat jako přestupek. Pokud exhumaci zubních náhrad provádí osoba neoprávněná (například vykradač hrobek), může se jednat o trestný čin hanobení lidských ostatků. Pouze v případě exhumace kvůli rušení veřejného pohřebiště je provozovatel povinen informovat vlastníka v hrobě nalezených recentních milodarů, které si dotyčný vlastník nepřevezme do dne zrušení veřejného pohřebiště, že pokud se do jednoho roku o tyto věci nepřihlásí, bude s nimi naloženo jako s věcmi opuštěnými. Obecně platí, že není-li drahý kov nalezen v hrobě mimo kost, je nutné, aby provozovatel pohřebiště nesnímatelné náhrady žadateli nevydal, ale vždy je společně s lidskými ostatky uložil do transportní rakve, popř. deponoval do kostnice pod sankcí s použitím analogie § 4 odst. 1 písm. d) zákona o pohřebnictví (zákaz odstraňovat z těla zemřelého nesnímatelné náhrady).
Potřeby praxe v případě žijícího člověka vyžadují, aby se s oddělenými částmi lidského těla nějak nakládalo. Občanský zákoník tyto potřeby reflektuje v § 112, podle něhož vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují, lze přenechat jinému i za odměnu. Podle téhož ustanovení se na ně v takovém případě hledí jako na věc movitou.
Umělé části lidského těla se svým oddělením od těla zemřelého věcí stávají zcela běžně po kremaci (například kloubní náhrady se po zpopelnění zpravidla recyklují). Ještě nedávno však museli provozovatelé krematoria všechny kovové slitky po zpopelnění uchovávat a předávat soudu k dědickému řízení, které ale probíhá zpravidla ještě několik měsíců po úmrtí. Nezřídka se tak stávalo, že pozůstalí zkolabovali přímo v notářské kanceláři (TV NOVA, Občanské judo, 4. června 2003 ve 22:20 hod. ). Každý z 27 provozovatelů krematorií v České republice byl tehdy povinen - podle již zrušeného ustanovení § 14 odst. 2 písm. g) zákona o pohřebnictví - předat proti písemnému potvrzení soudu příslušnému k projednání dědictví k dědickému řízení předměty nalezené mezi zpopelněnými lidskými ostatky, o nichž šlo zejména s přihlédnutím k listu o prohlídce zemřelého důvodně předpokládat, že jde o slitky z drahých kovů. K zabezpečení tohoto požadavku byl státem stanoven tzv. "zvláštní režim zpopelnění", zveřejněný na webových stránkách ministerstva pro místní rozvoj, zahrnující následující postup:
Je-li v listu o prohlídce mrtvého uvedeno, že má při sobě snímatelné nebo nesnímatelné předměty, o nichž lze důvodně předpokládat, že jsou z drahých kovů, je přejímající pracovník povinen fyzicky je porovnat s údaji uvedenými na listu o prohlídce mrtvého (výjimku tvoří případy, pokud krajský hygienik zakázal otevření rakve v rámci stanovení způsobu nakládání s lidskými pozůstatky podle § 5 odst. 6 zákona o pohřebnictví). Pokud jsou zjištěny nesrovnalosti, je dotyčný pracovník povinen mrtvého nepřevzít, nepotvrdí-li písemně zjištěný rozdíl osoba předávající lidské pozůstatky.
Po kontrole dle odst. 1 uloží pracovník rakev s lidskými pozůstatky v uzamčeném chladicím zařízení až do doby převzetí ke zpopelnění.
Při převzetí rakve z chladicího zařízení, jejím transportu ke kremační peci, vložení do pece a dále při hledání nemagnetických kovových slitků, o nichž lze předpokládat, že jsou z drahých kovů, jejich zaevidování a uložení musí být kromě pracovníka provádějícího zmíněné úkony po celou dobu přítomen druhý, dozorující pracovník určený provozovatelem krematoria.
