O pohřbené zetlelé lidské ostatky na hřbitově pečuje hrobník1. Tyto činnosti bez příslušného povolení lze považovat za nedovolené podnikání nebo se dokonce může jednat o naplnění podstaty trestného činu hanobení lidských ostatků2. Lidské ostatky jsou věcí v právním slova smyslu ničí a včetně pevných implantátů nejsou odpadem3 nebo věcí v občansko-právním smyslu, kterou lze vlastnit, dědit nebo s ní obchodovat. Nelegálně otevřený hrob na hřbitově je nutné neprodleně nahlásit správci nebo provozovateli pohřebiště. V citovaném trestním zákoně se pod trestnými činy hrubě narušující občanské soužití zařadilo nakládání s lidskými ostatky v rozporu se zákonem, hanobení hrobu nebo jiného pietní místa. Tato zásada pietní ochrany osobnosti,4 toto sekulární přiřazení důstojnosti lidské osobě nachází hlubší zdůvodnění z morální perspektivy. 5 Jde o ustanovení přirozeného zákona, jehož věčnou hrdinkou je Antigona, která věděla, že když překračuje lidský zákon, a vydává se tak v jeho trestající moc, poslouchá lepší příkaz, nepsané a nezměnitelné zákony. Neboť - jak říká - tyto nepsané zákony se nezrodily z libovůle dnešního a zítřejšího dne,"jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří."6
Zetlelé nebo mimo krematorium přírodně spálené lidské ostatky nalezené zpravidla pod zemí s drahými kovy nebo jinými cennými materiály mimo veřejná a neveřejná dosud provozovaná pohřebiště patří navíc do archeologického dědictví České republiky. Jsou dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku. Ochranu takto nalezených zetlelých lidských ostatků, včetně míst, kde byli nalezeny, je možné označit jako jeden z veřejných zájmů. 7 Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů, ani zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, takové místo nálezu nevymezuje a praxe ho mnohdy ztotožňuje s územím kulturních památek, památkových rezervací, zón a ochranných pásem. Tomuto názoru však právní úprava neodpovídá, protože vymezení území s archeologickými nálezy se váže na existenci nálezů na nich. 8 O území s archeologickými nálezy tedy jde, pokud se na něm archeologické nálezy nacházejí.
Není vyloučeno, aby památkově chráněná území byla současně územím s archeologickými nálezy, pravidlem to však není. Rozpoznání území s archeologickými nálezy proto vyžaduje posouzení každého případu zvlášť a činí v praxi potíže. Archeologické výzkumy míst s nalezenými zetlelými lidskými ostatky pod zemí s drahými kovy nebo kulturně cennými materiály mimo provozované pohřebiště je oprávněn provádět pouze Archeologický ústav Akademie věd České republiky. 9 O archeologickém nálezu, který nebyl učiněn při provádění archeologických výzkumů, musí být učiněno oznámení Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu buď přímo nebo prostřednictvím obce, v jejímž územním obvodu k archeologickému nálezu došlo. Oznámení o archeologickém nálezu je povinen učinit nálezce nebo osoba odpovědná za provádění prací, při nichž došlo k archeologickému nálezu, a to nejpozději druhého dne po archeologickém nálezu nebo potom, kdy se o archeologickém nálezu dověděl. Archeologický nález i naleziště musí být ponechány beze změny až do prohlídky Archeologickým ústavem nebo muzeem, nejméně však po dobu pěti pracovních dnů po učiněném oznámení. Archeologický ústav nebo oprávněná organizace učiní na nalezišti všechna opatření nezbytná pro okamžitou záchranu archeologického nálezu, zejména před jeho poškozením, zničením nebo odcizením.
Stavebníkům by měl v tomto ohledu pomoci nový § 23b zákona o státní památkové péči, který se stal jeho součástí s účinností od 1. 1. 200710 v souvislosti s přijetím nového stavebního zákona. Přínosy této novely lze spatřovat zejména v určení území s archeologickými nálezy. Konkrétně to znamená, že území, která nebudou v plánu takto označena, nebudou oznamovací povinnosti stavebníků podle citovaného § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči podléhat. Vymezení území s archeologickými nálezy jistě uvítají stavebníci, stavební úřady i orgány památkové péče. Největším přínosem plánů by mělo být ukončení sporů o existenci povinnosti oznámit stavební činnost a strpět provedení záchranného archeologického výzkumu. Plány území jsou také výzvou pro Archeologický ústav Akademie věd ČR, protože nabízí možnost kodifikace území s archeologickými nálezy. Této příležitosti se archeologii dostává za účinnosti stávajícího zákona o státní památkové péči poprvé.
