Kotrlý, Tomáš: K problematice mrtvě narozených dětí, in: Černý, David - Doležal, Adam (eds.). Smrt a umírání. Etické, právní a medicínské otazníky na konci života. Praha: Ústav státu a práva AV ČR,2013. 252 s. ISBN 978-80-87439-15-9, s. 97-130. Předneseno na konferenci Smrt a umírání dne 11. listopadu 2013 v Praze.
Problematika mrtvorozených dětí a její právní rozbor je mnohem složitějšího charakteru, než nastiňuje tento příspěvek popisující pouze základní problémy týkající se jejich piety a důstojnosti. Nejedná se pouze o diskurs právněteoretický, ale i společenskovědní, jehož stopy se ojediněle objevují i v českém denním tisku1).
K mrtvě narozenému dítěti si vytváříme vztah od prvního dne potvrzeného těhotenství. Nepočítáme s tím, že dítě zemře před porodem. Máme právo zacházet s ním bez souhlasu matky pietně a důstojně jako s každým jiným mrtvým lidským tělem? Jak naložit s tělem opuštěného mrtvě narozeného dítěte?
Ve východisku nesmíme nic předpokládat, a to ani legitimitu kladených otázek. Není snadné neuvést nic vnitřního nebo subjektivního do tohoto dramatu života. Porodníci, porodní asistentky, ani provozovatelé pohřebních služeb a krematorií mi na tyto docela zásadní etické otázky jejich povolání neuměli odpovědět. To mě dosti překvapilo. Ne náhodou má slovo pochovat v českém jazyce dvojí význam: vzít chlácholivě do náručí a pohřbít.
Pohřbívání mrtvě narozených dětí vyžaduje motivaci. Jedná se o ztrátu někoho, kdo tu "byl" a zároveň ještě "nebyl". Rodiče nemají právo čekat - jinak ztratí možnost volby. Co působí bez nich, je obvykle činěno proti nim. Zákony o pohřebnictví a jejich lhůty pro pohřbení zanechávají ve světě nesmírný počet nepohřbených.
Možná jsme se zapletli do neřešitelných obtíží tam, kde žádné nejsou. Ve snaze o zodpovězení těchto otázek je text rozdělen na dvě na sebe navazující části. Z důvodu aktuálnosti nejprve zmapujeme právní definice včetně postupu evidence a pohřbívání mrtvě narozených dětí v zahraničí a zachytíme specifika právního řádu v České republice. V dalších kapitolách si ujasníme význam piety a důstojnosti dětí zemřelých před porodem.
Normativní definice mrtvě narozeného dítěte v mezinárodním právu nejsou kodifikovány. K dispozici máme pouze statistickou definici plodu po potratu. Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje stanovení hranice hmotnosti pro potrat 500 g odpovídající přibližně 22. týdnu těhotenství2), přičemž právní požadavky na registraci fetálních úmrtí a živě narozených se podle tohoto dokumentu mezi jednotlivými zeměmi, a někdy dokonce i uvnitř jedné země, odlišují. Přesto se doporučuje, aby tam, kde je to možné, byly do statistických přehledů zahrnuty všechny plody a děti s porodní hmotností alespoň 500 g, ať již živě či mrtvě narozené. Není-li k dispozici informace o porodní hmotnosti, měla by se použít odpovídající kritéria pro gestační věk (22 dokončených týdnů) nebo délka těla (25 cm od temene k patě).
Zdrojem závazných definic pro členské státy EU je Nařízení Komise (EU) 328/2011, kterým se provádí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1338/2008 o statistice Společenství v oblasti veřejného zdraví a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud jde o statistiky příčin smrti. V citovaném nařízení je uvedeno, že členské státy předávají Komisi (Eurostatu) hodnoty proměnných takto:
V případě mrtvě narozených dětí se sběr údajů omezí na následující skupiny:
porodní váha od 500 g do 999 g nebo při nedostupnosti údaje gestační stáří od 22 do 27 ukončených týdnů; při nedostupnosti obou těchto údajů délka od 25 do 34 cm (proměnná č. 9)
porodní váha 1 000 g nebo vyšší nebo při nedostupnosti údaje gestační stáří více než 27 ukončených týdnů; při nedostupnosti obou těchto údajů délka nejméně 35 cm (proměnná č. 10)3).
Definice související s ukončením těhotenství (porodem dítěte, potratem, umělým přerušením těhotenství) jsou důležité také ze správně administrativního hlediska (výplata některých sociálních dávek, zákony o pohřebnictví apod.). Jak ukážeme v následující kapitole, v české legislativě jejich zakotvení chybí.
Doporučení Světové zdravotnické organizace týkající se plodu po potratu byla v ČR převzata zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách s právní účinností od 1. dubna 2012. Avšak termín mrtvě narozené dítě navzdory výše uvedenému Nařízení Komise EU v tomto zákoně kodifikován není. Pro účely vyplnění "Listu o prohlídce zemřelého" se od 20. září 2012 jedná o plod narozený bez známek života, jehož hmotnost je 500 g a více; nelze-li porodní hmotnost určit, pak narozený po 22. dokončeném týdnu těhotenství a nelze-li délku těhotenství určit, pak nejméně 25 cm dlouhý, a to od temene hlavy k patě. V nečíslované poznámce pod čarou přílohy vyhlášky č. 297/2012 Sb., o Listu o prohlídce zemřelého, tuto chybějící definici nalézáme. Otázkou zůstává, zda ji lze díky této formě publikování považovat za normativní a vymahatelnou a pro jaké účely ji lze využívat. Zásadním nedostatkem této vyhlášky je fakt, že díky skryté definici mrtvorozenosti je jakékoliv přerušení těhotenství považováno za potrat, přičemž dle citovaného zákona o zdravotních službách by se o potrat mělo jednat jen tehdy, pokud plod váží méně než 500 g.
Podíváme-li se podrobněji na důsledky a návaznosti evropského vymezení mrtvě narozeného dítěte, lze říci, že veškerá fetální úmrtí s hmotností do 499 g se považují za potraty a veškerá fetální úmrtí s hmotností 500 g a vyšší by se pak měla označovat za mrtvě narozené děti (a to včetně uměle přerušených těhotenství při hmotnosti plodu vyšším než 500 g)4). Z hlediska dopadu změny těchto definic v lékařské praxi a ve statistice je důležité, jak rychle lékaři a statistici na novou definici zareagují. Absence informační kampaně a nevhodné načasování způsobily, že lékaři změnu neregistrovali včas a data jsou za celý rok 2012 problémově analyzovatelná. Nebyla dosud ani publikována v tradiční struktuře - potraty samovolné, umělé přerušení těhotenství (UPT) a mrtvě narození od 500 g do 1000 g5). Podrobněji viz následující tabulka.
Tab. č. 1 Potraty s hmotností 500 g a více, počty mrtvě narozených
|
Potraty s hmotností 500 g - 1000 g |
Mrtvě narození původní def. |
Mrtvě narození nová def. | Pitvy | |||
| samovolné | UPT | celkem | ||||
| 2006 | 141 | 116 | 257 | 299 | 556 | |
| 2007 | 112 | 104 | 218 | 315 | 533 | |
| 2008 | 116 | 122 | 238 | 272 | 510 | |
| 2009 | 139 | 108 | 247 | 319 | 566 | |
| 2010 | 99 | 78 | 177 | 293 | 470 | |
| 2011 | 90 | 104 | 194 | 317 | 511 | 302 |
| 2012 | 379 (?) | |||||
Zdroj:
Úzis, http://www.demografie.info/? cz_detail_clanku&artclID=849 a vlastní šetření
Definice potratu byla v zákoně o zdravotních službách uvedena v platnost k 1. 4. 2012, definice obsažené na Listu o prohlídce zemřelého pak ještě později (a to sice v září 2012)5). Počet mrtvě narozených v roce 2012 se oproti předchozímu roku zvýšil o 62, z 317 mrtvě narozených v roce 2011 na 379 mrtvě narozených v roce 2012,212 chlapců a 167 dívek. Na tisíc narozených připadalo 3,5 mrtvě narozených (mrtvorozenost). Počet mrtvě narozených (s hmotností 1000 g a více) se v letech 2006-2011 u nás pohyboval okolo 300 případů ročně, podle nové definice by se jejich počet měl významně zvýšit zhruba o 73 % na 520 případů za rok7).
V Německé spolkové republice jsou plody po potratu a mrtvě narozené děti nazývány rodiči jako hvězdné nebo motýlí děti ("Sternenkinder" nebo "Schmetterlingskinder"). Tyto pojmy zahrnují i děti, které nebyly potraceny samovolně nebo děti, které umřely před dovršením puberty. V SRN se podle internetového média Süddeutsche Zeitung ročně mrtvě narodí kolem 1500 dětí8).
Přesné rysy práva na celostátní registraci Sternenkinder je zajímavé vymezit, a to lépe, než tomu dosud bylo, poněvadž je to teprve nedávno, co se vyvinulo v subtilní právní doktrínu. Abychom rozeznali jeho původní inspiraci, je nutné jej přivést zpět k jeho kořenům, k právu na pohřeb těchto dětí v jednotlivých spolkových zemích.
Pohřeb je v právním řádu každé západoevropské země myslitelný jen skrze právní akt pohřbení: uložení rakve do hrobu nebo do žároviště krematoria. Nejinak je tomu v SRN. Problematika práva na pohřbívání mrtvě narozených dětí je v kompetenci jednotlivých spolkových zemí. Právní úprava obsažená v jednotlivých zemských zákonech o pohřebnictví je nicméně zpravidla velmi podobná. Obecně ve všech německých spolkových zemích platí, že dítě, které váží 500 gramů a více, má být řádně pohřbeno jako dítě narozené živě. Vše je odvislé od váhy plodu.
Například hlavní město SRN a zároveň spolková země Berlín zakotvuje povinnost pohřbení těla novorozence, pokud mu po úplném opuštění dělohy: (1) buď tlouklo srdce, nebo pulzovala pupeční šňůra, nebo se dostavilo přirozené dýchání plícemi a zemřelo po této době, nebo (2) žádná z výše uvedených známek života v bodě 1 nebyla určena, porodní hmotnost nicméně byla nejméně 500 gramů (mrtvě narozené). Tělo novorozence vážící méně než 500 gramů, u kterého po opuštění dělohy nebyly určeny žádné známky života uvedené v odstavci 1 (potraceno), se nepovažuje za mrtvé pro účely tohoto zákona9).
Nejen mrtvě narozené děti, ale všechny potracené plody by měly mít, podle názoru Německé nemocniční společnosti Deutsche Krankenhausgesellschaft e. V. (dále jen DKG), důstojný pohřeb."Mělo by se to dít nezávisle na vývojovém stadiu a i bez výslovného přání rodičů," stojí ve vyhlášení DKG uveřejněném v roce 2001 v Berlíně10). Nemocnice by se měly postarat nejen o kremaci plodů, ale i o rozptyl jejich popela v anonymním společném hrobě. Šlesvicko-holštýnský zemský svaz ředitelů nemocnic zahájil v roce 2000 celostátní akci na podporu etičtějšího přístupu k lidským plodům. Další čtyři stovky porodnických oddělení dobrovolně schválily pravidlo pohřbít i ty plody, které této povinnosti nepodléhají11). Společný pohřeb těchto lidských plodů se koná čtvrtletně. K prvnímu takovému pohřbu se v září 2001 dostavilo mnoho rodičů, jejichž děti se narodily mrtvé již před lety.
Nařízení "Verordnung zur Ausführung des Personenstandsgesetzes - Personenstandverordnung (PStV)", které v ustanovení § 31 umožňovalo mrtvě narozené děti registrovat na matrice, bylo změněno novelou, ze dne 7. 5. 2013 publikovanou ve Sbírce spolkových zákonů (Bundesgesetzblatt) v dílu I., č. 23, na straně 1122, přijatou sněmovou jednohlasně na začátku ledna 2013 s účinností od 15. května téhož roku tak, aby i každé embryo nebo plod po potratu od nula do 499 gramů byl prostřednictvím zvláštní přílohy č. 13 na dobrovolnou žádost rodičů zapsán příslušnou matrikou (včetně zamýšleného jména a příjmení, které dítě mělo dostat až za několik měsíců, v čase řádného porodu) do knihy narození ve zvláštním režimu.
