Po představě, že zemřelý umíral dobře a zemřel dobrou smrtí, se jeví jako zásadní zacházení s jeho pozůstatky a ostatky. Říkáme, že dělat s mrtvým lidským tělem, co by bylo považováno za života za ohavnost, odporuje zásadám piety a dotýká se důstojnosti zemřelého. Ani z právního hlediska není lhostejné, jaký mají lidé k tělu zemřelého vztah. Naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se proto zakazuje hned dvakrát: v zákoně o pohřebnictví a v novém občanském zákoníku.
Péče o mrtvé lidské tělo a lidské ostatky stojí v centru služeb nabízených v pohřebnictví, nikoliv však na jejich vrcholu. Tou pomyslnou "třešničkou na dortu funebráckého řemesla" je péče o živé, nikoliv o mrtvé. Následující řádky obsahují stručný výklad povětšinou veřejnoprávních vztahů vznikajících v České republice v důsledku smrti člověka, s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku a nové státní koncepci péče o pozůstalé.
Pieta je tak široký pojem, že se nehodí k vyčerpávající definici. Přes spojení se slovesem piare (usmířit, očistit poskvrnění, zažehnat špatné znamení) starořímská pietas znamenala svědomité dodržování obřadů, ale také úctu k tradičním vztahům mezi lidmi nebo přesvědčení, že mrtví mají něco, co mohou naučit živé, kteří by bez toho byli ztraceni. Přestože definici piety musíme hledat mimo právní řád, do jisté míry je právním pojmem. Pietní respekt k zemřelému je v důvodové zprávě k zákonu o pohřebnictví definován jako takový způsob zacházení s lidskými pozůstatky, který by nebyl újmou ani pro živou osobu, s výjimkou nezbytných zdravotně hygienických opatření1) .
Zvláštní pouto jednotlivce se neváže pouze k mrtvým předkům, ale rovněž k místu jejich "posledního spočinutí", které si zvolili a vlastními prostředky zbudovali. Zásada respektování posvátnosti místa posledního odpočinku má staletou tradici a je založena na úctě k zesnulým, jež je vlastní celému lidstvu a existuje ve většině lidských společenství. Nepřihlíží se ani k tomu, přál-li si někdo, aby jeho tělu byla způsobena závažná posmrtná újma. Pietní respekt se proto týká nejen mrtvých samotných, ale též pietního místa. Pietní a emocionální vztah může být dokonce silnější než vlastnický vztah2) .
Porozumění současným pietním normám v pohřebnictví vychází kromě jiného rovněž z hodnot západního křesťanství, které v otázce ochrany důstojného pohřbívání vyšlo z normativů římského práva. Právo pohřbívat do konkrétního hrobu (ius sepulchri) bylo ve starověkém Římě převoditelné v rámci dědického řízení na potomky (sepulchra familiaria) nebo na jiné dědice (sepidchra hereditaria). V žádném případě to však neznamenalo negaci obecného vymezení hrobových míst jako věcí vyloučených z právního obchodu, protože v klasické době římského práva toto právo nemělo majetkovou povahu3) . Předpokládalo se, že pohřbení se stalo na vlastní půdě zemřelého nebo pohřbivšího, nebo na cizí půdě s povolením vlastníkovým, k odpočinku trvalému a od osoby, jíž příslušelo pohřbení onoho mrtvého.
Přál-li si být zemřelý pohřben do země na svém pozemku, vykonavateli jeho poslední vůle hrozí peněžitý trest a ostatkům zemřelého testátora nařízená exhumace. Tyto sankce, ačkoliv vypadají anachronicky, platí až v soudobé společnosti. Vybudovat kostrové pohřebiště na svém vlastním pozemku skutečně podle platného zákona o pohřebnictví nelze, ačkoliv to předpokládá archaické i platné kanonické právo křesťanských církví, na jehož základech právní úprava pohřebnictví stojí dodnes. Proč by nemohly fungovat soukromé rodinné hrobky alespoň v rámci pohřebišť existujících?