Před zpopelněním pracovníci uvedení v předchozím odstavci zkontrolují snímatelné nebo nesnímatelné předměty z drahých kovů, dle zápisu z knihy příjmu, případně listu o prohlídce zemřelého (výjimku tvoří případy, pokud krajský hygienik zakázal otevření rakve v rámci stanovení způsobu nakládání s lidskými pozůstatky podle § 5 odst. 3 zákona o pohřebnictví). Při zjištění nesrovnalostí nesmí být zahájeno zpopelňování až do vyřešení celého případu.
Zpopelnění může být zahájeno, pokud kontrola proběhne bez závad, případně po vyřešení zjištěných nesrovnalostí.
Po zpopelnění musejí být odděleny nemagnetické kovové slitky, o nichž lze předpokládat, že jsou z drahých kovů.
Tyto slitky se blíže identifikují (váhově co nejpřesněji v gramech, nebo jiným způsobem, například fotograficky, popisem apod. ; vhodný způsob stanoví podle konkrétních podmínek a možností provozovatel krematoria), zaevidují a předají proti písemnému potvrzení místně příslušnému soudu pro pozůstalostní řízení.
Na základě stanoviska ministerstva spravedlnosti bylo nutno tyto slitky předávat osobně soudu příslušnému k projednání dědictví. Citované ustanovení § 14 odst. 2 písm. g) zákona o pohřebnictví včetně výše uvedeného postupu bylo zrušeno zákonem č. 64/2006 Sb., ke dni 1. května 2006. Judikatura rovněž dospěla k závěru, že za věc v právním smyslu nelze považovat ani umělou část lidského těla, pokud od těla nebyla oddělena. Jestliže však došlo k oddělení, a to třeba i přirozeným rozpadem těla po smrti nebo žehem, umělá část těla se věcí opět stává (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. září 1982, sp. zn. 11 Tz 42/82 [Rt 18/1983]).
Původním cílem ustanovení bylo zřejmě zamezit případnému nezákonnému obohacování zaměstnanců pohřebních služeb a krematorií. Praxe však ukázala, že provozovatelé krematorií nejsou schopni naplnit uloženou povinnost předat předměty nalezené mezi zpopelněnými lidskými pozůstatky, o nichž lze důvodně předpokládat, že jde o slitky z drahých kovů, příslušnému soudu k projednání dědictví. Bránily jim v tom soudy, které odmítaly slitky převzít k projednání v dědickém řízení s poukazem na ustanovení § 460 občanského zákoníku z roku 1964, podle něhož se dědictví nabývalo (a tedy i dědictví "vznikalo") smrtí zůstavitele. V té době jsou však zubní a jiné obdobné náhrady z drahých kovů neoddělitelnou součástí lidského těla, a nespadají tedy do dědického řízení. Z praktického hlediska je třeba upřesnit, že vyčištění nalezeného slitku je zpravidla přibližně stejně nákladné jako hodnota kovu tímto čištěním získané.
Vedle značné mediální atraktivity mnohých kauz je pro spory týkající se mrtvého lidského těla a s nimi spojeného práva na postmortální ochranu osobnosti příznačné i něco jiného, z právního hlediska mnohem zásadnějšího. Tělesnost člověka je integrální součástí lidské osoby. Společným jmenovatelem právního zajištění piety je respekt k obecné lidské podstatě, a to v obou směrech: jak ve vztahu k lidským pozůstatkům a ostatkům jako věci posvátné, tak ve vztahu k vypraviteli pohřbu nebo nájemníkovi hrobového místa jako osobě pozůstalé.
Pieta vůči zemřelému není jasnou normou. Jedná se spíše o lidský postoj, který zaujímají pozůstalí a veřejnost vůči památce zemřelého. Pevné nebo dokonce právní normy z něj nelze odvodit, a tak jsou pravidla rámující pohřebnictví nepoddajná a vědecké pokusy o jejich teoretické uchopení a diskuze o nich z různých důvodů komplikované. Pojem "pieta" je tak široký, že se nehodí k vyčerpávající definici. Přes spojení se slovesem piare (usmířit, očistit poskvrnění, zažehnat špatné znamení) starořímská pietas znamenala svědomité dodržování obřadů, ale také úctu k tradičním vztahům mezi lidmi nebo přesvědčení, že mrtví mají něco, co mohou naučit živé, kteří by bez toho byli ztraceni (mortuis vivos docent). Provozovat archeologii znamená vykopávat mrtvé, aby se v nich nalezlo něco, co je pro nás důležité a o čem nevíme nic bližšího, protože to bylo zasypáno.
