K proměnám postavení hrobníka*

Tomáš Kotrlý

Zdroj: Český lid 95/2008, s. 273-292

To the changes of the position of gravedigger

Abstract: We have been witnesses of the revival of various moral, cultural and religious differences among people based on a concrete description of activities of a Czech gravedigger. In the recently launched standardization of particular qualifications of a gravedigger and in the manner of verification of his/her professional competence, the author, who is personally involved in this process, looks for the assumptions for establishing a cemetery open for all nationalities where religion and culture could coexist. The text introduces both the historical (diachronic) interpretation of the position of a gravedigger as well as its sociocultural (synchronic) delimitation. The author attempts to incorporate all objectively existing elements into the requirements laid upon professional competences of a gravedigger. Especially globalization, migration and recovery of local communities on the religious and ethnic basis belong among them.

Key words: gravedigger, grave, public burial plot, exhumation, standardization, Czechia.

"Dobre vyzíráš, kedy umreš?"
"Tri dny pred pohrebom!"
(Romské škádlící pořekadlo, Palubová 2003: 20)

Úvodem

V platných řádech provozovaných pohřebišť se návštěvníkovi prostoru mrtvých ukládají povinnosti a zakazují jednání, která jsou běžná na jiných veřejných prostranstvích. Zcela normální chování se na hřbitově může podle místního zvyku dotknout mravního cítění pozůstalých nebo důstojnosti zemřelých. Jaké povinnosti by měl ovšem dodržovat a které činnosti vykonávat zaměstnanec provozních služeb na českém pohřebišti, aby neupadla důležitost jeho řemesla? Existuje nějaký hodnotící standard "odborníka na smrt" pro jeho každodenní praxi? Nebo roste důležitost pouze řemeslníkova platu? Práce hrobníka se řídí právně kulturními normami, které nám ve svém výsledku mohou zanechat záznam v archeologickém kontextu. Těmito normami je dáno kdo, kdy, kde a jak bude pohřben. Požadavky na hrobníky, jak mají uložit mrtvé lidské tělo na místo posledního odpočinku, se dnes zdají být striktní.

Historické reálie o hrobníkovi

Podle dosavadních výzkumů existovaly značné etnické, regionální a dobové rozdíly v požadavcích kladených na hrobníka. Známé jsou odlišnosti mezi křesťanským a židovským chápáním těch, kteří manipulují s lidskými ostatky na hřbitovech. Judaismus pro svou oddanost posvátnosti životu nalézá vyjádření v rituální úctě k symbolismu znečištění při kontaktu s mrtvým (Maccoby 1999). Pohřbeni lidských pozůstatků příslušníků svého národa nutně museli Židé považovat za nejvyšší a jedinou opravdovou gemilut chasadim (skutek milosrdenství), protože za ni již nelze očekávat slova díků. Velmi svědomitě pohřbívá mladý Tobiáš v průběhu deuterokanonické knihy Starého zákona (Tob. 1. 16-18). Vykladači Písma se však po způsobu kynických filozofů (Lúkiános: "zápach mne pohřbí") často vyjadřovali proti přehnanému kultu mrtvých a nekromancii (Břehová 2001: 98). Ujmout se bezbranné mrtvoly člověka, který byl lidskými zákony prohlášen za nepřítele, bylo vysoce hodnoceno až Sofoklem. Jeho Antigona by jistě jednala, i kdyby nešlo o jejího bratra, ale o člověka docela cizího nebo barbara (Vidman 1997: 176).

Počátky profesionalizace hrobníků byly v západní Evropě spojeny se zavedením křesťanských hřbitovů, na kterých byli specializovanými laborantes (Le Goff 2005: 161). Antickým pramenem jedinečného významu je Traditio apostolica (Hippolit 2000: 45), která patří mezi jedny z prvních pokusů o úpravu a uspořádání života církevní obce kolem roku 300. Tato sbírka hrobníky sice výslovně nejmenuje, ale vztahuje se na ně, když připomíná biskupovi, aby platil spravedlivou mzdu a cenu za dlaždice těm, kdo zřizují hroby a pečují o hřbitovy, aby jejich práce nebyla pro věřící, hlavně pro chudé, zátěží. Křesťanští hrobníci nepatřili k církevní hierarchii, nebyla však vyloučena možnost, aby přijali nižší svěcení. Ve spisech o konfiskaci v Cirtě vystupuje Saturnin jako hrobník a jáhen, Januárius jako hrobník a podjáhen. V jednom ze svých dopisů mluví sv. Jeroným o jednom hrobníků z Vercelli, který se stal klerikem (Messina 2005: 50).

Karel Veliký v Capitulare Paderbrunnense, vydané roku 785, zakazuje pod pohrůžkou hrdelního trestu "pohanský zvyk" zpopelňování. Křesťanského hrobníka (lat. fossor), ukládajícího do posvěcené země zemřelá těla křesťanů, včetně chudých, středověká církev povýšila naroveň těch, kteří sytí hladové, napájí žíznivé, šatí nahé, ujímají se poutníků, pečují o nemocné a navštěvují uvězněné. Pro chudobu byli mrtví odkládáni v noci na břehy řek, hnojiště, haldy a jinde, odkud je pak "lidé hrobniční" odnášeli do hromadných jam na hřbitov (Winter 1892: 1: 200). Pro chudé obyvatele Nového Města v Praze je v archivních zápisech z roku 1595 připomínán dokonce zvláštní hrobník chudých lidí (ibidem: 118). Nejvyhledávanější "pohřební služby" v barokní městské společnosti - pohřební bratrstva- měly takový úspěch, že jejich počet omezil samotný papež. Konstituce Klementa VIII. Ze dne 7. prosince 1604 nařídila, aby v jednom místě a zvláště v jednom kostele působilo jen jedno bratrstvo jednoho jména i účelu (Podlaha 1916: 456). Bratrstvem zaplacený hrobník musel pohřbívat i nemajetné nečleny bratrstva, ale nesměl být přítomen na bezectném, tichém pohřbu sebevraha, delikventa a dalších, kterým byl církevní pohřeb odepřen. Mrtvola v takovém případě byla zpravidla bez účasti pozůstalých brzy ráno nebo za soumraku spálena, zahrabána mimo hřbitov "in loco profano" zvláště infámními osobami jako městským sluhou, pohodným nebo katovským pacholkem (Dülmen 2003: 79). Odepření církevního pohřbu neznamenalo pouze vyobcování zemřelého z posvěcené země, nespočívalo jen v zákazu pohřební mše, zádušních a výročních veřejných modliteb, ale i v absenci jakékoli hrobníkovy péče o takto pohřbené lidské ostatky. Zákaz všech těchto "actiones" byl vždy katolickou církví považován za nejvyšší sankční trest vůči tomu, kdo hrubě porušil její zákony (Kerin 1941: 126-151). Církevně trestáni mohli být až do 2. vatikánského koncilu ti hrobníci na katolickém hřbitově, kteří i přes církevní zákaz pohřbili lidské pozůstatky nebo uložili zpopelněné lidské ostatky (urnu) na tomto posvátném místě. Tehdy si přivodili "ipso facto" zákaz vstupu do kostela, interdikt vyhrazený ordináři (kán. 2339 Kodexu kanonického práva z roku 1917).

