Pohřbívání v kostele*

Tomáš Kotrlý
Revue pro církevní právo, č. 3/2007, s. 232-250.
spcp.prf.cuni.cz/30-41/38-obsah.htm

Vzácné obrazy, sochy, malby, architekturu, liturgické předměty - to vše nám v českých a moravských kostelech chrání církev ve spolupráci s památkáři. Dohled nad tím, co zazní v posvátné budově určené pro veřejnou bohoslužbu je také bedlivě zachován.1 K vnitřním církevním záležitostem je však nutné počítat i zřizování a provozování hrobových míst uvnitř kostelů, kaplí a klášterů (ambity, rajské dvory, kapitulní síně).

V rámci této mimořádné funkce sakrálního objektu římskokatolické církve je dost nesnadné zůstat lhostejný k současné obnově pohřbívání v šlechtických hrobkách. Jak dále ukážeme, vnitřní předpisy některých řeholních a nekřesťanských náboženských společností ani neumožňují ukládání lidských pozůstatků na veřejném pohřebišti.

Cílem příspěvku je nahlédnout do těsného vztahu mezi náboženskými a čistě profánními důvody pohřbívání v kostelech. Jde o otázku, zda sekulární české zákonodárství nestojí v cestě schválení požadovanému vnitřními církevními předpisy, tj. zda dnešní zákonodárství takové schválení nezakazuje, nebo zda ho nepovažuje za nutné.

1. Právo pohřebišť

Od roku 2002 stát umožnil registrovaným církvím a náboženským společnostem obnovit správu nad vlastními hřbitovy (jejich podíl na celkovém počtu všech pohřebišť v ČR dosahuje více než 33%). Nově do této služby ve veřejném zájmu stát neumožnil vstoupit všem právnickým osobám. Příslušná biskupská krypta v sídelním kostele, která nás v této souvislosti zajímá, může být provozována jako neveřejné pohřebiště pouze církví. České zákonodárství schválení k pohřbení zemřelého uvnitř kostela od církve požaduje, i když by ho podle církevních předpisů v případě zemřelého diecézního biskupa vůbec nebylo třeba2.

Sekulární právo pohřebišť, resp. hřbitovní právo3, vychází z postojů českých intelektuálů propagujících kremaci v meziválečném období a z ruského modelu, který k nám byl přenesen v období komunistické vlády a postupně se rozšířil. Stalo se tak na základě zákona č. 4/1952 Sb., nařízením ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., kdy se z propůjčení místa na hřbitově stala služba poskytovaná místním národním výborem, obdobná službám poskytovaným jinými obecně prospěšnými zařízeními jako parkoviště, tržiště, tábořiště, koupaliště, pod který se zařadily vedle hřbitovů i krematoria, urnové háje, kolumbária a rozptylové loučky.

V České republice dnes existují tři základní právní režimy, do kterých se tělo může dostat po smrti jedince, kterému přináleželo. Zaprvé může posloužit jako zdroj orgánů a tkání pro účely transplantací, zadruhé může sloužit pro lékařské potřeby4 a zatřetí bude zpopelněno nebo pohřbeno na pohřebišti.

Důležitým pramenem českého sekulárního práva k pohřbení v kostele je zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (dále jen "ZP"), který porušil tradici jediného právního předpisu shrnujícího veškerou úpravu veřejnoprávních vztahů vznikajících v důsledku smrti, když problematiku zdravotních výkonů po smrti pacienta ponechal v první části dosud platné vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí. Lidské pozůstatky nelze pohřbít mimo pohřebiště, tj. mimo prostor výlučně určený k pohřbívání5, za žádných okolností. Tato zásada pietní ochrany osobnosti6, toto sekulární přiřazení důstojnosti lidské osobě, nachází hlubší zdůvodnění z teologické perspektivy.

1.1 Pietní ochrana zemřelého

Právní zárukou pietní ochrany zemřelého v kostele je úkon, na jehož základě dochází k uložení lidských pozůstatků do kostelní hrobky. V daném případě nelze uplatnit ustanovení o nájmu hrobového místa7,neboť jde o vztah tzv. na věčné časy, tj. na dobu trvání "hřbitova" - kostela. Církevní komunita se před pohřbením svého člena pod dlažbou kostela schází ke slavení pohřební mše nebo k nesvátostným liturgickým aktům, které jsou spojeny s udílením některých svátostin.

Nejčastějším označením hrobu uvnitř kostelů jsou kamenné desky, tzv. náhrobníky8, které jsou součástí mediální inscenace smrti a pohřbu, stejně jako castrum doloris, epitaf, epicedium či pamětní mince9. V tomto smyslu mají hroby v kostelech výrazně reprezentativní funkci vztahující se k osobě zesnulého, rodu i instituci, již představoval. Kardinál Josef Ratzinger vnímal křesťanské pohřbení do krypty kostela jako akt setby, během kterého "ukládáme lidské pozůstatky do země jako semeno nesmrtelnosti"10.

Pohřeb jako obřad není předmětem ZP, nelze jej však důstojně provést ani v kostele, pokud lidské pozůstatky budou zaměněny11, nebo zlikvidovány jako biologický odpad. Pietní ochrana osobnosti se nevztahuje na nakládání s odebranými částmi těla, včetně pevných implantátů, nebo s potraceným plodem. Drtivou většinou sněmovna v roce 2001 novelou zrušila povinnost pohřbívat lidské plody po potratu12, kterou obsahoval tehdy schválený zákon o pohřebnictví13.

U sekulární zásady pietní ochrany zemřelého je vhodné poznamenat, že její použití je natolik závislé na situačním kontextu, že zde lze směle mluvit o příkladu právního kontextualismu jako druhu právního myšlení vůbec14. Stojíme před paradoxem: racionální zdůvodnění posmrtné ochrany mrtvého lidského těla jsou nezbytná, ale zároveň nezajistí, aby se na nich lidé shodli. Právo na důstojné pohřbení a hrobové místo občanská společnost neuděluje, nýbrž uznává, a potvrzuje jako obecně platné. Občanský pietní akt, toto laicizované minimum původně náboženské víry, se v České republice zásadně zaměnil s tzv. pohřbem bez obřadu, tj. se zpopelněním lidských pozůstatků v krematoriu bez pronajmutí obřadní síně s anonymním smísením popela z nevyzvednutých uren15.