Pokud je tomu tak z důvodů zdravotně hygienických, ekologických nebo územně plánovacích, jak je možné, že na vlastním pozemku smíme vybudovat a provozovat krematorium? Provozování veřejného pohřebiště je služba ve veřejném zájmu, naopak provozování krematoria je koncesovanou živností. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že krematoria v Šumperku, Táboře a Hustopečích jsou soukromá, a jako taková nejsou ze zákona povinna převzít tělo ke zpopelnění. Fungují na tržním principu a jsou vnímána jako dočasná úložiště lidských pozůstatků a ostatků.
Jinými slovy, v sázce je právo živých mít jistotu, že s jejich pozůstatky a ostatky bude po jejich smrti nakládáno s úctou, a to po dobu trvání hřbitova/krematoria, i po jeho zrušení. Přirozené lidské právo pohřbít spolu s právem na vydání lidských ostatků deponovaných mimo pohřebiště nebo na vydání lidských pozůstatků -po nepřiměřeně dlouhou dobu uložených v chladicím zařízení - k pohřbení zapadají plně do kategorie nových občanských práv.
Lidská práva jsou obvykle spojována se životem jednotlivce, typickou výjimku tvoří ochrana osobnostních práv po smrti fyzické osoby. Určující okolností postmortální ochrany piety je, zda vůbec kdo převezme procesní postavení žalobce. Nový občanský zákoník legitimuje k podání žaloby na postmortální ochranu osobnosti nejen manžela, děti a rodiče zemřelého (srov. § 15 platného občanského zákoníku), ale i osoby blízké. Oproti stávající právní úpravě se má za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.
V tak závažné a citlivé otázce musí být soudům ponechána široká míra posuzovací volnosti. V této souvislosti si lze položit otázky týkající se opomíjeného vztahu smrti a osobnosti soudce. Má setkání se smrtí potenciál podněcovat právní vnímavost? Či může vést přehodnocení životních hodnot, které bývá vyvoláno zkušeností s úmrtím někoho blízkého, k posílení soudcovské spravedlnosti? Tedy souhrnně: jakou roli má v právním myšlení vědomý přístup ke smrti? Ve společensko-právní reflexi je pozitivní potenciál setkání se smrtí opomíjen. Domnívám se, že tázání po přínosech vědomého přístupu ke smrti je relevantní i v souvislosti s reformou soudnictví, a je tak jedním z dalších směrů, kterým se akademické bádání může vydat.
Zákon o pohřebnictví nebere dostatečně na zřetel poslední vůli zemřelého, neboť za rozhodující považuje přání objednavatele pohřbení a nájemce hrobového místa. Nový občanský zákoník naproti tomu stanoví, že oprávněn rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s tělem, kostmi nebo popelem, a to včetně toho, bude-li kadaver podroben pitvě, je především samotný zemřelý za svého života. Stejně tak může každý před svou smrtí výslovně rozhodnout, jaký má mít pohřeb, a určit osobu, která jej vypraví. Na druhé straně nikdo nesmí osoby blízké zemřelému nutit k pohřbení lidských pozůstatků ani vypravit pohřeb, navzdory tomu, že je o to zemřelý za svého života výslovně žádal. Právní řád de lege ferenda dává obecně přednost vykonavateli notářsky ověřené poslední vůle před příbuzností. Není-li žádná z osob blízkých zemřelému, o slušném způsobu pohřbu a o opatření pohřebiště podle místních zvyklostí rozhoduje obec.
Pohřeb a pohřbení jsou těsně spojené dva právní akty a oddělovat je od sebe znamená pohřbívat bez obřadu nebo vypravit veřejný obřad bez pohřbení, které poté musí zajistit obec. V tomto posledním bodě musí intervenovat stát a stanovit taková pravidla, aby se pohřbívací povinnost obce nezneužívala a pozůstalí jí nedávali přednost se spekulací, že je následné vyzvednutí urny na obecním úřadě vyjde levněji. Z pohledu nového občanského zákoníku se jeví jako nevyhnutelné stanovit v zákoně o pohřebnictví, na čí náklady a jakým způsobem bude pohřben člověk, jehož pozůstalost ke krytí nákladů pohřbu nestačí a nikdo není ochoten uhradit náklady pohřbu dobrovolně. Zákon o pohřebnictví musí vyřešit otázku, kterou nový občanský zákoník pouze položil: nestačí-li pozůstalost ke krytí nákladů způsobu pohřbu v podobě, jakou si zesnulý přál, jak zajistit slušné pohřbení podle místních zvyklostí?