Jeden z nejdůležitějších postupných zvratů v přístupech k řemeslu hrobníka nastal koncem 18. století, kdy se jeho postavení posílilo o veřejný zájmem, hledisko hygieny a bezpečnosti (např. aby spolu s nebožtíkem nepohřbil stopy trestného činu nebo nepohřbil zdánlivě mrtvé). Osvícenské obavy z procitnutí v hrobě hrály svou roli i během příprav 2. vatikánského koncilu, který nakonec zrušil církevní zákaz kremace (instrukcí De cadaverum crematione: Piam et constantem ze dne 5. července 1963). Biskup I. Köstner z Gurku v Rakousku v žádosti z 10. září 1959, v čl. 8 tvrdil, že lidé si zpopelnění vybírají ne kvůli nenávisti vůči církvi, ale ze strachu ze zdánlivé smrti (Acta et Documenta Concilio Oecumenico Vaticano II Apparando 1960, I.: 62). Zákaz pohřbení před uplynutím 48 hodin od úmrtí, popřípadě před pitvou, platil v ČR do 1. ledna 2002, kdy vstoupil v platnost zákon o pohřebnictví č. 256/2001 Sb.

Pokud hřbitov nebyl majetkem farnosti, ale obce, odměňoval a řídil hrobníka namísto faráře starosta. Vládní cirkuláře a dvorské dekrety, počínajíc vládou Marie Terezie a Josefa II., vydané v letech 1751-1850, předepisovaly nejen, kde se má veřejný hřbitov nacházet, jak má vypadat rakev a hrob, ale kladly i nové požadavky na hrobníka. Obecní řády obsahovaly přísahu hrobníků, že budou jako obecní sluhové náležitě a podle křesťanského způsobu pochovávat mrtvá těla (Navrátilová 2007b: 285). František Nosek nám zachoval text jedné přísahy ze Šakvic (1893: 86). Původní povinnosti hrobařů nesestávaly jen z prací na hřbitově. Roku 1862 byly například obcí Velký Újezd u Olomouce sepsány "Povinnosti novoustanovených hrobařů v obci Hrubým Oujezdě" (Richter 2001: 83-84). Hrobník býval i "hotařem", který hlídal polnosti a hory, obecním bubeníkem a policajtem. Současně dělával i zvonaře a platilo se mu podobně jako ponocnému. Policajta, pohrobného i ponocného volil obecní výbor až do 30. let 20. století (Václavík 1930: 193). Zvolen byl zpravidla ten, kdo pracoval nejlaciněji.

Ve městech se jeho profese začala specializovat podle vznikajících moderních pohřebišť: vojenská, vězeňská, morová apod., která se později stala vyčleněnými součástmi hřbitovů obecních (Navrátilová 1998: 154,156). Ne bez důvodu zdůrazňoval kánon 1206 § 1 Kodexu kanonického práva z roku 1917, že katolická církev se domáhá práva na vlastní hřbitovy. Přicházela především o ta pohřebiště, která sama sobě zakázala provozovat: urnové háje a kolumbária."Je možné či nutné změnit církevní opatření vůči zpopelňování?" Touto rétorickou otázkou se dromorský biskup E. O'Doherty ve své odpovědi z 28. března 1960 předpřípravné komise 2. vatikánského koncilu tázal nepatrného počtu koncilních otců, kteří podali návrhy týkající se přímo zrušení zákazu zpopelňování. Pocházeli téměř výlučně z evropských zemí: Itálie, Německa, Velké Británie a jediný hlas byl z Kolumbie (Acta et Documenta.. 1960, II.: 77).

Dokud v českých zemích pohřbívání do země převažovalo nad kremací v opačném poměru než dnes, tj. asi do poloviny 20. století,poplatky z hrobů představovaly jednu z hlavních kapitol rozpočtu farnosti. Oprávnění na ustanovení hrobníků zaujímalo ještě ve válečných letech důležité místo v konfliktech ve věci farní administrativy (Pauly 1941: 25). Z propůjčení místa na hřbitově se v roce 1955 stala služba, poskytovaná místním národním výborem, obdobná službám, poskytovaným jinými obecně prospěšnými zařízeními jako parkoviště, tržiště, tábořiště, koupaliště, pod který se zařadily vedle hřbitovů i krematoria, urnové háje, kolumbária a rozptylové loučky.

Technologie výkopu hrobu a exhumace

Přestože občanské pohřby byly vypravovány z kulturních domů, škol, budov místních národních výborů Či požárních zbrojnic (Navrátilová 1989), vždy na lidské pozůstatky v rakvi nebo na zpopelněné ostatky v urně nakonec čekal hrobník. Ten je v prvním případě na hřbitově s pomocníky pohřbil (uložením do připraveného hrobu - zásyp rakve nebyl součástí pohřbení ani pohřbu), v druhém případě urny ukládal do různých druhů hrobových míst na pohřebišti.

Schéma výkopu hrobu vypracované Janem Hrdličkou určené pro školení hrobníků v letech 2002-2008. Během tohoto období Hrdlička proškolil 840 hrobníků, nepočítajíc ty, kteří se školí pravidelně.

Schéma hrobu
Schéma výkopu hrobu vypracované Janem Hrdličkou určené pro školení hrobníků v letech 2002-2008. Během tohoto období Hrdlička proškolil 840 hrobníků, nepočítajíc ty, kteří se školí pravidelně

Práce hrobníka byla významným svědectvím o rozmanitosti kulturních forem i o vlivu tradičních lidových, správních a církevních institutů na utváření společenských vztahů. Během exhumací hrobník odkrýval způsoby ukládání tělesných pozůstatků od jejich starších podob až do současnosti. Provozovatelé městských hřbitovů pravidelně prohlubují svoji kvalifikaci a zajišťují školení pro všechny pracovníky na pohřebišti.

Na Slovácku se říkávalo: hrobař přišel vzít míru na hrob, stolař na truhlu (Václavík 1930: 377). Hloubka hrobů byla různá, ale od 14. století bývala upravována předpisy, podle nichž nad víkem rakve měl být minimálně jeden loket zeminy (40-70 cm) nebo hloubka jámy měla dosahovat sedm mužských stop, což by bylo kolem dvou metrů. Tyto předpisy se však vždy nedodržovaly, jak vyplývá například ze zprávy, podle níž se roku 1491 ve švýcarském Winterthuru dostal do vězení hrobník za to, že nedodržoval míru (Unger 2006: 60). Podle Josefa Ungera je ovšem otázkou, jakou míru nebo míru čeho vlastně nedodržoval. Rakev tehdy nebyla běžnou záležitostí, takže někdy pohřbili nebožtíka na prkně, jindy přímo do země a v některých případech do staršího hrobu.

Hrobník z Krásna například potvrdil, že ještě v 50. letech 20. století neukládali nepokřtěná nemluvňátka ani do rakviček, natož do řádných rodinných hrobů (Palátová-Cveklová 1950: 139). Naproti tomu ve Švýcarsku kladl hrobař kosti příbuzných do hrobu dítěte s tvrzením, že mrtvému to činí v nebi dobře a krátí dobu jeho posmrtnému pykání (Handwörterbuch 1927,1: 979). Cenné zdroje informací o povolání hrobníka lze nalézt ve farních nebo obecních cenových předpisech. Z roku 1850 jeden takový zachoval etnograf Emil Horský: "Hrobníkovi se platilo: za vyzdvižení kameňa na kryptě a složení těla do ní [..]. Dále přijde hrobníkovi za kopáni hrobu na hřbitově a za pochování mrtvého těla času zimního, kdežto zem zmrzlá a ke kopání tvrdá jest,.." (Horský 1914: 17)

S exhumovanými lidskými ostatky hrobník zacházel různě, mohl je buď pietně uložit do kostnic či zvlášť pro tyto účely vykopaných jam, nebo je mohl použít jako součást zásypu nového hrobu (Kostka - Smolíková 1998: 829; Unger 2000). Z roku 1520 pochází doklad o tom, že kostnice bývaly pořád plné, protože pro malou plochu hřbitova musel hrobník neustále vybírat kosti z hrobů (Winter 1892: 2: 470). Etnograf František Košák zachytil v 19. století na Rokycansku tento zvyk: "Když se pochovává do hrobu starého, ve kterém už někdo byl pochován, tu sbírají se kosti a svážou do bílého šátku a dávají buď do koutka ve hrobě nebo na rakev nově pochovaného" (1899: 197).