1.2. Rizika pohřbení na veřejném pohřebišti

Daniel Feranc vyzývá v Teologických textech studenty katolické teologie Univerzity Karlovy, aby v průběhu svého studia navštívili hrob vysokoškolského profesora Jana Nepomuka Ehrlicha, a zároveň dodává "mé hledání [jeho hrobu na Vyšehradském hřbitově] by trvalo ještě dlouho, navštívil jsem však […] odborníka."16 Autor tím dokládá známou skutečnost, že na veřejných pohřebištích nenajdeme hroby svých předků snadno - a nemusí jít o hrobová místa starší sto let. ZP v § 25, odst. 9, stanoví, že pokud nájemce po skončení nájmu neodstraní hrobová zařízení včetně urny, postupuje provozovatel pohřebiště podle § 20 písm. g) bodů 4 a 5 obdobně: bude s nimi naloženo jako s věcmi opuštěnými. Lidské ostatky z opuštěných hrobů na obecních hřbitovech v ČR se stále častěji neukládají do jamky pod jeho dno, ale exhumují se a uloží do společného hrobu17. Provozovatel pohřebiště často provádí na opuštěném hrobovém místě exhumaci kostí zesnulých i za účelem jejich kremace. Zpopelnění exhumovaných lidských ostatků je pro správu každého z 27 českých krematorií vítaným finančním příspěvkem, protože cena takového zpopelnění, narozdíl od ceny za zpopelnění lidských pozůstatků, je smluvní a nespadá pod regulaci cen Ministerstva financí18.

Mezi podáními, jimiž se na veřejného ochránce práv lidé obracejí, se vyskytují ta, jež se dotýkají užívání hrobových míst19. V některých případech se český ombudsman setkává s tím, že po smrti nájemce hrobového místa a vlastníka hrobového zařízení není důsledně projednáno dědictví po zůstaviteli. Místo posledního odpočinku se ruší také na žádost nájemců. Předseda Společnosti přátel žehu se v této souvislosti vyjádřil o tom, jak se jeho společnost snaží podporovat všechny exhumace předků svých členů za účelem následného zpopelnění v krematoriu. "Hroby i hrobky našich členů mohou sloužit jako podzemní kolumbária."20

2. Neveřejné pohřebiště v kostele

Na Ministerstvu pro místní rozvoj (MMR), které je od roku 2000 ústředním orgánem státní správy v oblasti pohřebnictví21, proběhlo v červnu 2007 vnitřní připomínkové řízení iniciované písemnou žádostí odboru církví Ministerstva kultury. Šlo o tvorbu návrhu oficiální odpovědi veřejné správy na dotaz Studentské iniciativy za záchranu kostela sv. Michaela Archanděla na Starém Městě v Praze na otázku, zda může být kostel neveřejným pohřebištěm22. Podle stanoviska odboru legislativně právního MMR ze dne 29. června 2007, které se odvolává na blíže nespecifikovaný kanonický zákaz pohřbívání v kostelech, krypty v kostele sv. Michaela Archanděla na Starém Městě v Praze, v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha23 a v kostele Všech svatých na Pražském hradě, nejsou neveřejnými pohřebišti. Nesplňují podle ministerských právníků jeho znaky stanovené v § 3 ZP. Nový výraz "neveřejné pohřebiště v kostele" se tímto výkladem stal do jisté míry neurčitý.

V ustanovení § 3, mimo vymezení základních pojmů, zákon o pohřebnictví přejímá kanonickou normu24. Také díky židovské náboženské společnosti, na jejíž hřbitovy se vztahovalo jedno z ustanovení přemyslovských privilegií již z roku 1255, se ukázala lacuna iuris před vydáním ZP, totiž absence právního předpisu, upravujícího institut neveřejného pohřebiště. Zřizování a provozování hrobových míst v kostelech je tímto ustanovením upraveno všeobecně; v jednotlivostech, ať již jsou tato místa omezena na osobu toho, kdo je zřídil, nebo jsou-li rodinnými hroby25 naopak předpokládá existenci příslušných církevních předpisů a vlastního řádu pohřebiště. Kostelní kryptu lze zřídit výhradně na návrh registrované církve na pozemku v jejím vlastnictví.

Z dílčích závěrů probíhajícího výzkumu Katedry pastorálních oborů Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (od roku 2004) vyplývá, že z celkového počtu 5799 pohřebišť v ČR je nezrušených neveřejných pohřebišť 125, nepočítáme-li 397 hřbitovů židovských26. Vysoký počet a různorodost neveřejných hřbitovů vyjadřuje nejlépe charakter české religiózní krajiny27. Sakralizace krajiny se mj. také projevuje zatím ještě malou výstavbou nových pohřebišť, nebo přeměnou odsvěcených kostelů a kaplí na stavby výhradně k pohřebním a hřbitovním účelům28. Díky spolupráci krajských úřadů přibývají v databázi neveřejných pohřebišť údaje o provozovaných kolumbárijních zdech ve sborových budovách církve čs. husitské a v přilehlých stavbách evangelických chrámů29.

2.1 Řád neveřejného pohřebiště v kostele

Nositelem hřbitovního práva je uvnitř kostela dotyčná církev, jíž také přísluší schválení a vyhlášení řádu neveřejného pohřebiště. Dozor nad touto činností církve a náboženské společnosti vykonává podle § 28 ZP územně příslušný krajský úřad, který rovněž vymáhá splnění uložených povinností.

Pro neveřejná pohřebiště platí obdobně jako pro veřejná, že dno hrobu musí ležet nejméně 0,5 m nad hladinou podzemní vody (další podmínky viz § 22 odst. 1 až 5 ZP), neuplatní se 0,3 m boční vzdálenost mezi hroby a dále se uplatní případy vedoucí k zákazu pohřbívání. Na neveřejná pohřebiště se nevztahuje § 22 odst. 6 ZP, tj. pokud jsou lidské ostatky uloženy v kostelní hrobce, je vždy k jejich přemístění, přestože nemá být rakev otevřena, třeba souhlasu krajské hygienické stanice.

Dále v případě pohřbení lidských pozůstatků člověka zemřelého v cizině bude nutno dbát Mezinárodního ujednání o přepravě mrtvol30 (nutnost doložit provozovateli neveřejného pohřebiště - faráři tzv. umrlčí pas, tj. průvodní list k přepravě lidských pozůstatků). Lze doporučit i dodržení české technické normy pro pohřební služby. Jde o první evropskou technickou normu pro pohřebnictví zpracovanou Evropskou komisí pro normalizaci CEN31. Upravuje povinnost používat kovové vložky v rakvi během převozu, a je nutno dodržovat i legislativu cizí země, z které je převoz realizován.

Poněvadž české zákonodárství nepředpisuje žádná určitá pravidla pro publikaci řádu neveřejného pohřebiště, postačí, je-li uveřejněn na vývěsce kostela, nebo přímo před kostelní kryptou. V případě nutnosti uzavřít neveřejné pohřebiště je vhodné umístit v kostele na viditelném místě oznámení o uzavření hrobky.

Řád neveřejného pohřebiště v kostele by měl např. stanovit, že kolumbárijní zdi32 nemají být budovány uvnitř budovy kostela, ale ve stavbách k němu přilehlých, např. v portiku, krytých sloupových halách, průchodu, rampě, lávce či podél cest a chodníků okolo kostela33. Dále by měl upravit, za jakých podmínek je povoleno exhumovat lidské ostatky a stanovit výši pokuty za jejich nesplnění34.