Po představě, že zemřelý umíral pokojně a zemřel důstojně, se jeví jako zásadní zacházení s jeho pozůstatky a ostatky. Říkáme, že dělat s mrtvým lidským tělem to, co by bylo považováno za života za ohavnost, odporuje zásadám piety a dotýká se důstojnosti zemřelého. Na okraj můžeme poznamenat, že Ustavní soud dosud nepředstavil svůj test náboženské neutrality aktu veřejné moci (intenzitu požadavku státu na sekulární účel pietního aktu, míru významu faktických důsledků porušení piety). Absence výsledků tohoto testu neumožňují komplexní hodnocení české judikatury, které je možné v dlouhotrvajících demokraciích. Zákony jsou z tohoto důvodu protkány deklaratorními normami vyjadřujícími ideální nebo alespoň žádoucí stav.
Nikdo zřejmě nebude pochybovat o tom, že vývoj právní úpravy pojmu "mrtvé lidské tělo" se v moderních právních dějinách odvíjí od vývoje jiného právního pojmu, a tím je "lidská důstojnost" nebo "úcta k lidskému tělu". Ustanovení § 92 odst. 1 občanského zákoníku výslovně stanoví, že: ". lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. " Člověk jako žijící osoba je normálně vybaven racionálním vědomím, sebevědomím a lidským tělem. Proto se dosud s nesjednáním pohřbu blízkými osobami zemřelému, nebo s odmítnutím bezodkladné prohlídky těla zemřelého lékařem, setkáváme velmi zřídka. Zákon o pohřebnictví přitom vychází z toho, že je možné, aby člověk zůstal nevšímavým k zemřelému tělu, a proto, pokud již někdo oznámil nález mrtvého lidského těla lékaři, pak člověk nemá žádnou další zákonnou povinnost (pohřbívací nebo rozhodovací: například souhlasit s darováním těla zemřelého pro vědu a výzkum podle přání zemřelého). Poskytnutí první pomoci živému člověku vymahatelné podle trestního zákona musí směřovat k tomu, aby ohrožená osoba nezemřela, nikoli aby po své smrti nebyla zhanobená nebo nedůstojně uložená. Povinnost lékaře prohlédnout tělo zemřelého vyplývá z povahy jeho zaměstnání. Tuto pomoc musí lékař poskytnout i tehdy, pokud by hrozilo nebezpečí i pro jeho život, tedy i v případě, že by se mohl nakazit nějakou přenosnou chorobou. Lékař by totiž z povahy svého povolání měl vědět, jak se před nákazou chránit, proto není jeho povinnost prohlédnout tělo zemřelého vyloučena ani v tomto případě.