Vlastní rukou lze upravit tělo zemřelého s povolením poskytovatele zdravotní služby ve zdravotnickém zařízení, a to i sedmý den po úmrtí. Vhodná místnost musí být poskytnuta bezplatně (srov. § 4 odst. 3 zákona o pohřebnictví). Přenášení lidských pozůstatků je nezávislé na službách provozovatelů pohřebních služeb, přenést pozůstatky lze také pěšky, neboť tento druh konduktu, omezený svou povahou na přemístění na krátkou vzdálenost, není nutně vykonáván provozovatelem pohřební služby, ale může být svěřen blízkým osobám zemřelého a má především obřadní charakter.
Také samotné pohřbení je za vhodných podmínek možné zorganizovat nezávisle na pohřebních službách. V právním řádu České republiky není výslovně uvedeno, kdo je oprávněn tělo zemřelého upravit, uložit do rakve, přenést, kdo smí hrob vykopat, do hrobu pochovat nebo žehem pohřbít. Jde-li o soustavnou činnost provozování služeb spojených s pohřbením, oprávnění k podnikání v pohřebnictví upravuje zákon.
Nová vyhláška o náležitostech Listu o prohlídce zemřelého, účinná od 1. ledna 20134) ), usnadňuje vypravovateli pohřbu pohřbení těla zemřelého svépomocí bez pohřební služby, tedy pouze ve spolupráci s provozovatelem pohřebiště nebo krematoria. Po prohlídce těla lékařem, který nenařídil žádná zvláštní opatření týkající se nakládání s mrtvým tělem, vypravovatel pohřbu převezme část A kopie Listu o prohlídce zemřelého, tělo omyje, obleče, upraví a uloží do rakve (nutně v případě pohřbení do hrobky) nebo do transportního vaku. Následovat může výstava lidských pozůstatků v otevřené rakvi. Za vhodných podmínek, a nezakáže-li to lékař, lze na tyto činnosti využít sedm dní. Teprve po této zákonné lhůtě musí být tělo zemřelého konzervováno5) ) nebo přechodně uloženo v mrazicím zařízení provozovatele pohřební služby.
U pohřbu vlastními silami je vhodné, aby upravovatelem pohřbu a nájemcem hrobového místa, popřípadě majitelem hrobového zařízení, byla jedna a tatáž osoba. Není-li tomu tak, pak je nutné nechat uložení rakve do hrobu na hřbitově odsouhlasit nejen provozovatelem pohřebiště, ale i nájemcem hrobu a majitelem hrobového zařízení. Dále se postupuje podle místních zvyklostí, smuteční průvod s nesenou rakví (kondukt) může z nemocnice nebo domu smutku směřovat do obřadní síně nebo kostela a ze síně nebo z kostela na hřbitov nebo do krematoria. Provozovatel veřejného pohřebiště či krematoria musí být o termínu pohřbení předem včas informován. Je nutné uzavřít nájemní smlouvu k hrobovému místu písemně6) ) a hrob k pohřbení připravit (výkop hrobu nebo stavbu hrobky možno zajistit také vlastními prostředky se souhlasem a pod dozorem provozovatele pohřebiště). V případě krematoria je také vhodné objednávku ke zpopelnění lidských pozůstatků uzavřít písemně. Část A kopie Listu o prohlídce zemřelého musí být oběma provozovatelům předána před pohřbením7) .
V časných fázích po náhlé smrti (šest týdnů představuje tradiční mezník mezi střednědobou a dlouhodobou fází pomoci a vyrovnávání se s neštěstím) se psychologická pomoc ukazuje jako nefunkční. To nebrání tomu, aby se poradce pro pozůstalé o psychologické pomoci zmínil, nabídl ji a připomněl, že se může velmi hodit později. Stěžejním bodem a svorníkem akutní péče o pozůstalé je a musí být rozhovor s pozůstalými na téma přípravy vhodného způsobu zaopatření zemřelého.