Níže nabízím překlad citovaného ustanovení § 31 PStV:
Narození
§ 31 Živé narození, mrtvé narození, potrat
(1) O živé narození se jedná, když dítěti po oddělení od matky tlouklo srdce nebo pulsovala pupeční šňůra nebo nastalo přirozené dýchání plícemi.
(2) Pokud se neobjeví žádná ze známek života uvedených v odst. 1 a hmotnost plodu je nejméně 500 g, platí ve smyslu § 21 odst. 2 zákona, že se jedná o mrtvě narozené dítě.
(3) Pokud se neobjeví žádná ze známek života uvedených v odst. 1 a hmotnost plodu je nižší než 500 g, jedná se o potrat. Tento není zapisován do matriky. Potrat může být osobou, která by v případě narození živého dítěte měla rodičovskou zodpovědnost, oznámena matrice, do jejíž příslušnosti potrat spadá. V takovém případě matrika vydá oznamovateli na jeho žádost osvědčení s formulářem podle vzoru v příloze 13.
(4) Potrat je odlišně od odst. 3 třeba posoudit jako mrtvě narozené dítě, pokud byl součástí vícečetného porodu, u kterého nejméně jedno dítě je posuzováno podle odst. 1 nebo 2.12)
Děti vážící pod 500 gramů mají místo nejen v srdci německých rodičů, ale některé také v genealogii německých rodin. Existence dítěte vážící méně než 500 gramů je potvrzena. Otec a matka plodu po potratu se stali rodičem dítěte zemřelého před narozením. Nejistota v pojmosloví a evidenci těchto dětí odrážela pochyby ve způsobech zacházení s mrtvými těly těchto dětí. Spolková ministryně pro rodinu Kristina Schöder to považuje za otázku lidskosti13).
Do přijetí výše uvedené novely upravovaly tuto oblast zákony té které spolkové země. Např. Baden-Würtemberg a Rheinland-Pfalz umožnily pohřbít plod do rodinného hrobu, ale bez identity, což znamenalo, že nemohl ani vzniknout samostatný hrob jen pro potracené dítě. Některé země to neumožnily vůbec. Dnes zůstává v kompetenci jednotlivých zemí, jaké podklady budou k pohřbení vyžadovat, včetně výše příslušných poplatků. Možnost pohřbít ale musí poskytnout všechny spolkové země bez výjimky. Pokud rodiče nechtějí svého potomka na matrice registrovat a pohřbít, jsou plody dle rozhodnutí jednotlivých klinik anonymně pohřbeny, zpopelněny nebo likvidovány jako odpad. Se souhlasem rodičů jsou některé použity pro výzkum ve zdravotnictví. Matka nemá nárok na dávky v mateřství.
Překlad přílohy č. 13, na kterou odkazuje ustanovení § 31 odst. 3 PStV:
POTVRZENÍ zajišťující identitu dítěti
Dítě: plánované příjmení, plánované křestní jméno, pohlaví, den a místo narození
Matka: příjmení, rodné příjmení, křestní jméno, vyznání
Otec: příjmení, rodné příjmení, křestní jméno, vyznání
Místo, dne
podpis osoby provádějící záznam
Není-li rozlišeno pohlaví, údaj se podle informací spolkového ministerstva pro rodinu nevyplňuje14). K registraci na příslušné matrice dle místa provedení potratu postačí:
Registraci lze provést zpětně bez omezení. Poplatky a výdaje se řídí právem jednotlivých spolkových zemí. Požádat o toto potvrzení mají právo nejen rodiče, ale i osoba, která by při porodu živého dítěte o něj pečovala (volně přeloženo - der bei Lebendgeburt die Personensorge zugestanden hätte): kojenecké ústavy, prarodiče např. V případě smrti rodičky.
Žadatel sice dostane od matričního úřadu Bescheinigung (potvrzení zajišťující identitu dítěti), ale dále se toto potvrzení do celospolkových registrů nezanáší, tj. nenásleduje registrace na matrice15). O přijetí této novely se od roku 2007 zasloužila rodina z Hesenska, Mario a Barbara Martinovi, kteří sesbírali prostřednictvím vlastní internetové stránky16) 40 000 podpisů. Hřbitovní právo, jak bylo již uvedeno, je věcí jednotlivých spolkových zemí.
Zcela odlišná je právní úprava registrace mrtvě narozených dětí na území Anglie a Walesu. Jejím pramenem je v těchto zemích zákon Births and Deaths Registration Act z roku 1953 (ve znění pozdějších zákonů), nařízení pro Anglii: The Registration of Births and Deaths Regulations z roku 1987 (ve znění pozdějších předpisů) a nařízení pro velšsky hovořící občany: The Registration of Births and Deaths (Welsh Language) Regulations 1987 (ve znění pozdějších předpisů). Definice mrtvě narozeného dítěte je stanovena nikoli váhou dítěte, nýbrž jeho věkem. Dítě musí být narozeno v Anglii nebo ve Walesu po 24. týdnu těhotenství a nesmí dýchat nebo projevit jakékoli jiné znaky života (signs of live). Dítě, které dýchalo nebo projevilo jakékoli jiné znaky života, je dítětem živě narozeným bez ohledu na počet týdnů trvání těhotenství. Skotsko a Severní Irsko mají předpisy a postupy odlišné.
Na internetových stránkách anglického město Solihull se 100 000 obyvateli, které se nachází v geografickém středu Anglie, nalezneme velmi podrobné úřední informace z roku 2012 popisující postup při narození mrtvého dítěte a jeho registraci na matrice17). Lékař nebo porodní asistentka, kteří jsou přítomni u porodu nebo kteří prohlédli tělo mrtvého dítěte, vystaví rodičům lékařské osvědčení o porodu mrtvě narozeného dítěte. Tento dokument musí rodiče předat do 3 měsíců matrice příslušné podle okresu, kde se dítě mrtvě narodilo. Osvědčení je zaznamenáno do registru mrtvě narozených dětí a osoba žádající o registraci tento zápis podepíše. Registrace je možná i u jiné matriky, ale se zpožděním. Registrovat mrtvě narozené dítě na matrice jsou povinni rodiče nebo subsidiárně majitel domu, ve kterém došlo k porodu. Dále postupně:
Pokud jsou rodiče v době početí nebo porodu manžely, dostačuje podání žádosti jedním z nich. V opačném případě pak matka a otec podepíší záznam společně nebo musí matka předložit matrice otcovo prohlášení o otcovství. Jestliže ho nezíská, učiní prohlášení stvrzující otcovství sama. Osoba, která je legitimní požádat o registraci, musí na matriku zajít osobně. Nezná-li úřední jazyk, může mít tlumočníka.
O dítěti se do matriky zapisují tyto údaje:
Matrika vystavuje celkem tři veřejné listiny:
Osvědčení o registraci vydává matrika bezplatně jako důkaz, že porod byl řádně zaregistrován. Osvědčení o porodu mrtvě narozeného dítěte lze koupit v libovolném množství, ale pouze matkou nebo otcem (je-li v matričním zápise uveden). Cizí osoba musí svoji žádost o osvědčení o porodu mrtvě narozeného dítěte zdůvodnit. Osvědčení pro pohřbení do země je vystavováno zpravidla před provedením samotné registrace za předpokladu, že mrtvě narozené dítě nebude muset být podrobeno pitvě a bude pohřbeno do země. Osvědčení pro kremaci nemůže být nikdy vystaveno před dokončením registrace z důvodu nemožnosti z popela získat DNA dítěte. Pohřeb žehem mrtvě narozeného dítěte je tedy možný v Anglii a ve Walesu až po třech měsících od porodu, respektive po 42 dnech, kdy bývá registrace mrtvě narozeného dítěte na matrice zpravidla ukončena.
Plody po potratu nelze na základě ustanovení § 91 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách nezpopelnit, tj. uložit do rakve a v rakvi do hrobu. Fakt, že se tak občas v praxi děje, připomíná Sofoklovu Antigonu, která věděla, že když pohřbí svého bratra, překročí sice lidský zákon a vydá se tak v jeho trestající moc, ale poslechne lepší příkaz, neboť - jak říká - tyto nepsané zákony se nezrodily z libovůle dnešního a zítřejšího dne,"jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří."18)
Zákon o zdravotních službách v § 82 zakazuje mrtvé plody použít při léčbě příjemce lidských tkání a buněk, pro potřeby transplantací nebo pro výrobu léčiv. Proč tedy o pár paragrafů dále je v ustanovení § 91 uvedeného zákona plod po potratu zařazen mezi odpad, jehož původcem je poskytovatel zdravotní služby? Postupuje se striktně podle zákona o zdravotních službách z důvodu ochrany veřejného zdraví a hygieny? A kam patří mrtvě narozené děti, o kterých se v citovaném zákoně mlčí zcela?
Mrtvý novorozenec je klasifikován jako lidský pozůstatek pouze tehdy, pokud projevil alespoň jednu známku života a teprve poté zemřel. Pokud tuto podmínku nesplní, je klasifikován jako odpad. Z uvedeného vyplývá, že pro definici porodu živě narozených plodů jsou důležitější jeho životní projevy než ukončený týden těhotenství nebo hmotnost plodu19).
Podle uzavřeného soudního smíru ze dne 12. 7. 2013 ve věci ochrany osobnosti zaplatí jedna jihočeská nemocnice matce dítěte zemřelého krátce po porodu 100 000 korun náhrady nemajetkové újmy,3500 Kč náhrady utrpěné škody a dále náklady řízení. Matka žalovala původně o 300 000 korun nemocnici a dvě pohřební služby. Do jejího práva na ochranu osobnosti zasáhlo to, že nemohla své zemřelé dítě těsně po porodu pohřbít - když to chtěla začít zařizovat, ukázalo se, že tělíčko už bylo spáleno jako odpad společně s amputáty a dalším anatomicko-patologickým odpadem. Rodička nebyla detailně poučena o tom, že pohřeb musí zařizovat ve lhůtě 96 hodin požadované zákonem o pohřebnictví a v psychické zátěži v důsledku prožitých událostí ji nenapadlo, že je třeba jednat rychle. Právní zástupkyně žalobkyně poukazovala na to, že její klientka byla tehdy ve stavu, kdy poučení ani nemohla dostatečně vnímat. Soud stranám předeslal, že důkazní situace při zjišťování, kdo co ve věci porušil, by byla komplikovaná, ale důležitější že je vůle stran k dohodě. Ty po krátkém jednání takovou ochotu naznačily20).
Oznámení o narození mrtvého dítěte rodičům sděluje lékař nejen osobně při kontrole na gynekologii nebo v průběhu samotného porodu, ale i prostřednictvím Listu o prohlídce zemřelého. Čas předání Listu o prohlídce zemřelého zapíše do zdravotnické dokumentace matky a od té chvíle začíná rodičům běžet zákonná 96 hodinová lhůta k vypravení pohřbu. Pokud rodiče mrtvě narozeného dítěte v této lhůtě nevypraví pohřeb dobrovolně, rozhodne o způsobu jeho likvidace zdravotnické zařízení (zpravidla podle vlastního provozního řádu). Nechci dávat za každou druhou větu vykřičník, ale patřil by tam.