Podrobnější pohled na práci soudobého hrobníka během pohřbívání do opuštěných hrobů se zetlelými ostatky ukázal, zeje někteří hrobníci neukládají do jamky pod jeho dno, ale exhumují je a po zpopelnění v krematoriu popel uloží do společného hrobu. Islámské nebo židovské náboženství takovou praxi přirozeně zakazuje (Lo Tishkach - Czech Republic Preliminary Report 2008: 19). K rozšíření této nejnovější praxe přispívá i ekonomické hledisko: cena za zpopelnění exhumovaných lidských ostatků může být dnes smluvní, nespadá pod regulaci cen ministerstva financí. Jan Hrdlička, předseda české Společnosti přátel žehu, která oslaví v roce 2009 stoleté výročí svého založení (počet jejích členů se podle Hrdličky snížil z 100 000 v polovině 20. století na 7 000 v roce 2007), se v této souvislosti vyjádřil o tom, jak se jeho společnost snaží podporovat všechny exhumace předků svých členů za účelem následného zpopelnění v krematoriu (20. 6. 2006): "Hroby i hrobky našich členů tak mohou na nekonečně dlouhou dobu sloužit jako podzemní kolumbária." V urně tak zpravidla končí, samozřejmě na náklad nového nájemce opuštěného hrobového místa, v zemi zetlelé a exhumované lidské ostatky.

Kvalifikovaným odhadem hřbitovní sekce Sdružení pohřebnictví u nás pracuje přes tisíc profesionálních hrobníků (nepočítáni jsou jejich pomocníci), kteří v průměru vykopou deset a otevřou třicet rakvových hrobů ročně (včetně exhumací a uložení uren). Jde o muže i o ženy. Hrobnice Květa Řehořkova provádí výkopové práce, exhumuje a vede hřbitovní knihy sama nepřetržitě od roku 1972 na dvou veřejných pohřebištích v Křížlicích v Krkonoších.

Starostové situaci komplikují tím, že hrobníkovi nepovolují pracovat pro pozůstalé na hřbitovech v sousedních obcích. V 947 městských hřbitovech, které zabírají téměř polovinu z celkové plochy pohřebišť (Eliáš - Kotrlý 2006), jsou na jednoho hrobníka hřbitovy dva a na osmi největších ústředních hřbitovech přes deset hektarů se jeden hrobník dělí o svou práci zpravidla se čtyřmi kolegy. Výjimečně hrobník zvládne vykopat dva hroby denně. Výkopové stroje a rypadla jsou použitelná na volných hřbitovních plochách s dostatečně širokými a pevnými přístupovými cestami.

Péče o ostatky a provoz pohřebiště

Kvalita práce hrobníka byla určena nejen nově vykopanými hroby, ale také těmi, které uchránil před vykradači, lat. vispiliones (vispillō - "hrobnķk"), a které svou vlastnķ činností nepoškodil. Proto také hrobníci bydleli na hřbitově a včetně hrobů spravovali hřbitovní kaple, pohřební (obřadní) síně, umrlčí komory, pitevny, márnice, kostnice, krypty, domky zahradníků a hřbitovní správy, mauzolea, krematoria a kolumbária, oplocení se vstupní bránou, sociální vybavení a zajišťovali dostatek vody pro údržbu květinových výzdob hrobů. Hrobníkovi na druhé straně hrozilo propuštění ze služby pokud poškozoval hřbitovního zahradníka tím, že přijímal od pozůstalých do dalšího opatrování úpravu jejich hrobů (Obecní věstník zemského hlavního města Brna 1933: 114). Na hřbitovech dosud trvale bydlí nejen někteří hrobníci, ale za hřbitovní zdí sídlí i obecní a městské úřady.

Hrobům na katolických hřbitovech, zejména v okolí venkovského kostela, nebyla věnována ze strany duchovního správce i pozůstalých zvláštní pozornost. Neustálý nedostatek hrobových míst v blízkosti kostela vedl k tomu, že hrobník znovu a znovu stávající hroby otevíral, exhumoval a chystal pro další nebožtíky. V Přibyslavi se na hřbitově o výměře třetiny fotbalového hřiště s tři sta hroby během šesti století pohřbilo kolem 24 tisíc zemřelých (Málek 2005: 11), což znamená, že se každý hrob musel opakovaně uvolnit asi po sedmi a půl letech. Není proto překvapivé, že úpravu a výzdobu těchto hrobů v těsné blízkosti kostela v obecnějším měřítku zaznamenala Alexandra Navrátilová až od konce 19. století, kdy se začaly zřizovat větší hřbitovy za městem (Navrátilová 2007a: 137). Pastorační asistent Jiří Foller potvrzuje, že lidé přijíždějí na bohoslužbu raději do toho kostela, kolem něhož udržují hroby svých blízkých: "Mnozí návštěvníci jdou na hroby před mší svatou." (Palán 2008: 9)

Vlastní náboženský život obyvatel může bez dlouhodobé existence církevní komunity prodělat znatelný úpadek, to však ještě neznamená absenci lidové zbožnosti. Jak dokládají současné terénní etnologické výzkumy ve východní části Evropy, pohřební a zádušní obřady na hřbitově zůstávají nejvýznamnějším projevem vlastní religiozity navzdory tomu (či právě proto), že přítomnost faráře, jáhna či vzdělaného laika je dlouhodobě vyloučena (Vávra 2007: 22).

Dlouhodobá péče o rodinné ostatky se ukazuje jako právo, na kterém západní křesťanská civilizace lpí a velmi často lze dokonce říci, že byla hlavním důvodem pro sepsání závěti. Stávalo se dokonce, že volba rodinného hrobu byla jediným cílem pořizovatele závěti: chudý člověk tak považoval za užitečné ustanovit svou závěť jen proto, aby určil místo svého posledního odpočinku. Každý věřící měl už od raného středověku právo být pochován do hrobu, který si sám zvolil, a to i v případě, že se nacházel vně příslušné farnosti. Toto pravidlo bylo velmi jasně podané v prvním z dekretálů papeže Lva III. (roku 816) nazvaném De sepulturis: nikomu není odepřeno vybrat si vlastní hrob, ba i cizí. Sám Ježíš Kristus šel příkladem, když si zvolil místo posledního spočinutí nikoli na židovském hřbitově, ale v cizím hrobě na zahradě (Janovo evangelium 19,41), kterou udržoval zahradník (ibidem: 20,15), nedaleko místa poprav. Středověká kodifikace papeže Bonifáce VIII. († 1303) uzákonila tento režim: Ten, kdo zemře na svých cestách, musí být pohřben do své rodinné hrobky nebo vrácen do své farnosti, je-li možné tělo převézt (Bernard 1933: 111). V opačném případě se odehraje uložení do hrobu v místě, kde dotyčný skonal.

Na některých protestantských hřbitovech se hrobová místa obsazovala postupně podle pořadí úmrtí, takže se stávalo jen výjimečně, že by byli příbuzní, nebo dokonce manželé pochováni vedle sebe či v tom stejném hrobě. Ojediněle si manželský partner, vdova anebo vdovec, rezervoval sousední místo (Obuchová Holčík 2006: 18). Alexandra Navrátilová dokázala u obyvatel, doosidlujících po roce 1945 pohraničí, že pocit domova se u nich vytvořil teprve tehdy, když na místním hřbitově pochovali někoho z rodiny (Navrátilová 1986: 37,39). Pozorný návštěvník českého hřbitova pociťuje osobitou atmosféru rodinné intimity.