2.2 Aplikace kanonického práva

Pohřbívání na hřbitovech nebylo nikdy podřízeno tak podrobné reglementaci jako pohřbívání v kostelech, o které byl zájem především, zatímco hřbitovy byly určené běžným věřícím. Graciánův Dekret obsahoval dva kánony týkající se pohřbívání v kostelech. Přebíral kánon třetího nepravého Nantského koncilu (658)35 a kánon 52 Mayenského koncilu (813)36. První z těchto dvou kánonů nevzbudil pozornost vykladatelů. Byl to pouze výklad slov fideles laici pocházející z Mayenského koncilu, který vybízel ke kontroverzi. Podle Huguccia fideles laici neoznačuje pouze pokřtěné laiky, kteří jsou díky této svátosti s církví spojeni, ale toto spojení označuje také ty laiky, kteří se stali díky svým kvalitám příkladem pro budování církve: ti, kteří zemřeli v závoji svatosti a velebeni zázraky37. Tento názor však nesdílí Johannes Teutonicus, který ve své Glose cituje Huguccia, aby ho popřel a prohlašuje, že zastává názor těch, kteří tvrdí, že laici fideles označuje všechny křesťany zemřelé ve shodě s církví38. Byl to nicméně názor Huguccia, který v doktríně převážil a byl citován kanonisty ještě na konci XIX. století.

Dekretály Řehoře IX39, Liber Sextus40,Klementiny41obsahují v knize III nadpis de sepulturis, stejně jako Extravagantes communes42. Otázky zvažované v těchto kompilacích se však dotýkají pouze dvou bodů spojených s pohřbíváním, a to na kterém hřbitově se má pohřeb uskutečnit, a jaký obnos náleží farářům, pokud je pohřeb proveden na hřbitově cizí farnosti či opatství. V citovaných sbírkách se ale neobjevuje žádné principiální řešení pro pravidla pohřbívání intra muros ecclesiae a osob majících na takové pohřbení právo43. Tudíž se nelze divit nejednotě v zákonech jednotlivých synod a koncilů týkajících se našeho tématu. Pro české země nejdůležitější byla pražská synoda v roce 134944, která rozhodla, že pro pochování v kostele je v zásadě nezbytné povolení biskupa nebo generálního vikáře. Rozpory přesto přetrvaly až do sepsání Kodexu kanonického práva (1917)45.

Platný kodex kanonického práva, který upravuje pohřbívání intra muros ecclesiae v titulu De coemeteria46, nepřipouští možnost pohřbení lidských pozůstatků do země mimo hřbitovy, ledaže jde o hroby v kostelech47 pro omezenou skupinu: papežové, kardinálové a diecézní (i emeritní48) biskupové; narozdíl od sekulární právní úpravy v ČR, nezakazuje hřbitovy v soukromém vlastnictví. Rovněž právnické osoby nebo rodiny mohou mít podle CIC/1983 zvláštní hřbitov nebo vlastní hrobku49, které mají být podle úsudku místního ordináře žehnány (benedikovány). Kodex předpokládá partikulární zákon k ochraně posvátného charakteru hřbitova, aby se posvěcený hřbitov ve vlastnictví obce nebo fyzických osob nepoužil ke světským nebo jiným než vlastním účelům50. Některé diecéze se brání i proti pouhému přemísťování nebo zřizování hřbitovů v hůře dostupných místech51.

Kanonický zákaz pohřbívat mrtvé lidské tělo v kostele se týká i pohřbení pouhé jeho části nebo uložení popela, včetně urny52, a taktéž nedovoluje umísťovat v kostele nové náhrobníky53. Svatostánek nesmí mít formu hrobu či pohřební schrány a má být upraven tak, aby nepůsobil jako místo určené k pohřbení54. Platný Kodex kanonického práva vytvořil v otázce hrobů intra muros ecclesiae velký prostor pro partikulární právo a úsudek místního ordináře. To naznačuje už změna názvu samotného titulku v Kodexech kanonického práva ze sepultura ecclesiastica55 na exsequiae56. Význam pojmu exsequiae zdůrazňuje rity, které pohřbení do hrobu obklopují, nikoli způsob a místo pohřbení samo o sobě.

Platná kanonická úprava jako pramen práva na mimořádné provozování kostela jako církevního hřbitova neztratila nic na své povaze vnitřních předpisů příslušného nositele hřbitovního práva. Panuje shoda v tom, že krajské povolení k pohřbívání lidských pozůstatků (nikoli ostatků) v kostele může být odepřeno jen z důvodů veřejného pořádku, zejména v oblastech hygienického dozoru. Tato shoda by však měla být kodifikována v konkordátu, to jest ve smlouvě uzavřené mezi státem a církví57. Nutné je především upozornit, že v případě kostela, který není církevním majetkem, je povolení k pohřbení lidských pozůstatků diecézního biskupa velmi nejisté.

2.3 Aplikace Haugwitzů a Podstatských-Lichtensteinů

Na Ministerstvo pro místní rozvoj se v roce 2007 obrátil Středočeský krajský úřad, na základě podané žádosti Svatopluka Haugwitze, s prosbou o právní stanovisko k podmínkám (1) zřízení nadzemní rodové hrobky vedlejší větve Haugwitzů58, a to samostatně mimo veřejné pohřebiště, nebo (2) k obnově hrobky v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze59. Mimo již výše zmíněná právní rizika, po pohřbení na veřejném hřbitově může dojít k devastaci hrobových míst i samotných lidských ostatků. Přestupky a trestné činy páchané na hřbitově, pomineme-li nahodilé excesy a prosté, ideově nezakotvené vandalství, směřují z pochopitelných důvodů přednostně k sociálně výše situovaným jedincům.

Stát přesto nepřipouští možnost pohřbu lidských pozůstatků mimo veřejná pohřebiště, ledaže jde o pohřeb do neveřejných pohřebišť církví a náboženských společností (včetně řeholních) a neveřejných pohřebišť zřízených před datem účinnosti zákona (šlechtické hrobky). To může navozovat i otázku ingerence do práva vlastnického ve vztahu k osobám, které by si neveřejné pohřebiště chtěli zřídit na vlastním pozemku, jak to kdysi bývalo možné a jak to vnitřní předpisy v ČR registrovaných církví a náboženských společností dodnes předpokládají60. Podle jurisdikce Evropské komise pro lidská práva může sice státní opatření, které odmítá pohřbení na soukromém pozemku, zasáhnout do čl. 8. odst. 1 Evropské konvence o lidských právech, je ovšem nutno zohlednit i veřejné zájmy, především územního plánování61.

Je doloženo v příloze na konkrétním příkladu z roku 2005, kdy došlo k znovuobnovení rodinné hrobky rodu Podstatských-Lichtensteinů ve farním kostele sv. Jakuba Staršího ve Velkém Újezdě u Olomouce, že dochází k jisté restauraci zájmu o pohřbívání laiků v českých a moravských kostelech pod správou církve. Dodejme, že v tomto připojeném platném řádu neveřejného pohřebiště je chybně uváděn odkaz na zákon o obcích, neboť církev není obec, nevydává proto řád neveřejného pohřebiště dle zákona o obcích.