Území, která nejsou v plánech označena jako ta, na kterých se nacházejí nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy, budou podléhat režimu následné oznamovací povinnosti při zjištění nálezu v průběhu stavební činnosti. 11 Dojde-li tedy k nepředvídaným nálezům kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo chráněných částí přírody anebo k archeologickým nálezům, je stavebník povinen neprodleně oznámit nález stavebnímu úřadu a orgánu státní památkové péče nebo orgánu ochrany přírody a zároveň učinit opatření nezbytná k tomu, aby nález nebyl poškozen nebo zničen, a práce v místě nálezu přerušit. Tuto povinnost může stavebník přenést smlouvou na stavebního podnikatele nebo na osobu zabezpečující přípravu stavby či provádějící jiné práce podle tohoto zákona. Stavební úřad v dohodě s příslušným dotčeným orgánem stanoví podmínky k zabezpečení zájmů státní památkové péče a ochrany přírody a krajiny, popřípadě rozhodne o přerušení prací.
Pokud jde o nález pouhých kostí, nejprve je nutné antropologickým šetřením potvrdit, že se jedná o část lidské nikoli zvířecí kosti. Pokud znalec v oboru fyzické antropologie potvrdí, že se jedná o lidské ostatky, váže se k nim výše zmíněná povinnost pietní ochrany. 12 Zraňující příklad kostela svatého Michaela na Starém Městě pražském13 ukazuje, že novým uživatelům mohou být lidské ostatky na překážku a končit v kontejneru nebo zazděné kdesi v pytlích od cementu, a to i přesto, že mrtvá lidská těla - včetně mrtvě narozených těl a potratů, částí těl včetně amputovaných končetin a orgánů a lidských zetlelých ostatků - si zaslouží tu nejvyšší úctu. Od archaických právních počátků náleželo toto právo na pietu rodinným příslušníkům pohřbených a dědicům a jeho účelem je dodnes pietně přijatelný přirozený (inhumace) nebo kulturní (incinerace) proces přeměny lidských pozůstatků v lidské ostatky. Právo na pietu slouží živým, kteří jsou subjektem tohoto práva.
1 Srov. Hodnotící standard dílčí kvalifikace hrobník, kód 69-005-E, http://www.narodni-kvalifikace.cz/detailKvalifikacnihoStandardu. aspx? id=116&s=35.
2 Srov. § 202a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších zákonů.
3 Srov. ustanovení § 2 písm. e) zákona o odpadech č. 185/2001 Sb.
4 Srov. § 15 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Vyjmenované osoby musí brát zřetel na to, že nechrání osobnostní práva svá, nýbrž osobnostní práva zemřelého. Musí tedy zásadně respektovat vůli zemřelého, kterou ten za svého života vyjádřil.
5 Srov. Kotrlý, Tomáš: Teologicko-filosofická východiska církevního pohřbu a vývoj jeho právní úpravy s přihlédnutím k právu České republiky. Nepublikovaná rigorózní práce, Katolická teologická fakulta Karlovy Univerzity v Praze, Praha 2007.
6 Citováno podle SOFOKLES: Antigona, přel. V. Renč, Praha, Orbis 1965, s. 22-23.
7 Srov. například Úmluvu o ochraně archeologického dědictví Evropy publikovanou pod č. 99/2000 Sb. m. s., čl. 1.
8 Srov. Plotová, Jana: Otazníky kolem záchranného archeologického výzkumu, in: Moderní obec 2/2008, s. 42.
9 Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, § 23 odst. 1 a násl.
10 Zákon č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění.
11 Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 176.
12 Podrobněji srov. Kotrlý, Tomáš: Pohřeb a hřbitov v legislativě Kodexu kanonického práva s přihlédnutím k právu České republiky, nepublikovaná disertační práce, KTF UK Praha 2009.
13 Srov. Kotrlý, Tomáš: Pohřbívání v kostele, in: Revue pro církevní právo 3 (2007), s. 232-250.