Obyvatelé současných českých měst si podle socioložky Olgy Nešporové zvykají hledat odpovědi na podstatné otázky života jinde než u hrobu. Ptáme-li se, kde jinde než na veřejném pohřebišti mohou truchlící nalézt snadnější realizaci svých personalizovaných projevů smutku, odpověď můžeme nalézt ve veřejném prostoru (Nešporová 2008: 163), v jejich domovech nebo na neveřejných pohřebištích (Kotrlý 2007: 243).

Na Kladensku ještě v 80. letech 20. století nebylo zvláštností, že otec naložil rakev s mrtvým dítětem na trakař a sám, bez doprovodu, odvezl dítě na hřbitov (Heroldova 1983). Někteří otcové dodnes chtějí vlastnoručně vykopat hrob zpravidla v případech tragického úmrtí vlastního dítěte."Výjimečně povolím pozůstalým vykopat hrob pod mým dozorem v místě, kde se na hřbitově ještě nekopalo," zdůraznil David Stejskal, hrobník s 131etou praxí v Říčanech (3. května 2008). Častěji si dnes pozůstalí uloží urnu s ostatky do kolumbária nebo provedou na pohřebišti rozptyl.

Terénní výzkum studentů Katolické teologické fakulty UK v letech 2004-2006 sesbíral v ČR data o celkem 5 799 nezrušených veřejných a neveřejných pohřebištích o celkové ploše cca 2 621 hektarů (Eliáš - Kotrlý 2006: 5). Výsledky pokračujícího výzkumu všech provozovaných pohřebišť jsou zveřejňovány v mapových službách portálu veřejné správy. Hřbitovy zabírají asi 0,03 procenta rozlohy českých zemí, což je zhruba desetina rozlohy Brna. Klíčový statistický údaj v souvislosti s naším tématem byl počet 3 678 obcí, ve kterých se provozované pohřebiště nacházelo a ve kterých tudíž měl být ustanoven hrobník.

Vliv krematoria na postavení hrobníka

V českých zemích se praktikovala žárová forma pohřbívání lidských pozůstatků od starého neolitu (od kultury lidu s lineární keramikou). Novodobé zpopelňování lidských ostatků je dnes výsledkem úplného kremačního a kremulačního procesu. Nezanedbatelný byl pro rozvoj kremace i její status módnosti - sílil zájem o Dálný východ, o buddhismus a o cestování obecně, přestože podle učení východních náboženských tradic nelze dosud po zpopelnění lidské ostatky dále zpracovávat do granulátní formy popela. Podíl kremací v ČR v letech 1918-2002 (Douglas - Lewis 2005: 431 - 456) na celkovém počtu zemřelých a výstavba celkem 29 krematoriíukazuje zesilující oblibu zpopelňování lidských pozůstatků, což má na postavení hrobníka zásadní vliv. Kopání rakvového hrobu nahrazuje provádění malých výkopových prací pro ukládání uren, otevíraní rakvových hrobů, stavba kolumbárií, vsypy, rozptyly a sondáže.

Argument přátel žehu, že pohřbívání do země není ekologické, protože mrtví zabírají místo živým (Chuchel 1979: 73), po zmíněných terénních výzkumech Katolické teologické fakulty neobstál. Nekrogeografický výzkum Česka naznačuje, že rozložení krematorií nezávisí na hustotě zalidnění. Obava "zelených" se docela dobře může obrátit spíše proti kremaci, protože při zpopelňování lidských pozůstatků vznikají škodlivé plyny (Zpráva pracovní skupiny.. 1997). Příspěvek emisí rtuti a toxických látek z 53 kremačních pecí (strašnické krematorium v Praze zpopelňuje najednou až ve čtyřech pecích) také není zanedbatelný. Je to způsobeno postupně se zvyšujícím relativním podílem kremací proti klasickým pohřbům do země, vyšším průměrným věkem dožití obyvatel Evropy (víc zubního amalgamu, srdečních stimulátorů) a narůstajícím počtem konzervovaných nebo balzamovaných mrtvých těl repatriovaných ze zahraničí. Evropské zákony o pohřebnictví zakazují tzv. nekrvavou pitvu, tj. odstraňovat z lidských pozůstatků nesnímatelné náhrady. Odhadované současné množství rtuti v zubních výplních obyvatel Evropy, které přestavuje pro příští léta potenciální zdroj znečištění ovzduší z krematorií, je asi dva tisíce tun (Santarsiero - Settimo - Dell´Andrea 2006). Je ironií osudu, že environmentální úvahy, které kdysi napomohly rozšíření kremace, ji nyní zpochybňují.

Uložení urny je obecně specifické tím, že může být uschována v běžných prostorách, které měly původně jinou funkci a nebyly tedy primárně určeny jako hrobové místo. Zpopelnění lidských pozůstatků v krematoriu je sice po technické stránce pietním aktem jednorázovým, ale nikoli až na výjimky definitivním. Primárním uložením lidských ostatků může být interiérová urna v domovech pozůstalých, sekundárním urnové místo na pohřebišti. Například protestantské Korutany na nátlak pozůstalých jako poslední ze všech rakouských spolkových zemí zrušily platný zákaz praxe pohřbívání popela zemřelých v obydlích novelou z roku 2007 korutanského zákona o pohřebnictví. Interiérová urna, poté, co se stane na obtíž, nakonec zpravidla končí v lepším případě v hromadném hrobě, v horším na skládce. Možná taky proto, že si na hřbitově bez evidence hrobníka nelze položit urnu ani na rodinný hrob.

Obřadní síň krematoria dala vzniknout novým soukromým rituálům, pieta hřbitova a práce hrobníka má však dosud pro společnost symbolický význam, je veřejná a konzervativní. Zatímco pohřbů s občanským obřadem ubývá, umových hájů, kolumbárních zdí a rozptylových/vsypových louček na veřejných hřbitovech přibývá. Občanský pietní akt, toto laicizované minimum původně náboženské víry, se v České republice zásadně zaměnil s tzv. pohřbem bez obřadu, tj. se zpopelněním lidských pozůstatků v bezobřadové rakvi v krematoriu bez pronajmutí obřadní síně s anonymním smísením popela z nevyzvednutých uren. Například na centrálním hřbitově v Chomutově vykopal v roce 2008 hrobník další, v pořadí již šestý společný hrob. Uložil tam v květnu najednou popel z 254 uren (sto deset jich od roku 1996 do roku 2003 nasbíralo město, které kremaci objednalo, dalších asi osmdesát nebylo pozůstalými vyzvednuto, v deseti urnách byly uloženy zpopelněné ostatky mrtvě narozených dětí a zbytek byly urny s popelem z exhumovaných lidských ostatků na opuštěných hrobech). Bez hrobníka nelze dokončit žádný pohřeb, ani ten bez obřadu.

Zvláštní způsoby zacházení s lidskými pozůstatky

Česká občanská společnost, která v 19. A 20. století převzala správu hřbitovů do vlastních rukou, sice umožnila pohřbít na hřbitově lidské pozůstatky delikventů, sebevrahů a nepokřtěných dětí, ale zabránila pohřbívat lidské plody po potratu. Vzpomínky na pohyby plodu v lůně matky, jeho zarámované obrázky z ultrazvuku, otisky jeho nožiček poskytnuté nemocnicí, uschované dary pro nenarozené dítě během těhotenství svědčí o zesilující memorializaci plodů po potratu i v českých zemích (Špaténková 2008: 139). Ukončení těhotenství bylo v Irsku do doby před několika desítkami let považováno za událost bez významu, ale už tehdy některé ženy značně trpěly kvůli lhostejnosti okolí (Garattini 2007: 195). Citovaný zákon o pohřebnictví vyšel rodičům v roce 2001 vstříc a umožnil plody po potratu pohřbít, aby se staly právoplatnými členy rodiny. Jeho první novela tuto možnost ze zákona vyškrtla. Pokud by rodič o pohřbení potraceného plodu na hřbitově přesto požádal, žádosti hrobník nemůže vyhovět. Nejedná se o lidský pozůstatek, ale klinický odpad, který ani v krematoriu nelze zpopelnit, pod sankcí nedovoleného podnikání. Je dokonce dovolené a není zákonem o pohřebnictví zakázáno, aby se s mrtvými plody jakkoli obchodovalo.