3. Exkurs: Neveřejná pohřebiště muslimské náboženské společnosti

Ústředí muslimských obcí bylo jako náboženská společnost zaregistrováno Ministerstvem kultury dne 17. září 2004 pod číslem 4874/2004-26 bez přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv. Mezi tyto zvláštní práva zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech logicky nezahrnul právo základní, mající obecně právní zajištění: zřídit a provozovat účelová zařízení podle § 3 ZP. V nauce al-Kaysî62 se přímo říká, že zesnulý nesmí být pohřben na nemuslimském hřbitově. Stejně tak jako ten, kdo není muslim, nesmí být pohřben na islámském pohřebišti.

Muslimská náboženská společnost usilovala v ČR před svou registrací na Ministerstvu kultury nejprve o "své" veřejné pohřebiště (tj. o muslimský hřbitov ve správě i vlastnictví města). Správa pražských hřbitovů nabídla Ústředí muslimských obcí zahradu s domkem na Homolce v Praze 5, blízko motolské nemocnice s tím, že provozovatelem nového muslimského pohřebiště bude Hl. m. Praha. Magistrát Hl. m. Prahy zřízení veřejného muslimského pohřebiště nakonec nepovolil. Od srpna 2004 uzavřelo Ústředí muslimských obcí nájemní smlouvu se Správou pražských hřbitovů na šest hrobových míst ležících ve 29. oddělení Olšanských hřbitovů na Žižkově, v místě s kapacitou v okolí asi 50 hrobových míst63.

Otevřenou otázkou zůstává, jakým způsobem církev či náboženská společnost jako provozovatel neveřejného pohřebiště bude zjišťovat náboženskou příslušnost zemřelého. Obec samozřejmě nesmí bez předchozího výslovného souhlasu zjišťovat náboženskou příslušnost zemřelých; podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, jde o jeden z údajů označených jako citlivé.

Závěrečné poznámky

Veřejná pohřebiště v kostele bude možné zřizovat jen za cenu toho, že budova určená pro slavení křesťanské liturgie ztratí svou identitu. To neplatí pro neveřejná pohřebiště uzavřených šlechtických rodů a řeholních komunit. Biskupské krypty v kostelech je nutno vnímat v kontextu vývoje představ o poslání biskupského úřadu. Hrobka uvnitř sakrálního prostoru si spíše než hrob na veřejném pohřebišti déle uchovává svou identitu a význam. Pro duchovní i světskou elitu se kostely stávají otevřenou knihou jejich rodinné historie. Předává-li se kostel ke světskému užívání podle CIC/1983 kán. 1222 § 2, pak vždy jen se souhlasem těch, kteří si v něm zákonně vyhradili právo k pohřbívání. Zraňující příklad kostela svatého Michaela na Starém Městě pražském ukazuje, že novým uživatelům mohou být lidské ostatky v kostele na překážku a končit v kontejneru nebo zazděné kdesi v pytlích od cementu, a to i přesto, že mrtvá lidská těla - včetně mrtvě narozených těl a potratů, částí těl včetně amputovaných končetin a orgánů a lidských zetlelých ostatků - nejsou odpadem64.

Úvodní otázku, zda platnou podobou právní úpravy církevního pohřbení v kostele je sekulární právní úprava neveřejných pohřebišť, anebo zda kanonickoprávní úprava pietní ochranu lidských ostatků křesťana transcenduje, lze považovat v jistém smyslu za ústřední. Vedle explicitní pietní ochrany zesnulého je nutno v katolickém prostředí zvážit komemorativní efekt kostelních hrobek obecně. Uložení lidských pozůstatků do hrobu v kostele je mimořádný náboženský rituál, ale současně svým způsobem i vrchol kultovního zacházení s mrtvým tělem. Samostatnému bádání by však bylo nutno podrobit už předpoklad jeho výjimečnosti, a sice nakolik je kanonický zákaz pohřbívání v kostelech jednotný a nakolik vycházejí české a moravské farnosti a kláštery z místních zvyklostí.

Lze bez nadsázky konstatovat, že všechna nařízení týkající se ať už způsobu pohřbívání v kostelech, či přímo zřizování kostelních hrobek, lze vnímat jako projev a důsledek institucionální struktury církevní organizace - a v důsledku toho i jako projev stále výraznější institucionalizace nejrůznějších oblastí lidského života, včetně jeho závěru v podobě výběru místa k pohřbení. Pohřbení v kryptě kostela má jiný charakter než občanské ukládání lidských pozůstatků na veřejném pohřebišti, jehož občanský princip znamená rovnost, a právě tu hroby intra muros ecclesiae zcela záměrně postrádají. Lapidárně řečeno, krypty v sakrálních prostorech jsou to, co je zaměřeno na věčnou spásu, pohřebiště je to, co slouží pozemskému blahu, především hygieně. Mít to na paměti patří ke křesťanskému umění umírat a propůjčuje lidskému stárnutí definitivní důstojnost.

Resumé

V několika kapitolách autor popisuje hlavní trendy pohřbívání v současných českých kostelech v historické posloupnosti a přitom letmo porovnává vztah dvou normativních systémů (právo kanonické - české právo sekulární). Upozorňuje na značný podíl relativity a proměnlivosti v dílčích pravidlech, zvycích a normách, a pokouší se o hlubší zdůvodnění tohoto jevu z teologické perspektivy.

Abstract

On Burying in a Church

In several sections the author presents the major trends in burial practices in Czech churches in historical sequence and briefly compares the relationship between the two normative systems (Canon law and Czech secular law). He points out the considerable degree of relativity and variability of particular rules, customs and norms, and attempts to offer a deeper justification for this phenomenon from a theological perspective.

Zusammenfassung
Die Bestattung in der Kirche

In nicht vielen Kapiteln beschreibt der Autor die Hauptarten des Bestattung in den tschechischen Kirchen in der historischen Reihenfolge, wobei zwei normative Systeme verglichen werden (kanonisches Recht und tschechische weltliche Rechtsordnung). Es wird auf einen großen Anteil an Relativität und Variabilität in einzelnen Regeln, Bräuchen und Normen hingewiesen; der Autor versucht diese Tatsache vom thelogischen Standpunkt näher begründen.

Riassunto
Seppelimenti in chiesa

In alcuni capitoli l'autore descrive i trend maggiori di seppelimenti nelle chiese odierne ceche in progressione temporale, abbozando la comparazione di due sistemi normativi (diritto canonico - diritto secolare). Avverte ad una notevole porzione di relativitŕ e variabilitŕ nelle norme particolari, usanze e regole e cerca di motivare questo fenomeno in modo detagliato dal punto di vista teologico.

