O tom, jak máme pohřbít rodinného příslušníka a jaký mu vybrat hrob, nás budou přesvědčovat členové naší rodiny a známí, reklamy a plakáty, ale nás teď zajímá jednodušší otázka: Má pohřeb a hrob vůbec nějaký smysl? Jít do pohřební služby, anebo zůstat doma? Nepohřbít příbuzného za komunistů vyžadovalo kus odvahy, dnes je to zase jen věc volby. Sociální pohřby místního národního výboru se týkaly jen lidí bezejmenných, které se navzdory pátrání Veřejné bezpečnosti (nebo díky StB?!) nepodařilo identifikovat, nebo opuštěných cizinců. Podle čeho se rozhodnout dnes? Jsou nějaké důvody pro, a nějaké proti? Začněme námitkami; je jich víc a jsou určitě hmatatelnější.
"Pohřebnictví je byznys. " S tímto heslem už jeden politik nachytal dost důvěřivých voličů, a dostal se dokonce i do parlamentu. V pohřebnictví se byznys skutečně vyskytuje, zejména u těch provozovatelů pohřebních služeb, kteří to o něm říkají. Ať je to jak chce, pohřebnictví se nadáváním nezbavíme - a tak nezbývá než se pečlivě rozhlížet, kde je toho byznysu méně, a starat se, aby ho bylo co nejméně.
"Pohřebáci se přetvařují a okrádají pozůstalé. " Někteří zaměstnanci nebo živnostníci v pohřebnictví skutečně hrají na city, a když to jde, hledí se všelijak obohatit. Je sice pravda, že to nedělají jen pohřebáci, ale u nich je to ve chvíli nejtěžšího smutku nejméně vidět. Proč to dělají? Protože jim to projde. Když to občas někomu neprojde, začnou si všichni dávat pozor. Z toho je poučení. Pohřební službu, na kterou praskla nějaká nepoctivost, nedoporučovat, i kdyby šlo jen o přehmat a jediný omyl. Lidé, kteří nějakou nepoctivost skutečně odhalili a prokázali (nejenom napsali do novin), si zaslouží metál.
"Můj pohřeb nemůže zemřelému nijak pomoci. " Tady mají výhodu věřící lidé účastnící se náboženského života, kteří pohřeb chápou jako duchovní pomoc zemřelému. Zda pohřeb zemřelému skutečně pomůže, to se nikdy neví. Když je po pohřbu bez obřadu, už se ale chyba napravit dá velmi těžko. Je to, jako bychom mávali někomu na rozloučenou, zatímco vlak už je dávno za zatáčkou.
"Všechny pohřby jsou stejné, žádný se mi nelíbí. " Všechny občanské pohřby žehem jsou si skutečně podobné jako vejce vejci, ty církevní jak by smet. Když jsme si všichni až moc podobní, budou si podobné i ty kremace. Komu se žádná nelíbí, může zkusit tři věci: I. lépe se na krematoria podívat, jestli mezi nimi přece jen nějaký rozdíl není; když se dobře podívá, snad nějaký najde. Když nic nenašel, může II. vypravit pohřeb žehem svépomocí (kremační pec smí mít na svém pozemku každý) a pokusit se zpopelňování lidských pozůstatků změnit; čeští soukromí provozovatelé krematorií mají tak málo invence, že to není tak těžké: rozhoduje každá menší změna (zvětšit objem uren, nedrtit zpopelněné kosti, zmenšit kremační pece pro děti, zpopelňovat bez rakve, dovolit přístup rodiny k žárovišti apod.). Komu se ani toto nechce, což je pochopitelné, může III. sebrat pár přátel, zaopatřit tělo zemřelého doma, uložit jej v rubáši do rakve a přenést na ramenou společně do márnice na hřbitov a následující den uložit do předem vykopaného hrobu. Čtvrtá možnost je, pravda, nepohřbít vůbec a darovat tělo zemřelého nezištně anatomickému ústavu.
"Co z toho, když vypravím pohřeb?" Tady je odpověď jednoduchá: nic. Nanejvýš mile překvapím někoho z široké rodiny. Urnu budu moci mít doma. "Co se mi stane, když pohřeb nevypravím?" Zase nic. Ušetřím čas, a nebudu-li dědicem, i peníze. Obecní úřad mi oznámí číslo hrobového místa, kam na Dušičky půjdu uctít památku. Tak proč vůbec lidé pohřby vypravují? - A to je teprve ta správná otázka. Na tom, že lidé se nepostarají o pohřeb cizího člověka, o jehož úmrtí neví, vůbec nic divného není. Ví-li však o úmrtí jako jedni z prvních, již jsou osobami, které pohřeb zajistit můžou. Jenže nic z toho nekouká a na druhé straně ani nic nehrozí, takže zůstanou doma. "Co tě nepálí, nehas. Ať se z rodiny stará někdo jiný. Nakonec vždy pohřbí úřad. " Ale proč se nakonec někdo blízký jako vypravitel pohřbu najde - a bývá jich dokonce většina?