Požadavek důstojného zacházení s mrtvým lidským tělem, slušného pohřbu a hrobu není problém, který by měli řešit zákonodárci, ale faktor, který významně přispívá k veřejné diskuzi. Někteří jsou toho názoru, že tato otázka má být umlčena nebo vykázána do čistě soukromé sféry. Jiní tvrdí, že by se mělo upustil od veřejné oslavy smrti, jako jsou například státní či církevní pohřby nebo Památka zesnulých, se sporným přesvědčením, že by snad mohly nějak urážet stoupence jiného či žádného náboženství. Z tohoto důvodu zákonodárce v roce 2017 zmocnil ministerstvo pro místní rozvoj, aby vydalo vyhlášku stanovující parametry slušného pohřbu, které by platily nejen pro zaměstnavatele v případě úmrtí při výkonu zaměstnání, jak to historicky upravuje zákoník práce, ale pro všechny, kterým se slušného pohřbení nedostalo od dědiců, blízkých nebo místní komunity. Mezi konkrétní požadavky slušného pohřbení podle vyhlášky ministerstva pro místní rozvoj č. 277/2017 Sb., o postupu obce při zajištění slušného pohřbení, patří zejména vypravení pohřbu dle přání zemřelého nebo minimálně dle místních zvyklostí. Dále nelze upustit od úpravy lidských pozůstatků (umývání, holení, stříhání a kosmetické úpravy), oblečení alespoň do rubáše, ideálně z přírodních materiálů, a uložení těla zemřelého do konečné rakve dle technické normy ČSN č. 49 3160 Rakve. Pohřbívání bez rakve, hodně diskutované v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v roce 2017 při projednávání vládního návrhu novely zákona o pohřebnictví, sice neodpovídá místním zvyklostem v České republice, ale bývá zdůvodněno náboženským přesvědčením. Podle muslimské víry se už v hrobě odehrává jakási předzvěst budoucího soudu, nazývaná andělský výslech. Pokud je pohřbený zbožný, hrob se mu následně pohodlně rozšíří. Odpovídá tomu i podoba muslimských hrobů, kdy je zemřelý v zemi umístěn do bočního výklenku v hrobové šachtě, který se po příchodu andělů stává dostatečně vysoký, aby si zde zemřelý mohl sednout a vzdorovat výslechu. Rakev by mu jen překážela.
Nekoná-li se pohřbení v den úmrtí, musí být rakev s tělem zemřelého následně umístěna v chladicím zařízení, od osmého dne po oznámení (zjištění) úmrtí pak v mrazicím zařízení při dodržení zákonem stanovené teploty obou zařízení. Minimalizováno by mělo být také ukládání těl v transportních vacích do konečných rakví. Přeprava rakve provozovatelem pohřební služby je možná jen v pohřebním vozidle evidovaném v registru vozidel. Pohřební služba nesmí neoprávněně účtovat vypraviteli pohřbu přepravu na pitvu a z pitvy do místa pohřbení nebo náklady na přechodné uložení do 48 hodin po pitvě. Následné pohřbení do země musí být realizováno v konečné rakvi do hrobu nebo do hrobky na řádně provozovaném veřejném pohřebišti s dokladem o pohřbení. Po zpopelnění musí být popel uložen do pevně uzavíratelné umy s označením, ta musí být uložena do řádného úložiště uren, hrobu nebo hrobky, případně může být popel rozptýlen či proveden vsyp, vše s nezbytným dokladem o uložení zpopelněných ostatků.
Jazyk práva sám o sobě nevyřeší úplně každý morální problém, před který nás staví mrtvé lidské tělo. Negativní morální preskripce, jakkoli je někdy důležitá, nenahradí vizi morálního dobra. Fenomén právního vymezení mrtvého lidského těla je výrazem určitého chápání lidského života v jeho křehkosti a ohroženosti, a obsahuje vždy implicitní či explicitní "antropologická východiska". Poslušnost zákonů per se je pochybné morální dobro a nemusí vést ke zvýšení skutečné úcty k mrtvým lidským tělům. Musíme si uvědomit, že při každém výkladu zákona o nakládání s mrtvým lidským tělem hraje nezanedbatelnou roli předsudek k náboženskému přesvědčení či zkušenosti.