O autorovi

ThLic. Tomáš Kotrlý, zaměstnanec Ministerstva pro místní rozvoj odpovědný za autorizaci osob v oblasti pohřebnictví dle zákona č. 179/2006 Sb., o uznávání výsledků dalšího vzdělávání; vyškolený hrobník odborně způsobilý k provozování koncesované živnosti pohřební služby. Narodil se roku 1972 v Brně. Studoval katolickou teologii a nyní dokončuje doktorandské studium na Katolické teologické fakultě UK v Praze se specializací na církevní právo. V letech 2004 - 2006 vytvořil přehled veřejných a neveřejných pohřebišť v ČR, který pod stejným názvem vydalo nakladatelství Vyšehrad. O rok později obhájil rigorózní práci "Teologicko-filosofická východiska církevního pohřbu a vývoj jeho právní úpravy s přihlédnutím k právu České republiky".

ThLic. Tomáš Kotrlý, a civil servant at the Ministry for Regional Development, is in charge of the authorization of natural and legal persons engaged in undertaking and funeral services under Act No. 179/2006 Coll. on Recognition of Results of Further Education. He is a certified gravedigger, professionally competent to operate concessionary trade Funeral services; he was born in 1972 in Brno. He has studied Catholic theology and is now completing his ThD studies at the Catholic Theological School of Charles University in Prague with a specialization in Church law. In 2004 - 2006 he drew up an overview of all public and non-public burial grounds in the Czech Republic that was published by the Vyšehrad publishing house. One year later hegraduated with final thesis, "The Theological and Philosophical Backgrounds of Ecclesiastical Funeral Rites and Development of Legal Regulation Thereof in Respect to Laws of the Czech Republic."

ThLic Tomáš Kotrlý, arbeitet im Rahmen des Ministeriums für regionale Entwicklung und ist für die Autorisierung von Personen im Bereich des Bestattungswesens nach dem Gesetz Nr. 179/2006 über die Anerkennung der Ergebnisse der Fortbildung zuständig; gleichzeitig ist er ein für die Gewerbe zugelassener Totengräber; geb. 1972 in Brünn, studierte katholische Theologie und steht kurz vor dem Abschluss des Doktorstudiums an der Katholischen theologischen Fakultät der Karlsuniversität mit der Spezialisierung - Kirchenrecht. In den Jahren 2004-2006 fertigte er eine Liste der öffentlichen und nicht öffentlichen Bestattungsorten in der Tschechischen Republik aus (erschien beim Verlag Vyšehrad). Ein Jahr später verteidigte er die rigorose Arbeit "Theologisch-philosophische Ausgangspunkte der kirchlichen Bestattung und Entwicklung deren rechtlichen Regelung mit dem Hinblick auf das Recht der Tschechischen Republik".

ThLic. Tomáš Kotrlý, l'impiegato del Ministero per lo sviluppo regionale, responsabile per l'autorizzazione delle persone nel settore di onorificenze funebri secondo la legge n. 179/2006 Coll., sulla approvazione dei risultati di corsi di formazione; seppelitore istruito qualificato allo svolgimento dell' attivitň concessionata di imprese funebri, nato nel 1972 a Brno. Laureato presso la Facoltň di Teologia Cattolica della Universitň Cattolica a Praga dove sta per terminare il corso di ricerca, specializzato al diritto canonico. Fra 2004-2006 ha creato l'elenco di necropoli pubbliche e non pubbliche nella Rep. Ceca, pubblicato dalla casa editrice Vyšehrad. L´anno seguente ha difeso la tesi di laurea per il licenziato "Le concezzioni teologico-filosofiche delle esequie ecclesiastiche e lo sviluppo della loro regolazione legale con il riguardo al diritto della Rep. Ceca".

Platný řád neveřejného pohřebiště v kostele z roku 2005

Římskokatolická farnost Velký Újezd u Olomouce, která je vlastníkem a provozovatelem neveřejného pohřebiště, vydává podle § 19 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, v platném znění, v souladu s § 102 odst. 3 zákona č. 128/2000., o obcích (obecní zřízení), Řád neveřejného pohřebiště (dále jen řád).

Článek 1
Úvodní ustanovení

Řád upravuje provoz neveřejného pohřebiště (dále jen pohřebiště) ve Velkém Újezdě na parcele č. 1 v k. ú. Velký Újezd. Jedná se o rodinnou hrobku rodu Podstatských-Lichtensteinů, která se nachází pod farním kostelem sv. Jakuba Staršího. Provozovatelem pohřebiště je Římskokatolická farnost Velký Újezd u Olomouce, 78355 Velký Újezd, č. 43, IČ: 48427641.

Článek 2
Provozní doba pohřebiště

Pohřebiště je zpřístupněné pro pozůstalé rodu Podstatských-Lichtensteinů kdykoliv o předchozí domluvě s duchovním správcem ŘK farnosti Velký Újezd u Olomouce. Otevření pohřebiště a dozor zajistí osoba prověřená duchovním správcem farnosti.

Zpřístupnění pro veřejnost:

Článek 3
Pořádek na pohřebišti

Návštěvníci pohřebiště jsou povinni zdržet se takového jednání, které by se dotýkalo důstojnosti zemřelých nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti; zejména se musí chovat slušně, nepouštět přenosné nosiče zvuku, nepožívat alkoholické nápoje, omamné a psychotropní látky, neodhazovat odpadky mimo nádoby a místa k tomu určená a nepoužívat prostory pohřebiště a jeho vybavení k jiným účelům, než k jakým jsou určeny. Děti do 10 let mají na pohřebiště přístup pouze v doprovodu dospělé osoby. Na pohřebiště je zakázán přístup podnapilým osobám a osobám se psy, kočkami a jinými zvířaty.

Přístup na pohřebiště může správce pohřebiště z oprávněných důvodů (terénní úpravy, náledí, vichřice, exhumace, technický stav hrobky atd.) na vymezenou dobu omezit nebo zakázat. Na pohřebišti je povoleno provádět jakékoli práce pouze v takovém rozsahu a takovým způsobem, který stanoví tento řád. Dozor nad pořádkem na pohřebišti provádí správce pohřebiště.

Článek 4
Rozsah služeb poskytovaných na pohřebišti

Správce pohřebiště poskytuje zejména následující služby:

Článek 5
Ukládáni lidských pozůstatků a zpopelněných lidských ostatků a jejich exhumace

Lidské pozůstatky může do hrobů a hrobek ukládat pouze správce pohřebiště, jiná osoba jen s jeho souhlasem. Obdobně to platí i o provádění prací spojených se zajišťováním exhumací. Obdobně jako při přijímání lidských pozůstatků ke zpopelnění by měl správce pohřebiště dbát na to, aby převzetí ostatků bylo doloženo listem o prohlídce mrtvého, tento dokument by měl být podkladem i pro evidenci související s provozováním pohřebiště.

Zpopelněné lidské ostatky je možné uložit na pohřebišti vždy jen se souhlasem správce pohřebiště a způsobem, který stanoví. Všechny rakve určené k pohřbení musí být označeny štítkem obsahujícím minimálně jméno zemřelého, datum narození a den pohřbu. Před uložením do hrobky musí být víko rakve pevně a trvale spojeno šroubem se spodní části rakve.

Pro pohřbívání do hrobky je nutno použít rakve:

Přímou manipulaci s lidskými ostatky uloženými v rakvích může správce pohřebiště provádět pouze se souhlasem krajské hygienické stanice.