Narození mrtvého dítěte je povinen oznámit poskytovatel zdravotnických služeb, v jehož zdravotnickém zařízení byl porod ukončen, na Listu o prohlídce zemřelého matričnímu úřadu, a to nejpozději do tří pracovních dnů. Nebyl-li porod ukončen ve zdravotnickém zařízení, oznámí narození lékař, který jako první poskytl při porodu nebo po něm zdravotní péči. Zápis se provede na základě písemného prohlášení o narození dítěte, nikoli na základě Listu o prohlídce zemřelého. Po narození mrtvého dítěte se vystavuje rodný list, úmrtní list se nevystavuje. Dítěti se nepřiděluje rodné číslo a pokud rodiče nejsou manželé, nelze dítěti určit otcovství. Je-li určeno před jeho narozením, je neplatné a otec dítěte není do matriky zapsán. Je vhodné rodiče po porodu poučit, že mají možnost své dítě pojmenovat. Stejné jméno pak může mít i následující živě narozené dítě.
Pro oddělení patologie je pro evidenci nevhodné, že se v Listu o prohlídce mrtvě narozeného jeho jméno a příjmení nevyplňuje (jiné příjmení může mít matka a jiné otec). Jak bude poskytovatel zdravotní péče mrtvě narozené vykazovat do statistiky na konci roku? Co vykázat pro zdravotní pojišťovnu neví ani Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky. Pokud patologie provádí pitvu mrtvě narozeného dítěte (rodiče mají v občanském zákoníku zakotvené právo jeho pitvu odmítnout) a potřebuje u třetího subjektu objednat mikrobiologické kultivace, jaké nacionále má uvést na žádanku? Má vyšetření žádat na rodné číslo matky nebo otce?
Právo mrtvorozených na pohřbení zrušil zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který nakládání s mrtvorozenými nijak neupravil. Po novele v roce 2008 v § 26 odst. 12 tento zákon zkráceně stanovil, že části lidského těla odebrané v souvislosti s léčebně preventivní péčí, části těla zemřelého, plod po potratu, které se nepoužijí pro lékařské potřeby, a to jen není-li podezření na trestný čin nebo sebevraždu, se zpopelňují ve spalovně zdravotnického zařízení nebo v krematoriu na základě dohody mezi zdravotnickým zařízením a provozovatelem krematoria. Dnes je toto ustanovení beze změn převzato v citovaném § 91 zákona o zdravotních službách.
O pochopitelně vysoké míře emocionality dané problematiky svědčí i kontroverzní otázka, kterou členové občanského sdružení Dlouhá cesta směřují našim zákonodárcům: "To máme všichni v České republice raději rodit doma, aby nám mrtvé novorozeně zůstalo v náručí?"21) V podtextu této otázky jasně zaznívá pocit zoufalství nad tím, že rodiče nemají právo pohřbít nejen lidský plod po potratu, ale i mrtvě narozené dítě.
Změna citovaného § 91 zákona o zdravotních službách je v době přípravy tohoto příspěvku ve vnitřním připomínkovém řízení na Ministerstvu zdravotnictví. Pozůstalá matka po potraceném dítěti Jana Hynková, předsedkyně občanského sdružení Tobit, navrhla ve svém dopise na jaře 2013 ombudsmanovi, aby mrtvě narozené dítě nesmělo být spáleno v nemocniční spalovně, tj. aby se na něj nevztahovalo ustanovení § 91 zmíněného zákona a aby měla matka právo volby. Dále ve svém dopise uvádí, že mrtvě narozené dítě má být vydáno k pohřbení, ať už si to rodiče vyžádají nebo ne, a rovněž potracený plod nesmí být spálen v nemocniční spalovně, pokud rodiče požádají o vydání plodu k pohřbení (tato právní úprava je platná např. Na Slovensku)22).
Odpověď ombudsmana ze dne 7. června 2013 mimo jiné zněla takto: Osobně nevidím žádný rozumný důvod pro to, aby rodiče dětí, které zemřely ještě před porodem, nemohli požádat o vydání svého mrtvě narozeného dítěte za účelem jeho pietního pohřbení dle svého přání. Právní úprava s právem rodičů na vydání mrtvě narozených dětí, včetně plodů po potratu, za účelem jejich pohřbení musí počítat. Pokud zákon o pohřebnictví vychází z principu zajištění pietního a důstojného zacházení s lidskými pozůstatky a ostatky, není žádný důvod takovou pietní ochranu odepřít mrtvě narozeným dětem23). Ombudsmanovi nezbylo nic jiného než z toho, co zjistil, odvozovat závěr proti tomu, co nemůže ovlivnit.
Pokud nebude mrtvě narozené dítě vyžádáno k pohřbení, mělo by být v nemocniční spalovně spáleno jen za určitých podmínek zaručujících důstojnost a pietu (tj. především nikoliv s jiným biologickým odpadem). Vymáhání slušnosti, důstojnosti a piety je v tomto případě na kontrolních orgánech v oblasti životního prostředí nebo na místně příslušné krajské hygienické stanici. Metodické doporučení Ministerstva životního prostředí (MŽP) k nakládání s odpady ze zdravotnictví (červenec 2007)24) a dále pak Návrh metodického pokynu MŽP a Ministerstva zdravotnictví (MZ) k nakládání s odpady ze zdravotnických zařízení a jim podobných zařízení (prosinec 2009)25) obsahují kapitolu nakládání s patologicko-anatomickým odpadem. V katalogu odpadů pod ev. č. 18 01 02 je jako příklad uváděn drobný anatomický odpad typu produktu potratu do ukončeného 12. týdne těhotenství. Absentuje ovšem výslovně upravená evidence produktů potratu po 12. týdnu gestace, přestože uvedená kapitola je jako odpad označuje.
Vymezení možnosti spálit plod po potratu ve spalovně poskytovatele nebo v krematoriu není vymezení možnosti plod pohřbít. Ustanovení řeší situaci, kdy poskytovatel nemá vlastní spalovnu. Přijetím nového zákona o zdravotních službách nedošlo k žádnému posunu ke kodifikaci práva na vydání potracených plodů a mrtvorozených dětí k pohřbení. Zákon v citovaném ustanovení obdobně se starou právní úpravou stanoví, že s odebranou částí těla a s plodem po potratu nakládají v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb pouze poskytovatelé zdravotní služby tak, že jej zpopelňují ve vlastní spalovně.
Závozem potraceného nebo mrtvě narozeného dítěte do žároviště spalovny poskytovatele zdravotní služby ztrácí matka definitivně možnost pohřbít své dítě důstojně a pietně na hřbitově nebo v kremačním zařízení, které je výlučně určeno pro zpopelňování lidských pozůstatků (nikoli odpadů). Popel vyjmutý z pece nemocniční spalovny není s mrtvým tělem dítěte identifikovatelný. Spalování mrtvě narozených dětí a plodů po potratu není zpopelněním lidských pozůstatků.
Záznam o spálení plodu po potratu se podle citovaného zákona č. 20/1966 Sb. O péči o zdraví lidu zakládal do zdravotnické dokumentace matky. Od účinnosti zákona o zdravotních službách byla zrušena i tato administrativní povinnost. Záznam o spálení plodu po potratu se již nemusí vést vůbec. V evidenci provozovatele krematoria záznam o zpopelnění mrtvě narozeného dítěte nalezneme v záznamu o spálení anatomicko-patologického odpadu zpravidla pod pojmem "histologické zbytky".
Lékař musí mrtvě narozené dítě prohlédnout a vystavit matce List o prohlídce zemřelého
Je zapotřebí nějakého postulátu, abychom nejprve přijali a následně v praxi vyřešili problém piety? Zatímco pohřební zvyky jsou proměnlivé a náleží spíše k dějinám zvyků či kulturním dějinám, pieta, stejně jako kult mrtvých nebo hřbitovní zvykosloví, je trvanlivějšího rázu a náleží spíše k dějinám náboženství. Stejně jako jiné lidské jednání má tedy i pietní zacházení s mrtvým lidským tělem samo o sobě neutrální význam. Specifickou sémantickou hodnotu získává až v konkrétním náboženském nebo kulturním kontextu. Pietní zacházení s mrtvolou je spíše tradicí, o jejíž změně nebo zachování spolurozhoduje široké spektrum faktorů. Pieta může teprve v kontaktu s jiným kultem sehrávat roli atributu odlišné náboženské nebo skupinové identity. Podle některých etiků není pieta vůči mrtvému tělu normou, nýbrž postojem, který zaujímají pozůstalí vůči památce zemřelého26). Kult a pieta jsou tak těsně spojeny: úcta vzdávaná Bohu a mrtvému lidskému tělu jsou dva neoddělitelné projevy téhož vyznání víry. Poněvadž pietu nelze samu o sobě myslit, bylo by spravedlivé uzavírat, že ji naprosto nelze přikazovat.
Nahlédněme nyní o několik století zpět do historie. Na právní zajištění piety plodu po potratu nebo mrtvě narozeného dítěte bylo nahlíženo prakticky výlučně v souvislosti s jeho ochranou v těle matky. Jednalo se o klasickou právní otázku, zda se lze domnívat, že plod získává právo na respektování piety odděleně od práva své matky. Zemřelo-li dítě ve vrcholném středověku v matčině lůně společně s matkou, mělo být uloženo do hrobu spolu s ní. Pokud naopak dítě vyšlo z matčina lůna již mrtvé, bylo dle kanonisty Viléma Durantiho (kolem roku 1237-1296) pohřbeno vně hřbitova. Tento jeho názor nebyl už tehdy přijímán jednoznačně, neboť následně dodal: "Někteří nicméně prohlašují, že plod (partus) je považován za součást útrob."27)
V této oblasti se nabízí řada otázek. Tou nejzákladnější je: Lze mrtvorozený lidský plod považovat za zemřelou osobu? Pokud ano, měla by na ně být aplikována všechna ustanovení týkající se pohřbení, včetně požadavku na pietní zacházení s tělem. Mrtvorozený lidský plod však nikdy osobou v právním ani ve společenském smyslu nebyl. Jeho lidská práva a právo na pietní zacházení s jeho neživým tělem je třeba postavit na jiných principech, než jaké jsou ty kodifikované v různých právních normách. Pokud by práva plodu po potratu nebo mrtvě narozeného dítěte byla odvozena z práva na rodinný a soukromý život rodičů, pak je ponechání volby ohledně jeho zaopatření zcela správné. Dovodíme-li, že je osobou, vychází nárok tohoto plodu na pietní a důstojné zacházení s jeho tělem z jeho vlastní podstaty. Rozhodování rodičů je tak zásahem do jeho lidských práv.
I když definici piety musíme hledat mimo právní řád, do jisté míry je právním pojmem. Pojem pieta je v zákoně č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví použita v ustanovení § 2 písm. h) v souvislosti s úpravou lidských pozůstatků (zejména šití po pitvě, umývání, holení, stříhání, kosmetické úpravy, oblečení do šatů nebo do rubáše, uložení do rakve). Německá internetová stránka http://www.schmetterlingskinder.de/ řeší oblékání plodů po potratu a mrtvě narozených dětí z toho důvodu, aby zcela nechráněné a nahé neležely na chodbách prosektur, v márnicích nebo v rakvích. Většina německých klinik podle tohoto zdroje používá pro zahalení plodu po potratu ručník, papírovou utěrku nebo hedvábný šátek a to pouze po dobu, dokud rodiče své dítě smějí vidět. Svou poslední cestu pak tyto děti nastupují zcela nahé. Německé porodnické kliniky nemají rozpočtovou položku, ze které by mohli nakoupit rubáše28). Tělíčko každého mrtvě narozeného miminka by tedy po pitvě mělo být zašito, omyto, oblečeno a uloženo do rakve.
Je-li pieta pouze morálním postojem, z něhož nelze odvodit pevné normy, existují pravidla chování ukládající člověku, jak se má chovat v přítomnosti zemřelého? Český trestní řád se pokusil definovat, jaká jednání pietě odporují. Podle ustanovení § 359 trestního zákoníku nazvaného "Hanobení lidských ostatků" je to především otevření hrobu, hrobky nebo urny neoprávněnou osobou; svévolná exhumace v tlecí době nájemníkem i oprávněným hrobníkem; spálení exhumovaných lidských ostatků mimo krematorium; zničení, vysypání či svévolné odnesení urny s popelem z pohřebiště; rozmetání kostí v hrobu, hrobce či po hřbitově. Je třeba dodat, že i když vychází skutková podstata tohoto trestného činu z archaického římského práva, jak upřesníme v kapitole Res extra commercium, k jeho kodifikaci došlo v roce 2001 chaoticky na základě zákonodárné iniciativy poslanců KDU-ČSL bez předchozího ověření skutečné potřeby a bez hlubší seriozní argumentace.