Reakce občanské společnosti v období mezi smrtí a pohřbením může být pro blízké pozůstalé důležitější než samotné pohřbení. To dokazují ti pozůstalí, kteří tělo zemřelého poskytli pro lékařské potřeby. V našich podmínkách dále pokládám za podstatné poskytovat pozůstalým praktické informace, že zemřelý může zůstat doma nebo být převezen do domu smutku na tak dlouho, jak okolnosti dovolují, a že si rodina může vybrat pohřební službu pečlivě a beze spěchu. V provozovnách pohřebních služeb, nemocnicích či v ústavech sociální péče mají pozůstalí nárok na setrvání u zemřelého o samotě a zapojení se do další péče o mrtvé tělo podle svých schopností. Neodůvodněný tlak na příbuzné, který nemá žádnou oporu v zákonem stanovené lhůtě, bývá nejčastějším traumatizujícím momentem.
Někteří odborníci z psychosociálního intervenčního týmu, zasahující především při vážných a hromadných dopravních nehodách, zvou na svá setkání pozůstalé, kteří mají zkušenost s podobnou dopravní nehodou z minulosti. Naslouchají jim a identifikují jejich potřeby8) . Na návrh Ministerstva pro místní rozvoj (do jehož kompetence pohřebnictví patří), se vláda České republiky ve svém usnesení č. 8/2008 zavázala v opatření 7. 1 zpracovat koncepci naléhavé péče o truchlící a pozůstalé a vytvářet podmínky pro zvýšení kvality jejich života (zpravidla do prvního výročí). Jednou ze základních podmínek pro zvýšení kvality života pozůstalých podle tohoto akčního plánu přípravy stárnutí je neustálé prohlubování a zvyšování kvalifikace personálu v pohřebních, sociálních a poradenských službách.
Nejpotřebnějšími pozůstalými bývají staří a mnohdy zcela bezradní ovdovělí muži i ženy, zvláště bezdětní, a dále pozůstalé nezletilé děti. Ročně je u nás rozděleno o třetinu více manželství smrtí než soudně výrokem o rozvodu manželství. Podle statistického úřadu žije v Česku přes tři čtvrtě milionu vdov a vdovců. Tragická smrt blízkého člověka patří k nejtěžším situacím v lidském životě.
Psycholožka Naděžda Špatenková ve své třetí knize o poradenství pro pozůstalé cituje studii amerických psychiatrů, kteří uvažují o zavedení kategorie abnormálního smutku (abnormalgrief) jako nové jednotky v klasifikaci nemocí a příčin smrti9) . Pro stanovení diagnózy by bylo rozhodující, že se truchlící nedokázal adaptovat na novou situaci a neustále se noří do vzpomínek na zesnulého."Zdravotní pojišťovny by pak mohly hradit léčbu, například medikaci nebo psychoterapii," uzavírá Špatenková.
Objektem péče o pozůstalé jsou zpravidla ohrožené skupiny (Teen grief, Parents grief), ale také vzdálený pozůstalý, který sice viditelně netruchlí, avšak odolává více stresům najednou (ztráta zaměstnání, nevyřešené dědické řízení, rozchod apod.). V užším slova smyslu je objektem péče o pozůstalé ten, kdo je oprávněn takovou péči žádat (na základě právních předpisů, podle nichž se přiznávají pozůstalostní dávky).
Péče o pozůstalé je nedílnou součástí mnoha pomáhajících profesí, může být například součástí pracovní náplně duchovních, psychologů, právníků, úředníků samosprávy, sociálních pracovníků, lékařů, zdravotních sester, porodních asistentek, příslušníků policie, armády, hasičského záchranného sboru atd. Z těchto profesionálů si vybírají své nové zaměstnance hospice, svépomocné skupiny, občanská sdružení.
Provozovatelé služeb v pohřebnictví mají jako jediní podnikatelé (a v případě hřbitovních služeb jako jediní úředníci) stanovenu zákonnou povinnost "zdržet se ve styku s pozůstalými chování nešetrného k jejich citům10) . Na základě citované vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj již dvanáct let platí pro uchazeče o koncesovanou živnost provozování pohřební služby a krematoria povinnost absolvovat specializovanou odbornou přípravu v délce dvaceti hodin, změřená na psychologii jednání s pozůstalými11) . Poradenství v těchto "černých" profesích skutečně probíhá, a to v rámci vztahu, který je primárně zaměřen na neporadenské aktivity. Proto se pracovník pohřební služby nebo hřbitova zpravidla nepovažuje za "poradce", ačkoliv často uplatňuje základní poradenské dovednosti.