Článek 6 
Účinnost

Tento Řád neveřejného pohřebiště nabývá účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení.

Za Římskokatolickou farnost Velký
Újezd u Olomouce
P. František Pěnčík, farář
V Olomouci dne 6. května 2005
Za Arcibiskupství Olomoucké
Mons. Mgr. Milán Kouba, generální
vikář

Poznámky

* Tento článek finančně podpořila Grantová agentura Univerzity Karlovy v rámci projektu Katolické teologické fakulty UK č. 218/2006 "Výzkum situace národnostních menšin z hlediska zřizování a provozování veřejných pohřebišť v ČR" - autor za tuto podporu děkuje. Podrobněji viz http://www.pohrebiste.cz.

  1. Srov. Prováděcí směrnici ČBK k instrukci Koncerty v kostelích, in: Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, Koncerty v kostelích, červená řada dokumentů ČBK č. 6, Sekretariát ČBK, Praha 1995, s. 13 - 21.
  2. CIC/1983, kán. 1242; CCEO/1990, kán. 874 § 3.
  3. Srov. Pauly, Jan, Hřbitovní a pohřební právo, příručka zákonitých předpisů o hřbitovech a pohřbívání, Č. A. T. Praha, 1941; Müller, Zdeněk, Hřbitovní právo - Právní úprava, in: Právní Rozhledy 6, 1997, s. 302-304.
  4. O tom, co všechno může tento eufemismus znamenat, si stačilo zajít v roce 2007 na výstavu - v Číně konzervovaných - lidských pozůstatků v pražském paláci Lucerna pod názvem Bodies... The Exhibition.
  5. § 2 písm. d) ZP. Zpopelněné lidské ostatky lze uložit kamkoli, v urně nebo bez ní (tzv. rozptyl, popř. vsyp).
  6. Srov. § 15 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Rakouský ústavní soud zařadil zajištění veřejného pohřebiště pod pojem veřejného pořádku ve smyslu čl. 63 odst. 2 státní smlouvy ze St. Germain, a tím vyjádřil, že považuje předpisy o hřbitovech pro fungování soužití lidí ve státě za podstatné (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu 3711/1960, 15394/1998).
  7. § 25 a § 29 odst. 4 ZP.
  8. Většina dnes známých náhrobníků je umístěna v sekundární, nejčastěji vertikální poloze. Srov. POJSL, Miloslav, Sepulkrální památky na Moravě a ve Slezsku do roku 1420, Monumenta Moraviae et Silesiae Sepulcralia I., Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2006, s. 47.
  9. Blíže viz HENGERER, Mark (Hrsg.), Macht und Memoria. Begrabniskultur europaischer Oberschichten in der Frühen Neuzeit, Köln-Weimar-Wien 2005.
  10. Promluva kardinála Ratzingera při pohřbu Jana Pavla II. 8. 4. 2005, Následuj mě!, (překlad J. Koláček), http://www.vira.cz/index1.php?sel_id=486 (28.11.2007). Podobně vnímají pohřeb liberální židé na židovském hřbitově, srov. BOROWITZ, Eugen, B., Liberal Judaism, New York: Union of American Hebrew Congregations, 1984, s. 16-17.
  11. Nedávno medializovaný případ záměny nebožtíků se odehrál 9. listopadu 2007 na hřbitově v Třešti na Jihlavsku. Viz Jihlavská pohřební služba zaměnila zemřelé, ČTK, 12. 11. 2007, http://www.ceskenoviny.cz/ (12. 11. 2007).
  12. Pohřbívací povinnost se týká pouze živě a zdravě narozených minimálně jednokilových dětí, které přežijí 24 hodin po porodu. Mrtvý plod do váhy 1 kg se dostává do režimu, který neumožňuje uložit je na místa, která jsou vykázána k pohřbívání, neumožní zpopelnit je v krematoriu, ale spálit ve spalovně (§ 14 odst. 2, písm. a) ZP). Pokud rodič potraceného plodu pohřební službu přesto požádá, neumožní se mu jeho pohřbení. Pohřební službě nebo krematoriu hrozí za porušení povinnosti vyplývající ze ZP sankce podle zákona o živnostenském podnikání. Srov. dále rozpravu v Senátu nad novelou č. 479/2001 Sb., o změně ZP, in: stenoprotokol ze 6. schůze Senátu dne 6. prosince 2001, http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/ (12.11.2007).
  13. Srov. § 2 písm. a) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (platný do 31. 12. 2001) "Vymezení základních pojmů". U termínu plod po potratu byl odkaz na § 4 vyhlášky č. 11/1988 Sb., o povinném hlášení ukončení těhotenství, úmrtí dítěte a úmrtí matky. Ještě před schválením této verze byl podán pozměňovací návrh, který spočíval v tom, že plod po potratu se stává lidským pozůstatkem jen tehdy, pokud žena sjedná pohřbení. Slovenský zákon č. 470/2005 Z. z. z 23. 9. 2005 o pohrebníctve, definuje plody po potratu jako tzv. jiné lidské pozůstatky a jejich pohřební povoluje, aniž by vyžadoval evidenci v matrice. Obdobně upravují problematiku pohřbení plodů po potratu i ostatní evropské státy. Podrobněji viz KOTRLÝ, Tomáš, Pohřeb Ježíše Krista, Pána a Spasitele, in: Akord XXVI, revue pro literaturu, umění a život, Knihař Pavel Káňa, Brno - Praha 2006, č. 1-7, s. 17-359, zde č. 6, s. 304-308.
  14. Obecně srov. Loth, Marc, A., Judikatura a kontextualismus - poznámky k právu, jazyku a společnosti, in: Jurisprudence 1, 2006, s. 3-11. Autor analyzuje situaci v Nizozemí, kde narůstá počet případů soudního rozhodování, při kterém soudce rozhodne contra legem, aby v konkrétním případě nedošlo k narušení principu spravedlnosti.
  15. Např. ve dvoře jihlavského krematoria je smísený popel před uložením do země skladován několik týdnů (dokud se nenaplní) v obřích plastových kontejnerech. Poslední novela z roku 2007 korutanského zákona o pohřebnictví (něm. zkr. K-BStG, Zemská sbírka zákonů č. 61/1971) tuto praxi v § 23a zakazuje: "(2) V jedné urně nesmí být smíseny zbytky popela z více mrtvých těl, vyjma popela mrtvého nebo novorozeného dítěte s popelem své matky." Pohřbívání popela zemřelých v "obydlích" není také dle aktuálně platného právního stavu v Korutanech, narozdíl od několika ostatních rakouských spolkových zemích, možné.