Vnitřní řád každého zdravotnického zařízení upravuje nakládání s tímto klinickým odpadem. Slovenský zákon o pohrebníctve definuje plody po potratu jako tzv. jiné lidské pozůstatky a jejich pohřbení povoluje, aniž by vyžadoval evidenci v matrice. Obdobně upravují problematiku pohřbení plodů po potratu i ostatní evropské státy. Podle katolické církve se mají i mrtvá embrya respektovat stejně jako lidské pozůstatky jiných lidských bytostí (Donum vitae 1987). Těla bez kostí nezanechají žádné materiální svědectví o krátkém životě.

Církev jako zaměstnavatel hrobníka?

Soudobé církve a náboženské společnosti v České republice jsou obvykle především liturgickými komunitami, redukovanými na časově ohraničenou, případnou svátečnost (třikrát za život - narození, svatba, pohřeb), a právě proto pozůstalým nenabízejí, až na výjimky, provozování veřejného pohřebiště s vlastním hrobníkem. Nemíjí se tato jednostranná "nabídka" církví s "poptávkou", s velmi specializovanými potřebami pozůstalých a očekáváním jednotlivých provozovatelů pohřebišť, krematorií a pohřebních služeb?

Veřejné pohřebiště na rozdíl od pohřebiště neveřejného nemá být nábožensky legitimováno a snaží se udržet naked public place (veřejný prostor chráněný před vlivem jakéhokoli náboženství). Samotný provozovatel veřejného pohřebiště si však může nárokovat takovou míru oddanosti, že se tato laicita stává "posvátnou" a tím je provokující výzvou pro tradiční náboženství, která takové chápání kultu předků vnímají jako idolatrii.

Od roku 2002 český stát umožnil registrovaným církvím a náboženským společnostem obnovit správu nad vlastními hřbitovy (jejich podíl na celkovém počtu všech pohřebišť dosahuje více než 33 %) a ustanovit na těchto pohřebištích vlastního hrobníka. Nově do této služby ve veřejném zájmu stát neumožnil vstoupit všem právnickým osobám. Katolická teologická fakulta v roce 2006 (Eliáš - Kotrlý 2006: 4) identifikovala celkem 10 typů vlastníků pohřebišť (řazeno podle počtu hřbitovů): obecní, římskokatolické, městské, vlastník nezjištěn, židovské, evangelické (Českobratrská církev evangelická nebo Slezská církev), soukromé (uvádí se i jména právnických a fyzických osob), státní, husitské (Církev československá husitská). Kolumbární zdi ve sborových budovách Církve čs. husitské a v přilehlých stavbách evangelických chrámů jsou podle hřbitovní sekce Sdružení pohřebnictví jediné v České republice, které vykazují finanční zisk.

Výjimečné postavení zaujímají židovské náboženské obce, které provozují v českých zemích neveřejná pohřebiště. Vysoký počet téměř čtyři sta dosud nezrušených oddělených hřbitovů pro příslušníky dnes již zaniklých židovských diaspor ukazuje, jak výrazně se do primárního zakládání pohřebišť kdysi promítala v našem prostředí rozrůzněnost populace.

Ústředí muslimských obcí od srpna 2004 uzavřelo nájemní smlouvu se Správou pražských hřbitovů na šest hrobových míst ležících ve 29. oddělení Olšanských hřbitovů v Praze na Žižkově, v místě s kapacitou v okolí asi padesát hrobových míst. Na brněnském ústředním hřbitově muslimové užívají dvanáct hrobových míst na jednom ze starších oddělení, kde zbývají už jen tři volná místa. Mohamed Ali Šilhavý zřídil v roce 1994 první muslimské hrobové oddělení na veřejném pohřebišti, které provozuje město Třebíč. Zajímavé na výběru tohoto hřbitovního pole je to, že šlo původně o pozemek vyhrazený pro komunistické prominenty. Těchto 30 hrobů, s linií orientovanou směrem východ-západ, nese zajímavé propojení funerální islámské tradice s tradicí ryze středoevropskou. Na náhrobcích sice najdeme v arabštině provedené nápisy ("Ve jménu Boha milosrdného, slitovného" - basmala a další verše z Koránu), jinak se však tyto hroby od "pravých" muslimských výrazně liší svou zdobností. Podle předsedů Islámských nadací v Praze a v Brně, ing. Lazhara Maamriho (Pražská mešita) a Ing. Muneeba Hassaniho AlRawiho (Brněnská mešita), je nepředstavitelné, aby byla na náhrobku z leštěného mramoru umístěna fotografie zesnulého, hrob vyzdoben vázou s květinami nebo dokonce svíčkou. Otevřenou otázkou zůstává, jakým způsobem má muslimský nebo židovský hrobník zjistit náboženskou příslušnost zemřelého.

Standardizace kvalifikace hrobníka

Ve většině evropských zemí, možná jako výsledek zduchovnění křesťanské smrti, nebylo vzdělávání v tomto sektoru dlouho regulováno. Standardizace kvalifikace hrobníků komplikovalo také to, že způsoby zacházení s mrtvými těly patřily mezi typické regionální záležitosti. Po devíti zasedáních dvaceti osmi účastníků z deseti zemí přesto vznikla první evropská technická norma o požadavcích na pohřební služby (Funeral Services - Requirements 2005), kterou Evropská komise pro normalizaci přijala dne 29. srpna 2005.

Norma například definuje pro Českou republiku nový termín "reburial", když doporučuje provozovatelům veřejných pohřebišť nabízet pozůstalým, kteří ještě nemají vybrané hrobové místo na příslušném pohřebišti, možnost uložit zemřelého do veřejné hrobky na dobu, než je bude možno "znovupohřbít" do vlastní, popřípadě nově vybudované hrobky. Inhumace může být přijatelnější díky jakési autenticitě, když se zemřelí navracejí zpět "přírodě" (Douglas 2005: 39). Podle Nešporové explicitní důrazy na život (zejména rostlinný a živočišný) lesních hřbitovů nemusí být vnímány pouze jako ekologické postoje (2007: 366). Lze je též interpretovat jako určitou snahu překonat či popřít smrt (i když nemusí být plně reflektována těmi, kteří volí toto hrobové místo).

Podle nedávno dokončeného českého standardu dílčí kvalifikace Hrobník (č. 69-005-E) dostupnou tendencí na českých hřbitovech může být travnatý hřbitov, který současně zajišťuje nejlepší provětrávání hrobu, rozhodující pro správný proces rozkladu lidských ostatků. Pozůstalí by neměli oblékat zesnulé do šatu z umělých vláken a do země vkládat předměty, které tlecí proces zpomalují (poduška pod hlavu z peří, kožené nebo kovové oděvní součástky jako opasek, boty, spony, dary pozůstalých ze symbolických důvodů, jako rybářské pruty, golfové míčky, mobil apod.). Kovové rakve nebo dřevěné rakve se zinkovou vložkou lze použít pouze ve zděných hrobkách, kde probíhá tlecí proces bez přispění nekrofilního hmyzu a s rakví se kdykoli manipuluje, aniž by šlo o exhumaci. Kromě nadměrného používání kamene na hřbitovech lze omezit i asfaltování a dláždění a vytvořit plochy zeleně.