Někteří organizují pohřeb možná jen ze zvyku, že se to tak od pradávna dělá, někteří ale jistě proto, že si ještě pamatují, jak sami byli na pohřbu někoho blízkého. Tenkrát si říkali, kdybych si tak já mohl vybrat pohřební službu, krematorium a hrob, takto bych to určitě nechtěl. A tak se teď snaží, dobře se dívají, pamatují si, co kdo nabídl a za kolik - a pak si vyberou. I jim se může stát, že se spletli, ale jsou schopni pohřeb a hrob reklamovat. Nenechají se splést reklamou a nízkou cenou, neskočí na sliby a nedají se vystrašit, protože vědí svoje. Ví, co si zemřelý za svého života přál a jak mu jeho poslední vůli splnit. I kdyby to mělo být bez profesionální pohřební služby a krematoria. A když je takových lidí víc, i pohřebáci, spalovači, hrobníci, rakváři a kameníci to pocítí - a začnou si dávat pozor. Jde to pomalu, hrozně pomalu, ale věřte, že na celém světě nikdo nic lepšího nevymyslel.
Ani Ježíš Kristus nebyl zrovna dobrým příkladem pro vypravitele pohřbu. Vzkřísil jednu holčičku - ta ještě ani nevystydla, jednoho mladíka - ten už byl studený, a posledního Lazara, který už zaváněl. Lazar byl už dokonce pohřbený, čtvrtý den se rozkládal v hrobce, takže ani velekněží si nedovolili popřít Lazarovo vzkříšení.
Někteří vypravují pohřby možná proto, že měli dědečka legionáře nebo vojáka v odboji, že si někdo v rodině odseděl pár let v nějakém koncentráku jen proto, že chtěl, aby i u nás byli lidi slušně a svobodně podle své víry pohřbíváni, a nikoli házeni do hromadných šachet. Takoví lidé se možná sami pohřbu po své smrti nedočkali, ale jejich přátelé a příbuzní vědí, že by se dědeček v hrobové jámě obracel, kdyby se dozvěděl, že sami nechtějí mít pohřeb alespoň s malým smutečním obřadem.
Pohřbívají lidé, kteří vědí, že člověk musí žít ve společnosti i po své smrti a že je velký rozdíl, v jaké. Že zemřelý musí být pohřben, i když byl lotr, zločinec nebo terorista, a je velký rozdíl, jak. Že na tom, v jakém stavu je pohřebnictví, s jakým zákonem a technickými normami, opravdu záleží. Jak chceme být sami pohřbeni nebo vzpomínáni, nezaleží nikdy jen na nás samotných, ale také na tom, jak bude řízeno pohřebnictví a stát. Jestli bude spíš normální, že se lže a podplácí, anebo naopak, že se na druhé mohu spolehnout. Jestli budeme těm schopnějším pohřebním službám hlavně závidět, anebo s nimi čestně soutěžit a spolupracovat. Jistě, to všechno "dělají lidé", ale regulace pohřebnictví může jednomu i druhému náramně pomoci. Stát ani vláda nemůžou pracovníky v pohřebnictví předělat, ale všichni se můžou hodně přičinit o to, zda se lidé budou spíše stydět za to, že podvádějí, anebo za to, že jsou poctiví.
Kdo zůstal při pohřbu doma, říká tím několik věcí. Předně to, že za něj má pohřbívat někdo jiný - a ten se vždycky najde. Jak říkal stoický řecký filosof Lúkianos ze Samosaty (2. století) - nač se zabývat tím, kdo a jak mě pohřbí, když zápach mě pohřbí? Za druhé to, že mu na nějakém čtvtrém přikázání Desatera nebo na občanské svobodě moc nezaleží; když je takových lidí hodně, dřív nebo později o ni přijdou. Provozovatelé pohřebních služeb se tím nestanou lepší, ale nás už se pak na nic ptát nebudou. Máte, co jste chtěli. I to si totiž můžeme dovolit. Za třetí vzkazuje pozůstalým, že si s ním nemusejí lámat hlavu: ať truchlí, jak truchlí, on neřekne ani slovo, vůbec si toho nevšimne. Myslíte, že to pak bude s krematorii a hřbitovy lepší? Proč by se v pohřebnictví mělo něco měnit a zlepšovat, když mně a tobě na tom vůbec, ale ani trochu nezáleží? A když to nebude lepší s pohřebnictvím, může to být lepší třeba s hospodářstvím, kulturou, náboženstvím nebo se životním prostředím?
© 2000-2017 by Dashöfer Holding, Ltd. A VERLAG DASHÖFER, nakladatelství, spol. s r. o.
e-mail: info@pohrebnictvi-zakon.cz