Poradenství pro pozůstalé může být živností, půjde-li o soustavnou činnost provozování poradenství. Příloha 4 (živnosti volné) k § 25 odst. 2 živnostenského zákona obsahuje pro povolání poradce v zármutku tyto vhodné obory činností: č. 60 Poradenská a konzultační činnost nebo č. 78 Poskytování služeb osobního charakteru. Někteří poradci pro pozůstalé uzavírali s pozůstalými písemnou smlouvu a za své služby vyžadovali odměnu dávno před státní koncepcí12) . Kvalifikovaný poradce pro pozůstalé samozřejmě nesmí během poradenského rozhovoru klientovi nabízet konkrétní pohřební službu, jediné krematorium či veřejné pohřebiště.
V případě stížností a žalob na práci poradce v zármutku se klient musí obrátit na jeho zaměstnavatele nebo na soud v občanskoprávním řízení.
Poradenství je zpravidla dotováno veřejnými projekty, které realizují jednotlivé církevní nebo občanské neziskové organizace. V rámci projektů (Grief Newsletter, Grief Network, Grief Telephone Counseling) vznikají interdisciplinární týmy, jejichž členem může být i soudce, na kterého se pozůstalí obracejí se žalobou a domáhají se u něj rovněž svého práva na ochranu osobnosti po smrti jim blízké fyzické osoby.
Mnozí pozorovatelé považují samu myšlenku poradenské organizace pro pozůstalé za podivnou, dokonce kacířskou, neboť utěšitelé v zármutku, tzv. plačky nebo celfotři, byli tradičně folklórním fenoménem a působili samostatně ve svých vesnicích. Zakládající členové Asociace poradců pro pozůstalé se sídlem v Praze odpovídají následovně: Kdyby se nestali registrovaným sdružením, zdolaly by je náboženské skupiny hlavního proudu, které získaly pozice od konce komunismu, nebo poskytovatelé profesionálních služeb ve zdravotnictví a v psychologii13) . Neochota většiny psychologů doporučovat klientům, aby využili služeb občanských poradců pro pozůstalé, plyne pravděpodobně z pocitu ohrožení jejich domnělého "monopolu na dobré rady"14) . Dotazníkové výzkumy efektivnosti poradenství pro pozůstalé v České republice, které se snaží dokázat na porovnání dvou skupin (s intervencí a bez ní), že pozůstalí bez nápomoci zvenčí často trpí vážnějšími zdravotními, sociálními i psychickými problémy, jsou ve fázi přípravy15) .
Služba druhým vyvádí z vězení přílišného zabývání se sám sebou a starost o pozůstalé může pomoci zrelativizovat vlastní smutek. Avšak nápomoc truchlícím se nesmí stát otupující drogou. Vlastní trvale neřešené problémy a neochota pracovat sám na sobě a smířit se sám se sebou a svým životem se pak mohou stát infekcí, kterou člověk dál roznáší. Když někdo utíká sám před sebou k pomáhajícím profesím, nemůže druhým skutečně pomoci; to, co působí jako krajně obětavá láska, se pak často ukáže jako skrytá manipulace. Někdy skutečně platí: Lékaři, uzdrav napřed sám sebe. Jistě: zraněný lékař může lépe léčit než ten, kdo nikdy nepoznal bolest; avšak kdo poznal vlastní slabosti, má více tolerance a pochopení pro slabosti druhých a poradce pro pozůstalé, který sám ztratil blízkého člověka, opravdověji soucítí s truchlícími.
Jedním z prvních kroků, který pracovní skupina při Ministerstvu pro místní rozvoj v poradenství pro pozůstalé v roce 2009 podnikla, bylo proto vytvoření hodnotového kontextu poradenství pro pozůstalé (lidská důstojnost, partnerství, spolupráce, uznání; angažovanost pro druhé i pro společenství; úcta k rozmanitosti a řádu; otevřenost k víře, přesahu a smyslu; zákonnost; citlivost vůči odlišnosti při truchlení; duchovní rozměr smrti; přiměřenost pietního chování a návaznost služeb) uplatňovaného podle principů subsidiarity, participace, reálnosti a dlouhodobosti. Pracovní skupina poté vytvořila kvalifikační standard profesní kvalifikace poradce pro pozůstalé16) , který ministerstvo schválilo v březnu 201017) Poradce pro pozůstalé je v Národní soustavě povolání definován jako ten, kdo samostatně a systematicky pod dohledem supervizora doprovází klienty v průběhu umírání jim blízké osoby, při přípravě pohřebních obřadů a při jejich "práci se smutkem", a to prostřednictvím poradenského vztahu.