Mnohem zarážející pro zajištění piety mrtvorozených dětí je absence trestněprávní ochrany těla bezprostředně po smrti člověka před jeho uložím do hrobu nebo zpopelním v krematoriu. Ustanovení § 359 v nejmenším neřeší alarmující skutečnost, že pachatel po spáchání trestného činu vraždy může volně a zcela beztrestně vykonávat nejrůznější destruktivní či jinak pietu lidského ostatku narušující činnosti. Trestní zákoník dle § 359 chrání lidské ostatky uložené na pohřebišti, avšak lidské pozůstatky uložené mimo pohřebiště nechrání a zničení lidských pozůstatků jiným než zákonným způsobem nepostihuje. Zmíněná destruktivní činnost či jiná činnost vážně ohrožující pietu a důstojnost lidského ostatku je velmi často spojená s pácháním trestného činu vraždy.
Podle Ondřeje Záborského je čtvrcení mrtvol a následné rozesílání poštou, zakopávání mrtvol na jiných místech než na pohřebišti, pálení mrtvol, nejrůznější rozpouštění v kyselině, ale i konzumace mrtvol přinejmenším na stejné úrovni společenské nebezpečnosti jako jednání pachatele předvídané v citovaném ustanovení § 35929). Trestní zákoník by měl lidské pozůstatky chránit nejen před zničením či vážným poškozením, nýbrž i před jednáním proti jejich pietě (např. močení na lidské pozůstatky, lámání kostí za účelem uložení delšího mrtvého lidského těla do menší rakve), důstojnosti (např. též nekrofilní aktivity) a v neposlední řadě též proti jejich ukrytí na neznámé místo. U široké veřejnosti existuje dokonce představa, že tento trestný čin v našem právním řádu již zakotven je. V některých vědeckých článcích z oboru soudního lékařství dokonce autoři konstatují, že při destrukcích těla zemřelé osoby je pachatel trestně odpovědný, pokud mu není prokázána účast na trestném činu vraždy, pouze za trestný čin postihující ilegální manipulaci s pozůstatky nebo ostatky30). Ústavní soud ČR nedávno potvrdil, že nejen na místo jejich posledního odpočinutí, ale i na mrtvá lidská těla samotná se vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život31).
Mrtvorozené dítě je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva součástí partnerského vztahu od okamžiku svého narození a již jen touto skutečností. Matka si může vytvořit silnou vazbu i k plodu, který téměř donosila a má právo vyjádřit přání dát mu jméno a pohřbít jej, což se dotýká nepochybně "soukromého života", jehož respektování zaručuje čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod32). V posledním soudním procesu Hadri-Vionnetová proti Švýcarsku Evropský soud pro lidská práva ani na okamžik nezpochybnil otázku, zda je mrtvě narozené dítě mrtvým lidským tělem33).
V soudním procesu Hadri-Vionnetová proti Švýcarsku soudce čelil situaci, kdy se matka nemohla zúčastnit pohřbení svého mrtvě narozeného dítěte. Žalobkyně porodila mrtvě narozené dítě během pobytu v centru pro žadatele o azyl. Když byli matka a otec dotázáni porodní asistentkou, řekli, že si mrtvé tělo dítěte vidět nepřejí. Po provedení ohledání bylo tělo na náklady obce Buchs v kantonu Argovie odvezeno v běžné dodávce na hřbitov, kam bylo bez obřadu a bez účasti rodičů pohřbeno do obecního hrobu pro mrtvě narozené děti. Žalobkyně si stěžovala, že tělo jejího mrtvě narozeného dítěte jí bylo odebráno a pohřbeno bez jejího vědomí ve společném hrobě patřícím obci. Opírala se o citovaný článek 8 Úmluvy. Evropská soud pro lidská práva zjistil, že článek 8 Úmluvy je pro otázku, zdali žadatelka byla oprávněna účastnit se pohřbení svého dítěte, platný. Podívejme se podrobněji na rámec celé soudní kauzy.
Alžíranka jménem Dalila Hadri-Vionnetová, během pobytu v centru pro žadatele o azyl, porodila 4. dubna 1997 mrtvě narozené dítě (stáří dítěte 26 týdnů a dva dny) v nemocnici Thorfeld 2 ve švýcarském kantonu Argovie. V témže roce zažalovala dva zaměstnance obce Buchs v tomto kantonu, zdravotně sociálního pracovníka a úředníka, kteří čtyři dny po úmrtí jejího novorozence nařídili mrtvorozené dítě bez jejího vědomí pohřbít. Oba představitelé obce konali v dobré víře, že důstojné pohřbení do obecního hrobu pro mrtvorozené (franc. Fosse commune des enfants morts, něm. Grabstelle für Totgeburten) na tamějším hřbitově bez obřadu odpovídalo vůli rodičů. Ti se totiž v porodnici oba vyjádřili záporně k otázce, kterou jim položila porodní asistentka, zda chtějí dítě vidět.
Žalovaní vzali v úvahu skutečnost, že rodiče mrtvého novorozence vyjádřili přání mrtvé tělo nevidět, a domnívali se, s ohledem na psychický stav matky, která byla po porodu dále hospitalizována, že nebude schopna zúčastnit se pohřbení. Sjednali proto pohřbení samostatně u pohřební služby, která dítě uložila do rakve a převezla běžnou osobní dodávkou na obecní hřbitov. Rakev byla 8. dubna uložena do hromadného obecního hrobu. Ve stejný den žalobkyně opustila nemocnici. O dva dny později navštívila hrob svého dítěte s asistentem psychiatrické služby, aby na náhrobek položila květinu. Dne 15. dubna byla podle tvrzení žalované strany informována o možnosti zorganizovat postfunerální smuteční obřad. Žalobkyně tuto nabídku obce zpochybnila. Za týden šla navštívit hrob svého mrtvě narozeného dítěte opět, tentokrát za doprovodu římskokatolického faráře. V květnu téhož roku oba představitele obce zažalovala v občanskoprávním sporu za zneužití pravomoci veřejného činitele, za rušení klidu mrtvých (ŕ la paix des morts) a odvozeně za odcizení movité věci ve smyslu čl. 141 trestního řádu Švýcarské konfederace. Jednotlivé úrovně švýcarských soudů postupně odmítly stíhat obviněné osoby. V květnu roku 1998 vydala obecní rada Buchs souhlas s exhumací mrtvě narozeného dítěte, na náklad obce, a ostatky dítěte byly převezeny do Ženevy, kam se žalobkyně se svým druhem, později manželem, státním příslušníkem Švýcarské konfederace, přestěhovala.
Nejvyšší švýcarský federální soud řešil otázku přiměřenosti zvoleného pohřbu (na základě čl. 53 odst. 2 federální ústavy, platné do 31. 12. 1999, který stanovil povinnost obce vypravit přiměřený pohřeb zemřelému) a uznal za podložená tvrzení žalobkyně, že jí bylo upřeno právo truchlit a pohřbít. Federální soud vzal také v úvahu čl. 262 trestního zákoníku, podle kterého nesmí nikdo nakládat s lidskými pozůstatky či ostatky proti vůli oprávněné osoby. Odmítl vyjít žalobkyni vstříc v požadovaném odškodnění za nemateriální újmu v rámci pomoci obětem přestupků a trestných činů. Soudu chyběl důkaz o úmyslu představitelů obce hanobit lidské pozůstatky mrtvě narozeného dítěte,"rušit jeho klid".
Navzdory vstřícným krokům švýcarské veřejné správy, žalobkyně úspěšně podala žalobu u Evropského soudu pro lidská práva, který na základě článku 8 Úmluvy rozhodl, že matka mrtvě narozeného dítěte byla oprávněna účastnit se pohřbení svého dítěte, a to i navzdory tomu, že matka nechtěla před pohřbením své mrtvé dítě vidět.
Česká judikatura (na rozdíl od evropské) je ohledně zásady pietní ochrany osobnosti, podle níž je tělo zemřelého integrální součástí osobnosti do doby, dokud jsou lidské pozůstatky člověka individualizovatelné, v tuto chvíli na počátku. Nejzásadnějším judikátem v této oblasti je prozatím rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 200834), podle něhož přetrvávají přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je tedy zásahem do soukromí. Je-li pak takovým zásahem současně znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 občanského zákoníku."Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný pociťován obecně," uzavírá své tvrzení Nejvyšší soud. Podle nového občanského zákoníku se po smrti člověka může ochrany jeho osobnosti domáhat nejen manžel, rodič nebo dítě zemřelého, ale kterákoli z osob jemu blízkých.
Pro tvrzení zda lze nebo nelze přiznávat pietní ochranu osobnosti mrtvě narozenému dítěti asi neexistuje jednoznačné stanovisko. Výklad a aplikace porušení piety na nedonošeném tělíčku přísluší podle citovaného zákona o pohřebnictví přestupkovým komisím (správní soudy se porušením piety mohou teoreticky zabývat pouze na základě žaloby proti pravomocnému rozhodnutí přestupkové komise, civilní soudy na základě postmortální ochrany osobnosti v souladu s § 82 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Bez transcendentální složky lidské přirozenosti lze stěží dovodit pietu k něčemu, co se živě nenarodilo. Svědomité plnění všech mravních závazků, ať už ve vztahu k Bohu, k vlastním předkům, k národu nebo k hodnotám lidské důstojnosti, se stává základním východiskem kodifikace sekulárního práva na důstojné pohřbení každého mrtvého lidského těla. Etické určení je tedy vlastním smyslem i nosnou silou pohřbívání lidí.
Mrtvé tělo dospělého, dítěte nebo plodu není předmětem in iure obecně; není ani subjektem, vůči kterému mohou nebo mají být vykonávána práva a zvláště povinnosti jiných. Sjednat pohřbení pro zemřelého potomka zůstává od archaického římského práva dobrovolným právním aktem zahrnujícím mimo svou zdravotně-hygienickou funkci i funkci pietní. Ve společenské diskusi se tak střetávají dva základní etické přístupy: pro-choice ve prospěch svobodného rozhodování rodičů nepohřbít mrtvě narozeného potomka vs. pro-life ve prospěch práv mrtvorozeného dítěte na pietní nakládání a důstojné pohřbení. Tělo mrtvorozeného dítěte, před i po pohřbení, je věc posvátná, res extra commercium, věc mimo dědictví a mimo obchod, a pro své zvláštní určení je vyňato ze soukromého vlastnictví35).
Právo na pietní zaopatření mrtvého lidského těla je také v právních systémech angloamerické právní kultury jedním z důležitých práv mrtvých osob. Klíčovou otázkou však zůstává, zda těla mrtvých osob a biologického materiálu chránit v rámci vlastnických práv či z tzv. res extra commericum (no property principle), tedy principu neexistence vlastnického práva k lidskému tělu36). Zatímco jednotlivé části lidského těla (např. tkáně nebo krev) lze v určitých případech považovat za předmět vlastnictví a chránit je v rámci majetkových práv, právo na ochranu lidského těla jako celku spadá pod práva na lidskou svobodu a důstojnost.