Předmětem této standardizace hrobníka je sjednocení způsobů zacházení s lidskými pozůstatky a ostatky. Technický termín "human remains" je záměrně flexibilní. Význam pojmu "pozůstatky" nepůsobí jako celek, ale jako něco, co zůstalo po jíž probíhajícím nebo již proběhnuvším procesu - různé příklady neštěstí, kosterní pozůstatky, uhoření - zbytky člověka ve stavu popela, rozsáhlá mechanická poškození. Termín "corpuse" "mrtvé lidské tělo (mrtvý lidský plod)" by mohl lépe respektovat tuto podstatnou část osoby, která se skrze něj projevovala a vyjadřovala.

Pohřbívání národnostních menšin

Proti současnému zavádění standardů služeb na veřejných pohřebištích v České republice mluví skutečnost, že tyto popsané činnosti provozovatele pohřebiště nejsou určeny pouze pro pozůstalé Čechy, Moravany a Slezany. Počet třiceti sesbíraných platných řádů veřejných pohřebišť a pěti osobních rozhovorů s jejich provozovateli a hrobníky během posledních dvou let z hlediska pohřbívání menšin se však jeví jako příliš nízký pro relevantní výsledky. Řešení v sobě zahrnuje příliš mnoho proměnných: frekvence a počet pohřbívaných členů menšin, vzdálenost, typ a velikost hřbitova, ekonomická náročnost a osobnost kněze. Míra vlivu faráře na utváření pohřebních obyčejů je podrobně popsána u české reemigrantské skupiny rudohorských Slováků (Moravcová 1993: 172-173). Tuto rozmanitost navíc podněcují imigranti odlišného náboženského vyznání a kulturního zázemí, kteří v nových podmínkách rovněž hledají důstojné hrobové místo a chtějí záruku jeho ochrany (Nešporová 2007: 365). Není to jen symbolický význam "dobré hrobové kultury" (Reimers 1999: 151), který je využíván jako prostředek k utvrzování a budování etnické identity. Podobný význam má v českém prostředí "dobrý odborník na smrt" odpovědný za pietní zacházení s již pohřbenými ostatky národnostního původu jiného než českého.

Křesťanský hrobník jako dědic antického světa po celá staletí musel "zápasit" s pohřbíváním lidských pozůstatků, popř. S exhumací ostatků, členů odlišných civilizačních komponentů obyvatelstva, kteří si přinesli určité tradice, jak pohřbí-vat. Za určitých okolností mohou být tyto zvyky, mezi nimiž významné místo zaujímají pohřební obřady a obyčeje, určitým prvkem sebeobrany vůči okolí (Navrátilová 1996). Multietnické hřbitovy, kde by bylo umožněno hrobníkům pohřbívat např. bez rakve, doposud v ČR absentují. Vzorová správa multikulturního pohřebiště otevřená všem národům, církvím a náboženským společnostem se nachází v hamburském Friedhofu Ohlsdorfu v SRN. Zvlášť dlouhou tradici této otevřenosti tam potvrzují hroby Čínského pohřebního spolku, Japonské kolonie a německo-baltského hřbitovního bratrstva. Správa multietnického hřbitova umožňuje pohřbívat způsobem odpovídajícím islámskému pohřebnímu ritu bez rakve a v pohřebním rouchu z bezešvého plátna (kafan). Příkladem jsou hroby iránsko-muslimské komunity.

Blízkost hrobů příslušníků téže skupiny je nosnou a zvykově pevně kodifikovanou podmínkou při výběru vhodného hrobového místa, o jehož konečném umístění rozhodují především mužští příbuzní a samozřejmě provozovatel pohřebiště. Příslušníci či stoupenci jedné a téže skupiny však mohou být zcela odlišní lidé a mohou si ze své pohřební tradice vzít cokoli. Pravidelné ukládání lidských pozůstatků nebo zpopelněných lidských ostatků členů menšin do míst, jejichž výběr není závislý na blízkosti lidských ostatků členů téže skupiny, lze považovat za signál konečného zhroucení sociálních bariér mezi skupinami. Potvrzení této ideje si vyžádá další bádání.

Pohřbívání lidských pozůstatků nebo zpopelněných lidských ostatků členů menšin obvykle na všech hřbitovních polích (popř. kolumbáriích, vsypových a rozptylových loučkách), ve kterých pohřbívá majorita, signalizuje poslední ze stadií, kdy menšinová skupina směřuje k asimilaci do dominantního kulturního proudu společnosti. Uzavírání nájemních smluv mezi příslušnou menšinou a provozovatelem pohřebiště na opuštěná hrobová místa s nezetlelými i zetlelými lidskými ostatky členů majority nebo na nová hrobová místa nacházející se mezi hroby na veřejném pohřebišti členů rozdílných etnik se tak stává jedním z definičních znaků mezi procesy akulturace a asimilace. Toto další za smrt jdoucí vymezení "archeologicky" zjistitelných, a tudíž také "menšinových" skupin upozorňuje, že "menšinu" je třeba definovat komplexně a že ji nestačí vymezit pouze z jednoho, například mocenského hlediska nebo z hlediska podílu v populaci.

Ve shodě s asimilační perspektivou bylo zjištěno, že míra hřbitovní segregace je nižší, čím "starší" je etnická skupina v určité společnosti (Rómové), naopak "novější" skupiny jsou uzavřenější a mají vyšší počet hrobů na jednom hřbitovním oddělení (cizinci muslimského vyznání) nebo pohřbívají zpravidla na hřbitovech v místě svého původního domova (Ukrajinci, Vietnamci). Nepřítomnost nejstarší generace nejen oslabuje sílu společenské kontroly nad výběrem hrobového místa, ale ovlivňuje také velice nízkou úmrtnost menšiny.

Úroveň znalostí a pracovních kompetencí hrobníků v oblasti pohřbívání lidských pozůstatků příslušníků národnostních menšin je citlivým měřítkem latentního, dokonce sílícího sklonu části české společnosti ke xenofobii či přinejmenším jisté míře "kolektivní nervozity". Kořeny těchto jevů můžeme obecně hledat v oblasti ekonomickosociální, etnickokulturní, morálněprávní nebo náboženské a rituální, přičemž hranice mezi těmito okruhy se mohou vzájemně prolínat.

Pohřbívání cizinců

Ročně umíralo v letech 1999-2007 v ČR méně než tři sta příslušníků cizího státu (Demografické události cizinců 2008). Rituální uložení jejich lidských pozůstatků nebo zpopelněných lidských ostatků (uren) na veřejných pohřebištích předpokládá jistý citový vztah pozůstalých. Tento vztah provozovatel ani hrobník nemůže nahradit. Tradiční česká kritéria pro intencionální, regulérní a pietní uložení zemřelého jedince se nemusí shodovat s těmi, která platí za nejbližšími hranicemi. Proto odpovědnost v případě, že se jedná o lidské pozůstatky příslušníka cizího státu, padá přímo na český stát. Ten v § 5 citovaného zákona o pohřebnictví ukládá provozovateli pohřebiště jednu obecnou povinnost: hrobník tyto pozůstatky nesmí pohřbít, dokud neobdrží souhlas příslušného státu s pohřbením na území České republiky. Zpopelnění lidských pozůstatků cizince je zakázáno zcela, pokud obec ke kremaci neobdrží souhlas příslušného státu.