Veřejné právo upravuje mrtvé lidské tělo jako ohnisko zdravotních, sociálních, živnostenských a charitativních služeb, na druhé straně soukromé právo chápe mrtvé lidské tělo jako objekt služby konkrétnímu člověku, který zemřel. Obojí nedokáže zajistit to nejlepší, ale dokáže zabránit nejhoršímu. Soukromé právo je zaměřeno na tělo zemřelého, které bylo kdysi sociologicky zasazeno do nějaké role, bylo členem nějaké skupiny, rodiny, která nyní rozhoduje za zemřelého a chrání jeho osobnost. Veřejnou službu konkrétnímu mrtvému jedinci v jeho potřebě být slušně pohřben, která má institucionální charakter, můžeme označit za pohřbívací povinnost obce. Tyto oba typy služeb se odehrávají v sociálním prostoru, a přesto se od sebe navzájem liší. Vztah k zemřelému klientovi v rámci poskytování veřejných služeb je vztah zprostředkovaný institucí. Vztah k zemřelému bližnímu je naproti tomu vztah bezprostřední: služba spočívá v gestu milosrdenství, které ho nepodmíněně vnímá a respektuje v jeho konkrétním úmrtí. Tato služba ve smyslu bezprostřední pomoci druhému a zbavená vší funkcionality je i konečným cílem služeb veřejných, ačkoli jejich pomoc podléhá ze své podstaty nutnostem ekonomického a institucionálního fungování. Obě formy služeb jsou na sebe navzájem odkázány a podmiňují se: Perspektiva a nevyhnutelnost smrti funguje jako korektiv výhradně institucionálního jednání a instituce veřejných služeb propůjčuje bezprostřední službě zemřelému stálost a trvanlivost, transformuje pietu, důstojnost a úctu k tělu zemřelému do formy slušnosti a spravedlnosti. Za zlé nakládání s mrtvým tělem považuje právo veřejné i soukromé každý čin, který by se za takový považoval i na živém člověku.
Zásada, že tělo zemřelého člověka není věcí v právním smyslu, se v praxi nemůže uplatňovat absolutně. V České republice dnes existují tři základní právní režimy, do kterých se tělo může dostat po smrti jedince, kterému přináleželo. Zaprvé může posloužit jako zdroj orgánů a tkání pro účely transplantací, zadruhé může sloužit pro lékařské potřeby a zatřetí bude zpopelněno nebo pohřbeno na pohřebišti. Naskýtá se otázka, proč se stala výstava lidských exponátů v České republice natolik společensky žádanou, že ustoupila práva jednotlivce a dotčené části veřejnosti. Thanatopraxe je metoda, nikoli tvůrčí akt, plastinace mrtvých lidských těl je spíše výrobní proces než umění. Na druhé straně, kdyby měla být exhibice těla zemřelého bez rakve a rubáše vědecky legitimní, nemohlo by být tělo svévolně obarvené a zbavené posmrtných změn vyvolaných hnilobnými bakteriemi nebo hmyzem. Díky opakovaným komerčním výstavám lidských pozůstatků v ČR se ukazuje lacuna iuris trestního řádu, totiž absence právního předpisu upravujícího trestně právní ochranu dosud nepohřbených lidských pozůstatků uložených mimo pohřebiště, tj. Ve zdravotnických zařízeních, prosekturách, provozovnách pohřebních služeb a veřejných či soukromých objektech. Plastinovaní mrtví byli také kdysi živí lidé, kteří měli rodinu a přátele, a teď jsou najednou napuštění silikonem na podstavci pro pohled očí široké veřejnosti. To je právně i eticky dost pochybné, dokonce i kdyby dotyční před smrtí souhlasili s takovým použitím své tělesné schránky. Komerční zájem a reklamní propaganda jsou však příliš citlivé na to, aby se vzdaly touhy zalíbit se lidem a získávat si je.
Zejména ve zdravotnictví a pohřebnictví nesmí být dotčena důstojnost zemřelého, ohroženo veřejné zdraví a pořádek ani mravní cítění pozůstalých a veřejnosti. Ochota vnímat druhého jako jedinečnou osobu, vůči které máme morální povinnosti i po její smrti, je jedna z věcí, která je pro fungování soužití mezi lidmi ve státě podstatná. Klíčové jsou soudní orgány a veřejný dohled na zdravotní i pohřební služby, požadavky na odbornou způsobilost sanitám, lékařů i podnikatelů, úroveň vzdělávacích institucí v celoživotním učení, obsah a rozsah rekvalifikačních programů v odborné specializované přípravě a motivace ke zvýšení profesní kvalifikace.