Ani důstojnost jako pojem nemá svou legální reálnou definici, což, podobně jako např. U dobrých mravů, dává možnost obsahově tento pojem naplnit z kontextu konkrétních případů. Použití fyzického násilí vůči mrtvému lidskému tělu je objektivním zásahem do lidské důstojnosti. Stejně tak využívání mrtvého lidského těla a jeho částí jako zdroje zisku. Je dostačující, jestliže jsou lidské pozůstatky potupeny pouze v očích osoby blízké? Zacházení s mrtvě narozeným lidským plodem jako s anatomicko-patologickým odpadem je všeobecně ponižující, neboť tohoto člena lidského rodu hrubě pokořuje před jinými. Takovéto pojetí důstojnosti patří mezi závazky, které České republice plynou z mezinárodního práva37). Zákonné neuznání hodnoty prenatálního života a práva na ochranu jeho piety považuje Evropský soud pro lidská práva za neplatné, protilidské a hrubě necitlivé vůči osobám zasaženým tragédií, kterou narození mrtvého dítěte nepochybně představuje38).
Lidská důstojnost nezaniká ani po smrti fyzické osoby, nýbrž i posmrtně lze uplatňovat práva odvíjející se od lidské důstojnosti zemřelého. Dle výzvy a iniciativy Jiřího Karase s názvem "Deklarace práv počatého dítěte" má dítě v prenatálním období následující přirozená práva:
Ačkoliv nemá Deklarace práv počatého dítěte právní závaznost, měla tři následující cíle: vnést nový impulz do debat ohledně práva plodu na život, navrácení úcty k životu na její místo v přirozeném žebříčku hodnot a především pak uvedení právního řádu do souladu s Listinou základních práv a svobod. Dle deklarace má být právo na zachování lidské důstojnosti i po smrti nenarozenému dítěti přiznáno již od početí39).
Naplnit beze zbytku takový požadavek skutečně znamená mrtvá embrya pochovávat nebo alespoň důstojně likvidovat. Podle doktríny soudobé římskokatolické církve se mají mrtvá embrya respektovat stejně jako lidské pozůstatky, přestože těla bez kostí nezanechají žádné materiální svědectví o svém krátkém životě40). Jak hodnotí Petr Blažek, právní úprava institutu kryokonzervace embryí je u nás zcela nedostačující, včetně jejich likvidace (neboli řečeno eufemismem lékařsko-právní terminologie z této oblasti, jejich "redukce")41).
Je zarážející, že ačkoli zákon o pohřebnictví požaduje důstojné zacházení s tělem zemřelého i na námořním plavidle [srov. § 4 odst. 2)] a v ustanovení § 17 odst. 2 používá dokonce výraz "důstojnost veřejného pohřebiště", samu důstojnost nedefinuje. Lze ji vykládat jako povinnost úcty a vážnosti těla zemřelého a pohřebiště. Pro zachování důstojnosti pohřebišť zákon zavedl jasné normy: zákaz jejich znevažování zahrabováním mršin nebo anatomicko-patologického odpadu, do něhož níže zmíněná zdravotnická legislativa zahrnuje též tělíčka plodů po potratu i mrtvorozené děti běžně vážící nad 2000 g [srov. § 2 odst. d)]. V zájmu ochrany důstojnosti pohřebišť zavedl zákon o pohřebnictví dokonce institut ochranných pásem, jenž má být veřejnoprávním nástrojem ochrany hřbitovů před negativními zásahy v místě, kde spočívají lidské ostatky. Něco analogického přece jen v platné právní úpravě chybí pro dosud nepohřbené tělíčko ležící obnažené na chodbě prosektury nebo déle než rok pod září reflektorů bez rakve a rubáše (jako u opakující se výstavy The human body exhibition).
Šestý pododdíl nového občanského zákoníku je přímo nazván "Ochrana lidského těla po smrti člověka" a v § 92 shodně se zákonem o pohřebnictví jasně stanoví: "Naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se zakazuje." S ohledem na tuto zásadní změnu civilního práva nelze jakkoli předem odhadovat, jak Nejvyšší soud jako sjednocovatel civilní judikatury bude výše citovaný princip aplikovat v praxi.
Kodifikovala se tato nová civilní norma z nezbytnosti nebo z přebytku? Jak dlouhá a komplikovaná byla cesta od hranice dřeva ke kremační peci (od lidu popelnicových polí k lidu rozptylových louček)? Spalovny spalují, krematoria zpopelňují. Rozdíl mezi zdravotnictvím a pohřebnictvím, resp. mezi spalovnou anatomicko-patologického odpadu ve spalovně a zpopelnění lidských pozůstatků v krematoriu na straně jedné, je podobný rozdílu mezi zemědělstvím a chovatelstvím, resp. mezi kafilérií a spalováním kadáverů zvířat v zájmovém chovu na straně druhé. I takto lze pojem lidské důstojnosti otevřít a ukázat, že se jedná o materii zajímavou, hodnou bádání a především hodnou dalších publikací.
Pohřebnictví se stalo moderním fenoménem, který v jiné struktuře reprodukuje požadavky piety a důstojnosti. Pohřební rituály nad mrtvě narozenými jsou naopak rozvíjeny již tisíce let. Pohřebnictví ve 20. století začaly upravovat na území českého státu vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Ustanovení § 24 odst. 1 nařízení ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb. O pohřebnictví pojem mrtvě narozené dítě vyložilo jednoduše takto: "Mrtvolou se rozumí i mrtvola dítěte, které bylo porozeno mrtvé." Tím byl u nás schválen první sekulární zákon upravující právo na pohřbení mrtvě narozeného, aniž by se upravovalo stáří plodu, od kdy se má pohřbívat.
Vraťme se však do současnosti. V zákoně o pohřebnictví pojem mrtvě narozené dítě není zahrnut mezi mrtvé lidské tělo. Původní vládní návrh ustanovení § 2 zákona o pohřebnictví se měl stát úhelným kamenem nových pohřebních praktik při porodu mrtvého dítěte. Poprvé v moderních dějinách českého státu se stanovilo nejen obligatorní pohřbení mrtvě narozeného těla nebo potracených plodů vážících alespoň 1000 g (zajišťovat měla obec), ale i povinnost minimální thanatopraktické úpravy ze strany poskytovatele zdravotních služeb (po pitvě zašití a umytí) a poté, v případě zájmu, zajištění bezplatné a vhodné místnosti pro pozůstalé (včetně jejich nezbytné hygienické očisty) k uložení tělíčka v rubáši (čechelu) do rakve pod dohledem pověřeného zdravotníka nebo sociálního pracovníka. Tento první zákonný model managamentu perinatální ztráty nikdy nenabyl účinnost. Nutno dodat, že u nás existuje několik územně samosprávných celků, především měst, které se ve své samostatné působnosti rozhodly mrtvě narozené děti pohřbívat na vlastní náklady, navzdory tomu, že po státu refundaci pohřebních útrat nezískají42).
Zákon o pohřebnictví od 1. 1. 2002 nakonec pouze stanovil, že pohřbení všeho, co není mrtvé lidské tělo, tj. pohřbení mrtvě narozeného dítěte, je přestupek nebo správní delikt pod sankcí ve výši 50 tisíc korun. Do roku 2002 pohřbení mrtvě narozeného dítěte nic nebránilo, protože žádný zákon neupravoval obecnou definici mrtvého lidského těla. Dnes se na důstojný odchod ze zdejšího světa nemá nárok hotový člověk, mrtvě narozený třeba ve 40. týdnu gestace. Ve stále platném stanovisku MMR je totiž mrtvě narozené dítě označeno jako biologický odpad určený k likvidaci společně s amputáty a dalším biologickým odpadem43).
Výše citovaná právní domněnka MMR nereflektuje biologickou a společenskou realitu a nepřihlíží ke skutečnostem a přáním dotyčných rodičů a jejich prospěchu. Není přijatelná ani s přihlédnutím k míře uvážení, kterou má stát při povinnosti zajistit účinné respektování důstojnosti těla zemřelého a tím i soukromého a rodinného života pozůstalých. Na základě závěrů z pracovního setkání Petry Hartové (občanské sdružení Dlouhá cesta), Michaely Kepkové (Ministerstvo práce a sociálních věcí) a Tomáše Kotrlého (Ministerstvo pro místní rozvoj) proto vznikla dne 10. února 2012 pracovní verze návrhu novely ustanovení § 2 zákona o pohřebnictví, která je zdůvodněna také evropskou judikaturou. Byla osobně předána několika poslancům ochotným ke spolupráci, ale dodnes nebyla jako poslanecká iniciativa vládě předložena k projednání.
Některé lidské pozůstatky (plody po potratu, mrtvě narozené děti) musíme v České republice spálit bez rakve, tj. nelze je legálně pohřbít v rakvi do hrobu na veřejném pohřebišti, i když by to mohlo být ekonomicky výhodnější než spalování ve spalovnách odpadů ze zdravotnických zařízení (pohřební útraty hradí rodina, spalování odpadu jde na účet zdravotní pojišťovny). Žádný hrob! Naproti tomu jiné lidské pozůstatky (cizinců, mrtvých lidských těl a jejich částí bez zjištěné totožnosti) musí obec pohřbít v rakvi do země, tj. nelze je legálně zavézt v rakvi do žároviště krematoria, i když by to mohlo být pro obecní pokladnu ekonomicky výhodnější než pohřbení do hrobu (možnost pozdější exhumace za účelem repatriace nebo identifikace má přednost před zvýšenými finančními náklady). Část mrtvého těla nalezená například po hromadné havárii postrádá individualitu, a přesto se musí pohřbít překrytá rubášem v rakvi do hrobu nebo hrobky. Žádné krematorium! Ze zákona není možnost volby - viz následující tabulka.
Tab. č. 2 Povinnost pohřbít v zákoně o pohřebnictví a spálit v zákoně o zdravotních službách
| Subjekt | Místo trvalého uložení |
Ustanovení zákona o pohřebnictví | |
| Lidské pozůstatky | Cizinec | Hrob, hrobka | § 5 odst. 2 |
| Část těla ex mortuo | § 5 odst. 1 | ||
| Tělo bez totožnosti | § 5 odst. 1 | ||
|
Ustanovení zákona o zdravotních službách | |||
| Odpad | Část těla ex vivo | Spalovna | § 91 |
| Mrtvě narozené dítě | ? | ||
| Plod po potratu | § 91 | ||
Pokud nemají o pohřbení mrtvorozeného zájem rodiče, stát nebo obec by měli zajistit pohřbení těla uložením jeho pozůstatků do hrobu nebo hrobky nebo do žároviště krematoria. Obec by měla mít současně právo na úhradu účelně vynaložených nákladů na pohřbení vůči státu (po mrtvě narozeném dítěti nejsou dědicové). Obec pohřbení bezdomovců zpravidla přímo neprovádí; hrobník sice může pohřbít mrtvé lidské tělo do hrobu nebo hrobky, ale v případě převozu mrtvého těla po pozemních komunikacích musí mít uzavřenou přepravní smlouvu s provozovatelem pohřební služby a dopravní prostředek musí odpovídat požadavkům § 9 odst. 1 zákona o pohřebnictví pod sankcí pokuty v přestupkovém řízení ve výši až 50 tis. Kč.
Nový občanský zákoník přidává k současné platné úpravě obci další základní povinnost: rozhodnout o způsobu pohřbu (není-li žádná z osob blízkých zemřelému dítěti). Obec tedy nejen že zajistí pohřbení (země/žeh), ale také rozhodne o slušném způsobu pohřbu a o opatření pohřebiště podle místních zvyklostí (srov. § 114 odst. 2). Návrh nového občanského zákoníku ve svých ustanoveních záměrně používá pojem pohřeb a opatření pohřebiště ve smyslu pietního aktu, nikoli jen jako zdravotně-hygienického způsobu pohřbení.
Zákonodárci dále zastávají názor, že z pozůstalosti je možné odečíst jen přiměřené náklady na pohřeb. Nestačí-li pozůstalost ke krytí nákladu pohřbu, jaký si zemřelý přál za svého života, jsou hrazeny maximálně do výše desetinásobku pohřebného - do padesáti tis. Kč (srov. § 26 zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců).