Nadání pro práci s truchlícími je pouze začátek. Všichni průvodci žalem musejí projít intenzivní přípravou, aby se naučili dávné obřady svého povolání. Pohřební a vzpomínkové rituály usnadňují průvodcům truchlením komunikaci s pozůstalými a také předpisují metody, jichž se má používat pro vyjádření úcty k tělu zemřelého. Nestačí, že si dokážou představit, co pozůstalí prožívají, protože to sami zažili. Chtějí-li zaujmout roli poradce pro pozůstalé, musí ji přijmout se vším, co k tomu patří - tedy i s nároky na ni, včetně osvojení si poradenských dovedností. Doprovázení plačících je nejen umění, ale i řemeslo. A řemeslu se dá naučit, je to dovednost. Praktické kompetence si lze osvojovat a rozvíjet výcvikem, tréninkem, řešením rozmanitých modelových situací a inscenačních her.
Poradcům pro pozůstalé je od 1. září 2012 nabízena státní závěrečná zkouška. Ministerstvo pro místní rozvoj spolu s Ministerstvem školství prostřednictvím Národního ústavu pro další vzdělávání ustanovily Sektorovou radu pro ostatní služby a v rámci ní pracovní skupinu pro pohřebnictví. Zkouška Poradce pro pozůstalé umožňuje dosáhnout kompetence na páté úrovni evropského rámce kvalifikací (EQF). Pátá úroveň předpokládá zvládnutí metod a technik odpovídajících užšímu okruhu tohoto specializovaného povolání umožňující samostatný výkon odborných činností v poradenství pro pozůstalé včetně samostatně výdělečné činnosti a řídících činností ve vztahu k týmu zaměstnanců s dosaženou úrovní kvalifikace 1 až 4; současně tato kvalifikace poskytuje základ pro prostupnost s bakalářskými studijními programy (úroveň 6), kde se kvalifikace rozšiřuje na rozsáhlejší zvládnutí teorií a metod tohoto nového psychologického oboru. Česká republika se po 12 letech účinnosti zákona o pohřebnictví přihlásila v rámci státní agendy pohřebnictví o nový strategický a koncepční úkol: chránit pietu zemřelých a mravní cítění pozůstalých nejen prostřednictvím soudů a ochránce veřejných práv, ale také pomocí občanských poradců pro pozůstalé, poradců v zármutku, jakýchsi "terénních ombudsmanů" těch, kteří truchlí. Od roku 2012 umožňuje stát zvýšit si kvalifikaci státní zkouškou na úrovni terciárního vzdělávání. Jde o veřejnou zkoušku, které se může zúčastnit kdokoliv jako pozorovatel, termíny jsou zveřejňovány na internetových stránkách (www.pohrebiste.cz). Nelze zůstat lhostejný ani k právě probíhající odborné diskusi o akreditaci specializovaného přípravného vzdělávacího kurzu, který má být zaměřen na tuto oblast a na přípravu k profesní kvalifikaci poradce pro pozůstalé. Nedílnou součástí vytvořené kvalifikace je také otevření tématu pozůstalých široké veřejnosti.
Společným jmenovatelem právního zajištění piety je respekt k obecné lidské podstatě, a to v obou směrech: jak ve vztahu k lidským pozůstatkům a ostatkům jako věci posvátné - res extra commercium, tak ve vztahu k vypraviteli pohřbu nebo nájemníkovi hrobového místa jako osobě pozůstalé. Pohřebnictví je do právních předpisů promítnuto jako právo živit se pohřbíváním lidí, v němž jsou části společnosti a kultury odděleny od převahy náboženských institucí a symbolů obklopujících smrt. Na okraj můžeme poznamenat, že Ústavní soud dosud nepředstavil svůj test náboženské neutrality aktu veřejné moci (intenzitu požadavku státu na sekulární účel pietního aktu, míru významu faktických důsledků porušení piety). Absence výsledků tohoto testu autorovi textu neumožnily v nedávno vydané monografii o pohřebnictví komplexní hodnocení české judikatury, které je možné v dlouhotrvajících demokraciích18) .