Neoprávněné zásahy do lidských pozůstatků a piety jsou všeobecně, i vzhledem ke zvláštní právní povaze mrtvého lidského těla, vnímány jako společensky škodlivé. Zásada trestněprávní ochrany piety neslouží mrtvým, ale živým osobám. Požadavek důstojného zacházení s lidskými pozůstatky je zárukou jistoty, že po smrti bude s každým tělem a jeho částmi nakládáno s úctou. Legislativci a soudy měli v českých zemích minimálně 250 let na to, aby - bez ohledu na malý zájem společnosti o blaho svých členů v době žití - při smrti nařídili mrtvému lidskému tělu projevovat úctu, pietu a důstojnost, které by zemřelý možná raději pocítil poněkud dříve (za svého života). Mrtvé tělo právě narozeného dítěte je vnímáno odlišně, a to nejen příbuznými, jako jakýsi patos lidských aspirací.
Řada speciálních předpisů upravovala místa pro pohřbívání, později pro zpopelňování včetně regulace těch skupin osob, které měly povinnost pohřbívání a zpopelňování provádět. Civilněprávní i trestněprávní zajištění ochrany mrtvého lidského těla prostřednictvím jeho přechodného "vlastnění" určitou skupinou osob nebyla založena na principu vlastnictví, nýbrž na těchto výše uvedených povinnostech. Vlastnictví není po celou dobu vývoje právní úpravy mrtvého lidského těla řešeno; držení a použití mrtvého lidského těla je omezeno na malou skupinu osob a jejich zmocněnce, kteří sami podléhají časovým omezením a trestním sankcím za zneužití.
CAMPBELL-TIECH, A., A corpse in law. In: British Journal of Haematology 117, s. 809., (2002); ČAČÍK, M. B., Změny v kanonizačním procesu po roce 1983, in: Revue církevního práva 71-2, s. 81. (2018); DVOŘÁK, J., FIALA, J" ŠVESTKA, J" ZUKLÍNOVÁ, M" a kol., Občanský zákoník. Komentář. Svazek I, Praha. (2014); DVOŘÁKOVÁ, M" Vývoj právní úpravy pohřebnictví, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra dějin státu a práva, nepublikovaná diplomová práce. Brno. (2017); GIRARD, P. F. (ed. ), Textes de droit romain, s. 12. Paris, Rousseau. (1923); KNAP, V., ŠVESTKA, J., Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. Praha. (1989); KOTRLÝ, T., K proměnám postavení hrobníka. In: Český lid, roč. 95, s. 273. (2008); KOTRLÝ, T., Tělo bez duše, rakve a ru- báše [online]. 2. 11. 2009 [cit. 2018-06-31). Dostupnéhttp://jinepravo. blogspot. com/2009/ll/tomas-kotrly-telo-bez-duse-rakve-rubase. html; KOTRLÝ, T., Právně-pastorační aspekty pohřbívání (Legal nad Pastorál Aspects of Burial). In: Studia Theologica, roč. 13, č. 1, s. 122. (2011); LAVICKÝ a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. Praha. (2014); MOUČKOVÁ, K" Konfesně-právní prvek v úpravě pohřebnictví v českých zemích ve 20. století, Diplomová práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Praha. (2007); ONDRÚŠ, M., Soukromoprávní ochrana piety zemeřelého. Praha. (2019); PAULY, J. K., Pohřební právo náboženských společností v Rakousku po stránce státního zákonodárství: ceny štolového patentu kdysi a dnes. Praha. (1917); PROKEŠ, L., Posmrtné změny a jejich význam při interpretaci pohřebního ritu (ke vztahu mezi archeologií a forenzními vědami), Archaeologia mediaevalis Mora- vica et Silesiana. Supplementum 1., ÚAM FF MU. Brno. (2007); RICCOBONO, S. (ed. ), Leges duodecim tabularum. In: Fontes Juris Romani Ante Justiniani 1. (1941), s. 66, reprint Florence. (1968); ROUČEK, F" SEDLÁČEK, J. a kol., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl druhý, (§ 285 až 530). Praha. (1935); ŠÁMAL, P" PÚRY, F" RIZMAN, S., KRATOCHVÍL, V. A kol., Komentář k trestnímu zákoníku. Praha. (2009); ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. a kol., Zdravotnické právo. Praha. (2016).