Zákon o státní sociální podpoře přiznává od 1. ledna 2012 fyzickým osobám vypravujícím pohřeb mrtvě narozenému dítěti právo na pohřebné. Pozůstalí tedy mají nárok na pohřebné něčeho, co nelze podle platného práva řádně pohřbít. Soudobá praxe na obecních úřadech ukazuje, že požádat o pohřebné na mrtvé novorozeně je efektivní, částka 5000 Kč zpravidla pokrývá všechny náklady účtované pohřební službou. Pokud je vypravitelem pohřbu mrvě narozeného dítěte obec nebo poskytovatel zdravotní služby, nemůže jako právnická osoba požádat o pohřebné. Není ale zakázáno, aby kterákoli fyzická osoba tomuto dítěti pohřeb obstarala a o pohřebné požádala svým jménem.
Nemá-li poskytovatel zdravotní služby vlastní spalovnu ani spalovnu jiného poskytovatele, musí si smluvně zajistit zpopelnění v krematoriu. Bylo by dostačující, kdyby všichni provozovatelé spaloven přestali mrtvě narozené děti přijímat k odpadové likvidaci a provozovatelé krematorií se zachovali vůči poskytovatelům zdravotní péče v otázce zpopelňování mrtvorozených dětí stejně jako v Klatovech. Nebylo by pak nutné novelizovat zákon o zdravotních službách ani zákon o pohřebnictví.
Nový řád krematoria v Klatovech, účinný od 1. 1. 2013, totiž ve své preambuli stanovil, že mrtvě narozené děti o váze 500g a více musí provozovatel krematoria zpopelňovat v rakvi každé zvlášť, stejně jako při nebo po porodu zemřelé novorozence44). Rakev musí být vyrobena dle ČSN na rakve č. 49 3160, tj. nesmí být plastová či papírová, ale dřevěná. To je logické, protože pokud je tělíčko téměř ještě bez kostí zpopelněno ve schránce z papíru nebo plastu, nevznikne žádný popel nutný pro uložení do úřední urny. Největší výrobce rakví u nás nabízí dětské dřevěné rakve pro tyto účely vyrobené ze zbytků vzniklých při výrobě standardních rakví.
Fakultní nemocnice v Plzni, která v klatovském krematoriu mrtvě narozené děti dosud zpopelňovala, musí od roku 2013 respektovat, že těla mrtvě narozených dětí nebudou ke zpopelnění přijímána hromadně jako v předchozích letech v plastovém kontejneru spolu s dalšími amputáty. Oddělení patologie v plzeňské fakultní nemocnici vypisuje List o prohlídce zemřelého45) takto: příjmení matky a jako druhé jméno uvádí "nepojmenovaný" (tedy např. Novák Nepojmenovaný).
Pohřbívání mrtvorozených dětí není v České republice předmětem ani občanského ani církevního právního řádu. Pokud se rodiče zavčas písemně neobrátí na vedení porodnice, budou jejich mrtvě narozené děti zlikvidovány méně slušným způsobem než zvířata v domácím chovu nebo komerčně vystaveny jako vycpaná veverka, případně mořský koník v lihu. K vydání mrtvorozeného dítěte rodičům k pohřbení tak, dík stávající platné legislativě, může dojít jen na základě dobrovolného popř. Ve vnitřním řádu upraveného rozhodnutí poskytovatele zdravotní služby. Přitom platí, že živě narozené dítě umírající při porodu tatáž prosektura k pohřbení vydat musí. Ve společnosti, kde mají své náhrobky i křečci a hadi, považuji za absolutně samozřejmé, že matkám a otcům bude mrtvě narozené tělíčko dítěte vydáno k obstarání pohřbu bez asistence provozovatele pohřební služby. Likvidace těchto dětí v nemocničních spalovnách se jeví autorovi nehumánní, nedůstojná a nehodná evropské kultury 21. století.
Lidský plod po 22. týdnu gestace je de lege zemřelý pouze pro účely vyhlášky o Listu o prohlídce zemřelého (co by prováděcího právního předpisu k zákonu o zdravotních službách), nikoli pro účely zákona o zdravotních službách nebo o pohřebnictví. Problematika potracených a mrtvě narozených dětí spadá do kompetence tří ministerstev - MMR, Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva životního prostředí. Pokud je mrtvě narozené dítě zemřelou osobou, pak je rozhodování nejen rodičů, ale i státu zásahem do jeho postmortální ochrany osobnosti.
Rozsáhlý výzkum mezi rodiči s perinatální ztrátou provedli v USA na počátku 90. let 20. stol46). Z dotazníkového šetření, které se nevyhýbalo otázkám týkajících se pohřbu mrtvorozených, vyplynulo, že 22% respondentů uvedlo nad rámec odpovědi v poznámce, že by uvítali možnost výběru způsobu pohřbu nebo manipulace s ostatky mrtvorozeného dítěte nezávisle na instituci. Více než polovinou respondentů nebylo považováno za podstatné uspořádat nějakou vzpomínkovou slavnost. Nedostatek zájmu o postfunerální smuteční obřad může odrážet skutečnost, že většina rodičů dávala přednost samotnému pohřbu.
Cílem pětiletého výzkumu Ratislavové bylo zjistit využívání a způsob nabízení rituálů rozloučení s dítětem u žen po perinatální ztrátě v České republice47). Jedná se o jeden z prvních vědeckých pokusů zjistit postoj žen ke smutečním rituálům nad mrtvě narozenými dětmi, vlastnění upomínek na takové dítě a využívání laické nebo odborné pomoci. Soubor tvořilo 83 žen, které prožily perinatální ztrátu v letech 2007 až 2012 v České republice. Většina žen po porodu mrtvého plodu své dítě neviděla a 69 % těchto žen toho lituje. Na rozdíl od žen po perinatální ztrátě, které své dítě viděly a které byly ve 100% rády, že tak učinily. Zásadním zjištěním bylo, že ženám možnost jakéhokoli rozloučení s dítětem nebyla často vůbec nabízena, což může vypovídat o paternalistickém přístupu zdravotníků v této oblasti. Upomínku na své dítě má jen 17,5 % žen po porodu mrtvého plodu,52 % žen ze souboru využilo podporu stejně postižených žen,44,5 % vyhledalo odbornou pomoc psychologa nebo psychiatra.
V této nelehké situaci by mělo být samozřejmostí poskytnout rodičům psychosociální podporu a krizovou intervenci matkám a otcům zasaženým tragickou ztrátou. Zdravotníci v naší zemi však zatím nejsou dle jejich povinného kurikula soustavně připravováni na práci s člověkem v krizi. Přesto se již i v našem zdravotnictví začíná klást důraz na tento aspekt jejich práce. Důkazem je skutečnost, že na katedře ošetřovatelství a porodní asistence, Fakulty zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni se již v kurzech věnují problematice doprovodu rodičů po perinatální ztrátě a mimo jiné zde proběhla beseda s pozůstalými maminkami ze sdružení Dlouhá cesta48).
Lenka Černá ve své bakalářské práci uvádí analýzu osmi rozhovorů uskutečněných v roce 2012 s porodními asistentkami z pěti porodnic49). Možnost rozloučení se s mrtvě narozeným dítětem není podle ní na téměř žádném sledovaném pracovišti běžná. Na většině pracovišť porodní asistentky rozloučení s dítětem ženě aktivně nenabízí, přestože tomuto rituálu přisuzují velký význam. Někde je dokonce dítě rovnou odneseno, aniž by ho matka měla možnost vidět. Pouze na jednom sledovaném pracovišti porodní asistentky rodičům nabízejí a umožňují rituál rozloučení se svým dítětem. Samy porodní asistentky vidí problém v nedostatečné komunikaci s rodičkou, v malé informovanosti a vyjadřují i ochotu ke zlepšení. Povědomí porodních asistentek o občansko-právních náležitostech v této oblasti není příliš vysoké. O možnosti pojmenovat a pohřbít mrtvorozené dítě ještě věděly téměř všechny respondentky, ovšem o peněžité pomoci v mateřství a o pohřebném mají porodní asistentky informace nedostatečné.
Borůvková došla na základě výzkumu s ženami proživšími perinatální ztrátu k závěru, že "interakce se zdravotníky je pro ženy zásadní a směrodatnou zkušeností, která může významně ovlivnit průběh procesu truchlení."50) Dále je z výsledků patrné, že tato oblast má ještě mnoho rezerv a nedostatků. V průběhu události jsou ženy v extrémně zátěžové situaci, která může snižovat jejich kognitivní schopnosti (porozumění, vernalizace apod.), což ne vždy zdravotníci při podávání informací zohledňují (neadekvátní, moc odborné, nesrozumitelné informace, příliš mnoho informací najednou atp.). Stejná autorka upozorňuje na to, že pro ženy, které se jejího výzkumu zúčastnily, byly zraňující zejména zlehčující poznámky bagatelizující události či znevažující ztrátu. Postrádaly osobní, lidský přístup v komunikaci.
Monitoruji oprávněné požadavky některých národnostních menšin, pravoslavných církví a semitských náboženství, které odmítají spalování lidských pozůstatků obecně (nejen ve spalovnách nemocnic). Je nutné si v této souvislosti uvědomit, že kvůli zvyšující se imigraci cizinců do České republiky roste počet dětí, které se rodí mrtvé cizinkám. Často z důvodu nedostatečné lékařské péče, kterou budoucí matky - cizinky u nás zanedbávají. Zatímco na východě republiky se mrtvorozenost týkala hlavně žen z východní Evropy, ve zbytku republiky to byly hlavně matky z asijských zemí51). V roce 2012 byla nejvyšší mrtvorozenost v Královéhradeckém kraji a v Hlavním městě Praze, naopak nejnižší hodnoty byly zaznamenány v Jihočeském kraji a Moravskoslezském kraji52).
Rodičům po perinatální ztrátě napomůže s pohřbením plodu na Slovensku občanské sdružení Tóbi53), v Česku Tobit54). Tyto neziskové organizace vznikly během posledního roku nezávisle na sobě a nabízí vypravení pohřbení plodů po potratu, mrtvě narozených dětí a novorozenců do sedmého dne po narození, nenajde-li se nikdo, kdo by jim pohřeb vypravil dobrovolně. Úmrtí jim oznamují přímo porodnice nebo obce, a to ve chvíli, kdy zákonná lhůta k vypravení pohřbu v délce 96 hodin od oznámení úmrtí rodičce marně uběhla55).
V případě občanského sdružení Tobit byl s náměstkyní pro nelékařská povolání Všeobecné fakultní nemocnice v praze dohodnut postup takový, že vedoucí zdravotně sociálního oddělení oznámí předsedkyni Tobitu prostřednictvím Listu o prohlídce zemřelého úmrtí mrtvě narozeného dítěte, o které rodiče nejeví ani pátým dnem po přijetí Listu o prohlídce zemřelého zájem. Bude mít k pohřbení od rodičů písemné svolení, i když není ze zákona nutné. Stačí, když marně uběhla lhůta 96 hodin od oznámení porodu mrtvě narozeného dítěte. Předsedkyně Tobitu objedná zpopelnění bez obřadu zpravidla u nejbližšího provozovatele pohřební služby, který zajistí pohřbení a uložení urny do hrobu č. 119 v oddílu 4 na Vinohradském hřbitově. Jde o hrobové místo, jehož nájemcem je Tobit. Předsedkyně Tobitu jako vypravitelka pohřbu požádá o sociální dávku pohřebného, která zpravidla pokryje veškeré pohřební náklady.
Výkonný ředitel Tobitu vede evidenci o každém pohřbení mrtvě narozeného dítěte Obdobně jsou pohřbívány i plody po potratu, ovšem bez nároku na pohřebné. Rakev je vždy celodřevěná vyrobená v České republice dle ČSN na rakve č. 49 3160. Urna je ekologická, po čase se v hrobě rozpadne. Tělíčko je oblečeno do čechelu (rubáše), který je opět vyroben z přírodních materiálů a v České republice. Všichni mohou k hrobu Tobitu v Praze kdykoli přijít a uctít památku perinatálně zesnulého dítěte. Jména pohřbených dětí jsou evidována ve stejné formě jako na archivovaném Listu o prohlídce zemřelého, tj. příjmení matky a jako druhé jméno se uvádí "nepojmenovaný" (tedy např. Novák Nepojmenovaný). Dalším údajem je datum a místo narození, datum a místo pohřbení, stáří dítěte, jeho váha a délka.