Základní lidské právo na vydání mrtvého lidského těla a na jeho pohřbení však plně zapadá do ústavní kategorie. V dané věci se výjimečně jedná o střet individuálního práva a veřejného zájmu. Přirozeně platí, že právo na respekt k rodinnému a soukromému životu, stejně jako jiná základní práva, může být předmětem určitých omezení, která jsou v našem případě stanovena zvláště zákonem o pohřebnictví. Výsledkem propracované právní úpravy pohřebnictví jsou bezodkladné a v území dostupné pohřební a poradenské služby, jejichž kvalita se zvyšuje zá roveň se zvyšováním efektivity jejich poskytování.
1) Srov. důvodová zpráva k § 4 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví.
2) Viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. US 2477/08.
3) Srov. Skřejpek, M., Ius et religio. Právo a náboženství ve starověkém Římě. Vydavatelství 999, Pelhřimov 1999, s. 124-125.
4) Vyhláška č. 297/2012 Sb.
5) Srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona o pohřebnictví.
6) Srov. § 25 odst. 1 zákona o pohřebnictví.
7) Například krematorium v Klatovech s obřadní síní pro 600 smutečních hostů, největší ve střední Evropě, nabízí pozůstalým za poplatek 250 Kč včetně DPH dokonce místnost, odkud si sami zavezou rakev do kremační pece.
8) Srov. ČTK: Pozůstalí po obětech chorvatského autobusu stále potřebují psychology,4. 8. 2012, zpráva dostupná z domaci/pozustali-po-obetech-chorvatskeho-autobusu-stale-potrebu-ji-psychology_242128.html (6. 8. 2012).
9) Poradenství pro pozůstalé, nakladatelství Grada Publishing, a. s., Praha 2013, s. 36-37.
10) Srov. § 7 písm. c), § 11 písm. a), § 14 písm. c), § 20 písm. c) zákona o pohřebnictví.
11) Srov. § 1 písm. a) vyhlášky č. 379/2001 Sb.
12) Například poradkyně pro pozůstalé v Plzni zveřejnila ceník služeb dostupný na internetových stránkách již v roce 2010 www.cva-volrabo-va.cz/cenik-sluzeb/ (1. 8. 2012).
13) První setkání poradců pro pozůstalé s cílem založit občanské sdružení se uskutečnilo dne 16. listopadu 2012 v Praze v tomto složení: Irena Lacinová, Zdenka Dohnalová, Denisa Šindlerová, Milena Borská, Vítězslava Cíchová, Antonín Cícha, Hana Formanova, Magda Kůmmelová, Naděžda Špatenková, Ivana Spáčilová, Hana Svěchotová, Anežka Kotrlá, Hana Bíbová, Valérie Bíbová, Tamara Tošnerová, Marie Kotrlá a Tomáš Kotrlý.
14) Srov. polemiku v Lidových novinách ze dne 6. 8. 2012: Se smrtí mají pomoci "státní" poradci (Stanislav Kněnický), s. 2.
15) Dohnalová, Z., Musil, L.: Přínos sdružení Dlouhá cesta pro matky a rodiny vyrovnávající se se ztrátou dítěte. In: Sociální práce/Sociálna práca, roč. 8, č. 2 (2008), s. 106-120.
16) Alternativní názvy této pracovní pozice: poradce v zármutku, smuteční poradce, Bereavement Facilitator, Grief Counsclor.
17) Srov. Zpráva ČTK (ece odb dnv) ze dne 5. 3. 2010 "MMR chce zavést kvalifikaci poradce pro pozůstalé". Zápisy z jednání a fotografie dostupné z www.pohrebiste.cz/stranky/archiv/povolani/poradce/typ.htm (12. 8. 2012).
18) Kotrlý, T: Pohřebnictví, Právní zajištěni piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků,1. vydání. Praha: Lindě Praha, a. s.,2013,312 s.