Toto ustanovení lze chápat i jako doklad rovnosti všech lidí, protože základní právo k pohřbení v místě původního domova platí pro všechny bez rozdílu. Na druhé straně výše citovaný zákon představuje velkou byrokratizaci pohřbu. Například Pavel Jirsa, zástupce náčelníka Horské služby ČR, při záchranném zásahu v polských Krkonoších v březnu 2008, pouze sto metrů od česko-polské hranice, nemohl přenést lidské pozůstatky českého turisty do Špindlerova Mlýna. Byl nucen přenechat je kvůli polským předpisům, obdobným výše zmíněnému českému ustanovení, polské straně. Pozdější náklady zbytečně narostly pozůstalým o úhradu polské pohřební službě za uložení lidských pozůstatků do chladícího zařízení a o dálkový převoz přes hranice, nemluvě o administrativních průtazích.

Závěrečné poznámky

Situace, v níž hrobník na sebe bere roli služby ve veřejném zájmu, dává vzniknout veřejnému pohřebišti v obci jakožto plodu křesťanské civilizace. Pohřební obřad vtělený do podoby vyhovující provozovatelům živnosti pohřební služby je kulturně produktivnější a v obřadní síni krematoria v mnohém ohledu slaví velkolepé úspěchy (přestože nebo snad právě proto, že samotné pohřbení, tj. závoz pozůstatků do kremační pece, není jeho součástí). Dosavadní poznatky ze zavádění českých hodnotících standardů hrobníka, jejichž shromažďování není ukončeno, však dovolují vyslovit jen některé dílčí závěry, z nichž mnohé je třeba pojímat jako pracovní hypotézy a východisko dalšího komparativně pojatého výzkumu. Existenci hrobníka lze připustit v každé oblasti světa, v každé kulturní entitě, ačkoli mají požadavky na jeho práci nutně rozdílný obsah a formu, tvořivý potenciál a míru dobrovolnosti. Lze si vůbec představit abstraktní analýzu postavení hrobníka bez vztahu ke konkrétnímu hřbitovu a komunitě? Varoval-li G. K. Chesterton na začátku 20. století před všeobecnou standardizací podle velmi omezeného standardu jako největším zlem, dokonce větším než přemíra anarchie (2007: 162), myslel tím především mohutný nástup technokracie do občanské společnosti. Stejně dobře však mohl upozorňovat na obrovský rozmach zřizování různých řemeslnických cechů a asociací.

Samotná snaha o změnu postavení hrobníka nemá kladné znaménko, samotné ověřování odborné způsobilosti jeho kvalifikace není pozitivní. Respektovaného hrobníka nezajistí standard, ale ctnost "pieta", tj. schopnost dospět k takovým pravidlům na veřejném pohřebišti, která umožní smírné řešení rozporů, pokojné pohřbívání respektující odlišné tradice, zájmy i hodnoty formující postoje a zároveň poskytující elementární záruky svobodného výběru hrobového místa a ochrany důstojnosti mrtvého lidského těla (včetně toho, kterému se ještě nevyvinuly kosti).

O práci hrobníků vypovídají písemné prameny, které jsou tradičním informačním zdrojem historiografie. Do badatelského spektra tu vstupuje studium ceremoniálu a rituálu a současně i studium orientované na církevní a sekulární právo. Významná svědectví o jednotlivých pohřbech i pohřebištích, o jejich materiální podobě a ideovém kontextu mohou vydávat četné další obory - archeologie, znalectví materiálů a technologií a samozřejmě etnografie v celé své metodologické šíři. Je nanejvýš zjevné, že ve studiu této problematiky se stýkají zájmy, možnosti a metodologické postupy řady oborů. Badatelské postupy otevírají i nové možnosti široce založeného srovnávacího studia o smrti, pohřbívání a pohřbech. Tento výzkum nabývá zřetelně na intenzitě a není zjevně pochyb o tom, že otevírá pozoruhodný vhled i do soudobého provozu veřejného pohřebiště.

Červen 2008

Tento článek finančně podpořila Grantová agentura Univerzity Karlovy v rámci projektu Katolické teologické fakulty UK č. 380/2006 "Výzkum situace národnostních menšin z hlediska zřizování a provozování veřejných pohřebišť v ČR" - autor za tuto podporu děkuje.

V Čechách jsou tato laická sdružení bezpečně doložena od druhého desetiletí 14. století kontinuálně až do novověku. Účelem dvou soudobých občanských spolků tohoto typuje poskytování ni-koli útěchy pozůstalým obligátní účastí na pohřbu nebo duchovní pomocí zemřelému konáním zádušních bohoslužeb, ale jednorázové finanční podpory právoplatným pozůstalým při úmrtí člena (bod 1. stanov z roku 1993 "Vzájemně dobročinného spolku Záchrana" založeného v roce 1911 v Třešti na Jihlavsku a úvod v kronice pohřebního spolku Svépomoc v Telči z roku 1935).

Podle údajů tajemníka Společnosti přátel žehu, Stanislava Motyčky, které převzali američtí editoři do své statistiky kremace (Douglas - Lewis 2005: 431-456), byl v roce 2002 poměr ve prospěch kremace v ČR na úrovni 77,05 %. V roce 1955 činil tento poměr 19,6 %. Není však jasné, zda do údajů uváděných v této statistice před rokem 1982 jsou zahrnuty i počty kremací na Slovensku.

Autor byl vzdělávacím centrem pro veřejnou správu proškolen spolu s dalšími 30 až 35 hrobníky ve dnech 25. dubna 2006 v Praze,2. července 2008 v Olomouci a s dvaceti provozovateli pohřebišť na semináři o pohřebnictví dne 16. června 2006 v Praze. Nevynechal ani povinnou 120 hodinovou rekvalifikaci v Hradci Králové (Profit klub) v roce 2006 pro ty, kteří se připravují provozovat koncesovanou živnost pohřební služby. Přednášející a účastníci školení během rozhovorů neměli důvod zdůrazňovat expertní optiku nebo tajit citlivé informace, protože je k výpovědi vyzval jeden z nich, nikoli výzkumník z akademického prostředí.

Spolek Krematorium měl v roce 1925 dvacet pět tisíc členů, o dvacet osm let později dosáhl roční přírůstek třicet tisíc členů (Chuchel 1979: 26 a 43).

Seznam krematorií v ČR podle roku založení (v soukromých rukou zvýrazněna, zrušená podtržena): Liberec 1918, Praha-Olšany 1921. Pardubice 1923, Most 1924, Nymburk 1924, Ostrava (staré) 1925. České Budějovice 1925, Plzeň 1926, Brno 1930, Praha-Strašnice 1932, Olomouc 1932, Karlovy Vary 1933, Ústí nad Labem 1934, Semily 1937, Praha- Motol 1954, Ostrava (nové) 1969, Česká Třebová 1970, Blatná 1974, Jihlava 1976, Zlín 1978, Šumperk 1978, Jindřichův Hradec 1981, Tábor 1982, Klatovy 1985, Mělník 1985, Kladno 1992, Jaroměř 1994, Hrušovany 1995, Hustopeče 1997.