Současná česká společnost většinou nález mrtvého novorozence odsuzuje, avšak jinak bývá pohlíženo na skutečnost, kdy se mrtvý lidský plod dostane do spalovny rukou gynekologa či porodní asistentky. Mnozí pozůstalí rodiče se domnívají, že nemají k mrtvě narozenému dítěti žádné povinnosti a že jsou pouze nositeli práva "nepohřbít". Pro dozrávání k odpovědnosti za pohřební útraty je důležité stimulovat novou reflexi o tom, že práva předpokládají i určitý rámec povinností, bez nichž by se proměnila ve svévoli. Vyhrocování psychologizace smutku rodičů ústí do opomíjení jejich mravní pohřbívací povinnosti, která, odkazem na antropologický a etický rámec, omezuje zákonné právo "nepohřbít" a díky tomu se rodiče nemohou stát vůči svému mrtvě narozenému potomku lhostejnými.
Tento příspěvek se věnoval eticky a právně vysoce náročnému tématu lidských práv se zvláštním zřetelem k problematice pohřbívání plodů po potratu a mrtvě narozených dětí. Současné extenzivní pojetí lidských práv, které je módní v Evropě i dalších částech světa, směřuje k přetvoření nejrůznějších potřeb v práva. Kromě tradičních práv na rozhodnutí o vlastním pohřbu během života se tak hovoří o právu na kvalifikované pohřbení nebo dokonce o právu na slušný pohřeb. Toto pojetí nárokovatelnosti potřeb na základě práv však vede k eliminaci významu lidské důstojnosti. Lidé by měli být ohleduplní k tělům zemřelých nikoli na základě práv, ale na základě jejich lidské důstojnosti. Nahým a neumytým mrtvým nedonošeným tělíčkům se sluší poskytnout pomoc nikoli proto, že je to jejich právo, ale proto, že si to žádá lidská důstojnost, kterou vnímáme. Nejsmutnější věta je: Ty mě nepohřbíš.
Platná právní úprava pohřbívání mrtvě narozených dětí je v České republice tvrdou realitou osvobozenou ode všech klamných nároků, poněvadž nám díky svému minimalismu nic neslibuje. Nedovede nám podat ani jediný motiv k jejich pohřbívání. Vše je odvislé od váhy plodu do 499 gramů, kdy je na plod nahlíženo pouze jako na část těla matky. U německých sousedů lze sice na přání rodičů evidovat i plody po potratu a snad i embrya, ale tato právní úprava je tak nová a tak povrchní, že pouze omezeným dává velkorysost, zatímco doktrinálním vnuká pochybnost a fanatikům propůjčuje ironii. Chladné české bezbožnosti ovšem daruje vůni kadidla. Právní úprava v Anglii a Walesu svým přílišným důrazem na povinnost obou rodičů, nejsou-li manžely, zajít osobně na matriku a zákazem pohřbít žehem kvůli více než povinnému měsíčnímu čekání na povolení matričního úřadu ukazuje na pravdivost axiomu, že i ta nejušlechtilejší norma může být v jiném socio-kulturním kontextu zvráceností. Do kontinentálního právního systému jsou tyto angloamerické správní normy nepřenositelné.
Ochrana slušnosti, důstojnosti a piety je v podstatě politika - a politika uklízí mrtvě narozené děti do smetí. Je naprosto jasné, že "dobrá" věda a "dobré" zákony ještě nemusejí nutně vyústit v účinnou ochranu těl mrtvorozených dětí. Problematika pohřbívání plodů a mrtvorozených dětí se bude stále přehlížet, dokud budou jejich tělíčka považována jen za jakýsi vedlejší efekt umělého přerušení těhotenství, za pouhou oddělenou část těla živé matky, se kterou se nakládá v rámci zákonů zaměřených právě na tuto problematiku. Není podle mého názoru možné problematiku pohřbívání mrtvě narozených dětí zjednodušovat. Mrtvý novorozenec má právo na respektování piety oddělené od práv rodičky. Rodiče potřebují stimuly, aby pohřeb svému potomku sjednali, obec zase takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity pohřbívací povinnost k mrtvorozeným řádně vykonávat. Na přínos takové činnosti je třeba nahlížet nejen z ekonomického, nýbrž i morálního a sociálního hlediska. Ochrana piety a důstojnosti zemřelých je založená na mravních hodnotách, nikoli na vědeckých či ekonomických. Je založena na solidární péči o pozůstalé, na úctě k lidskému tělu a na soucitu, jakémsi bolestném stažení, bez nichž se nemůže obejít. Svým příspěvkem jsem chtěl otevřít diskusi nad touto zajímavou materií hodnou dalších bádání a publikací.
The subject-matter of this paper consists in the reflection over the differences between burial of corpses and landfilling of carcasses, between cremation and incineration in the Western tradition; the goal thereof is to launch discussion on the treatment of still born human mortal remains. It fails to involve only administration of undertaking provoking strong emotions, but, in addition, protection of human rights being hindered in this field by a lot of legislative and societal barriers, which the author by means of this paper draws attention to.
On the one side the natural person arranging for a funeral of a still born child is entitled to receive funeral allowance; however, on the other side he/she fails to have the right to the release of the still born corpse for burial. In the Czech Act on Undertaking - contrary to the FRG or England or Wales - the term of a still born child is not listed among human mortal remains; it is - de lege - anatomical and pathological waste. The role of the person arranging for the funeral is treated therein and the author doesn't omit to refer to partial outcomes of the research relating to the given topic and activities of certain civic associations. In public discussion two basic ethical attitudes clash: pro-choice approach to the benefit of free decision taken by the parents not to bury their still born descendant versus pro-life approach to the benefit of the rights of a still born child to the decent treatment and pious burial. The document has opened one of the most sensitive topics of contemporary piety and human dignity: burial of children deceased prior to the birth which are not voluntarily claimed for by anybody in the course of the time limit established by law.
Still born children, Burial, Parents, Human mortal remains, Anatomical and pathological waste
Předmětem příspěvku je reflexe nad rozdíly mezi pohřbíváním a zahrabováním, zpopelňováním a spalováním v západní tradici, jeho cílem pak otevřít diskusi o tom, jak se nakládá v naší zemi s lidskými pozůstatky, kdy jsou mrtvě narozené. Nejedná se pouze o správu pohřebnictví vyvolávající silné emoce, ale také o ochranu lidských práv, která v této oblasti naráží na množství legislativních a společenských bariér, na něž autor prostřednictvím předloženého příspěvku upozorňuje. Fyzické osobě vypravující pohřeb mrtvě narozenému dítěti se totiž například na jedné straně přiznává právo na pohřebné, ale na straně druhé nikoliv na vydání tohoto mrtvorozeného těla k pohřbení. V českém zákoně o pohřebnictví, na rozdíl od SRN nebo Anglie a Walesu, není pojem mrtvě narozené dítě zahrnut mezi lidské pozůstatky, jedná se de lege o anatomicko-patologický odpad. Je zde diskutována otázka důstojnosti zemřelého a autor neopomíjí zmínit dílčí výsledky výzkumů souvisejících s daným tématem a činnosti některých občanských sdružení. Ve společenské diskusi se tak střetávají dva základní etické přístupy: pro-choice ve prospěch svobodného rozhodování rodičů nepohřbít mrtvě narozeného potomka vs. pro-life ve prospěch práv mrtvorozeného dítěte na důstojné nakládání a pietní pohřbení. Text otevřel jedno z nejcitlivějších témat soudobé piety a lidské důstojnosti: pohřbívání dětí zemřelých před porodem, ke kterým se během zákonné lhůty nikdo dobrovolně nehlásí.
Mrtvě narozené děti, pohřbívání, rodiče, lidské pozůstatky, anatomicko-patologický odpad.
Příspěvek byl zpracován ve spolupráci s občanským sdružením Tobit.
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th. D.
www.pohrebiste.cz
Široká 12,110 00 Praha 1
e-mail.: databaze@pohrebiste.cz
1)Naposledy v deníku Právo dne 8. července 2013 na titulní stránce v článku Oldřicha Dandy pod názvem "Zdrcení rodiče bojují o mrtvě narozené děti, nemocnice je mají za biologický odpad". Dostupné z http://www.novinky.cz/domaci/307134-zdrceni-rodice-bojuji-o-mrtve-narozene-deti-nemocnice-je-maji-za-biologicky-odpad.html. Další články lze hledat v archivu cca 2000 článků o pohřebnictví, které autor sbírá od roku 2004 a zveřejňuje na internetových stránkách www.pohrebiste.cz.
2)Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize, Instrukční příručka, z anglického originálu International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems, Tenth Revision, Volume 2, Instruction manual, second edition vydaného WHO v Ženevě, zpracoval a vydal Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky, Praha 2009.
3)Nařízení Komise (EU) 328/2011, kterým se provádí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1338/2008 o statistice Společenství v oblasti veřejného zdraví a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud jde o statistiky příčin smrti [online]. [19. 9. 2013]. Dostupné z: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ. do? uri=OJ:L:2011:090:0022:0024:CS:PDF >.
4)Daňková, Š., Analýza: Definice související s ukončením těhotenství,11. 11. 2012, dostupné z: < http://www.demografie.info/? cz_detail_clanku=&artclID=849& >.
5)Velebil, P. Výsledky perinatální péče v České republice za rok 2012. XXX. Konference Sekce perinatální medicíny ČGPS ČLS JEP, Jeseník 2013.
6)Narození a zemřelí do 1 roku 2012. In: Zdravotnická statistika [online]. Vydává Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Dostupné z http://www.uzis.cz/ [31. 8. 2013].
7)DAŇKOVÁ, Šárka. Analýza: Definice související s ukončením těhotenství. In: Demografický informační portál [online]. 11. 11. 2012 [19. 9. 2013]. Dostupné z: < http://www.demografie.info/? cz_detail_clanku=&artclID=849& >.
8)Srov. KOCK, Felicitas. Aus Sternenkindern werden Mensche. In: Sueddeutsche.de [online]. 15. 5. 2013 [19. 9. 2013]. Dostupné z: http://www.sueddeutsche.de/leben/gesetzesaenderung-zu-totgeborenen-babys-aus-sternenkindern-werden-menschen-1. 1673222.
9)Srov. § 1 zákona č. 2129-1 Gesetz über das Leichen- und Bestattungswesen (Bestattungsgesetz) Vom 2. November 1973: 1. entweder das Herz geschlagen oder die Nabelschnur pulsiert oder die natürliche Lungenatmung eingesetzt hat und das danach verstorben ist oder 2. keines der unter Nummer 1 genannten Lebenszeichen festzustellen war, das Geburtsgewicht jedoch mindestens 500 Gramm betrug (Totgeborenes). (2) Der Körper eines Neugeborenen mit einem Gewicht unter 500 Gramm, bei dem nach vollständigem Verlassen des Mutterleibes keines der in Absatz 1 Satz 3 Nr. 1 genannten Lebenszeichen festzustellen war (Fehlgeborenes), gilt nicht als Leiche im Sinne dieses Gesetzes. Zákon je dostupný na: http://www.stadtentwicklung. berlin.de/umwelt/stadtgruen/gesetze/download/bestattungsgesetz. pdf [19. 9. 2013].
10)Dostupné z: http://www. dkgev.de/archiv; společnost DKG zastupuje 2300 nemocnic v Německu.
11)Srov. NĚMEC, M. Konec života v klinickém odpadu.. Zdravotnické noviny,23. 11. 2001, s. 22.