  16. FERANC, Daniel, Jan Nepomuk Ehrlich, in: TT 4, ročník 18/2007, s. 190-195, zde poznámka 118, s. 195. Avšak ani Václav Potoček, odborník na národní Vyšehradský hřbitov, na toto první mimokonfesní pohřebiště z "vůle národa", které symbolizuje konec konfesionálního pohřbívání v českých zemích, si nemůže být místem pohřbení vídeňského rodáka Jana Nepomuka Ehrlicha jist. Vždyť na náhrobku je uveden nápis Rodina Bouzkova. Viz POTOČEK, Václav, Vyšehradský hřbitov, Svatobor: Praha, 2005, s. 319.
  17. Zhruba tři tisícovky hrobů budou například v roce 2008 zrušeny na Ústředním hřbitově v Plzni. Srov. Skokánová Eliška: Nebožtíci opouštějí hroby, in: Hradecký deník, 19. 3. 2007, s. 7. Málkovský starosta Pavel Bursa potřebuje nový hřbitov, protože "o náš hřbitov i hřbitovy v okolí jsme přišli zásluhou těžby uhlí, v současné době pochováváme většinou až v Chomutově." Viz Málkov chce rozhlednu, nový hřbitov nebo dům pro seniory, (cer), in: Chomutovský deník, 7. 11. 2007, s. 3.
  18. Cenový věstník MF 14/2007, Výměr MF č. 01/2008 ze dne 29. listopadu 2007, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, Oddíl B. Pod číslem 7. 93. 03. 11 jsou to služby krematorií, z toho pod regulaci cen spadá jen zpopelnění zemřelého a ostatků v rakvi včetně uložení popele do pevně uzavíratelné urny s označením. Regulované ceny mají v pohřebnictví bohužel stále své místo, i když postrádají logiku. Například u nájmu hrobových míst, kdy je cena za nájem tvořena součtem regulované ceny za nájem a smluvní cenou za služby s nájmem spojené, takže výsledná cena je prakticky neregulovatelná. Blíže viz Regulované ceny, Informační zpravodaj, občasník Sdružení pohřebnictví v ČR, 9 / 2007, r. XI, titulní strana.
  19. Veřejný ochránce práv např. obdržel od stěžovatelky podnět s žádostí o pomoc ve věci rodinné hrobky na hřbitově. Stěžovala si na to, že hrobové místo bylo bez vědomí rodiny pronajato jiné osobě, které bylo současně odprodáno i tzv. hrobové zařízení (hrobka) a umožněna exhumace. Přestože si dotyčná paní na uvedený postup opakovaně stěžovala u správy hřbitova i obce, nedočkala se zjednání nápravy. Srov. Hanák, Marek, Spor o hrobku, in: Moderní obec 12. 7. 2006, s. 10.
  20. Hrdlička, Jan, osobní rozhovor s předsedou Společnosti přátel žehu dne 20. července 2006.
  21. Usnesení vlády č. 218 ze dne 28. února 2000 a podle ustanovení § 14 odst. 1 zák.č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČSR, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s § 35 ZP.
  22. Viz KŘÍSTEK, Adam, SNOPEK, Lukáš, nepublikovaný dopis ze dne 21. května 2007 ve věci Dotaz na právní názor ve věci pohřebišť v sakrálních stavbách, adresovaný ředitelce odboru církví Ing. Pavle Bendové, archiv MMR.
  23. Ze 27 biskupů po založení pražského biskupství v r. 997 je v katedrále pohřbeno 17 biskupů a ze 35 arcibiskupů tam odpočívá 21 arcibiskupů. Naposledy byly pohřbeny v pražské katedrále před 15 lety lidské pozůstatky kardinála Františka Tomáška (tj. před účinností ZP).
  24. CIC/1983, kán. 1241; CCEO/1990, kán. 874 § 4. Srov. např. ustanovení hl. V. § 6 platné řádové konstituce konventu Řádu rytířů Kristových: "Socii ordinis eorumque necessarii proximi in sepulcra propria (hypogea, conditoria) sepeliantur, legibus atque valetudinis regulis servatis. Vide etiam CIC, Can 1241, §-2", viz Provozní řád neveřejného pohřebiště České provincie Řádu rytířů Kristových, archiv Konventu a provinční správy, Zámek 1, Stránecká Zhoř.
  25. Rodinným hrobem je hrob zajištěný pro určitou rodinu na dobu delší než je doba tlecí. Srov. Nejvyšší správní soud, Pramen: [Boh. A 11049/34 (1688/34)] vydaný dne 07.02.1934, Evidenční číslo v ASPI: 12034 (JUD), http://spcp.prf.cuni.cz/judikat/boh/1199-44.htm (2.10.2007).
  26. Srov. ELIÁŠ Vojtěch, KOTRLÝ Tomáš (a kol.): Přehled veřejných a neveřejných pohřebišť v ČR, Praha: Vyšehrad, 1. vydání, 2006, s. 15 a 17. Vysoký počet nezrušených oddělených hřbitovů pro příslušníky dnes již zaniklých židovských diaspor ukazuje jak výrazně se do primárního zakládání pohřebišť kdysi promítala v našem prostředí rozrůzněnost populace.
  27. Srov. HAVLÍČEK, Tomáš, HUPKOVÁ, Martina, nepublikovaný výzkumný projekt GA AV č. IAA701110701 s názvem: "Diferenciace proměn religiózní krajiny Česka v transformačním období" katedry sociální geografie a regionálního rozvoje při PřF UK v Praze, blíže viz www.religion-landscape.cz (14.11.2007).
  28. Zřídit obřadní síň nebo rozšířit hřbitov lze i z vnitřních zdrojů, např. jedinečná pohřební síň vznikla z farního kostela sv. Jiljí v Milevsku, nové kolumbárium vzniklo nedávno ze hřbitovní kaple na hlavním hřbitově v Plzni.
  29. Např. Husův sbor v Havlíčkově Brodě provozuje kolumbárium v suterénu kostela se samostatným vstupem o rozloze 240 m2 s kapacitou 580 schránek. Zasílat údaje o provozovaných pohřebištích v kostelech je možné elektronicky na adresu KTF UK databaze@pohrebiste.cz. Kvalifikovaný odhad počtu provozovaných pohřebišť (veřejných i neveřejných) v kostelech se pohybuje okolo čísla 50. Výsledky tohoto výzkumu jsou zveřejňovány v mapových službách portálu veřejné správy, www.portal.gov.cz.
  30. Mezinárodní Ujednání o přepravě mrtvol (Berlín, 10. 2. 1937), publikováno ve Sbírce zákonů č. 44/1938 Sb.
  31. Ev. č. EN 15017:2005:E o požadavcích na pohřební služby z 29. srpna 2005, kterou ČSN jako českou technickou normu přijalo v květnu 2006, text normy v českém jazyce viz www.pohrebiste.cz.
  32. Ne nadarmo je někteří hrobníci nazývají posmrtnými paneláky.
  33. Srov. HENCHAL, Michael J., Cremation: Canonical Issues, in: The Jurist, Studies in Church Law and Ministry, The Catholic University of America, Washington, D.C., 55 (1995), 281-298, zde 290.