Literatura:

  • Acta et Documenta Concilio Oecumenico Vaticano II Apparando 1960. Series I (Antepreparatoria), volumen II, pars I-II, Europa, Austria, Hibernia. 1960-Róma: Typis polyglottis vaticanis.
  • Bernard, Antonie: 1933 - La Sépulture en droit canonique. Du décret de Gratien au koncile de Trente. Paris: Thčse pour le Doctorat (Diss): Les Editions Domat-Montchrestien.
  • Břehová, Kateřina: 2001 - Kult mrtvých ve Starém zákoně. In: Svět živých a svět mrtvých. Soubor studií pracovní skupiny"Náboženské směry v Asii". Praha: Česká orientalistická společnost.
  • Demografické události cizinců. 2008 - ČSÚ.
  • Donum vitae. Instrukce Kongregace pro nauku víry. 1987 - Vatikán: Enchiridion Vaticanum: 10.
  • Douglas, Davies J.: 2005 -A Brief History of Death. Malden: Blackwell Publishing.
  • Douglas, Davies J. -Lewis, Mates H. (eds.): 2005 - Encyclopedia ofCremation. Aldershot: Ashgate Publishing Company,431-456.
  • van Dülmen, Richard: 2003 - Bezectní lidé. O katech, děvkách a mlynářích. Praha: Dokořán.
  • Eliáš, Vojtěch - Kotrlý, Tomáš (a kol.): 2006 - Přehled veřejných a neveřejných pohřebišť v ČR. Praha: Vyšehrad.
  • Funeral Services - Requirements. 2005 - European standard: prEN 15017:2005 (E).
  • Garattini, Chiara: 2007 - Creating memories: materiál culture and infanti le death in contemporary Ireland. Mortality 2: 193 - 206.
  • Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens 1. 1927 - Berlin: Directmedia Publishing GmbH (elektronicky na CD).
  • Heroldova, Iva: 1983 - Velký dotazník č. 18 z let 1982-1983. Praha: Národopisná společnost Čes-koslovenská.
  • Hippolit, Římský: 2000 - Apoštolská tradice. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma.
  • Hodnotící standard dílčí kvalifikace Hrobník č. 69-005-E ze dne 15. dubna 2008, www.pohrebiste.cz/dokument.
  • Horský, Emil: 1914 - Co stála u nás smrt r. 1850. Český lid 21: 10-20.
  • Chesterton, Gilbert Keith: 2007- Úžas, radost a paradoxy života v díle G K. Chestertona. Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství.
  • Chuchel, Jaromír: 1979 - Kremační hnutí, důležitá součást ideologického působení. Jihlava: Společnost přátel žehu.
  • Kerin, Charles Augustine: 1941 - The privaíion of Christian burial; an historical synopsis and commentaty. Washington: Dissertation.
  • Kostka, Michal - Smolíková, Miroslava: 1998 - Archeologický výzkum hřbitova u kostela sv. Klimenta v Praze-Bubnech. O pohřebním ritu 19. století. Archeologické rozhledy 50: 822-836.
  • Košák, František: 1899 - Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku. Český lid 8: 194-198.
  • Kotrlý, Tomáš: 2007 - Pohřbívání v kostele. Revue pro církevní právo 3: 232-250.
  • Le Goff, Jacques: 2005 - Za jiný středověk. Praha: Argo.
  • Lo Tishkach - Czech Republic Preliminary Report. 2008 - Brusel: nepublikováno.
  • Maccoby, Hyad: 1999 - Ritual Morality. The Ritual Purity System and Its Place in Judaism. Cambridge: University Press.
  • Málek, Oldřich: 2005 - Historické problémy s odstraňováním mrtvých ze světa živých. Přibyslavský čtvrtletník 1: 10-26.
  • Messina, Rosario: 2005 - Dějiny charitativní činnosti. Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství.
  • Moravcová, Danuše: 1993 - Prostor soužití. Pohřební tradice jako zrcadlo vztahů etnické skupiny a české společnosti. Češi v cizině 7: 160-181.
  • Navrátilová, Alexandra: 1986 - Obřad a obyčej v procesu společenské a kulturní integrace novoosídlenců. In: Navrátilová, Alexandra s kol.: Etnické procesy v nově osídlených oblastech na Moravě. Brno: 1986: 33-50.
  • Navrátilová, Alexandra: 1989 - K analýze tendencí vývoje rodinných obřadů na současné vesnici: Obřady spojené s úmrtím a pohřbem. Český' lid 76: 149-155.
  • Navrátilová, Alexandra: 1996 - Obřady životního cyklu u reemigrantských skupin v českém a moravském pohraničí. Lidé města 11:114-130.
  • Navrátilová, Alexandra: 1998 - Hřbitov jako místo kontaktu dvou světů. Folia ethnographica 32: 153-161.
  • Navrátilová, Alexandra: 2007a - Dětský pohřeb v kontextu ritualizace smrti. Z etnologických pramenů 19. A 20. století. In: Studijné Zvěsti 42. Nitra: Archeologický ústav SAV: 127-140.
  • Navrátilová, Alexandra: 2007b - Hrobník. In: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta: 285.
  • Nešporová, Olga: 2007 - Smrt, umírání a pohřební rituály v české společnosti ve 20. století. Soudobé dějiny 2-3: 354-378.
  • Nešporová, Olga: 2008 - Veřejná připomínka smrti - pomníčky u silnic obětem dopravních nehod.
  • Sociologický časopis 44: 139-166.
  • Nosek, František: 1893 - Kronika. Šakvice. Obecní věstník zemského hlavního města Brna č. 15. 1933 - Brno.
  • Obuchová, Viera - Holčík, Štefan: 2006 - Cintorín pri Kozej bráně. Bratislava: Albert Marenčin - Vydavatelstvo PT.
  • Palán, Aleš: 2008 - Kostely jsou jako lednice, Zhoř jako mrazák. Katolickým týdeník 19: 9.
  • Palátová-Cveklová, Dagmar: 1950 - Poslední věci člověka v představách, víře, obyčejích a tradicivalašského lidu. Praha: Nepublikovaná disertační práce (FF UK).
  • Palubová, Zuzana: 2003 - Fenomén smrti v l´udovom náboženstve rómov z okolia Trnavy a Nitry. In: Kováč, Milan - Mann, Arne B. (eds.): Boh všetko vidí. Duchovný svět Rómov na Slovensku. Bratislava: Chronos publishing: 17-35.
  • Pauly, Jan: 1941 - Hřbitovní a pohřební právo. Příručka zákonitých předpisů o hřbitovech a pohřbívání. Praha: Č. A. T.
  • Podlaha, Antonín: 1916 - Český slovník bohovědný II. Praha: Cyrillo-methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba.
  • Reimers, Eva: 1999 - Death and identity: graves and funerals as cultural communication. Mortality 2: 147-167.
  • Richter, Josef: 2001 - Kulturnípamátky Velkého Újezdall. Církevní areál a hřbitov. Velký Újezd: Danal.
  • Rüdiger H. (ed): 1941 - Briefe des Altertums. Herausgegeben und grofienteils neu verdeutscht. Leipzig: Dieterich.
  • Santarsiero, Anna - Settimo, Gaetano-Dell'Andrea, Elena: 2006-Mercury emission from krematoria. Ann ist super sanita 3: 369-373.
  • Špatenková, Naděžda: 2008 - Poradenští pro pozůstalé. Praha: Grada.
  • Unger, Josef: 2000 - Pohřební ritus městského obyvatelstva 1. až 18. století v archeologických pramenech Moravy a Slezska. In: Archeologia historica 25: 335-356.
  • Unger, Josef: 2006 - Pohřební ritus 1. až 20. století v Evropě z antropologicko-archeologické perspektivy. In: Malina, Jaroslav (ed.): Panoráma biologické a sociokulturní antropologie 25. Brno: Akademické nakladatelství CERM.
  • Václavík, Antonín: 1930 - Luhačovské Zálesí. Luhačovice.
  • Vávra, Jiří: 2007 - Projevy identity v pohřebním ritu obyvatel Bohemky a Veselinovky na Ukrajině. Český- lid 94: 19-41.
  • Vidman, Ladislav: 1997 - Od Olympu k panteonu. Praha: Vyšehrad.
  • Winter, Zikmund: 1892 - Kulturní obraz českých měst. II. Praha: Nákladem Musea Království českého.
  • Zpráva pracovní skupiny zřízené MŽP ČR pro dioxiny a podobné látky. 1997 - Praha: MŽP ČR.
Contact:
ThLic. Tomáš Kotrlý, Katolická teologická fakulta UK v Praze, Katedra pastorálních oborů a právních věd, Thákurova 3,160 00 Praha 6, e-mail: databaze@pohrebiste.cz.