12)Verordnung zur Ausführung des Personenstandsgesetzes - Personenstandverordnung (PStV)
Kapitel 5
Geburt
§ 31 Lebendgeburt, Totgeburt, Fehlgeburt
Eine Lebendgeburt liegt vor, wenn bei einem Kind nach der Scheidung vom Mutterleib entweder das Herz geschlagen oder die Nabelschnur pulsiert oder die natürliche Lungenatmung eingesetzt hat.
Hat sich keines der in Absatz 1 genannten Merkmale des Lebens gezeigt, beträgt das Gewicht der Leibesfrucht jedoch mindestens 500 Gramm, gilt sie im Sinne des § 21 Abs. 2 des Gesetzes als ein tot geborenes Kind.
Hat sich keines der in Absatz 1 genannten Merkmale des Lebens gezeigt und beträgt das Gewicht der Leibesfrucht weniger als 500 Gramm, handelt es sich um eine Fehlgeburt. Sie wird in den Personenstandsregistern nicht beurkundet. Eine Fehlgeburt kann von einer Person, der bei Lebendgeburt die Personensorge zugestanden hätte, dem Standesamt, in dessen Zuständigkeitsbereich die Fehlgeburt erfolgte, angezeigt werden. In diesem Fall erteilt das Standesamt dem Anzeigenden auf Wunsch eine Bescheinigung mit einem Formular nach dem Muster der Anlage 13.
Eine Fehlgeburt ist abweichend von Absatz 3 als ein tot geborenes Kind zu beurkunden, wenn sie Teil einer Mehrlingsgeburt ist, bei der mindestens ein Kind nach Absatz 1 oder 2 zu beurkunden ist. Dostupné z http://www.gesetze-im-internet.de/bundesrecht/pstv/gesamt. pdf [19. 9. 2013].
13)Srov. KOCK, Felicitas. op. cit.
14)BRISANT. Name und Grab auch für "Sternenkinder". DasErste.de [online]. 15. 5. 2013 [19. 9. 2013]. Dostupné z: http://www.mdr.de/brisant/sternenkinder114.html.
15)BRISANT. Name und Grab auch für "Sternenkinder". DasErste.de [online]. 15. 5. 2013 [19. 9. 2013]. Dostupné z: http://www.mdr.de/brisant/sternenkinder108.html.
16)http://jltfpw. jimdo.com/ [19. 9. 2013].
17)Still-birth - registering. Solihull Metropolitan Council [online]. 2012 [19. 9. 2013]. Dostupné z: https://www.solihull. gov. uk/community/stillbirthregistering.htm.
18)Sofokles. Antigona, přel. V. Renč, Praha, Orbis 1965.
19)JÍRA V. et al. Vraždy novorozenců v České republice a psychosociální stav jejich matek. Prevence úrazů, otrav a násilí,2005, č. 1, s. 30-44, zde s. 35.
20)MAJER, Vladimír. Nemohla pohřbít dítě, nemocnice ji musela odškodnit. Denik.cz [online]. 15. 7. 2013 [19. 9. 2013]. Dostupné z: http://www.denik.cz/jihocesky-kraj/nemohla-pohrbit-dite-odskodni-ji-20130715-zyrs-oeyq.html.
21)HRÁSKÁ, M. Otevřený dopis adresovaný europoslankyni Zuzaně Roithové. [online] 31. 3. 2012 [19. 9. 2013]. Dostupné z: <www.dlouhacesta.cz/cz/aktuality/ zadost-o-novelu-zakonacast-otevrenehodopisu. /n811>.
22)HYNKOVÁ, J. Dopis ze dne 15. dubna 2013 adresovaný veřejnému ochránci práv.
23)Stanovisko Veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Varvařovského, Pohřbení mrtvě narozených dětí - spis 2645/2013/VOP/MH [online] 7. 6. 2013 [19. 9. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/STANOVISKA/Pohrebnictvi/2645-013-MH-O. pdf.
24)Metodické doporučení Ministerstva životního prostředí č. ZP36/2007 k nakládání s odpady ze zdravotnictví - z nemocnic a z ostatních zdravotnických zařízení nebo jim podobných zařízení, nepublikováno, Ministerstvo životního prostředí 2007.
25)Návrh metodického pokynu MŽP a MZ k nakládání s odpady ze zdravotnických zařízení a jim podobných zařízení [online] prosinec 2009 [19. 9. 2013]. Dostupné z: http://www.szu.cz/uploads/documents/chzp/puda/priloha4Z. pdf.
26)KOTRLÝ, T. K pohřbívání mrtvorozených. Zdravotnické noviny,2012, č. 8, s. 20 - 23.
27)Guillelmi Duranti Rationale divinorum officiorum I- IV. In: Corpus christianorum CXL, Edd. A. Davril, T. M. Thibodeau, Turnhout 1995, I, c. V,60.
28)Ich begrüße Euch auf der Seite der Schmetterlingskinder [online] 2005-2007 [19. 9. 2013]. Dostupné z: http://www.schmetterlingskinder.de/index.php? p=index&area=1.
29)Nepublikovaná rigorózní práce, s. 88-89, absentuje název práce a fakulty. Dostupné z: http://www.ondrejzavodsky.cz/upload/rigorozniprace. doc [19. 9. 2013].
30)Viz ŠTEFAN, J. - HLADÍK, J. Mutilace mrtvoly z pohledu soudního lékaře. In: Kriminalistický sborník 2002, č. 3, s. 42 - 44.
31)Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. ledna 2009.
32)Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3,5 a 8. Sjednaná v Římě dne 4. listopadu 1950, publikováno sdělením č. 209/1992 Sb. federálního ministerstva zahraničních věcí.
33)Evropský soud pro lidská práva, Hadri-Vionnetová proti Švýcarsku, č. 55525/00 ze dne 14. 2. 2008.
34)Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30Cdo 3361/2007.
35)KOTRLÝ, Tomáš. Pohřebnictví, Praha: Linde Praha 2013, s. 119-134.
36)BOČKOVÁ, Alžběta. Lidská práva mrtvých osob. Nepublikovaná diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Obor Právo a právní věda, Katedra ústavního práva a politologie, Brno 2013, s. 61.
37)Úmluva z Ovieda o lidských právech a biomedicíně, publikována sdělením č. 96/2001 Sb. m. s. Ministerstva zahraničních věcí.
38)Evropský soud pro lidská práva: Věc Znamenskaja proti Rusku, č. 77785/01 ze dne 2. 6. 2005; Hadri-Vionnetová proti Švýcarsku, č. 55525/00 ze dne 14. 2. 2008; Gül proti Švýcarsku, č. 23218/94 ze dne 33. 19. 2. 1996; Keegan proti Irsku, č. 16969/90 ze dne 26. 5. 1994; Kroon a další proti Nizozemsku, č. 18535/91 ze dne 27. 10. 1994.
39)KARAS, J. Deklarace a česká realita. Úvodní slovo k 1. výročí vyhlášení Deklarace práv počatého dítěte. Areopag [online] 5. 2. 2000 [15. listopadu 2012]. Dostupné z: <http://www.christnet.cz/clanky/1415/deklarace_a_ceska_realita. url>.
40)Donum vitae. Instrukce Kongregace pro nauku víry. Enchiridion Vaticanum 10, Stát Vatikánské Město 1987. Česky Donum vitae. Sborník studií o etických aspektech začátku individuálního lidského života a instrukce Kongregace pro nauku víry O respektování počínajícího lidského života a o důstojnosti plození. Odpovědi na některé aktuální otázky. UPOL CMTF, Olomouc 2006.
41)BLAŽEK, P. Právní a etické aspekty ochrany počátku a konce lidského života a jeho důstojnosti. Nepublikovaná disertační práce. Právnická fakulta UK v Praze, Katedra teorie práva a právních učení, Praha 2010, s. 168.
42)Srov. Usnesení č. 641/2012 z 23. jednání Rady města Česká Lípa, které se konalo dne 19. 12. 2012. Rada schválila návrh starostky Mgr. Hany Moudré, že všechny mrtvě narozené děti na území města Česká Lípa budou pohřbívány na náklady města.
43)Dopis ze dne 3. dubna 2013, čj. MMR-11555/2013-52, ředitele odboru rozvoje a strategie regionálního rozvoje RNDr. Josefa Postráneckého adresovaný paní Mgr. Marcele Rezlerové, vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Slaný.
44)Řád krematoria v Klatovech. [online] 1. 1. 2013 [19. 9. 2013]. Dostupný z: < http://www.klatovynet.cz/ts/user/ps/Rad_krematoria_Klatovy2013. pdf >.
45)Srov. vyhláška č. 297/2012 o náležitostech Listu o prohlídce zemřelého, způsobu jeho vyplňování a předávání místům určení, a o náležitostech hlášení ukončení těhotenství porodem mrtvého dítěte, o úmrtí dítěte a hlášení o úmrtí matky.
46)JUDITH, N., LASKER, T., LORI, J. Satisfaction with hospital care and interventions after pregnancy loss. In: Death Studies 1994, roč. 18, s. 41-64.
47)Srov. RATISLAVOVÁ, K., BERAN, J., KAŠOVÁ, L. Psycho-sociální péče o ženu po perinatální strátě. In: Praktický lékař 2012, č. 9, roč. 92, s. 505-508; RATISLAVOVÁ, K. Když na začátku přijde konec. In: Psychologie dnes 2013, č. 4, s. 52-54; RATISLAVOVÁ K., KOTRLÝ T. Výsledky dotazníkového šetření 33 žen po perinatální ztrátě kontaktující občanské sdružení Dlouhá cesta v letech 2012-5/2013. Nepublikováno; RATISLAVOVÁ, K, BERAN J. Psychosociální intervence při porodu mrtvého plodu v historii a dnes. In: Česká gynekologie 2010, roč. 75, č. 5, s. 462-466; RATISLAVOVÁ, K., KAŠOVÁ, L. Doprovod rodičů po perinatální ztrátě. In: Sestra. 2012. [online] [25. 5. 2012]. Dostupný z: <http://zdn.cz/clanek/sestra/doprovod-rodicu-po-perinatalni-ztratě-463432>.
48)DOHNALOVÁ, Z., MUSIL, L. Přínos sdružení Dlouhá cesta pro matky a rodiny vyrovnávající se se ztrátou dítěte. In: Sociální práce/Sociálna práca,2008, roč. 8, č. 2, s. 106 - 120. V rámci toho sdružení existuje projekt Prázdná kolébka, svépomocná skupinka rodičů po perinatální ztrátě.
49)ČERNÁ, L. Zkušenosti porodní asistentky v péči o ženu při porodu mrtvého plodu, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta. Nepublikovaná bakalářská práce. České Budějovice 2013, s. 65.
50)BORŮVKOVÁ, K. Psychosociální intervence u žen s perinatální ztrátou. Nepublikovaná diplomová práce. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Katedra psychologie,2012, s. 149.
51)SMYČKOVÁ, L. Přibylo mrtvorozených dětí. Cizinky nechodí na kontroly. [online] 22. 2. 2008 [19. 9. 2013]. Dostupné z: <http://aktualne. centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml? id=521493>.
52)Narození a zemřelí do 1 roku 2012. In: Zdravotnická statistika [online]. Vydává Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Dostupné z http://www.uzis.cz/ [31. 8. 2013].
53)POLOŇOVÁ, M. Genéza osemročnej prípravy projektu Tobi. [online] 22. 2. 2008 [19. 9. 2013]. Dostupné z: http://oz-tobi. webnode.sk/nas-projekt/.
54)Tobit, o. s. bylo zaregistrováno Ministerstvem vnitra dne 19. září 2013 (IČO: 02127989) se sídlem Praha 1, Široká 64/12 - Josefov. Ustavující valná hromada proběhla v Brně dne 28. září 2013, sdružení k tomuto dni eviduje 15 členů, předsedkyní se stala zde citovaná Jana Hynková.
55)Srov. stanovy Tobit, o. s. [online] 12. 8. 2013 [19. 9. 2013]. Dostupné z: http://www.pohrebiste.cz/stranky/archiv/projekt/tobit/stanovy.htm.