  34. Např. v anglikánské církvi lze získat povolení k exhumaci již zetlelých lidských ostatků v kostele pouze od konzistorního soudu na základě písemné žádosti, což snižuje počet antropologických výzkumů těchto lidských ostatků. Srov. http://www.spoilheap.co.uk/burintr.htm (12.10.2007), jde o přehled právních aspektů archeologických výzkumů v kostelech ve Velké Británii.
  35. FRIEDBERG, Aemilius, (ed.), Decretum Magistri Gratiani, Lipsko 1879, Corpus Iuris Canonici, Pars prior, Causa 13, questio 2, canon 15.
  36. Tamtéž, C. 13, q. 2, c. 18.
  37. HUGUCCIO z Pisy, Ms lat., v° Fideles, Patrologia Latina Database, producent Chadwyck-Healey, vydavatel ProQuest, 3892, fol. 215 r°.
  38. TEUTONICUS, Johannes, Glose, vO Fideles, tamtéž.
  39. FRIEDBERG, Aemilius, (ed.), Corpus Iuris Canonici, op.cit., X, kniha 3, titul 28.
  40. Tamtéž, VI, 3, 12.
  41. Tamtéž, Clem., 3, 7.
  42. Tamtéž, Extravagantes communes, 3, 6.
  43. Některé dekretály ve skutečnosti předpokládají přijímání laiků do hrobů v kostelech, např. Dekretály Řehoře IX, X, 3, 28, c. 5 a 6. Podrobněji srov. HOFMEISTER, Philipp, Das Gotteshaus als Begräbnisstätte, in: Archiv für katholisches Kirchenrecht mit besonderer Berücksichtigung der Länder deutscher Sprache (AkathKR 111), Kanonistisches Institut der Universität München, Mainz 1931, s. 450-487, zde 468.
  44. MANSI, Giovanni Domenico, (ed.) Sacrorum conciliorum, nova et amplissima collectio, 53 svazků, nové vydání: Graz: Akademische Druck- u. Verlagsanstalt, 1960-61, C. 31, t. 26, col. 88.
  45. Srov. Bernard, Antonie, La Sépulture en droit canonique, Du décret de Gratien au koncile de Trente, Thèse pour le Doctorat (Diss), Les Editions Domat-Montchrestien, Paris 1933, s. 18.
  46. CIC/1983, kán. 1242. CIC/1983 převzal původní kánon 1205 § 2 v CIC/1917 a vypustil v něm lidské pozůstatky "opatů nebo prelátů nepříslušejících k žádné diecézi a královských osob." Nabytá práva jednotlivých královských osob na pohřbení v kostele před účinností CIC/1983 zůstávají v platnosti. Viz REINHARDT Heinrich J. F., Kirche als Begräbnisstätte, in: HERAUSGEGEBEN Klaus Lüdicke, ed., Münsterischer Kommentar zum Codex Iuris Canonici, Band 3 (cann. 747-1310), Münster: Ludgerus verlag, October 1987, 1242/1.
  47. nebo v kostelních kryptách vyhrazených pro veřejné bohoslužby, srov. . CORIDEN James A., GREEN Thomas J.; Donald E. Heintschel (ed.); The Code of Canon Law - a text and commentary, The Canon Law of America, New York: Mahwah Paulist Press, 1985, s. 852.
  48. Pomocní biskupové toto právo nemají. Pouze papež a kardinálové mají dosud neomezenou výjimku z kanonického zákazu pohřbívání v kostelech, takže si mohou za místo k pohřbení vybrat jakýkoli kostel. Srov. tamtéž.
  49. CIC/1983, kán. 1241 § 2. Toto ustanovení je v přímém rozporu s ustanovením § 2 písm. c) ZP.
  50. CIC/1983, kán. 1171.
  51. Např. v havajské diecézi, srov. Handbook on Policies and Guidelines: Sacraments: Funeral; Hawaii 2000, http://www. catholichawaii. com/ow/f-3. html (12.5.2007).
  52. AAS 20 (1928), 261-264.
  53. Srov. CORIDEN, James A., The Code of Canon Law, op. cit., 852.
  54. Srov. Direktář o lidové zbožnosti a liturgii, Směrnice a zásady, z ital. orig. Direttorio su pietà popolare e liturgia: Principi e orientamenti, (2002) přel. skupina Jana Kotase, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007, [= EV 20], čl. 141.
  55. Srov. CIC/1917, Titulus XII. De sepultura ecclesiastica. Kán. 1203-1242.
  56. Srov. CIC/1983, Titulus III. De exsequiis ecclesiasticis. Kán. 1176-1185. České vydání latinské předlohy CIC/1983 (Zvon, 1. vydání, Praha 1994) vypustilo ve slově exsequiae písmeno "s" (od slovesa exsequi, »jít za«; z lat. sequor »doprovázet«, »následovat«).
  57. Srov. článek 24 konkordátu s Polskou republikou nebo článek 17 smlouvy se Svobodným státem Durynsko, in: Revue církevního práva - Church Law Review, Praha 1998, vol. 9, no. 1, s. 47; Praha 2000, vol. 17, no. 3, s. 243.
  58. Primogeniturní větev Haugwitzů vlastní a od roku 1825 provozuje rodinnou hrobku v Náměšti nad Oslavou, která se nachází 250 metrů za zdí veřejného hřbitova.
  59. Jde o obnovení katedrální hrobky Václava Haugwitze z Biskupic, pána Litomyšle († 1558).
  60. Stěžovatelé ve Francii se nedávno odvolali na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, která garantuje právo na vlastní přesvědčení a jeho projevy a právo na rodinný a soukromý život. Jde o rozsudek, který počátkem roku 2006 vydala Státní rada Francouzské republiky ve věci Rémy X. a další, 6. 1. 2006, č. 260307, Recueil Lebon. Šlo o uložení mrtvého těla do speciálního mrazícího boxu v rodinné kryptě soukromého zámečku v Preuil v departementu Maine-et-Loire, které bylo trestně stíháno od roku 2002. Soud v Saumuru na západě Francie nařídil lidské pozůstatky manželů pohřbít na hřbitově. Tribunál současně povolil úřadům, aby v případě potřeby při naplňování verdiktu použily sílu.
  61. Evropský soudní dvůr pro lidská práva, rozsudek ze dne 17. 1. 2006, Elli Poluhas Dödsbo, č. 61564/00, bod 23 ff ohledně švédského zákazu přemístění urny do jiné urnové schránky.
  62. Al-Kaysî: Morals and Manners in Islam. A Guide to Islamic Adab, Leicester 1986, s. 178.
  63. Mohamed Ali Šilhavý, čestný hlavní představitel českých muslimů, zřídil v roce 1994 první muslimské hrobové oddělení na veřejném pohřebišti, které provozuje město Třebíč. Zajímavé na celkem 30 muslimských hrobech je to, že šlo původně o hřbitovní pole vyhrazené pro komunistické prominenty. Na brněnském ústředním hřbitově muslimové užívají 12 hrobových míst na jednom ze starších oddělení, kde zbývají už jen 3 volná místa. Viz fotogalerie na www.pohrebiste.cz.
  64. Srov. ustanovení § 2 písm. e) zákona o odpadech č. 185/2001 Sb.